Zůstala jsem s Loganem. Neměla jsem sílu na to mu vzdorovat. Připadala jsem si strašně slabá, ale stále jsem měla před očima, jak mi bez jeho přítomnosti bylo úzko. Nasraně jsem pozorovala jeho samolibý ksicht, v němž se zřejmě odehrávala představa toho, že mě má omotanou okolo prstů. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem tuhle jeho stránku a přála jsem si, abych zvládala ho ignorovat a prostě jít za Rose a užít si to tam. Chtěla jsem se odnaučit být na něj vázaná. Ale šlo to vůbec?

„Panebože, Sadie, tady jsi!" Hlas mé nejspíš-kamarádky mě vytrhl z pochmurných myšlenek.

Logan protočil očima, ale nemohl udělat nic.

„Promiň, není mi zrovna dobře, proto jsem nepřišla," zalhala jsem, i když to vlastně ani tak nebyla lež.

Nenaštvala se jako Logan. Nerozzuřila se. Jen se na mě usmála a poznamenala: „Chápu, snad ti bude brzy líp. Nebo chceš jít za ošetřovatelkou?"

„Nějak to zvládnu," pověděla jsem. Rose ke mně přistoupila a pevně mě objala. Už jsem se ani nesnažila se jí vykroutit. Za prvé by se mi to nepodařilo, a za druhé, začínala jsem ji mít fakt ráda.

„Už budeme muset jít, zlato, za chvíli začíná hodina," informovala mě posmutněle. „Kdyby se ti zase začínalo dělat špatně, stačí říct a povíme to učitelce."

„Díky, Rose," zamumlala jsem.

„V pořádku. Tohle pro sebe kamarádky dělají," usmála se na mě. „A teď už pojď."

Vydaly jsme se společně do učebny, kde jsme měly strávit následující hodinu. Logan se pomalu ploužil za náma a kdykoliv jsem na něj pohlédla, přeměřil si mě znechuceným pohledem. Už jsem přestávala chápat, že co po mně sakra chce. Byla jsem s ním celou přestávku. Odmítla jsem Rose. To, že za mnou potom ke konci přestávky přišla, jsem přece nemohla nijak ovlivnit.

Ten kluk byl nemocný. Děsilo mě, že má můj život v rukou někdo jako on. A jak se zdá, nezbyde mi nic jiného, než se mu naučit bránit. Budu se muset naučit být silná, jinak mě ten psychopat dožene k šílenství.

Vešly jsme do učebny. Posadila jsem se vedle Rose, která zase něco říkala, ale to jsem nevnímala. Jen jsem jí občas přikývla, aby to vypadalo, že ji poslouchám, a dál přemítala, co se mnou bude teď. Měla jsem sto chutí se zbalit, utéct domů a tam se válet na posteli a sebelitovat se. Věděla jsem, že to není řešení, ale taky jsem věděla, že to takhle nejde. Jen škoda, že o tom nemůžu nikomu povědět. Ani jít za psychologem či něco podobného, co by mi nejspíš nepomohlo, ale měla bych aspoň pocit, že něco dělám.

S Loganem za zády toho ale zkrátka moc udělat nešlo.