U katedry seděla silnější učitelka, s věkem okolo padesáti let. Ani nezvedla zrak od monitoru počítače, když jsem k ní přistoupila. Nic jsem jí tedy neřekla a šla se posadit do volné lavice. Logan se okamžitě nasáčkoval vedle mě. Natáhla jsem se na desku lavice a přemítala o všem, co se dnes stalo.

Zdálo se mi, že se můj život regulérně zbláznil. Měla jsem chuť se na všechno vysrat a okamžitě vypadnout domů. Potřebovala jsem strávit nějaký čas konečně sama a bez dalších otravných živých lidí. Sama ve svém pokoji, se zatáhnutými závěsy, natažená na posteli a doplňující tak potřebnou energii. Tím mám samozřejmě na mysli tu ohledně únavy. Tu, o které nerozhodoval Logan.

Pokud jde o Logana, ten se momentálně tvářil celkem provinile. Dobře mu tak. Nejspíš si uvědomoval, že to za dnešek mimořádně posral. Okamžitě se proto zvedl, stoupl si před mou lavici a začal dělat něco jako soukromé cirkusové vystoupení. Nejprve jsem jen převracela očima, ale postupně si mě zcela získal, jak od to ostatně velice dobře umí, a začala jsem se bavit.

V ten moment jsem nevnímala, že jsem v jedné z prvních lavic a všichni mě vidí, jak zírám před sebe na prázdnou stěnu a pobaveně se směju.

„Ona je snad sjetá," křikla učitelka, což mě konečně probralo z chvilky bezstarostnosti.

„Nejsem," ohradila jsem se.

„Tak co jste to tu předváděla?!"

Mlčela jsem. Tohle zkrátka nešlo vysvětlit. Nikomu. Učitelka se naštěstí rozhodla mě dál neřešit, nicméně ze mě po zbytek hodiny nespustila oči. Minuty ubýhaly rychlostí lenochoda a já už se nemohla dočkat, až budu konečně doma.

Od školy jsem nebydlela daleko, byla to otázka deseti minut, díky čemuž jsem mohla vstávat později než většina ostatních studentů. Ráno se mi nikdy nechtělo vstávat, večet se mi zase nechtělo spát. I když pravda, já večer nikdy nechodila spát. Usínala jsem až po půlnoci, takže ráno.

„Můžete jít!" zvolala učitelka a tím mě vytrhla z nudných myšlenek.

Zvedla jsem se a mířila si to ke dveřím z učebny na chodbu. Konečně odsud zmizím.

„Zvládla jsi to na jedničku," snažil se mi vlichotit Logan.

„Hmm," zabručela jsem jen. Opravdu jsem už potřebovala vypadnout pryč a jít si zakouřit. Venku jsem si okamžitě vytáhla krabičku a už jen její váha mě ujistila v tom, že to není dobré. Ty rozteskávačky u fotbalového hřiště, na než jsem dnes užívala cigarety jako repelent, aby si vedle mě nesedly, mě stály celou krabičku.

„Nesnášim roztleskávačky," procedila jsem mezi zuby.

„Co?" otočil se nechápavě Logan.

„Roztleskávačky jsou strašný mrdky."

„Nemůžeš svou závislost svádět na náhodné lidi," protočil oči. Grimasu jsem po něm zopakovala. Nebyl tam se mnou, nic netušil.

„Drž hubu, Logane."

„Přestaň být nepříjemná, nebo ti dám důvod," ušklíbl se zlomyslně.

Jeho výhružky mě ale tentokrát nezajímaly. Jen jsem nad ním tedy mávla rukou, načež se zatvářil značně uraženě.

„Pojď, jdeme k Indovi," zavelela jsem a otočila se. K večerce to bylo opačným směrem od tak milovaného domova, ale nemínila jsem si kvůli roztleskávačkám zkazit zbytek dne.

Logan si rezignovaně povzdechl, ale vydal se za mnou. Ostatně nic jiného mu ani nezbývalo. Slib je slib.

____

Mám pocit, že po týhle kapitole budete Sadii zase trochu víc nenávidět. 😃
Holt... ne každá hlavní postava je milá a příjemná 😏😂 Ale... to už jste si asi všimli xD