Logan mě opět propaloval pohledem. Věděla jsem, že tentokrát jsem trochu přestřelila, sama jsem chtěla domů, ale když se začal chovat povýšeně, nemohla jsem mu udělat tu radost... Je to jeho vina. Jo, může si za to sám, uklidňovala jsem se, zatímco jsem kráčela po ulici vedle štěbetající Rose. Chtěla do obchoďáku okamžitě, takže jsem musela kouřit za chůze, což mi moc nevyhovovalo. Začínala jsem mít špatnou náladu a pocit, že bych se přeci jen měla na něco vymluvit a jít s Loganem domů.

Otočila jsem se na něj, a... ten parchant stál několik metrů od nás na místě a ani se nepohnul! Vypadal na to, že si můj nechápavý pohled užívá a já si uvědomila, že podnět jít s ním domů vyvolal on sám tím, že byl dál. Zastavila jsem se a nasraně na něj zírala. Ušklíbal se a tmavé oči zařily škodolibostí.

„Ty parchante," procedila jsem mezi zuby.

„Říkala jsi něco?" otočila se Rose. Když si všimla, že jsem asi metr od ní, vyslala ke mně zmatený výraz. „Stalo se něco?"

„Promiň, ale asi s tebou nepůjdu," pověděla jsem jen. „Vzpomněla jsem si, že mám doma práci."

„Fajn," odtušila Rose. Najednou se už netvářila tak přátelsky jako vždy. Jako kdyby se v ní něco zlomilo.

„Co se děje?" zeptala jsem se celkem hloupě.

„Mám dojem, že mě nebereš jako kamarádku," řekla. „Pořád se mnou odmítáš někam chodit, o přestávkách hned letíš na záchod a po škole domů... Čas radši trávíš sama než se mnou. Divím se, že jsi vůbec souhlasila a tou party."

Logan začínal vypadat netrpělivě, ale já to chtěla aspoň trochu vysvětlit. Nechci ztratit ještě Rose...

„Vážně mě to mrzí," začala jsem a snažila se svůj tón hlasu přizpůsobit obsahu. „Vím, že jsem strašná kámoška. Ale snažím se, abych taková nebyla, jen..."

Blondýnka ke mně najednou přistoupila, zklamaný výraz jako by jí slezl z tváře a pevně mě objala.

„Já vím, nemáš to lehký..."

„Jak to myslíš?" zbystřila jsem.

„Vím, že je to nějaká doba, co ti umřel přítel," špitla tiše. „Sama bych to ani v nejmenším nezvládala tolik jako ty. A to já bych se ti měla spíš omluvit, Sadie. Měla bych se naučit tvoje nálady respektovat. Máš na ně právo."

Přítel, který umřel, to vše pozoroval se znechucením ve tváři. Když spatřil, že ho sleduju, posunkem ukázal na svou ruku, kam se obvykle dávají hodinky a naznačil, že zbytečně ztrácím čas.

„Budu muset," pověděla jsem a odtáhla se od Rose. „Měj se."

„Ty taky," usmála se blondýnka.

„Tak můžeme kurva už konečně vypadnout?" procedil Logan mezi zuby, když jsem se obrátila zpět na něj.

Mlčela jsem. Cítila jsem velký pocit viny za to, jak musím Rose lhát. A ještě víc se mi příčílo, že jsem Loganovi opět nedokázala vzdorovat. Byla jsem ze sebe zklamaná.