Mary byla zvyklá na to, že se Owen vracel z práce v nejrůznější hodiny a někdy vůbec.

Někdy přišel uprostřed noci, vyčerpaně si lehl do postele a probudil se až druhý den.

Někdy se vrátil druhý den ráno, zlehka ji políbil na přivítanou, dopřál si hrnek kávy a zase zmizel.

Někdy ji čekal před školou, kde učila. Usmíval se, popadl ji do náruče a zvedl ji do výšky, jako kdyby ji neviděl několik měsíců. Ona se tomu vždycky bránila, rádoby naštvaně ho mlátila sevřenými pěstmi do hrudě a nahlas křičela, aby ji položil na zem, protože ji uvidí studenti, kteří vycházeli ze školy. On se ale vždy jen nahlas rozesmál, divoce se s ní roztočil, a když ji položil na zem, většinou se ji motala hlava, takže stejně musela zůstat v jeho náručí.

Možná proto ji ani nepřekvapilo, když ji uprostřed noci probudil zvonek u dveří. Rozespale se podívala na prázdné místo vedle sebe, a ještě se slepenými očima se vydala otevřít. Neptala se, kdo je na druhé straně, protože věděla, že tam bude stát on.

Jenže tam nebyl.

Překvapeně zamrkala na muže ve starém vojenském kabátě, který stál se sklopenou hlavou na prahu jejího bytu. Znala ho – věděla, že to je Owenův šéf.

A taky věděla, co jeho přítomnost u ní v bytě pozdě v noci znamená.

„Ne!" Vykřikla přesvědčeně. Založila si ruce na hrudi, ustoupila o několik kroků dozadu, dokud zády nenarazila do zdi, která byla za ní. Stále přitom vrtěla hlavou, hlasité a rázné ne pomalu přecházelo do pláče.

„Mary," oslovil ji Jack něžně.

„Ne," zašeptala znovu, ale hlas ji zradil a ona se nahlas rozvzlykala. Jack k ní přistoupil a ona se zhroutila do jeho náruče. Pěstmi ho přitom bouchala do hrudi, nadávala a křičela. Vyhrožovala mu a vztekala se na něj.

Jack ji nechal.

Pevně ji držel u sebe, protože věděl, že kdyby ji pustil, sesypala by se na zem.

Její rány ho nebolely.

A navíc... navíc měl pocit, že si je všechny zaslouží.

---

Seděla vedle něj v autě, pohled upřený na noční Cardiff. Plavé vlasy měla svázané do neupraveného drdolu, ze kterého se ji několik pramínků uvolnilo a lemovalo ji tvář. Oblékla se do riflí a trika, přes které přehodila, jak Jack věřil, Owenovu mikinu. Do slova se v ní ztrácela, ale nevypadalo to, že by ji to vadilo.

Za celou cestu nepromluvila jediné slovo.

Jen tiše seděla vedle něj a Jack si všiml slz, které ji stékaly po tváři.

Nesnažila se je skrývat.

Prostě je nechala téct.

Owen jim Mary představil teprve před několika měsíci. Nikdo z nich o ní nevěděl. Nikdo z nich si nedokázal představit, že by Owen – ten věčně sarkastický Owen – dokázal svoje srdce někomu na tolik otevřít.

Mary byla úplně jiná, než si myslel, že bude.

Byla to drobná plavovláska, do centrály Torchwoodu přišla oblečená v meruňkových šatech s jarním vzorem, díky kterým její kůže vypadala ještě světlejší, než ve skutečnosti byla. Ostýchavě se usmála a celou dobu stála několik kroků za Owenem, jako kdyby ji všichni na centrále naháněli hrůzu.

Přesto, když nad její hlavou proletěl pterodaktyl, který na tajnou centrálu schovanou několik metrů pod zemí neodmyslitelně patřil, nevypadala vůbec překvapeně. Jen zaklonila hlavu a nahlas se rozesmála. Něco zašeptala Owenovi do ucha a ten se usmál stejně jako ona. Potom ji zlehka políbil na tvář a posadil ji do márnice, kde pracoval.

Jack ji ještě několik minut sledoval ze své kanceláře.

Posadila se na židli, z nohou si skopla sandále na vysokém podpatku a nohy stočila pod sebe. Z kabelky přitom vytáhla knížku, ale na její obal už Jack neviděl. Owen přitom pracoval na těle neznámého mimozemšťana, jehož pitvu slíbil dodělat ještě ten večer. Mary jen párkrát zvedla hlavu, na něco se zeptala a zase sklopila hlavu ke knížce, kterou měla položenou v klíně.

Jako kdyby se nic nestalo.

Jako kdyby ji právě nedovedl do základny tajné organizace o jejíchž existenci vědělo jen pár lidí.

Ze vzpomínek ho vytrhl její hlas.

„Jak zemřel?" zeptala se, v hlase ji rezonoval podivný klid.

„Zastřelili ho."

Nahlas se rozesmála.

Jack podobnou reakci nečekal.

Zatěkal pohledem na dívku vedle sebe. Jako kdyby se potřeboval ujistit o tom, že se vážně směje.

„Zastřelili ho," zopakovala po chvíli a nechápavě zavrtěla hlavou. „On bojoval s mimozemšťany, a nakonec ho někdo zastřelí?"

Jack si uvědomoval tu nespravedlnost stejně jako ona. Chtěl ji povědět celý příběh – příběh o tom, jak se Owen vrhl před Marthu, kterou vlastně ani neznal, aby ji zachránil život. Příběh o tom, že tu kulku vystřelil rádoby vědec, který býval jeho vzorem na studiích a který prováděl pokusy s mimozemskou technologií. Chtěl ji to všechno povědět, ale věděl, že by jeho slova stejně nic neznamenali.

A tak raději zůstal mlčet.

---

Stáli před monumentem, pod kterým skrývala ústředna Torchwoodu.

Jack nabídl Mary svoji paži, ale ona ji odmítla.

Na poslední chvíli se zastavila a Jack na výrazu v jejím obličeji poznal, že zaváhala.

„Nemusíš tam chodit," řekl ji hned.

Na okamžik zvedla pohled a snad poprvé se podívala na něj.

„Musím tam jít," řekla rozhodně, hlasem který vůbec neodpovídal jejímu vzhledu. Naprázdno se nadechla a rukávem mikiny si setřela všechny slzy. Těch několik uvolněných pramínků si zastrčila za uchu a odhodlaně zvedla hlavu.

„Mary..."

„Musím tam jít, Jacku. Je to moje jediná šance na to, se s ním rozloučit, že jo? Nikdo se nikdy nedozví, jak umřel. Jeho rodiče, jeho kamarádi. Všichni si budou myslet, že umřel v autonehodě, nebo při něčem podobně banálním. Uděláte mu falešný pohřeb s falešným tělem," vyjela po něm Mary ostře. V jejím hlase se zrcadlila nenávist, nenávist tak silná, že Jackovi na okamžik nahnala hrůzu.

Nebál se o sebe.

Bál se o ni.

A o to, co s ní pohled na Owenovo tělo udělá.

Nesnažil se s Mary bojovat a nesnažil se jí její slova vyvrátit. Místo toho jen přikývl, protože všechno, co řekla, byla pravda.

Mary nahlas zaklela, neurčitá nadávka, která možná ani nebyla určena jemu.

Nečekala na něj a rozešla se vpřed.

A on najednou věděl, že dělá dobře. Najednou nešlo jen o přístupové kódy, které měl jen Owen a které potřeboval. Najednou šlo doopravdy o něj. A o Mary. A o to, aby těm dvěma poskytl poslední rozloučení. I když v trochu netradičním slova smyslu.

---

Mary nepočkala na Jacka.

Rozběhla se po schodech vedoucí do podzemí a zastavila se až v momentě, kdy před sebou spatřila Owenovo tělo.

Jako první si ji všiml Ianto. Nahlas vykřikl a pokusil se ji zastavit, ona mu ale proklouzla doslova mezi prsty.

Vypadal, jakože jenom spí.

Jenže...

Na nahém hrudníku měl díru po kulce. Nebyl to jen malý otvor, jaký vždy ukazují ve špatných kriminálních seriálech. Kulka si musela provrtat cestu skrz kůži a maso. Velká... krvavá... rána.

„Owene," zašeptala potichu jeho jméno, zatímco ho roztřesenými prsty hladila ve vlasech. Šeptala mu slova lásky, prosila ho a vzlykala. Jako kdyby doufala, že ho dokáže svými slovy přivézt zpět.

Ostatní stáli krok za ní, pohled sklopený k zemi.

Všichni si připadali, že sledují něco velmi intimního. Něco, co mělo zůstat mezi Mary a Owenem. Ale zároveň ani jeden z nich neměl odvahu odejít a nechat Mary samotnou.

---

Když Jack přivedl Owena zpět k životu, nikdo nevěděl, na jak dlouho to bude.

Mluvili o minutách.

Ze kterých se staly hodiny.

A nakonec dny.

A ze dnů snad i věčnost.

Jenže Owen byl pořád mrtvý. Jeho srdce nepumpovalo žádnou krev, jeho žaludek a střeva nefungovali. Byl křehký jako porcelán, protože žádná rána a žádná zlomenina se už nikdy nemohli znovu zahojit.

Mary ho i přesto milovala.

Ještě víc.

Stejně jako každý večer se opatrně přivinula k jeho studenému tělu. Schovala se do jeho náruče a zlehka ho políbila na linii čelisti.

„Měla bys odejít."

„Cože?" zeptala se nechápavě.

Ale on nic neřekl, jen ji od sebe odstrčil a posadil se na okraj postel, zády k ní. Obličej měl schovaný v dlaních.

„Já neodejdu," zašeptala potichu.

„Já jsem mrtvý, Mary."

„To nic neznamená."

Nahlas se rozesmál a zprudka se otočil k ní. Přes hlavu si přetáhl triko, aby viděla na díru po kulce.

Když neuhnula pohledem, zvedl výstražně ukazováček a chvíli ho nechat viset ve vzduchu mezi nimi. Nakonec si ho zprudka strčil do rány a několikrát s ním otočil. Když prst znovu vytáhl, nebyl od krve.

Ale ani teď Mary neuhnula pohledem.

Oči se ji zalily slzami, ale pohledem neuhnula.

„Nech toho," poprosila ho potichu.

„Jsem mrtvý, Mary," zašeptal znovu, jako kdyby se on sám potřeboval přesvědčit o svých slovech. Jako kdyby je potřeboval říct nahlas, jako kdyby potřeboval vyzkoušet, jak vlastně znějí, když je řekne on sám.

Mary nic neřekla, zůstala sedět na posteli.

„Mrtvý."

„Nic to nemění," zalhala mu do očí, i když oba si uvědomovali absurditu jejích slov.

Je si přáli, aby to nic nezměnilo.

Ale ve skutečnosti se změnilo všechno.

„Lžeš sama sobě, Mary" osočil se na ni. Zprudka se otočil, zlost mu sršela z očí. Zvedl do vzduchu pravou ruku a prsty ji zamával před obličejem. Mary zůstala nehybně sedět uprostřed postele, z části zakrytá přikrývkou. Ztěžka oddechovala, snažila se zadržet slzy, snažila se udržet kamennou tvář.

„Víš, co se stane, když..." Owen zachytil svůj prsteníček a zprudka ho zvrátil směrem k sobě. Mary zaslechla křupnutí kosti, jak se prst vykloubil a zlomil, ale Owen ani nemrkl.

„Proč to děláš?" zeptala se potichu.

Owen si posedl na posteli a zmateně se zadíval na svoje prsty, jako kdyby se teprve teď uvědomil, co si způsobil. Chvíli zůstal beze slov a jen se díval na svoje zranění, než se zvedl a ráznými kroky odkráčel do útrob jejich společného bytu. Mary zůstala sedět na posteli a snažila se najít odvahu, aby se zvedla a vydala se za ním.

Když se vrátil, měl prsteníček a malíček svázané k sobě obvazem, který schovával společně s celou lékárničkou ve skříňce nad umyvadlem. Posadil se k Mary a opatrně natáhl zdravou ruku směrem k ní. Neucukla a nechala jeho ledové prsty, aby ji pohladily po tváři. Palcem ji pak setřel slzy.

„Necítím to, Mary."

„Mrzí mě to," zašeptala potichu, protože nevěděla, co jiného říct.

„Nikdy to neuctím, Mary," řekl znovu a pohledem zkoumal špičku svého palce.

Poposedla si blíže k němu a opatrně mu položila hlavu na rameno. On ji pohladil ve vlasech a zlehka ji objal kolem pasu. Mary sklonila pohled, jen na okamžik, aby se zadívala na ruku kolem svého pasu. Naprázdno polkla, když spatřila Owenovy svázané prsty, z hlavy se přitom snažila dostat obraz toho, jak vypadaly ještě před několika minutami.

„Měla bys odejít," vyzval ji znovu.

„Nikdy," oponovala mu okamžitě.

„Ty to nechápeš, Mary. Všechno je pryč. Nikdy tě nepožádám o ruku, i když prstýnek mám uložený v šatníku a schovaný mezi tričkami. Nikdy nebudeme mít velkou a ani malou svatbu. Nikdy nebudeme mít společnou rodinu, nikdy..." Na okamžik se odmlčel, sundal ruku z jejího pasu a svůj obličej si schoval do dlaní. „Do prdele, Mary, vždyť mě se ani nepostaví!"

Postavil se otočil se směrem k ní.

Mary by přísahala, že se v jeho očích zaleskly slzy, ale věděla...

Věděla, že to není možné.

„Mě to nevadí," špitla potichu.

Ale on jen zavrtěl hlavou.

Ještě chvíli zůstal stát a dívat se na ni. Pak se k ní rozešel, zlehka ji políbil na tváři a beze slov odešel pryč. Mary slyšela, jak se za ním zabouchly dveře.

Věděla, někde hluboko sebe to vážně věděla, že už se nikdy nevrátí.

---

Torchwood je moje srdcovka a když jsem se k němu téměř po deseti letech (vážně! Po deseti letech! Teď si připadám vážně stará...) vrátila, uvědomila jsem si, že jsem nikdy nenapsala žádnou pořádnou fanfikci právě na tento seriál. A protože Owen byl vždy mou oblíbenou postavou, padla volba právě na něj. "Jeho" tři epizody ve druhé sérii jsou prostě zatraceně silné a... tak nějak to (úplně samo) volalo po... něčem takovém.

Mary je tedy můj vlastní originální charakter, který se vlastně ani pořádně neprojevil. Uznávám, že k Owenovi možná tak docela... neladí, ale... protiklady se přitahují, no ne?

Budu ráda, když mi do komentářů dáte vědět, jak se vám tahle jednorázovka líbila! :)