Vzpomínám si na ten den, kdy jsem zjistila, že kouzla a magie nejsou jen v pohádkách. Bylo mi tehdy jedenáct.

Bylo na začátku prázdnin. Bylo strašné horko, slunce celý den pořádně pařilo.

Četla jsem si tehdy knížku u dracích, to jsem ještě netušila, že opravdu existují.

Draky jsem milovala, všechno v mém pokoji bylo s draky. A když ne s draky, tak s kouzelníky. Prostě mě vždy přitahovaly takovéhle tajemné věci.

Máma mě volala na večeři. Zvedla jsem s od knížky a šla jsem. Večeřeli jsme a povídali si. Takové ty klasické řeči, které se říkají pořád dokola. Táta něco četl v novinách, podělil se o to s námi, máma přidala svůj názor a tak dále.

Tohle rodinné povídání však po chvíli přerušilo klepání na okno. Všichni jsme se podívali a to, co jsme viděli, nám vyrazilo dech.

Na okenním parapetu stála sova pálená a držela v zobáčku dopis. Běžela jsem k oknu, otevřela ho a vzala sově dopis. S velkým překvapením jsem zjistila, že dopis je adresován mě. A ještě překvapenější jsem byla, když jsem si ho přečetla.

"Vážená paní Lawrencová,
s potěšením vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním
místem pro vás." 

Dál se v dopise psalo taky to, že ke mně přijde člověk z Ministerstva Kouzel nebo z Bradavic, aby mi vše vysvětlil a došel se mnou na Příčnou ulici pro všechno potřebné vybavení do školy.

Měla jsem strašnou radost, kterou se mnou moji rodiče naštěstí sdíleli. Když sem dopis dočetla a ukazovala jim ho, dost sem se bála, že mi zakážou na školu jít.