Severus Snape si byl jistý jednou věcí: Pansy Parkinsonová byla nebezpečná. Mohl si tisíckrát nalhávat, že pro něj není hrozbou, ale podceňovat ji nemohl, nesměl! Po dnešním divadélku bylo jasné, že Snape neví, co od ní čekat, ani jak se s tím vypořádat. Nalil si ohnivou whisky a snažil se najít v sobě sílu - sílu se jí vyhýbat, ignorovat její útoky, nenechat se vyprovokovat. Napil se, zamračil se a znovu si dolil. Nechápal, o co jí šlo. Jistě, slýchával o studentkách i studentech, kteří se snažili svést své profesory, ale netušil, proč Parkinsonová usiluje zrovna o něj. Co tím chtěla získat? Pocit slávy, triumfu, že dostala do postele starého mládence? Za ta léta byl tak podezíravý, že si dokonce myslel, že je to lest, jak mu zničit kariéru. Paranoidní? Ano. Nereálné? Nikoliv. Parkinsonová a její vykutálené kamarádky byly nevyzpytatelné. Nejhorší bylo, že nemohl důvěřovat ani sám sobě. Byl dlouho sám. Člověk by čekal, že ho po nějaké době tyto myšlenky opustí, ale... Byl poměrně mladý muž s funkcemi a touhami a slabostmi muže a Pansy Parkinsonová byla prostě a jednoduše hezká žena. Nebyla milá, ani nijak chytrá, a přesto měla vše, po čem každý muž toužil. Zapřísáhl se, že už s ní nikdy nebude o samotě.  

Pansy seděla na gauči a otráveně pozorovala déšť za okny. ,,Jak se máš, kočko?" zeptal se Blaise laškovně a posadil se vedle ní.
,,Nuda, děsná nuda, zasraná nuda," odpověděla Pansy. ,,Chtěla jsem jít s holkama ven, ale očividně musí bejt nejhnusnější počasí za celý století."
Blaise se k ní nahnul a pošeptal jí do ucha. ,,Kdybys chtěla, můžeme něco podniknout spolu."
Pansy očima automaticky zamířila k Daphne, která je samozřejmě pozorovala.
,,Ne, díky," odpověděla.
,,Fakt nechceš, kočko?" zeptal se a jemně se dotkl jejího kolene. Pansy elegantně smetla jeho ruku.
,,Nechci. A bacha, kočky maj' drápy," pravila, zvedla se a zamířila k Daphne. ,,Dee, co kdybychom...?"
,,Nech mě bejt," odvětila v polovině dotazu Daphne a odešla do dívčích ložnic. Pansy napadlo, že jsou všichni tento školní rok napružení. Daphne žárlila, Draco byl věčně smutný, Astoria smutně soucítila s Dracem, všichni byli trapní. Celé roky nadávali na Brumbála a Pottera, ale teď když tu nebyli, se všichni chovali jako idioti. Ještěže Pansy měla cíl a cesta k němu byla lemována zábavnými hrami.

Přišla na večeři. Sedla si tak, aby na Snapea viděla. Byla oblečena tak, aby ji nikdo nemohl podezírat nebo nařknout, že se obléká nevhodně. Zároveň však ten jeden rozepnutý knoflíček navíc a sukně kratší o pár centimetrů dělaly svou službu. Chvíli si ředitele nevšímala, pak však zabloudila pohledem k profesorskému stolu. Pozoroval ji. Každý Pansyin pohyb a pohled v něm vzbuzoval touhu. Ne! Zakázané! Nesmí přece... NE! Nedokáže se ovládnout! Nedokáže si představit noc bez její hebké kůže, bez jejího těla... Pevně stiskl skleničku s vínem a napil se, jakoby ji políbil. Byla stejná jako víno, její rudé rty a hořký nádech nedozrálosti. Kousl se do rtu když se k němu otočila a lehce se usmála, právě těmi zakázanými rty. Jak po ní toužil! Celý den myslel jen na ni. Představoval si, že ho obejme, přitiskne k němu vínové rty a daruje mu pocit opilosti. Jen to jak pohybovala rty, když mluvila k přátelům, mu připadalo jako ze snu. Jak si drze olízla prst od šlehačky, jakoby laskala jeho kůži. Zavřel oči, aby se uklidnil, aby nepřeskočil stůl a neunesl ji ode všech. Tak mladý květ, jediná květina v jeho zahradě snění. Ano, byla jediná a nejnebezpečnější. Byla nebezpečná svými sedmnácti lety. Jen sedmnáct, přesto tolik, aby stačila spalovat jeho myšlenky.