Rose si svůj nový outfit nakonec do školy skutečně vzala. Schytala za to několik nehezkých poznámek ze strany Niny a dalších barbín, ale naopak kluci z ní byli jako u vytržení. Evidentně zabodovala. Protože kdo by se zajímal o názory tupých kravek, že.

Jak dny ubíhaly, stále chodila oblečená takhle a já se pomalu začínala smiřovat s tím, že to tak zůstane. Nejspíš to skutečně nebylo jen chvilkové poblouznění.

Stále jsem trénovala Logana, když sledoval South Park, chodila jsem pryč z pokoje, a jednou jsem dokonce vyšla i ven z bytu. Vydržela bych tak dokonce i déle, než jsem plánovala, ale to by mě tak nesměl omezovat čas. Bála jsem se, že si Logan všimne, že tam nejsem a tím se to celé zbortí. On nebyl hloupý. Jistě by mu došlo, o co mi jde a já bych byla v hajzlu. To jsem nesměla dopustit.

Měla jsem pocit, že v tomto ohledu sílím. Často jsem z jeho oddálení měla rozklepané ruce, ale to bylo tak všechno. Žádné depky, žádné omdlévání. Možná, že jsem už začínala být připravená. Pomalu...

Nejednou jsem na školních chodbách zahlédla Sashu, ale většinou jsme se ani nepozdravili. Podle mě tušil, že jsem si ho zablokovala, a pochopil to tak, že nemám zájem se s ním bavit. Dost mě to bolelo, ale nemohla jsem si teď dovolit mu to vyvracet. Byla jsem tak blízko svého cíle, že by to bylo bláznovství.

„Už se pomalu blížíme k cíli," poznamenal Logan jeden den, když jsem se vracela ze školy.

„To vím," přikývla jsem. „A už se moc těším."

„Já taky," souhlasil. „Ještě se chceš stále předávkovat?"

„Přesně tak. To bude nejlepší."

„Měla bys sis od školních fetek sehnat ty prášky," připomněl mi Logan vyčítavě. „Na to, jak moc si seš svou smrtí jistá, jsi pro jejich získání nic moc neudělala."

„Pracuju na tom," zamumlala jsem.

„Jak, prosímtě? Odpovím za tebe: nijak. Tak se zítra kurva zvedneš z postele o pár minut dřív a zajdeš si za nima."

„Jasně," pověděla jsem klidně, což mě stálo sakra dost nervů. Sice jsem se neplánovala skutečně zabít, ale opravdu jsem se toho okamžiku bála. Tehdy se to Logan vše dozví. A já jen budu sledovat, jak na mě řve a vše mi vyčítá, dokud se nerozplyne v mlze. Nebo aspoň tak si to představuju.

„Logane?" optala jsem se ho.

„No?"

„Na jaký den to naplánujeme?"

„Za měsíc v pondělí? Třeba."

Nechápavě jsem na něj pohlédla. „Třeba? Neříkal jsi, že zmizíš? To nevíš přesně kdy?"

„Nevím," potvrdil mou nejhorší předtuchu. „Pondělí je den, kdy se začne něco dít. Proto je ten den nejvyšší čas, kdy to udělat. Ale kdybys čistě teoreticky fakt nemohla, což tedy budeš moct, můžu tu být klidně i do pátku."

Mé nejhorší představy se potvrdily. To bude týden plný toho největšího a nejbolestivějšího utrpení. Kam se na to hrabe letní tábor.