Nebudu lhát. Bolelo to. Nebyl ode mě několik desítek metrů. Klidně to mohly být stovky kilometrů. Kdo ví, kde teď Logan vězí.

Čekala jsem to ale mnohem horší. Jistě, cítila jsem se mizerně, ale dalo se s tím žít. Nic, co by nespravila trocha vodky.

Lahev vodky.

A krabička cigaret.

Začala mě šíleně bolet hlava a já tušila, že jsem v hajzlu. Jak jsem si jenom mohla myslet, že se Loganovi ubráním? Jak?! Měla jsem to vědět. Nemám na to.

Někde uvnitř jsem tušila, že mám tak negativní myšlenky jen proto, že je Logan šíleně daleko. Ale k čemu mi bylo to vědět?

Dobře, nebylo mi tak strašně, jako tehdy, kdy mě takhle nechal minule, ale stále to byla hrůza. Cítila jsem se špatně, deprimovaně a začínala jsem uvažovat nad tím, že bych Logana opravdu poslechla. Že bych se zabila.

Ne. To nesmím dopustit. Musím vytrvat...

Probrala jsem se až pozdě v noci. Byla tma a všude okolo mě klid. Nic jsem necítila. Zprvu jsem si myslela, že jsem mrtvá, ale jak jsem zvedla hlavu a ucítila bodavou bolest, byla jsem přesvědčena o opaku. Stále žiju. Ale za jakou cenu? Logan tu stále někde je a já trpím. Co, až tady nebude vůbec? Stojí takový život vůbec za to? A jak dlouho bude trvat, než se vlivu na něm dočista zbavím?

S obtížemi jsem se vyškrábala na nohy, vzala do ruky opodál ležící mobil a vysoukala se na postel. Byly tři hodiny. Za pár hodin bych měla jít do školy. Rozhodla jsem se, že to zalomím. Pochopitelně. V tomhle stavu tam jít nemůžu. Poprvé v životě jsem byla ráda, že mě moji rodiče příliš nekontrolují a klidně mě v pokoji nechali. Kdo ví, mám tam stále zavřeno a tak si klidně mohli myslet, že jsem už ve škole.

Rose se po mně určitě bude shánět. A Sasha... ten si myslí, že jsem se zabila. Hrklo ve mně. Bude si myslet, že tam nejsem, protože jsem mrtvá. Roztřesenýma rukama jsem si vzala mobil a otevřela Facebook. Po několika pokusech se trefit na správná tlačítka, se mi podařilo si Sashu odblokovat. Bolely mě po tom ruce, ale nemohla jsem to teď skončit. Zbývalo to nejdůležitější. Napsat mu.

Sashu, nezabila jsem se, jsem v pořákdu, jenk minteď není dobře a proro jsem nešla do školy. Rpmiň že jsem zě pořád ingnorlcaźa m'ám tě rádaˇ. Nejsem teď b nejlehčí siruaci prosím pochpoi to

Viděla jsem ty chyby, ale byla jsem ráda, že jsem to zvládla napsat, natož, abych to opravila. Klikla jsem na odeslat. Mobil jsem nechala ležet na místě a převalila se na záda. V tu chvíli jsem do očí zírala Loganovi.