~~~  Baekhyun - Bambi   ~~~ 

Pochopitelně se začala dusit na kusu toustu, který byl ztracen někde v útrobách jejího hrdla. Cítila, jak se její obličej proměnil v rudé rajče, jak se snažila popadnout dech a v tu samou chvíli dostat z krku kus jídla, který nepatřil do té konkrétní trubky.

Felicity na ni samozřejmě ječela a ona se zmohla jen na to, aby prstem ukázala na svá záda, nabádající ji k akci. Naštěstí Felicity se zdála být inteligentní žena a pochopila, že jí má pěkně fláknout, aby se její přítelkyně Eudora mohla zase nadechnout.

Ta síla bouchnutí ti málem odeslala na jinou planetu, ale pomohlo to. Sousto bylo venku a ona mohla zase svobodně dýchat.

„Děkuji," zasípala. Její hrdlo bylo v jednom ohni, ale už se nenacházela na pokraji smrti. Myšlenka prolétla její hlavou, kdyby zemřela v tomhle těle, zemřela by ona sama?

Další věc ji napadla. Když ona sama byla v Eudořině těle, kde byla Eudora?

Vlna paniky ji na vteřinu ochromila... byla Eudora pořád v tomhle těle? A když ne, kde přesně byla. Mohly se nějakým nedopatřením proměnit? A Eudora teď obývá její tělo doma? Zachvěla se nechutí nad tou myšlenkou.

„Jsi v pořádku, Eudoro? Vylekala jsi mě," postěžovala si Felicity, před tím, než se svalila zpět židli, ze které se k ní přihnala.

„Je mi dobře, jen jsi mě zaskočila," vysvětlila. Byla celkem pyšná na to, jak vyrovnaně zněl její hlas. Její prsty se trochu třásly, když se natahovala po roztíracím noži.

„Dokonale rozumím, že tahle novinka tě musela zaskočit, ale skutečně jsem neměla v úmyslu tě opět skoro připravit o život," Felicity opravdu vypadala jako, kdyby litovala svého svižného informátorství.

„Není důvod k tomu, aby ses cítila provinile. Je mi fajn," mávla nad její omluvou rukou. Felicity se na chvíli zatvářila nechápavě, ale nakonec to nechala plavat a usmála se na ni.

Uvědomila si, že neměla příležitost k tomu, si Eudořinu přítelkyni pořádně prohlédnout. Ale, kdo by se jí mohl divit. Jen se probudila a byla hozená, do řeky, kterou neznala a bez žádné znalosti toho, jak by se měla udržet nad vodou.

„Damon...," odkašlala si, chtěla se nadále nechat rozptylovat. Potřebovala vědět, kdo tenhle Damon člověk byl a pokud to byl ten, kterého znala tak dobře.

„Pan Wussex, přijel na začátku týdne, ale nikdo o tom nevěděl. Až včera se to rozneslo celám městem, myslím že jedna ze služebných si nemohla pomoci. Samozřejmě jsou na něj všichni zvědavi, jelikož hned po studiu se vydal na cesty a spravování majetku jeho otce," Felicity se vrhla nadšeně do vysvětlování a ona potřebovala zjistit více. Ale už jen to jméno v ní rezonovalo. Nemohla to být pravda... prostě nemohla.

„Jak dlouho byl vlastně pryč?" nevěděla, jak přesně se má ptát, aby nedala najevo, že nemá nejmenší tušení, kde je, jak se sem dostala a jak se má dostat zpět domů.

„Myslím, že jsme ho obě naposledy viděly, když nám bylo 12 let. Velmi jasně si pamatuji, jak jsi ronila slzy, po jeho odjezdu. A pokaždé, když poté přijel na návštěvu během Vánoc a nepřišel navštívit tebe," připomínala jí taktně Felicity. Na nic z toho, si však nevzpomínala, jak by mohla. Tohle nebyl její život.

„Zdá se to tak daleko v minulosti, ani si na něj nepamatuji," zamumlala tiše, to jediné, co jí přišlo na mysl.

„Jsi na něj ještě stále rozzlobená?" zajímala se Felicity. Skoro se jí chtělo frustrací zasténat, ale zarazila se.

„Jak jsem řekla, vůbec si ho nepamatuji. Je pro mě cizincem," a byla to pravda.

„Je pravda, že jsme o něm nemluvili hodně dlouho. V každém případě, se s ním budeš moci setkávat při společenských příležitostech. Je pravděpodobně, že přijde navštívit tvé rodiče," připravila jí Felicity mentálně na tu možnost. Panika se v ní vzedmula tak rychle, že zapomněla dýchat.

Absolutně nic nechápala.

„Moji rodiče tu nejsou," vyhrkla rychle.

„Tak to tedy bude jen ty a Damon?" Felicity se na ni uličnicky zazubila a jí nezbylo než si představit, jak by asi taková situace vypadala. Zděšeně rozšířila oči a skoro automaticky vyskočila na nohy.

Její přítelkyně se na ni už po několikáté zadívala, jako kdyby postrádala jakýkoliv smysl a nemohla být více přesná.

„Kolik je?" optala se, její tlak musel prostřelit střechu domu, cítila se divně.

„Uhhh?" zmatenost se jen stupňovala.

„Kolik je hodin," upřesnila. Felicity se podívala, někam za ní a až poté odpověděla.

„Půl hodina po poledni,"

„Není čas na vycházku?" neměla to nejmenší ponětí, jak takový denní program vypadal v době, ve které se nacházela. Ani to vědět, nechtěla, jediné, po čem toužila, bylo být zpět doma a možná už nikdy neusnout, jen pro jistotu.

„Zajisté, ale možná by ses měla doobléci,"

Podívala se dolů, na svůj oděv. Zdálo se, že tomu něco chybí, ale jak by mohla vědět co to je, když ona by si na sebe natáhla tenisky, bundu a šla by.

Znovu cítila horko stoupat do jejího obličeje.

„Omluv mě na vteřinu," vydala ze sebe, než se vydala, odkud se před tím vynořila. Na chodbě ji díkybohu našla hlavní služebná Brensonová.

„Budete si přát svůj venkovní svrchník, čepec a rukavice?" tak tohle potřebovala? Jen přikývla a nechala Brensonovou přinést jí zbytek jejího oblečení, aby mohla ven. Chystala se udělat další krok, a to přímo ven na ulici. Rozrušeně se nadechla a s výdechem se snažila trochu uklidnit.

Musí si nějak zorganizovat čas mezi panikou, absolutní bezradností a normálním chodem.

Krok za krokem, jinak nemá šanci, tohle přežít bez mentální úhony. Měla by se soustředit jen na jednu věc v určitou chvíli a nepolemizovat o různých důvodech k tomu, co se jí děje.

Určitě se tak bude cítit lépe.

V tuto chvíli je Eudora. Musí se podle toho chovat, aby mohla jí domů a nezničila něčí život a neovlivnila tak budoucnost...

Panebože... musí přestat přemýšlet do takových dálek.

„Slečno, nechte mě vám pomoci," paní Bransonová, ji málem stála infarkt, když se bez varování ocitla přímo za ní. Mezitím, co jí upravovala čepec na hlavě, natáhla si rukavičky, které byly dokonale hladké na dotek. Je prsty rozhodně byly jako v bavlnce. Poté, jí komorná pomohla do krátkého kabátku, který jí měl zřejmě ochránit před Anglickým počasím. Měla chuť se smát a plakat v tu samou chvíli.

Na malou chvíli se zahlédla v dlouhých zrcadlových dveří, které vedly kdovíkam. Až teď mohla obdivovat, pokud by na to měla mozkovou kapacitu, jemnou mušelínovou látku, ze které byly šaty a padnoucí kabátek ušity.

Stuha čepečku, byla úhledně uvázaná pod její bradou, bylo to nepohodlné, ale nechala to tak jak to je.

„Měla bych jít s vámi, slečno," navrhla služebná Bransonová, když se vydala s Felicity k hlavním dveřím domu.

„To nebude nutné, paní Bransonová. Budu s ní po celou dobu vycházky. Budeme zpět, než se nadějete," utnula ji Felicity, svižně a bez toho, aby se k tomu musela ona sama vyjadřovat, během vteřiny obě ženy stály na venkovních schodech domu.

Roztřeseně se nadechla, zatímco si zvykala na ten vjem, který se rozprostíral, celým jejím tělem, jakmile se ocitla na otevřeném prostranství. Nebyla na to připravena, ani z daleka, ale jak se rozhodla před tím, musela se pokusit se nenechat ohromit a zahltit, vším, co se jí dostane do cesty.

Není na to sama. Felicity se rychle stala její jedinou oporou, a to i bez toho, aby přímo věděla o Eudořiným momentálním stavu. I když si byla celkem jistá, že Felicity už byla schopna něco vypozorovat i tak. Absolutně zapomněla si Felicity pořádně prohlédnout a kdo by se jí v její zapeklité situaci divil, když to jediné, na co mohla myslet, bylo, jak děsivá byla myšlenka na to, že tohle vše se jí doopravdy děje. Felicity, byla krásná žena, o tom nebyl pochyb. Aspoň na poměry, na jaké byla ona zvyklá. Měla slámově zlaté vlasy, zamotané do vysokého úhledného uzlu, který byl, stejně jak ten její, schovaný pod čepcem. Byla o něco vyšší než Eudora a pravděpodobně i o něco elegantnější a její tmavě hnědé oči byly nanejvýše pronikavé. A v tuto chvíli se na ni dívaly s otázkou v očích. 

„Kam by ses chtěla vydat, drahá přítelkyně?" optala se Felicity, která bez jejího vědomí, provlékla ruku, skrze tu její a zavěsila se do ní. Pokud tohle není opravdová opora, tak netušila, co jiného by mohlo být.

„Já... do parku?" zahuhlala, zatímco společně sešly pár schůdků na chodník před jejím domem. Otočila hlavu směrem k domu, aby se aspoň podívala na to, kde že tohle tělo bydlelo. Její čelist se ocitla na zemi, když zahlédla ten palác. Byl to vysoký dům, postavený z typických červených cihel. Neměla nejmenší ponětí, kolik poschodí budova měla, když byla uvnitř. Její pokoje se nacházely v druhém poschodí, ale dům měl další dvě poschodí a dalo se předpokládat, že se dům táhnul více dozadu. Možná by se za domem našla i hezká zahrada.

Na chvíli ji přepadla zvědavost, ale byla přerušena mluvící Felicity.

„Skutečně toužíš po vycházce? Očekávala jsem něco zcela jiného," svěřila se jí přítelkyně.

„Kam jinam jsi myslela, že půjdeme?" neměla nejmenší ponětí, kam si lidé v této chvíli dne, odebírali. A měla divné tušení, že do práce asi ne. Eudora nebyla z té rodiny, nebo času v minulosti, kde by jí bylo dovoleno pracovat. Společnost to nedovolovala.

Felicity se rozhlédla kolem, jako kdyby se ujišťovala, že jé nikdo neposlouchá, nebo nepozoruje. Pomalu ji ponoukla ke kroku, pryč od domu. Váhala, chtěla jít, nebo ne?

„Jen jsem si myslela, že zatímco jsou tví rodiče na výletech, že využiješ všeho času k jiným aktivitám?" zamumlala nakonec její přítelkyně. Podivila se na tónem, který Felicity použila, mohla nad tím jen mávnout rukou, protože to nemuselo vůbec nic znamenat. Ale její vnitřní pocit jí nabádal k tomu, že to byl jinak. Felicity se jí snažila něco říct, bez toho, by o musela říkat.

„Jako?" pobídla ji tedy. Neměla ráda chození kolem horké kaše. Felicity si odkašlala a pokývala hlavou na pár žen procházející kolem nich. Ani si jich nevšimla, jak moc se snažila soustředit na to, co se jí přítelkyně pokoušela říct.

„Běžné věci, věci, které nejsou normálně prováděné venku na ulici, nebo v parku," Felicity vysvětlil s trpělivostí, která však povážlivě kolísala, zatímco mluvila. Zírala na ni s ústy dokořán. Jak by mohla mít to nejmenší ponětí o čem tu je řeč, když neměla přístup ke vzpomínkách osoby, kterou se stala. Musí vymyslet, jak se s tímto problém poprat, protože pokud se nebude moci, brzy vrátit zpět domů. Jistě bude muset komunikovat s rodiči této ženy, stejně tak s dalšími lidmi, které nebude moci poznat. Jen doufala, že na takovou situaci nedojde, nebyla moc dobrá, v tom se dostat ze šlamastiky bez jakékoliv újmy.

„Myslím, že bude lepší, když se dnes jen projdeme, po těch včerejších potížemi," rozhodla se hrát s kartami, které měla při ruce.

„Jak si přeješ," usmála se vlídně, v jejím výrazu nebylo nikde ani náznak další emoce, která by vedla v další nepochopitelné informace.

Pokračovali v chůzi, párkrát museli pokynout kolemjdoucím, kteří pravděpodobně byli známí, jak Felicitiny, tak i její. Napodobovala přítelkynino chování, tak aby nevyčuhovala z davu.

Snažila se kolem sebe moc nerozhlížet, aby nevypadala jako turista. I když jedním byla, i když jí dělalo potíže si vzpomenout, jak se sem ksakru dostala. Všimla si, jak se pochybovali zaplňujícími ulicemi, že velké množství mužů se kolem nich otáčelo, přičemž něco komentovali jednomu či několika kolegům, jako součást jejich paku.

Felicity je po většinu času ignorovala, někdy něco okomentovala na účet jednoho či dvou ze skupiny gentlemanů. Ona jen přikyvovala. Nemohla si nic přisadit, jelikož neměla nic. Bylo to frustrující, hlavně proto že , jak to vypadala Eudora nebyla z těch žen, která držela jazyk a zuby, při jakémkoliv pomlouvání.

„Jsi dnes velmi málomluvná," v moment kdy tohle Felicity zmínila, potvrdilo to její obavy.

„Špatně jsem spala," vymluvila se. Felicity se na ni nepodívala, jen se nadále usmívala.

Dostali se na okraj parku. Všude kam se podívala, se promenádovali pánové a paní. Některé s malými k ničemu paraplíčky. Jiní byli usazeni na trávě, ochraňováni látkovými altány, pojídající dobroty obsluhovanými ze všech stran. I přesto, že počasí, nebylo to nejlepší, zvedal se vítr a naháněl šedivé mraky na nebi.

Jak jiné se to zdálo od toho, na co byla ona zvykla doma. Do parku chodila jen zřídka a pokud ano, aby se usadila na trávě a nechala slunce tancovat na její kůži. Ale to taky bylo ve světě, kde byl vynalezen opalovací krém.

„Není tu mnoho lidí, je moc časně," povzdechla si Felicity. Proto se paní Bransonová divila, když se rozhodla jít ven tak brzy. Měla k tomu své důvody.

„To nevadí," zněla její odpověď. Felicity se zdála být ztracená v jejích myšlenkách. Ale jen na malou chvíli.

„Oh...," skoro jako kdyby si něco uvědomila. Otočila se na ni, zanechávajíc její rámě prázdné. „Ty jeden bázlivče," možná to mělo znít jako urážka, ale Felicity se chichotala.

„Já nejsem bázlivec," ohradila se. Kdyby jedním byla, rozchodně by se neopovážila vystrčit hlavu ven z domu.

„Ale jsi. Slečna Eudora Fulton, ztratila odvahu. Jak jsem se jen dožila tohoto dne," utahovala si z ní Felicity nadále.

Zamračila se na ni.

Uvědomila si, že to od chvíle, kdy se probudila, tohle bylo poprvé, co cítila něco jiného než jen ochromující hrůzu.

„Že ty jsi chtěla být ven z domu, kdyby se náhodou jistá osoba rozhodla tě navštívit," vydedukovala Felicity absolutně správně. Zalapala po dechu, zatímco se její obličej proměnil v rajče, což samozřejmě prozradilo její rozpoložení i bez toho, aby musela cokoliv říct. „Moje drahá přítelkyně, jsi pro mne jako otevřená kniha," ujistila ji Felicity. Všichni okolo by ji mohli číst. Vypadalo to, že ani tahle její charakteristika s ní zůstala i při změně osobnosti.

„Slečno Addingtonová!" ozvalo se za nimi. Nepodařilo se jím dojít, ani do poloviny hlavní cesty parku.

Někdo byl tak laskav a vysvobodil jí z tohoto utrpení.

„Hrome!" zaskučela Felicity v moment kdy se obě dvě otočily, po zvuku volání.

„Slečno...," sípala žena v podobném věku, jak hospodyně Bransonová. Všiml si, že nebylo jediné, která se za nimi hnala, dva muži hned v závěsu, následovali, avšak povážlivě méně zadýchaní.

„Lady Addingtonová, vyžaduje vaši přítomnost v domě...,"dodal žena, když celou předešlou minutu, popadala dech.

„Jsem požadovaná tady, se slečnou Fultonovou," mávla nad urgováním rukou.

„Slečno," vydechla žena a udělala malou úklonu a skoro to vypadalo, že se sesune na zem. Pokývala na zpět.

„Slečno Addingtonová, vaše matka vás potřebuje doma," pokračovala hospodyně.

„Paní Graysonová. Má matka mě potřebuje, pouze z toho důvodu, že má doma zajisté mnoho čekajících nápadníků, kteří se rozhodli mě dnes zabavit. Avšak mám důležité záležitosti k zařízení," oponovala Felicity.

Ona to jen pozorovala jako divák, čekající na verdikt.

„Trvám na tom, abyste mě doprovodila zpět do domu. Na kraji parku, pro vás mám připravený kočár,"

„Měla bys jít Felicity, zní to vážně," rozhodla se do toho sama vložit, cítila Felicity ztuhnout vedle ní. Vyvalila na ni oči, skoro jako kdyby se jí snažila poslat mimosmyslovou zprávu. Něco ve smyslu – jsi mrtvá.

„Ano, ano," hospodyně potvrdila její tvrzení.

„Uvidíme se dnes večer, ano?" optala se jí Felicity, když rezignovala nad jejím rozhodnutím, se vyhnout povinnostem, které na ni při nevětší pravděpodobností, čekají doma.

Než se nadála, zůstala stát na cestě sama. Což, jak předpokládala nebylo považováno za konvenční. Krom toho, nemohla přijít na to, kde přesně a kdy má vidět Felicity, dnes večer.

Netušila, jak se mohla cítit nesvá, stojíc tam o samotě.

Musí se pohnout a předstírat, že je vše, jak má být. Narovnala se v zádech a dala se do chůze. Prsty jedné ruky zajela do záhybu její dlouhé sukně a druhou rukou se pohrávala s mašlí od jejího čepce. Měla ponětí, kam jde? To by bylo pozitivní ne, ale čerství vzduch, vyčistil její hlavu. Nedívala se, kam jde, je šla.

Po chvíli pokračovala místo po cestě, po trávě, mezi vysoké stromy.

Nebylo tu mnoho lidí, jak se dalo předpokládat, a tak se jí lépe dýchalo. Zastavila se u jednoho ze stromu a zády se opřela o jeho kmen. Mimoděk zatáhla za stuhu, přičemž se jí povedlo ji rozvázat. Ulevilo se jí, dýchalo se jí ještě trochu lépe.

Zašla až tak daleko, že si sundala čapku. Kdyby ze sebe mohla stáhnout dlouhé sukně, bylo by to ještě lepší, ale až tak odvážná nebyla, krom toho se zdálo, že počasí šlo pomalu a jistě dolů z kopce. Bylo lepší na sobě, nechat všechno oblečení, jen pro jistotu.

Upotřebila tu chvíli klidu a jen si užívala hučení větru a nic víc. Nechtěla vědět, co na ni čeká, až se vrátí zpět do domů. Na co dalšího si bude muset zvyknout. Chtěl přemýšlet nad tím, jak se dostane domů a co bude ta první věc, kterou udělá, až se tak stane. Proč tu byla? To byla její další otázka, na kterou se marně snažila odpovědět. Byla z těch, kdo se vrhne do každého dobrodružství, avšak jen v případě, kdy ví, že si to užije. Teď si tím nebyla jistá.

Nádech, výdech... zvládne to, všechno, do čeho kdy byla hozena, zvládla. Tak proč by to nešlo i s životem v jiném století?

Otřásla se, když se do ní opřel poryv větru, a i díky tomu upustila čepec na trávu. Dřív, než se mohla vůbec pohnout v záměru jej zvednout, se začal kutálet pryč od ní.

„Ohh...," vyjekla. Skoro se začala smát sama sobě, jelikož zněla přesně jak by měla. V šoku a na rozpacích z toho, zda by se měla hnát za utíkajícím čepcem nebo ne. Rozeběhla se, vůbec by jí nevadilo, kdyby se ten čepec odkutálel až do horoucích pekel, ale dělala to z principu. Jako kdy by ji její tělo nabádalo, přesně k tomu.

Nespouštěla oči z kloboučku a cupitala hezky za ním.

Dokud se nezastavil. Ne, že by se zastavil sám od sebe, protože najednou přestal foukat vítr. Zarazil se ve své cestě za dobrodružstvím o něčí boty. Oddechla si, nemusela už běhat po parku, jako bezhlavá slepice. Zastavila se a narovnala svá záda, odpoutala oči od černých vysokých bot. 

~~~

Hey sweeties!!!

Jak pak se vede? 

Máme tu další kapitolu a ještě stále si zvykáme na nové tělo nový svět. Nevíme, proč tu jsme, nevíme jak jsme se sem dostali, ani jak dlouho tu budeme... hehehe

jako vždy, ti co ode mě čtou, ví, že si chvíli počkáte na všechny informace a jistě jste si i zvykli na useknuté konce kapitol, protože těch bude božehnáno 😁

další kapitola už je skoro hotová, tak se držte, protože sranda teprve začíná, už dlouho jsem se tak nenadchla pro psaní... ale tenhle příběh je výjimečný, navždy a napořád ❤️

doufám, že si zatím příběh užíváte, avšak jsme teprve na úplném začátku 

let's go...

děkuji za všechny komentáře!!! jako vždy

love ya