Příběh nepřímo navazuje na Souhvězdí nicoty, a tak k plnému pochopení některých částí doporučuji nejdříve přečíst právě to.
Tentokrát je děj zasazen do času i prostředí jiného, což záhy poznáte, stejně jako je vyprávěn z odlišného pohledu.
Přeji příjemně upršené čtení,
Sora~

▬▬▬▬▬

Svého syna spatřil takřka hned. Stál tváří v tvář tmavovlasému chlapci a dvěma – počkat, dokonce třem, nebo čtyřem? ⁠⁠– zrzkům, patrně sourozencům. Zdálo se, že Draco opět zapomněl, jak by měl správně prezentovat neposkvrněné jméno aristokratického rodu. Lucius se neubránil povzdechu.

Cožpak ho ten kluk vůbec neposlouchal, když mu vysvětloval důležitost toho, aby nespojoval svým neuváženým chováním jméno Malfoy se sprostými pomluvami? Přemítal nad tím, zda se nevyjádřil dostatečně jasně, nebo to bylo chybou jeho ženy, která chlapce až příliš rozmazlovala, zatímco mířil skrze knihkupectví k rozšiřujícímu se kroužku.

„Ale, ale, ale – Arthur Weasley," nechal se slyšet a stiskl rameno svého syna. Hrubě. Ve tváři měl typicky odměřený výraz, a tak si nejspíše nikdo nepovšimnul, že dotek je nevysloveným varováním. Draco to však pochopil okamžitě – o krok couvl. Ta tam byl jeho arogantní postoj, ze svého otce měl oprávněné obavy.

„Luciusi," odvětil s chladem pan Weasley. Rázem působil až příliš strnule. Skoro se zdálo, že se necítí být ve své kůži, zatímco aristokrat se jevil mnohem uvolněněji. Tedy až do okamžiku, kdy mu zrak padl na tmavovlasého chlapce, sotva odrostlé dítě, jež bylo ve věku jeho potomka.

Harry Potter. Záhy to jméno ucítil i na jazyku, ovšem na následující připraven nebyl. Drobný mladík vzhlédl a jemu se naskytl pohled do nádherně zelených očí. Očí, které již dříve viděl.

Svět se na okamžik zastavil. Vzpomínky ho udeřily plnou silou, ač školní léta byla vzdálená v mlze. A jediné, co byl Lucius schopen vnímat, byla tmavá zelená s tolika zářivými odlesky, až zrak přecházel.

Zamrkal.

„Slyšel jsem, že teď máte na ministerstvu spoustu práce," řekl nakonec, hledaje ztracenou rovnováhu. „Všechny ty domovní prohlídky... Doufám, že vám aspoň platí přesčasy?"

Sáhl do kotlíku drobné rusovlasé dívenky a ze všech přepychových Lockhartových knih, které v něm měla, vytáhl velice starý - a spoustou studentů ohmataný - Úvod do přeměňování pro začátečníky.

„I když spíš ne," pokračoval. „Povězte mi, co z toho máte? Pro Merlina, vždyť jste všem kouzelníkům pro ostudu a ani vám za to slušně neplatí." Tvářil se posměšně, ale v nitru se mu odehrávala nebývalá bouře. Nedal ji znát ani jediným cuknutím svalu ve tváři, jen se jal podrobně studovat výtisk školní učebnice, jako by to bylo to nejzajímavější v celém knihkupectví.

Proto pořádně nevnímal karmínové tváře pana Weasleyho, natož aby si všímal nejistého pohledu těch znepokojivě inteligentních zelenkavých očí. Přesně jako u cizince, kterého potkal v to mlhavé ráno na hradbách. Ještě za dob studia.

Pamatoval si nervozitu panující v tom okamžiku, ale i tiché porozumění. Přestože tehdy – v té jediné nestřežené chvíli, kdy si myslel, že je sám – nechal své emoce proplouvat tělem i duší, nedostalo se mu lítostivého pohledu, nýbrž mírného úsměvu a hrnku už vlažné čokolády.

Nechápal to. Ale právě proto neodporoval, neptal se, nesoudil. Jen tam společně seděli na hradbách, dokud tomu mlhavému snu nebyl konec. A zůstal jen červený hrnek připomínající přítomnost jiného kouzelníka, pročež to jistou dobu nenazýval snem, ale osudem.

A nyní; nyní to vypadalo, že to dítě před ním – se stejně zvlněnými vlasy, se stejným pohledem v očích a totožnou obroučkou brýlí – mohlo být mladým mužem, jehož na okamžik potkal, než byl donucen okolnostmi zvolit a dospět. Uzavřít se před světem i vlastními emocemi, aby přežil. Aby uchránil, co pro něj bylo důležité.

Nebelvírem, díky němuž na pár týdnů uvěřil v zázraky a šťastné konce.

„Máme velice odlišný názor na to, co je kouzelníkům pro ostudu, Malfoyi," vyplivl Weasley a velmi výmluvě nechal zrak sestoupit k místu, kde tušil znamení zla.

„Zřejmě ano," prohlásil Lucius, rozhodnut vrátit úder, a sklouzl bledýma očima na manžele Grangerovy, kteří všemu úzkostně přihlíželi z bezpečné vzdálenosti. Stejně jako mnozí další, jejichž zraky se začínaly obracet směrem k tak netradiční skupině. A Lockhart již neměl pozornost publika. „S kým vy se nestýkáte, Weasleyi... a to jsem myslel, že vaše rodina už hlouběji klesnout nemůže -"

Nestihl dopovědět, dokonce ani úšklebek se mu na tváři neobjevil. Kniha, kterouž do té chvíle svíral mezi prsty, vyletěla do vzduchu a opsala takřka ukázkový oblouk. A Malfoy byl již podruhé za dnešní návštěvu Krucánků a Kaňourů vyveden z míry.

Rusovlasý muž se na něj vrhnul s nečekanou razancí a srazil ho do police plné knih; a vzápětí se všem, kteří neměli to štěstí, aby se v daný moment nacházeli dost daleko, s rachotem sesypaly celé tucty kouzelných publikací na hlavy. Světlovlasému aristokratovi tento nenadálý útok vyrazil dech, proto se v první chvíli nezmohl na odpor – vždyť stěží chápal, co se stalo! Dokonce upustil zdobenou vycházkovou hůl.

Jedno z již přítomných dvojčat – těžko říct, zda to byl Fred, nebo spíše George – do toho všeho bez váhání zaječelo: „Jen mu dej, tati!" Přičemž paní Weasleyová, spěchající z opačného konce obchodu, zcela zděšeně volala: „Ne, to ne, Arthure!" A dav se ve všem tom chaosu vrhal nazpátek a porážel přitom další regály. Čarodějné publikace nejen padaly na zem, ale také začínaly poletovat ve vzduchu, jak se někdo snažil celé to nadělení zvrátit.

Zmatku nezvládl zabránit ani prodavač, protože jeho „Prosím vás, pánové – prosím vás!" nedokázalo vřavou proniknout k dvojici dospělých kouzelníků, kteří si již zcela nekouzelnicky vyměňovali své antipatie.

Teprve poté, když sebral všechny své síly ve výkřiku: „Rozejděte se proboha, přestaňte, pánové -" A všichni se zarazili.

To se k nim záplavou knih prodíral Hagrid, před nímž vše utichalo a pohyb ustával. Během okamžiku od sebe Weasleyho a Malfoye odtrhl; Arthur měl rozbitý ret a Lucius patrně dostal do oka Encyklopedií jedovatých hub, kterou druhý muž držel dosud pozvednutou v hrozbě útoku. Ovšem mohutný poloobr stojící mezi nimi ho od té myšlenky rychle odradil.

Jen horko-těžko zadržuje vztek, pohoršení a doutnající zuřivost, se hrdý Malfoy vykroutil z Hagridova sevření, okázale ze sebe smetl neexistující smítka špíny, urovnal pokrčený kabát a ze země zdvihl lety poničenou učebnici patřící nejmladší Weasleyové.

V očích se mu zlobně zablesklo: „Tady máš tu svoji knížku, holčičko – to je to nejlepší, co ti tvůj otec může dát." Pak po ní výtisk hodil, nedbaje lidí kolem, kývl na Draca a povzneseně vyšel z knihkupectví.

Krok měl svižný, v očích kovový lesk, předzvěst bouře, s níž se nemohla měřit ani obloha pokrytá šedými mraky.

Zuřil – a bezděky přemýšlel, jaký novinový titulek bude doprovázet fotku, kterou se jistě přítomnému fotografovi podařilo ukořistit. Zatracený Lockhart si jistě nenechá ujít příležitost přiživit se na jménu jeho rodiny, ať už v kterémkoli smyslu toho slova. Však jen ať si to zkusí! Toho ještě bude trpce litovat. Aristokrat se hořce ušklíbl a ze zvyku si dlaní uhladil vlasy, přestože bylo dávno jasné, že jejich typická reprezentativnost se ztratila v nenávratnu.

*

Jakmile překročil práh Malfoy Manor - ani o vteřinu dříve - spadla z jeho tváře kamenná maska a dala tak průchod zuřivosti. Bezbřehé a podmíněné zoufalstvím, s nímž nepočítal. Salazar ber celého Lockharta i Weasleyovi, ale Harry; jeho Harry! Že byl tím slavným Potterem, kterého všichni ti bezvýznamní čarodějíčkové oslavovali, protože poslal do hlubin nejobávanějšího čaroděje té doby? A ne jednou. Jeho pán se měl vrátit. A nebýt toho chlapce, jenž do všeho strkal nos, bylo by se mu to podařilo. Nicméně; Lucius si byl vědom, že příště až to Temný pán zkusí, dítě ho nezastaví, protože za sebou nebude mít bláhového, leč mocného ředitele.

Tím si byl Malfoy jistý... Nebo ho nahlodávala pochybnost?

Vycházkovou hůl ponechal opřenou v rohu, kabát setřásl z ramen, nedbaje, zda ho domácí skřítek chytí. Tentokrát by ho ani nepotrestal, pokud by skončil drahý oděv na dlažbě. Myšlenkami byl úplně jinde.

„Odejdi," vyštěkl na chlapce, jeho vlastní krev, který ho i nyní věrně následoval, přestože o jeho přítomnost nestál. Měl mnohé, o čem chtěl přemýšlet, a přítomnost dítěte by ho jen zbytečně rozptylovala. „Čeká tě studium. Letos nehodlám sledovat, jak můj syn nevládne dostatečnými vědomostmi, zatímco ta mudlovská šmejdka ano." Ta slova byla k sotva odrostlému dítěti možná tvrdá, ale byl to Malfoy. Musel se naučit, že se od něj očekává dokonalost. Musel. A čím dříve, tím lépe. Tak jako se to naučil Lucius. Nosit vážené jméno nebylo jen poctou, nýbrž zaslouženou hrdostí. A občas tím největším prokletím.

Pozdvižení v knihkupectví ho již nechávalo relativně chladným, Příčná ulice zažila mnohé, Obrtlé se však rovnat nemohla ani v nejmenším. Jako by nestačilo, že musel některé ze svých jedů prodat – a to slovo samotné se mu hnusilo – obchodníkovi, jenž neměl ani špetku cti a podlézal vždy tomu, koho si zrovna více cenil, novinové titulky budoucího vydání Denního věštce by také dokázal překousnout, ač s jistou nevolí, ovšem fakt, že potkal Harryho Pottera, ne.

Ve chvíli, kdy se za ním zaklaply dveře pracovny, seslal jednoduché kouzlo udržující zvuk mezi čtyřmi stěnami. Toužil něco rozbít, možná i nechat hlasivkám zažít utrpení, s nímž se setkal prostřednictvím vzpomínek, avšak bylo by to zcela zbytečné, čehož si byl vědom. Nezvykl ztrácet hlavu, obvykle ne. A přesto se neubránil sprostému klení.

Do křesla se svalil tak nearistokratickým způsobem, že by ho matka nešetřila pohlavky, kdyby to bývala viděla. Chtěl zapomenout. A zároveň toužil oprášit svou paměť a ponořit se zpět do dob, kdy vše působilo jednoduše.

Z toho rána na bradavických hradbách si nepamatoval mnoho, ovšem zelenou barvu, tolik podobnou korunám stromů, když mezi nimi procházely první ranní paprsky a zbarvovaly listí v kouzelných odstínech, by si nikdy splést nedokázal. A jméno, kterým se mu mladý muž představil, slyšel v ozvěně dodnes.

Cožpak ale bylo možné, že v dobách svého studia se střetl s tím nedochůdčetem? Nedávalo to smysl. Absolutně žádný. Stejně jako nedávaly smysl sny, které přišly poté. Trápily ho dlouhé týdny, nemohl kvůli nim pořádně spát a málem ho stály nejdůležitější rozhodnutí života, protože tolik lpěl na něčem, co začal časem vnímat jako pouhou fantazii. Dokonce tehdy zapomněl na hodnoty, v jejichž stínu byl vychován.

Záhy mu je otec vštípil zpátky. Pamatoval na fyzickou bolest; ta však nebyla ničím v porovnání s psychickou tyranií, jíž byl následně vystaven. Zlomilo ho to a přestal věřit v pohádky se šťastnými konci, v tiché porozumění i spřízněné duše. Zahořkl.

Nicméně; nedokázal plně vytěsnit vše. Utkvělo mu mnoho rozhovorů, mnoho společných chvil, i když to nakonec považoval za pouhé snové blouznění.

Klaviatura pod jeho prsty vyluzovala nádherné, přesto však smutkem protkané tóny. Tóny, z nichž by se každému ježily chloupky na zátylku a na pažích vyskakovala husí kůže. Nikdy se neodvážil takto hrát před jinými lidmi, protože při pianu odhaloval kus své duše, nechával dlouhým bledým prstům prostor, aby vyjádřily sladkobolné mámení jeho srdce, rozervanost duše a přesvědčení plynoucí z mysli.

Nebyl úplně sám, společností mu byl mladý muž; dosud ještě nevyrostlý z dětských rysů, avšak oči měl hluboké a plné hrůz, s nimiž se setkal. Snad i proto mu mladičký Lucius dokázal svěřit svá trápení, přestože o tom nikdy přímo nehovořili.

Povídali si o mnoha věcech, o Bradavicích, o magii, o zakázaných knihách i dávno zapomenutých kouzlech. O Malfoy Manor a jeho tíživé prázdnotě. O společensky únavných večírcích, jimž se nemohli z pochopitelných důvodů vyhnout. Ale to vše projednávali vždy v obecné rovině. Nikdy si nesvěřovali konkrétní jména, data, ba ani názvy. Mluvili jen o tom, co mladší chlapec do konverzace vnesl.

Lucius k Harrymu tíhnul, ač si to nechtěl přiznat. Hrál pro něj hudbu, kterou skládal s myšlenkami na jeho zelené oči. Hrál a hrál a hrál...

Až nakonec prsty zůstaly nehybné a ticho mezi nimi nepůsobilo ani trochu tíživě.

Rozuměli si i beze slov, stačilo, když na sebe pohlédli. Jediný úsměv, jediná vráska a tmavovlasý muž věděl, co se aristokratovi odehrává v hlavě. Protože měl v očích vždy ten bolestně inteligentní a vědoucný pohled. Pokaždé. Jako kdyby znal budoucnost.

Lucius vydechl. Ztrápeně otevřel oči a promnul si kořen nosu. Nyní už chápal, proč se mu zdávalo o mladíkovi, který věděl vše ještě dříve než on sám. Předtím, než mu to stihl říci. Jaké kouzlo za tím stálo a zda ho proklatý Potter použil s vědomím, že něco změní, netušil. Záhy nad svou myšlenkou musel zakroutil hlavou. Kdyby něco toužil změnit, udělal by to. Vypadalo to, že poslouchal, neovlivňoval jeho rozhodnutí, pouze přijímal vše, co bylo, i nebylo řečeno, aniž by soudil. O to překvapivější se celá ta věc zdála.

Po paměti si mávnutím hůlky přivolal láhev své oblíbené skotské, sklenku však zapomněl. A možná ani nezapomněl, jako spíše toužil na chvíli opustit vštípené zvyky a vrátit se zpět do mladických let, kdy potajmu uzmul otci lahev v bláhové naději, že to zůstane nepovšimnuto. Otec ho neztrestal jako obvykle. Místo toho mu naléval do doby, než na něj začal alkohol působit a poté ho nechal trpět zavřeného v pokoji a bez hůlky. Pamatoval na to dobře. Ušklíbl se, když okusil na jazyku tolik známou chuť skořice, lískových oříšků a pomerančové kůry. Nakonec zůstala v ústech jemná stopa vřesu, takřka dokonale skrytá ostatními.

Střetl se s někým, koho poznal až nyní. A bude ještě dlouhé roky trvat, než Harry Potter dosáhne věku, v němž ho navštívil.

S hrůzou si uvědomil, že to musí znamenat jednu ze dvou věcí – Voldemort se již nevrátí, nebo neuspěje. Co z toho by pro něj dopadlo hůře, netušil, odmítal ale riskovat život své manželky a syna. Sic ten sňatek nebyl pojen láskou, byla matkou jejich dítěte. Byla ženou, která mu stála po boku a nikdy se nezachvěla.

Draco... Ať už na něj byl jakkoli tvrdý, pro toho chlapce by byl dýchal, kdyby nebylo jiné možnosti. Jeho dítě, jeho krev. A krev je hustší než voda. Syn byl jeho prioritou.

Vzpomínky musely zůstat tam, kde po celé roky zapadaly prachem. Zapomenuté. Nepovšimnuté.

A Lucius Malfoy musel sehrát svou roli v nadcházející válce s vědomím, že výsledek již předem zná. Okolnosti mu však zůstávaly záhadou.

Vědět znamenalo nést na ramenou zodpovědnost za vše, co se stane. Zodpovědnost za svou rodinu. A možná i za něj. Protože mu dlužil laskavost; a ten chlapec o její existenci dosud neměl zdání.