Postávaly jsme s Rose na rohu školního pozemku a bavily se. Nebo spíš - Rose něco mlela a já jí na to sem tam přikývla. Logan byl opřený u nedalekého stromu, zády k nám. Nechal mi s Rose soukromí a toho jsem hodlala využít. Ne však tak, jak by Logan čekal. Naprosto jinak. Trochu proti své vlastní vůli, ale bylo to třeba.

„Pojďme trochu dál," navrhla jsem blondýnce a přerušila ji tak v jejím básnění o klukovi, co jí dal originálním způsobem své číslo.

„Dál od čeho?" nechápala.

Uvědomila jsem si, že se musím vyjadřovat víc obecně.

„Moc tady svítí sluníčko, šla bych někam do stínu."

Chápavě přikývla. „Co tady k tomu stromu?" Rose ukázala na strom, o který se opíral Logan.

Neubránila jsem se úšklebku. „To fakt ne."

„Proč?"

„Neřeš," zamumlala jsem a ukázala na strom stojící dál od nás, dál od Logana. „Půjdeme sem."

„Fajn," přikývla a nechápavý výraz nahradilo nadšení. „Musím ti toho ještě tolik povědět!"

„Jen povídej," řekla jsem stejně nadšeně, abych ji na to nabudila. Když Rose začala mlet páté přes deváté, většinou nevnímala okolní svět ani mě, což jsem momentálně viděla jako velkou výhodu.

Nevšimla si toho, když se mi začaly lehce třást ruce a podlamovat kolena. Neviděla, jak jsem zbledla a úsměv na tváři se začal vytrácet. Neviděla moji snahu, což bylo dobře. Nedokázala bych jí to vysvětlit. Nedokázala jsem to vysvětlit ani sama sobě. Prostě se to dělo.

Překvapilo mě, že to celkem zvládám a mám vesměs pod kontrolou. Ano, z části to bylo i tím, že Logan přeci jen nebyl tak daleko, ale z části za to mohl jistě i fakt, že jsem se od něj neodlučovala poprvé, a že jsem si věřila.

Pět minut před koncem přestávky jsem se vrátila na místo, kde jsme stály původně. Beze slova. Rose mě lehce zmateně následovala, ale nic neříkala. Asi si myslela, že jsem nějak extrémně háklivá na změnu počasí, a já si řekla, že bude nejlepší ji při tom nechat.

Jestli tuhle šílenou jízdu, která si říká můj život, přežiju, tak jí to všechno řeknu. Možná. A možná si to taky vše nechám pro sebe.

„O čem jste se s Rose bavily?" ptal se mě Logan, když jsme spolu mířili domů. Rose šla opačným směrem, tudíž jsem měla o starost méně. Ano, zní to hnusně, ale takovou si mě Logan zkrátka vychoval. Nemohla jsem teď myslet jinak.

„Ále, popisovala mi nějaký svůj novy objev. Jo a taky se mě ptala, jestli by k nám nemohla přijít. Co si o tom myslíš?" dělala jsem, že mi na Logonavě názoru děsně záleží.

On se jen samolibě usmál, jako kdyby si to fakt myslel. Idiot. „Dovoluji ti to."

„Díky," usmála jsem se na něj. „Za to tě čeká dvojitá dávka South Parku."