,,Teď už je to jen a jen na vás, slečno. Můžete odejít hned teď a zapomenout na svou hloupou sázku. Povedlo se, gratuluji. Můžete to brát jako splněný úkol a pokud víte, že už nic víc nechcete..." Pansy se k němu rozběhla, přitáhla si Snapea k sobě a políbila ho. Tentokrát to nebyla jen tak ledajaká pusa, byl to vášnivý polibek. Snape byl tak překvapený, že se tomu nechal naprosto poddat. Její rty byly tak hebké. Byl tak nejistý a zároveň vzrušený, bylo to jako pátrat v neznámé zahradě. Najednou toužil probádat ji celou. Znát každý Pansyin kout. Automaticky ji chytil za boky a přitáhl si její mladé, horké tělo k sobě. Kdyby se sama od Snapea neodtáhla, možná by ji nikdy nepustil. Odtáhla se jen svou hlavou, tělem byla stále nalepená na něm. Zářivě se usmála. Zadýchaná s rudými tvářemi vypadala kouzelně.
,,Tohle..." začala a oči jí plály.
,,...se už nikdy nesmí stát," dořekl Snape. Pansy se lehkovážně zasmála.
,,Právě naopak. V tomhle bysme měli pokračovat."
,,Měli bychom," opravil ji Snape.
,,Přesně tak, souhlasím," opáčila Pansy lišácky. Nebyla hloupá.
,,Takhle jsem to nemyslel," začal Snape, ale Pansy mu skočila do řeči: ,,Ale já vám chci pomoct."
Severus Snape se zarazil. Nevěřil vlastním uším. Pomoct? Pansy Parkinsonová, nejsobečtější potvora na škole, mu chtěla pomoct?
,,S čím?" zeptal se poprávu podezíravě.
,,Odreagování," odvětila a jemně přitiskla své rty k jeho tváři. ,,Máte moc práce. Jste od rána do noci na nohou. Já vám to můžu zpříjemnit," šeptala.
Ta myšlenka byla lákavá. Velmi lákavá. Přespříliš lákavá.
,,Ne. Nemohu."
,,Nechcete?" zeptala se Pansy.
,,Nemohu chtít," odvětil a odstoupil krok od Parkinsonové, aby se dostal z její blízkosti. Pansy pokrčila rameny.
,,Aspoň jsem to zkusila," pravila a zamířila ke dveřím. ,,Díky za záchranu, pane řediteli," rozloučila se bez jediného pohledu. Možná si tak trochu přála, aby šel za ní, protože šla velice pomalu ze schodů, ale nikdy by to nikomu nepřiznala.

Celou cestu se psychicky připravovala na to, až se uvidí tváří tvář Zabinimu. Vstoupila do společenské místnosti, kde už byl jen on, Draco, sestry Greengrassovy a pár dívek z pátého ročníku. Blaise vstal a zamířil za ní. Pansy se zhluboka nadechla nosem.
,,Pans, já..."
,,V životě o tom nebudeme mluvit," skočila mu do řeči Pansy.
,,Promiň," řekl Blaise. Čekal, až mu na to Pansy něco odpoví. Ta se jen otočila a zamířila do dívčích ložnic. Doufala, že si nikdo nevšiml toho, jak se jí třásly ruce. Vždyť se nic nestalo. Neměl čas jí nijak ublížit. Nechtěla z toho dělat zbytečné drama, ale stejně... tam hluboko uvnitř... byla stále otřesená. Nikdy si neuvědomila, jak je slabá oproti skoro dospělému muži. Otevřela okno v ložnici, usadila se na vnitřním parapetu a zapálila si cigaretu. Nic to nebylo. Jen to trochu bolelo. Pouze trochu se cítila nesvá, když ji Snape vyhnal ze svého bezpečného náručí. Žádná tragédie. A oči jí slzely jenom kvůli chladnému vánku zvenčí. Do ložnic vešla Daphne. ,,Dáš si cígo?" zeptala se šeptem Pansy a natáhla ke své kamarádce ruku s krabičkou.
Daphne se na Pansy zamračila. ,,Děláš si srandu, že jo..." hlesla.
,,Co tím myslíš?"
,,Oba jste odešli. Odmítám se s tebou bavit. Schválně jsi ho svedla, nejsi moje kamarádka, jsi zrádkyně."
Pansy svěsila ruku, chvíli mlčela, pak prázdným hlasem odvětila: ,,Jak myslíš."
Nepřemlouvala ji. Nevysvětlovala jí situaci. Stejně by jí Daphne nevěřila. Vlastně ani nebylo co říct. Daphne ulehla do postele, i když bylo jasné, že ještě dlouho neusne. Pansy típla cigaretu a lehla si do postele. Zachumlala se tak moc, aby nikdo neviděl její slzy a neslyšel její vzlyky. Nebyl důvod k pláči.