Ta osoba se sehnula k jejímu kloboučku a sebrala ho ze země.

Z nějakého důvodu, na malou chvíli nebyla schopná zaostřit oči na toho člověka, který zachránil její pokrývku hlavy. Dokázala rozpoznat, že se jednalo o muže, díky stylu jeho oblečení a obuvi.

Založila si ruce na bocích, trochu se zadýchala a běhat v těch sukních, rozhodně nebylo, něco, na co byla zvyklá. Zůstala stát pár metrů od čepcového zachránce, dokud se sám nerozhodl uzavřít vzdálenost mezi nimi a to bylo, doopravdová panika počala.

Zadívala se do jeho obličeje, který se z nějakého důvodu zdál až moc povědomý. Neznala ho však. Málem nad sebou protočila oči, jak by mohla znát vůbec někoho, když v tomhle těle byla něco málo přes půl dne.

Možná si její tělo pamatovalo?

Pak na podobné myšlenky zapomněla, jelikož ten muž byl neobyčejně okouzlující. Přejela očima přes ostře řezané rysy jeho čelisti. Jeho vysoce posazený nos a plné, růžové rty. Dokud se nezastavila u jeho očí. Už několikrát četla o podobných scénách v knihách a viděla mnoho filmů, aby věděla, kde přesně se teď v příběhu ocitá. Jako podle šablony, kterou tak dobře znala, avšak, nikdy nic podobného nezažila sama za sebe.

A ani teď tomu tak nebylo, protože to ani nebyla ona sama, kdo to zažíval.

Jeho blankytně modré oči ji uzamkly na místě, mimoděk spustila ruce ze svých boků a stála tam jako socha. Ten pohled ji nenechal uprchnout, nebo se nikam schovat a jeho majitel se k ní nebezpečně rychle přibližoval. Byla si skoro stoprocentně jistá, že na něj v tuto chvíli hledí s ústy otevřenými dokořán a potřebovala, aby jí někdo asistoval hledáním její spodní čelisti někde v trávě.

Možná to byly ty černé dlouhé řasy, které podtrhovaly barvu jeho očí, kombinace jeho krátce sestřižených tmavých vlasů, které odváděly pozornost o čehokoliv dalšího, co by se potencionálně mohlo odehrávat kolem něj.

Jeho výraz byl vážný, jako kdyby si také dával na čas a prohlížel si ji stejně, jako ona jeho. Pochybovala, že něco takového bylo na denním pořádku, co se týkalo setkání v parku. Délka prohlížení se prodlužovalo a jí to nijak zvlášť nevadilo. Měl na sobě podobný oděv, který ráno zahlédla na mužích venku na ulici a poté všude kolem, jak se s Felicity procházela kolem. Nicméně límec jeho košile nebyl tak vysoký, a dovoloval jí výhled na nedlouhé kotlety po stranách jeho obličeje. Nic, co by zas tak nutilo člověka se pozastavit a říct si, že je rozhodně v jiné době. Co se oblečení netýkalo. U krku měl uvázanou tmavě zelenou kravatu, do zajímavého, obtížně vypadajícího uzlu.

Byl jednoduše dech beroucí a možná to byl ten důvod k nedostatku vzduchu v jejích plicích.

„Slečno, váš klobouk," konečně promluvil, natahoval k ní ruku, v níž držel čepec. Tupě na něj vejrala. Jeho hlas, pokud si před tím myslela, že ho zná, tak teď si byla téměř jistá. Začínala mít divný pocit, že ví přesně kým je, i když její představa se poněkud lišila, nemohla lhát o podobě mezi její fantazií a co se zdálo být realita.

„Děkuji," vysoukala ze sebe na půl úst. Už nadále nemohla ustát jeho přímý pohled a odvrátila ten svůj, aby se mohla aspoň nadechnout. Vzala si od něj svůj kus oděvu a nechala jej viset u strany jejího těla. Neměla v plánu si ho zase nasazovat a nezáleželo na tom, jak moc vítr vál. Prameny jejích světlých vlasů se uvolňovaly z předtím připraveného účesu. Ale hlavu si z toho nedělala, aspoň ne v tuto chvíli, kdy se nemůže vidět.

„Pokud to není moc smělé, musím vědět, zda se neznáme slečno," pokračoval, zatímco se jeho oči přimhouřily, a to přitáhlo její pozornost. Znovu se skoro mohla utopit v tom pohledu. Stejná otázka kroužila v její mysli, až na to, že by to správně měla vědět. Zda tento muž byl někdo, koho znala.

„Nejsem si jistá, pane," odpověděla popravdě.

„Jste tu sama?" jako kdyby si až teď uvědomil, že se tu proháněla po parku sama. Zdálo se jí to, nebo nejednou vypadal v rozpacích. Až teď mu došlo, že tu v odlehlé části parku stojí o samotě?

„Moje společnice, byla odvolána zpět domů, její matkou, a proto jsem se musela postarat sama o sebe," ospravedlňovala se. Celkem jí to šlo, chválila sama sebe.

Chápavě pokýval hlavou.

„Vím, že je to nanejvýše nekonvenční, ale rád bych se vám představil a byl bych ocenil, kdybyste mi udělala tu samou laskavost," byla si celkem jistá, že se nepovažovalo za obvyklé, aby se sami za sebe představili. Ale rozhodla se následovat jeho příkladu.

Zvědavost jí nedala.

Měla se otočit a jít, jak ještě měla tu možnost, měla jít a nenechat se do ničeho zamotat.

„Damon z Wussexu, syn Vikomta z Wussexu," předvedl malou úklonu, zatímco se její tělo napnulo a srdce v hrudi zmrzlo. Přesně jak předpokládala. Šla ven, aby se vyhnula jeho návštěvě doma, zatímco on na ni čekal přímo tady.

Hned několik věcí problesklo její myslí. Byl mladší, než by měl být... to bylo jasné, díky tomu, že ještě nezdědil titul jeho otce. Krom toho, důvod, proč tak váhala o jeho identitě, byl právě jeho o něco mladší obličej. A jeho účes. Pamatovala si ho jinak z jejího snu a z jejích fantazií.

Stál před ní, z masa a kostí. Nebo to tak aspoň vypadalo, ještě neměla tu příležitost si na něj sáhnout.

„Soudím, podle vašeho výrazu, že mě vskutku znáte,"

Slyšela ho jen na půl ucha, ale i tak v duchu zaklela. Její výraz asi napovídal o jejím rozpoložení, víc, než si doopravdy přála. Jakkoliv se snažila, nedokázala od něj odtrhnout oči. Jak je to možné? Je tady, v Anglii a na živu.

Popravdě, možné to nebylo, jelikož Damon, byla vymyšlená postava a tudíž, bylo jasné, že to co se tu teď děje, byl její sen a nebo noční můra, což ovšem záleží na tom, kam tahle absurdní realita v její hlavě, postoupí. Nedokázala potlačit nervózní zahihňání, což si vysvětlil po svém a což asi nebylo to nejlepší, co se teď mohlo stát.

„Nepovíte mi své jméno?" dožadoval se a ona se marně snažila vzpomenout na to, jak se tu jmenovala. Jaké bylo jméno těla, které ovládala.

„Julie Baker...," místo toho, aby zmínila jméno, tohoto těla, vzpomněla si jen na to své. Nevzpomněla si na své opravdové jméno, celý den a teď jej nemohla vyhnat z hlavy. Jen to jméno zašeptala, takže se k němu ani nedoneslo.

„Odpusťte mi, ale bohužel jsem vás neslyšel dobře,"

Trochu si oddechla, jelikož si nechtěla ani představit, jak by asi vysvětlovala, proč tu ze sebe souká jména jiných lidí.

„Eudora Fultonová," řekla nakonec, kdy ji osvítilo její vlastní vědomí. Skoro se jí ulevilo, že její mozek naskočil a ona se tak moha představit. To jméno splynulo z jejích rtů skoro až moc plynule. Nedělalo jí to žádné potíže. Přesto si uvědomovala, že to nebylo její vlastní jméno, jak by taky ne. Ještě to nebyl ani den. Už se musela představovat za někoho jiného.

Skoro nechtěně zvedla pohled k jeho obličeji. Na vteřinu se v něm neobjevila žádná emoce, chvíli to trvalo, než jeho obočí zacukalo a pomalu se povytáhlo vzhůru. Jeho oči se rozšířily, pohlcující ji na tom místě v odlehlé části parku s větrem kroužícím kolem nich.

„Eudoro?" vydechl její jméno. To by nebylo zas tak zarážející, kdyby nebylo toho, co udělala hned poté.

Jeho obličej se dokonale proměnil. Jeho oči se vyjasnily, skoro jako kdyby se rozsvítily. Jeho rty, které postrádaly jakoukoliv emocionální formu se také proměnily. Koutky úst se obrátily směrem vzhůru k mračícímu se nebi. Jeho usmívající se rty na ni odhalily bělostně zářící chrup.

Nemohla tomu zabránit, když se její vlastní ústa pootevřela, ale ne v úmyslu se usmívat, ale divit se jako absolutní nána. Měla hodně špatný pocit, že na něj nakonec narazí. Ale neměla čas, ani mozkovou kapacitu na to, vymyslet, jak bude ona sama reagovat a jak se s celou touto situací, vyrovnat. Neměla tu být, neměla tu co dělat. Znovu si to uvědomila, když měla tu možnost se dívat do Damonova obličeje, jako kdyby se nic nedělo.

Nemohla tomu věřit, ani po celém tomhle dni, kdy byla očitým svědkem tomu, že to co se jí teď a tady dělo, bylo tak opravdové, jak její život v realitě. Nemohla připustit, že kde se teď nacházela, bylo opravdové místo.

Usmyslela si, pro své vlastní mentální zdraví, že musela utrpět těžká zranění, od toho, jak do jejího domu uhodil blesk. Musí být v bezvědomí a bojuje o život, zatímco její vlastní vědomí se odpotácelo sem, ať už z jakéhokoliv důvodu. Bylo by méně stresující, kdyby se ocitla, někde na obláčku a jen se vznášela, zatímco se pomalu uzdravuje. Proč musela být tady, neměl ponětí.

„Damone?" rozhodla se tedy, hrát podle pravidel a pokusila se vžít do situace, jak jen to šlo, se všemi svými vědomostmi o etiketě, momentální doby. Které byly bohužel velmi nízké.

Damon se zasmál, a ten malý hluboký zvuk, který vyšel z jeho hrdla, ji donutil zapomenout na její okolnosti a na malou vteřinu se nechala strhnout vlnou vjemů, společně s chvěním v její hrudi. V Eudořině hrudi.

„Vyrostla jsi," zkonstatoval, jeho oči cestující po její figuře. Jako kdyby se zapomněl, rychle toho nechal a znovu zakotvil svůj pohled na jejím obličeji. „Když jsem tě naposledy viděl, byla jsi drobná," vzpomínal.

V tu chvíli se něco stalo, v její hlavě se najednou objevily obrázky sebe samé, v době, o které v tuto chvíli Damon mluvil. Bylo to nečekané a skoro se zapotácela závratí.

„Byla jsem vyšší než ty," ta slova z ní vylétla bez toho, aby nad tím měla jakoukoliv vládu. Ale dávalo to smysl, nemohla nad těmi slovy ani pochybovat. Jelikož obrázky v její hlavě, mluvily za vše.

Damon se znovu zasmál. Byl to vskutku osvěžující zvuk a ona nemohla jinak než na něj nadále zírat. Už dávno se nenacházela ve svých hormonálních teen letech, ale z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu, cítila, nával tepla v jejích lících.

Což ji donutilo se sama sebe ptát, kolik vlastně Eudoře bylo...

Pokud se nemýlila, byla neprovdaná a pokud si k tomu ještě pamatovala, ženy byly většinou hozeny do rybníku k lovu, velmi mladé. Jen si vzpomněla na Felicity a její malý problém.

„Strany stolu se však obrátily," připomenul jí Damon a ona nemohla ani protestovat. Byl o hlavu vyšší, jak ona. Dovolila se usmát, ale jen velmi málo a velmi rezervovaně.

Najednou se do nich opřel extrémně silný poryv větru, její sukně se motaly kolem jejích nohou, skoro to vypadalo, jako kdyby tančila na místě. Nehledě na to, že málem zase upustila svůj čepec. Prameny vlasů jí poletoval kolem hlavy, jako neposlušní hadi, kdežto on tam stál, zdál se být netknutý nečasem, ke kterému se schylovalo.

„Jsi bez komorné?" konečně si uvědomil, že tu byli jen oni dva. Jeho obočí se trochu povytáhlo. Rozhlédl se kolem, jako kdyby se snad její komorná, měla schovávat za jedním ze stromů, jako ninja.

„Felicity byla odvolaná domů a já jsem se chystala jít zpět, když mi uletěl klobouk," vysvětlila a přišlo jí, že zněla jako bezmocná žena, což bylo přesně čemu se chtěla vyhnout. Možná si ta sukně a řeč o komorných, vybírala daň na její nezávislosti.

„Felicity, docela jsem na ni zapomněl. Jsem rád, že jste nadále blízké přítelkyně, avšak nesouhlasím s tím, že tě tu nechala o samotě," mluvil tiše a vážně. Nemohla z toho muže spustit oči. Samozřejmě že ne, nikdo v normální by nemohl jen tak opomenout charisma, jaké z něj sálalo. A to i silně pochybovala, že se o to v tuto chvíli snažil.

„Umím se o sebe postarat," mávla nad jeho obavami rukou. Nic na její zkonstatování neřekl, jen ji tiše pozoroval.

„O tom není pochyb, ale jsi neprovdaná mladá žena, je velmi nekonvenční se nacházet o samotě v parku a v přítomnosti muže," odporoval nakonec, chvíli mu trvalo, než si urovnal myšlenky v hlavě.

„Ten muž jsi ty...," pokrčila rameny. Další obrázky se na milisekundu objevily na povrchu její mysli. Byl jako její bratr? Podivila se nad těmi slovy v její hlavě. „Rodinný přítel," dodala nakonec. To znělo o něco lépe.

„A to je to jediné, co tě zachrání při návratu domů," řekl nakonec, skoro jako kdyby očekával její přitakání. Ona se však zamračila, moderní krev jejích žílách, ať už se nacházela v jiném těle nebo ne, se rozbouřila. Každopádně, jako vždy, když se s ní někdo snaž chovat, tímto způsobem. Musela se však hned zchladil, jelikož je v jiné době, smýšlelo se tu jiným způsobem, než na jaký byla ona zvyklá.

Uvědomila si, že k ní promlouval neformálně, stejně tak jako ona k němu, ale ona se ani nesnažila být konvenční. Eudora a Damon se museli znát hodně dobře, nebo se aspoň znal v daleké minulosti.

„Jsem ráda, že jsem tě viděla po dlouhé době. Až se moji rodiče vrátí z cest, zajisté budou nadšení, kdyby ses rozhodl je navštívit," vyblekotala v rychlosti, sklonila hlavu v záměru se rozloučit a poté otočit a pokusit se najít cestu zpět k Eudořinýmu domu.

„Eudoro," mohla klidně pokračovat, mohla se prostě otočit a jít, i když ji takhle oslovil. Ale něco v tónu jeho hlasu, ji donutilo se zastavit a znovu k němu vzhlédnout. „Skutečně si myslíš, že tě nechám jít o samotě?"

V moment, kdy to dořekl, ji na čele přistála velká studená kapka. Opravdu se modlila, aby to nebylo něco jiného než jen obyčejná dešťová kapka. Nebyla připravená být ponížená v jiné dimenzi. Odpoutala pohled od Damona a zadívala se k tmavě šedivému nebi. Což rozhodně dělat neměla, jelikož další kapka málem dopadla na její bulvu.

Přesně jak s dalo předpokládat, začalo pršet a ne, nebylo to krásná jarní sprška, byl to pořádný slejvák, který začal od nuly k stu, během pár vteřin.

Na chvíli netušila, co má přesně dělat. Běhat v dešti, asi nebylo radno a s jejím štěstím, by pravděpodobně zakopla o těžké mokré sukně a svalila se na zem. Místo této varianty se rozhodla zůstat kde je, sice na ni několik těžkých kapek spadlo, ale ne natolik, aby byla během vteřiny promočená na kost.

„Proč ses vlastně vydala na vycházku, za takového nečasu," prolomil Damon ticho. Zdálo se, že všichni, kdo se rozhodli si dnes vyjít, se vytratili, dřív, než se spustil tento slejvák. Ona a Demon, byli ti jediní lidé, schovávající se pod hustými větvemi stromu. Přemýšlela nad tím, být upřímná a říci mu, že se mu vlastně snažila vyhnout. Což jí nakonec moc nevyšlo, když se tak na to teď dívala.

„Jen jsem se chtěla projít na čerstvém vzduchu," zamumlala do šumu deště. Pár kapek na ni, přeci jen dopadlo a ona se otřásla chladem, který jí pomalu prostupoval skrz na skrz. Objala se pažemi kolem trupu.

Chvíli se nic nedělo a jen tam oba stáli, dívajíc se do závěsu padající vody. Poté se na jejích ramenou objevily jeho teplé ruce. Ten pocit ji poněkud šokoval.

„Přesuň se o trochu sem, nedopadá sem žádná dešťová voda," vysvětlil a pak ji přitáhl blíže, směrem k němu. Mohla tak cítit teplo nejen vycházející z jeho rukou, ale i z jeho těla. Na sucho polkla a skoro si neuvědomila, že mimoděk přestala dýchat, a to i poté, co z ní spustil ruce.

„Snad se to za chvíli přežene," snažila se vyplnit chvíle ticha. Neměla v úmyslu se s ním pouštět do jakýchkoliv hlubokých konverzací, jelikož neměla v úmyslu tu zůstat déle nežli den. Nebo se k tomu aspoň modlila. Jen pomyšlení na to, že by se v této noční můře nacházel déle jak den, ji přemáhala.

„Cítíš se dobře, Eudoro?" oslovil ji jménem. Ten fakt, který ji donutil si uvědomit, že tohle doopravdy bylo její jméno, a tudíž na něj musí reagovat, ji zaskočila.

Zmohla se jen na pokývání hlavou. Modlila se, aby se odtud mohla v tichosti vypařit, I kdyby jen z této situace. Skousla si spodní ret a vehementně se snažila vyhnout jakémukoliv očnímu kontaktu s jejím momentálním doprovodem.

A tak tam stáli, oba mlčky pozorovali vodu padající z nebe v těžkých kapkách. Snažila se uklidnit chvění, které se rozšiřovalo jejím tělem. Tělem, které ani nebylo její vlastí. Dýchala zhluboka a pomalu. Rytmus padajících kapek a její vlastní dech, ji pomalu uklidnil, aspoň na tu malou chvíli po tím stromem. Koukala se na páru, která jí šla od úst.

Přeháňka se začala ustalovat.

„Možná bych se měla vydat na cestu," zauvažovala nahlas. Odvážila se obrátit na svého společníka v dešti.

„Doprovodím tě zpět k domu, samozřejmě," zněla jeho odpověď a ona věděla předem, že nemělo smysl se sním přít, co se týkalo gentlemanského chování. Když ho nechá jít s ní, stačí už jen několik minut a bude si moci oddechnout.

„Pojďme tedy," vyzvala ho.

„Jeden okamžik," zastavil ji ve sprintu, do kterého se chystala. Vyvalila na něj oči, když se začal lord Wussex vysvlékat ze svého svrchního kabátu. Než se stihla nadechnout, už v něm nebyl a stál před ní jen ve vestě a bílé košili, nadále svázanou kravatou. „Propůjčím ti můj kabát, jako ochranu proti dešti, který sice zpomalil, ale přetrvává," vysvětlil, když si všiml jejího vyjeveného výrazu.

Než se nadála, byli na cestě ven z parku, kde se nenacházela ani noha a díky bohu je tak nikdo neviděl. Damon držel jeho kabát nad její hlavou, což je nutilo k tomu, aby se u sebe drželi blízko. Chtěla mu říci, aby ochránil i sám sebe, ale jak by se oba vešli pod jeho kabátec, nad tím moc přemýšlet nechtěla.

„Eudoro...," slyšela jeho hlas, jak k ní promlouvá. Přestal přemýšlet dohromady a teď stála asi dva metry od Damona a jeho kabátce a nechápavě se na něj dívala přes padající déšť. „Kam jdeš?" optal se jí zmateně.

Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že nemá nejmenší ponětí, kde bydlí anebo kde se nachází. Eudořin mozek se rozhodl, že jí tentokrát nepomůže a dokonale vypnul co se prostorové orientace týkalo. Vydala ze sebe nemotorné zasmání a vrátila se k jejímu doprovodu.

„Omlouvám se, zamyslela jsem se a úplně zapomněla kam jdu," vymluvila se. Podívala se do jeho obličeje jen na okamžik, aby zjistila, zda věřil její zámince. Odechla si, když našla jeho úsměv. Skoro se opět zapomněla, když si uvědomila, jak moc pohledný byl. Její představivost byla vždy divoká, ale nikdy by si nemohla vykreslit takový obrázek jeho obličeje, do dokonalostí, kterým byl v realitě.

Rychle se podívala kamkoliv jinam, než do jeho obličeje a nechala ho vést ji až k jejímu domu.

„Děkuji," zamumlala a už se chtěla vyřítit do schodu k hlavním dveřím, když ji opět zastavil.

„Příště tedy. Uvidíme se brzy," Damon si nasadil promoklý kabátec zase na sebe a popadl ji za ruku, aby se s ní rozloučil. Málem se mu vytrhla, ale udržela se. Nečekala na to až odejde a beze slova zapadla dovnitř. Potřebovala chvíli k tomu, aby mohla zase propadnout panice.

Co si jen počne... nevypadalo to, že se v brzké době probudí z tohoto divného snu.

~~~

Vřelé pozdravy přeji všem!

Dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy jsem cokoliv publikovala, byť jen napsala. Opravdu, nedoktla jsem se klávesnice mého Macu hodně dlouho a dokonale mě mě to deprimovalo.

Četla jsem si své výplody a dokonce jsem překládala, ale co se týče artistického psaní, nemohla jsem. Měla jsem hodně bloků, ale takový jsem neměla už hodně dlouho. 

K dokončení téhle kapitoly jsem se dokopávala během mnoho příležitostí, dokonce jsem i zapomněla, co přesně jsem měla v úmyslu s tímto příběhem a to mě taky trochu opozdilo. 

Nakonec jsem našla svoje poznámky k příběhu... nikdy nezačněte nový příběh bez toho aby jste si zapsali jeho hlavní body. I já se řídím svou vlastní radou, díky bohu. 

No nic, konec mým výmluvám a vzlykům. 

Žádné sliby, ale pokusím se pokračovat, jak jen mi to čas a mozková aktivita dovolí  😅

zatím pa👋🏻