Chvíli jsme šli a pak jsme se zastavili před malou hospůdkou. Hospůdka se jmenovala U Děravého kotle. Vypadala velice chatrně. Lidé okolo ní chodili, jako by ji snad ani neviděli.

Zašli jsme s Alicí dovnitř a já ucítila zvláštní vůni. V hospůdce bylo celkem narváno. Byly tu spousty lidí ve zvláštních plaštích různých barev.

V rohu hospůdky jsem si všimla zvláštního muže ve svítivě žlutém hábitu a blonďatými vlasy, který se o něčem dohadoval s mužem, který seděl naproti němu. Dohadovali se nejspíš o časopisu, který ležel před nimi.

"Tady U Děravýho kotle můžeš potkat spoustu zajímavýh lidí. Třeba támhleto je Alastor Moody. Když to ale neslyší, tak mu všichni říkají Pošuk." Ukázala na muže s delšími vlasy, který měl jedno oko velice zvláštní. Bylo připevněné na pásce a každou chvílk se otočilo jako by dovnitř jeho hlavy.

"Je to bývalý bystrozor, teď už nepracuje, protože je trochu bláznivý." to slovo mě zaujalo. "Co je to bystrozor?"

"To je člověk, pracující na Ministerstvu Kouzel, většinou mají na práci hledat uprchlé černokněžníky a čarodějnice nebo je zatýkat." vysvětlila mi Alice.

Vyšli jsme z Děravého kotle a ocitli se na malém dvorku ohraničeném cihlovou zdí. Alice klepla hůlkou na jednu cihlu a zeď se otevřela a ukázala nám dlouhou ulici plnou lidí a různých obchodů.

"Tak, první by jsme mohlu jít třeba k madame Malkinové pro hábit. Ne, vlastně první musíme do banky!" A v tuhle chvíli mi to došlo "Ale, já nemám koizelnické peníze." Alice se usmála.

"Máš, jenom to nevíš. Tvůj prastrýc, kterého celá tvá rodina pořádně neznala, byl kouzelník. Před smrtí uložil všechny své peníze do banky a řekl, že je přenechává dalšímu kouzelníkovi v rodině. A to jsi ty."

Ani jsem nevěděla, že jsem měla prastrýce a teď se ještě dozvím, že byl kouzelník. To mě opravdu překvapilo. Poté, co jsme vyzvedli peníze v bance, kde pracovali pouze skřeti (protože u nich je zlato vždy v bezpečí, jak řekla Alice), jsme šli nakoupit všechny potřebné věci.

Koupili jsme hábit u madam Malkinové, kotlík, učebnice v obchůdku, který se jmenoval Krucánky a Kaňoury a poté jsme šli k panu Ollivanderovi, prodavači hůlek.

V jeho obchodě bylo temno a všude byly regály s krabičkami. Po chvíli přišel pan Ollivander, starý, zvláštní pán. Vypadal velice popletený. Dal mi jednu hůlku, ale hned mi ji zase vytrhl. Některé hůlky mě nechal vyzkoušet, ale když jsem mávla rukou, vždy se něco rozbilo.

Poté mi podal jednu hůlku. "Dřevo z vrby, blána z dračího srdce, dvanáct a tři čtvrtě palce. Vyzkoušejte ji." švihla jsem s ní a váza kterou jsem předtím rozbila se opravila. "Lehká, ale přesto silná hůlka. Padne přesně do vaší ruky. Dobře jste si vybrala... Vlastně! Hůlka si dobře vybrala vás!"

"Je to trochu blázen, ale je spolehlivý a milý." řekla mi Alice, když jsme odešli z krámku. "Teď mě něco napadlo! Kvůli tomu, že jsi z mudlovské rodiny a nemáš rodinnou sovu, mohli by jsme ti nějakou koupit, pojď!"

Vešli jsme do obchodu se zvířaty. Chvíli jsem si prohlížela ty "Pošťáky" a poté jsem si všimla jedné, která se mi velice zalíbila. Byl to malý puštík s bříškem zbarveným do černa. Vlastně byla

Když jsem si jí koupila, Alice se mě zeptala, jak jí pojmenuji. Nad tím jsem nepřemýšlela. Nakonec jsem jí pojmenovala Mia.

Když jsem přijela domů, máma s tátou se o něčem hádali. Přestali, když si mě všimli, ale táta nasupeně odešel z pokoje a celý večer se neukázal.