Ačkoliv jsem se snažila uhánět, co mi síly stačily, na hodinu jsem přišla pozdě. Logan, který se dokázal přenést z místa na místo rychlostí světa, se už opíral o dveře učebny, když jsem k nim celá udýchaná konečně doběhla.

„Máš zoufalou kondičku," komentoval můj výkon pobaveně.

„Promiň, že jsem jen člověk," převrátila jsem očima.

„V pohodě."

Ušklíbla jsem se. On to vzal snad vážně. Idiot.

„Už brzy to můžeme změnit," pokračoval, už přívětivějším tónem hlasu.

Snažila jsem se skrýt obavy, které jsem z jeho slov měla. Já toho parchanta zatraceně miluju, ale nevím, jestli chci skutečně zemřít. Logan mi sice tvrdí, že je to sranda být mrtvý, ale já mu to zrovna dvakrát nevěřím. Už jen proto, že mě neustále otravuje a kdyby bylo sranda být mrtvý, sotva by na to měl čas. Spíš by si dělal ty věci, co... co zkrátka dělají ostatní mrtví lidé.

„Copak?" obrátil se ke mně.

Netušil, jak moc stále váhám. Myslel si, že je to jasná věc a není co řešit. A teď skutečně nebyl ten správný okamžik na to mu říct, že to není pravda.

„Měli bychom už jít," poznamenala jsem jen a otevřela dveře od učebny.

Okamžitě se na mě svalily pohledy ostatních studentů. Na ty jsem už byla zvyklá. Zírali na mě, i když jsem přišla včas. Spoustě z nich jsem přišla divná, a to jen proto, že jsem měla možná až moc ráda černou barvu. Tvrdili, že jsem emo, že jsem gotička, ale žádného z těch inteligentů nenapadla varianta, že mám možná prostě jen ráda černou barvu.

Logan mi vždycky říkal, že bych se měla oblékat veseleji, ale sám na sebe málokdy vzal světlejší barvu. Pokrytec jeden. Válel se mi po lavici a s napětím čekal, jakou výmluvu si vymyslím pro učitele.

„Sadie, kde jste byla?" Pedantsky vypadající chlápek nižší postavy s knírkem na mě přísně hleděl. „Víte, že pozdní příchody já nestrpím. Akorát tím zdržujete hodinu."

Momentálně ji zdržoval spíš on, ale to jsem nehodlala nahlas vypouštět z úst. Logan by to možná ocenil, ale to jen proto, že by za to narozdíl ode mě nemusel pykat. Já na poškolu neměla chuť a tak jsem se snažila rychle rozmyslet, co učiteli povím.

„No, Sadie, čekám, nemáme na vás celý den. My se musíme učit."

Tváře spolužáků mluvily jinak. Evidentně byli rádi, že zdržuju hodinu, k tomu jsem jim holt byla dobrá.

„Byla jsem u zubaře," zamumlala jsem a snažila se znít co nejdůvěryhodněji.

„Posaďte se," reagoval úsečně učitel. Bylo mi jasné, že mi nevěří, ani co by se za nehet vešlo, ale nejspíš konečně pochopil, že nemá cenu mě nějak víc řešit.

Byla jsem prostě ta divná, nad kterou bylo lepší jen pokrčit rameny a nechat ji žít. Vydala jsem se na své místo vzadu. Vedle mě se už dávno rozvaloval Logan. Ten jediný, který mě nechtěl nechat žít.