„Tak řekneš už mi konečně, jaký je?" dorážela Angrboda, zatímco Lokimu splétala několik pramínků do copánků, do nichž usazovala další zlaté korálky. „Je tu už dva týdny a tys mi o něm pořád neřekl téměř nic."

„Nepotřebuješ nic vědět," odbyl ji Loki s pokrčením ramen a protáhl se. Seděl na kožešině na zemi a opíral se hlavou o její břicho. Vedle něj ležel způsobně Fenrir s hlavou položenou na jeho stehnech. Jörmungandr se stočil do několika velkých smyček okolo obryně a jeho dlouhé šupinaté tělo končilo na zemi, kde svou hlavu položil vedle Fenrirovy a rozeklaným jazykem ochutnával vzduch. Loki oba současně hladil. Užíval si jejich přítomnost, ale nechtěl čas trávit mluvením. Uvažoval, že by příště mohl trávit čas jen s dětmi a ji úplně vynechat. Jak se jí blížil porod, byla čím dál nervóznější a podrážděnější. A žárlivější. A on toho měl plné zuby.

Pravdou bylo, že se Loki cítil, jako by plul na obláčku. Jakmile se Anthony smířil s tím, že na Jötunheimu musí zůstat, oklepal se a byl jak vyměněný.

Povídal si s ním dlouho do noci. Ožil. Žertoval. Flirtoval! Provokoval. Bavil je oba. Vysvětloval. Ukázal se jako velice inteligentní a zábavný společník, jehož sarkasmus a přirozený šarm Lokimu naprosto učaroval.

Chtěl ho od prvního dne, ale jak dny postupovaly, jeho touha po něm rostla raketovou rychlostí. Navíc cítil, že ho nevede jen tělesná touha, kterou musel každý den krotit v neexistujícím soukromí své ložnice. Smrtelník ho skutečně zajímal. Bylo mu s ním dobře. Pokud musel od něj odejít, snažil se k němu co nejdříve vrátit.

Rád s ním trávil čas. Jakmile měl vhodné oblečení, bral ho na výlety po okolí a učil ho jezdit na losech, aby si později mohli udělat vyjížďku k horkým pramenům. Učil ho, jak na Jötunheimu přežít. A on mu na oplátku vyprávěl o Zemi a o technologiích, které na ní měli. Jediné, čemu se oba vyhýbali, byla jeho dřívější přítomnost na Ásgardu. Loki se zatím ptát nechtěl. Čekal, až mu bude více věřit.

Nebyl si jistý, jestli je jen poblázněný a jakmile získá, co chce, jeho zájem neopadne. Ale nesešlo mu na tom. Teď si užíval nové pocity a radost, kterou cítil, pokud mohl s Anthonym být.

„Nestojím ti ani za to, abys mi řekl, že ti ukradl srdce," zavrčela Angrboda a pustila jeho vlasy. S rukama zkříženýma se uraženě opřela a trhla hlavou.

Loki zatnul čelist. Rukama pobídl vlka i hada. „Běžte ven," zašeptal. „Zase za vámi přijdu," slíbil, počkal, až z něj oba slezou, a pak se pomalu postavil. V rudých očích mu blýskal vztek. „Stojíš mi za to, abych s tebou chtěl mít už třetí dítě," zasyčel mrazivě. „To je víc, než má kdokoliv jiný. Stále se za tebou vracím, i když bych vůbec nemusel."

Vyděšeně vzhlédla. V očích se jí objevily slzy a uvědomění. „Já –"

„Pořád zapomínáš, kdo jsem. Rád bych na to zapomněl také, ale nemohu," říkal chladně a viděl, že jeho slova padají na úrodnou půdu. Nerad byl na ni hrubý. Měl ji svým způsobem rád. Ale jednou za čas jí musel připomenout, kde jsou jejich místa. Obryně na něj neměla žádný nárok. On byl následník trůnu. „Přemýšlej nad tím, zatímco budu pryč. Buď ti musí stačit to, co ti dávám, nebo nebudeš mít nic."

Prudce se otočil. Chtěl okamžitě odejít, ale i přes nemotornost způsobenou těhotenstvím u něj byla mnohem rychleji, než čekal.

Chytila ho za zápěstí. „Promiň mi to," fňukla a pokusila se ho obejmout, ale otočil se od ní. Ruku však nevytrhl. Přitiskla obličej k jeho rameni. „Nemůžu si pomoct. Víš, že tě miluju. Chybíš mi. Chybíš nám všem. Odpusť, že se zapomínám," omlouvala se, zatímco druhou ruku obtáčela kolem jeho nahé hrudi, kde ho okamžitě začala hladit, a přesouvala se před něj. Pustila jeho zápěstí, položila mu ruku na tvář a usmála se na něj. „Hel se už brzy narodí. Budeš tu se mnou?"

Lokiho výraz zjemněl. Zlehka přejel palcem po jejím spodním rtu. „Ještě jsem nezmeškal žádný porod, ne?" odpověděl a zasténal. „Ty potvoro," vydechl a kousl se do rtu.

Měl to vědět. Měl vědět, že když to nepůjde jinak, bude se ho snažit udržet na místě svým tělem. Mělo ho napadnout, že mu strčí ruku do kalhot hned, jakmile jí dá příležitost.

Místo odpovědi ho políbila. Vášnivě, jak to měl rád. Natlačila ho ke zdi. Kalhoty mu spadly ke kotníkům. Její ruka zkušeně hladila jeho erekci, dráždila citlivý žalud a laskala uzdičku. Jen chvilka stačila k tomu, aby zaklonil hlavu a nechal se honit, zatímco mu hbitý jazyk a prsty druhé ruky způsobovaly rozkoš na bradavkách.

„Stejně odejdu," procedil namáhavě mezi jednotlivými steny. „Proč to děláš?"

Narovnala se, sklonila se k jeho uchu a olízla ho. „Abys nezapomněl, co tu máš. Nikdy nikdo nebude tak ochotný uspokojovat tvé choutky jako já. Ani ten smrtelník, ani nikdo jiný," zachraptěla a klesla na kolena. Vzala ho do úst těsně před vrcholem.

Chytil ji za vlasy, silně ji zatáhl a několikrát jí přirazil do úst, aby ze sebe dostal i poslední zbytky spermatu, který Angrboda hladově polykala. Kolena se mu třásla a rychle se zvedající hrudník se mu třpytil potem a jejími slinami. Otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale znovu ho překvapila svou mrštností. Ochutnal sám sebe při polibku, který byl o něco méně vášnivý, přesto ho nenechal na pochybách, co mu nabízí. „Jakmile to půjde, zase si budeš moct se mnou dělat, co budeš chtít," slibovala mu se zrychleným dechem a zatnula mu nehty do zadku. „Nebudeš potřebovat chodit za jinými."

Zavrtěl hlavou, jemně ji odstrčil a oblékl si kalhoty. „O to ti jde? Abych spal jenom s tebou?" ujišťoval se s vyklenutým obočím.

„Sex je základ všeho," vysvětlila mu. „Bez sexu nic nefunguje. Můžeš někoho milovat, ale když ti to nebude klapat v posteli, tak pak stejně hledáš další milence. A ty víš, že se mnou se nikdy nudit nebudeš."

„Zajímavá myšlenka," podotkl s úsměvem, pohladil ji po tváři a pomohl jí k lenošce. „Teď se ale tímhle netrap. Mysli na Hel," zašeptal a políbil ji na čelo. Něco na tom, co říkala, nejspíš bylo. Položil jí ruku na břicho a zavřel oči. Vyslal k nenarozenému dítěti opatrné úponky magie. „Už to nebude dlouho trvat," řekl tiše. „Malá bohyně se začíná chystat."

„Bohyně?" zopakovala překvapeně.

Loki pokrčil rameny. Netušil, jak na ta slova přišel, ale zdála se mu správná. „Bohyně našich srdcí," řekl rychle, ale přemýšlel nad tím celou cestu domů.

Cítil, že je za tím mnohem víc. Jen ještě netušil co.

***

Když Loki dorazil do svých komnat, Anthony už spal. Evidentně usnul na pohovce u čtení knihy, která mu vypadla z ruky na zem.

Loki se mimoděk usmál a pořádně si ho bezostyšně prohlédl. S ústy pootevřenými vypadal asi tak, jako si ho představoval, že vzdychá jeho jméno. Ačkoliv nyní byla jeho tvář uvolněná a postrádala vášeň, přesto se nemohla zas tak lišit. Očima se zastavil na rtech, které vypadaly na pohled neuvěřitelně měkce. Napadlo ho, jestli by polibek od něj škrábal kvůli vousům.

Zhoupl se mu podbřišek a v klíně mu zacukalo. Zatoužil to zjistit. Tak moc chtěl vědět, jestli jsou jeho rty tak chutné a pohodlné, jako vypadaly! Toužil se k nim přitisknout svými ústy, uzamknout vzduch mezi nimi a jazykem prozkoumat ten druhý. Pokračovat pak níž. Zjistit, jak hladká a jemná je kůže, kterou nezdobily jötunské jizvy a barva.

Ačkoliv to nebyla dlouhá doba, co ho uspokojila obryně, přesto zjistil, že už je zase tvrdý, srdce mu buší nesnesitelně rychle a hrudník se mu namáhavě zvedá. A to se ho ani nedotkl. Neodvažoval se představit, co by se stalo, kdyby své představy převedl ve skutečnost. Nejspíš by se udělal hned.

Nebo také ne.

Nyní to nemohl zjišťovat. Místo toho levitačním kouzlem přiložil do krbu a posunul kožešinu, aby ho lépe přikryl.

Koupel si dal ledovou. Trochu pomohla. Alespoň opadlo vzrušení. Zabalený jen v kožešině okolo beder, která mu sahala sotva do půli stehen, se chtěl vydat do postele, ale u muže se ještě zastavil. Už neležel klidně. Házel sebou. Na čele se mu perlil pot. Oči pod víčky rychle kmitaly ze strany na stranu. Pěsti měl zaťaté a z úst vycházely nešťastné zvuky.

Loki si povzdechl. Nebylo to poprvé, co si všiml, že smrtelníka v noci trápí špatné sny. Pokud si toho všiml, použil magii k tomu, aby ho jich zbavil. Jakmile se ale pokusil na ně přivést řeč, Anthony odmítavě zavrtěl hlavou nebo mávl rukou. Neřekl k tomu ani slovo.

Sedl si k jeho hlavě, natáhl ruku a položil mu ji na čelo. Okolo prstů se zamihotala smaragdově zelená záře. Zabralo to okamžitě; smrtelník se přestal třást a jeho dech se zklidnil. Loki se chystal zvednout, ale neodolal. Když už se ho dotýkal... Se zatajeným dechem ho konečky prstů pohladil od spánku přes tvář až na čelist. Byl nádherně hladký, alespoň tam, kde mu nerostly vousy. Zjistil, že i ty mají různou strukturu. Část, kterou si Anthony každé ráno holil, teď byla kraťoučká a píchala. Delší vousy na hraně čelisti už ne. Ty se mu zdály jemné jako vlasy. Byl tak zaujatý zkoumáním, že si napřed ani nevšiml, že muž otevřel oči.

Až po hlubším nádechu své oči stočil a navázal s ním oční kontakt. Nelekl se. Ani sebou necukl. Jen pomalu a s rozmyslem stáhl paži k sobě do klína. „Znovu jsi měl noční můru," vysvětlil tiše. „Kdybys –"

„Díky," řekl Tony rychle a škrábal se do sedu. Promnul si obličej a rozcuchal si už teď solidní zpocené vrabčí hnízdo. „Nechci."

Loki otevřel ústa a zase je zavřel. Zavrtěl hlavou. „Mohl bych tě jich zbavit natrvalo. Stačí, když mi dovolíš –"

„Ne," hlesl Tony. „Neměl bys mi pomáhat ani takhle. Měl bych si je vyžrat až do trpkýho konce." Ušklíbl se a položil mu dlaň na stehno. „Nebudu ale tvrdit, že jsem takovej masochista, abych to chtěl, takže díky i za to, že mě občas probudíš." Náhle se zarazil a pohlédl na svou dlaň. Ležela přímo na kůži. Těsně vedle konce krátké kožešiny, která sotva zvládla zakrýt nejcitlivější partie. „Promiň," vyhrkl a rychle ruku stáhl zpět.

Loki na to slovně nereagoval. Ale ruměnce a zrychleného dechu si všiml a nezabránil úsměvu na své tváři. Teď to však nebylo tak důležité jako zbytek. „Co jsi provedl, že se dobrovolně trestáš?" zeptal se s účastí v hlase. Z jiného důvodu by si noční můry nechat určitě nechtěl. A podle toho, co řekl před okamžikem, si to měl navíc zasloužit. Hořel zvědavostí, ale zároveň ho to opravdu zajímalo. Jeho účast byla upřímná.

Tony semkl rty a odvrátil pohled. I přes to si Loki stihl všimnout, že se mu oči nezvykle zaleskly. „Nechci o tom mluvit," hlesl chraptivě. Odkašlal si. „Není to důležitý."

Jötun zavrtěl hlavou. „Je to důležité," oponoval a položil mu ruku na rameno. „Vidím, jak tě to ničí. Nelíbí se mi to."

„Proč?" ptal se tiše a nenápadně si o druhé rameno otřel tvář. „Není to důležitý. Je to jenom noční můra."

Loki si povzdechl. „Jsem tvůj přítel, Anthony. Chci jím být. Myslím, že jsem to dal najevo už několikrát," vysvětlil zklamaně a zvedl se. Na poslední chvíli zachytil kožešinu u boků. Nahota mu nevadila. Navíc byl ve svých komnatách a dalo by se říci, že by se mohl po nich promenádovat podle svého uvážení. Ale i on dokázal poznat, kdy se to nehodí. „Pokud změníš názor, víš, kde mě najdeš," připomněl mu. Vydal se do své ložnice.

„Loki," oslovil ho Tony opatrně.

„Poslouchám," odpověděl bez ohlédnutí. Cítil zklamání. Sice chápal, že za dva týdny nemůže po nikom chtít bezmeznou důvěru, zvlášť po smrtelníkovi z jiného světa, ale přesto se ho jednoznačné odmítnutí dotklo.

„Vážím si toho," řekl vážně a zajel si prsty do vlasů. „Jen... nejsem připravenej o tom mluvit. Ani se toho vzdát. Dáš... mi trochu času?"

„Samozřejmě," slíbil s úsměvem, který se mu promítl i do slov. Tonyho slova ho uchlácholila. „Kolik budeš chtít."

***

Napětí sílilo. Jiskry mezi nimi přeskakovaly, že se Loki divil, že ještě nepřeskočily na nějaké dřevo a zmrzlý Jötunheim neroztál. Připadal si permanentně vzrušený. Každý úsměv mu zhoupl podbřišek. Každý drobný dotek mu vyslal mrazivou vlnu do beder. Každá interakce ho halila do frustrovaného pláště touhy.

Chtěl ho čím dál víc. Už se ani nenamáhal skrýt hladové pohledy, které zároveň dostával cíleně nazpět. Tužba byla vzájemná, to už poznal. Jen nenastal ten správný čas na první krok. Jenže Loki měl dojem, že jestli ho jeden z nich neudělá okamžitě, tak zešílí.

Nezvládal myslet téměř na nic jiného. S Angrbodou se několikrát pohádal. Ona poznala, že je duchem úplně mimo a pro ni v jeho myšlenkách nezbývalo místo. Zuřila. Nadávala. Lísala se. Nabízela se. Tentokrát ale už nepomohlo ani to, když se ho pokusila znovu svést. Prostě ustoupil a odešel.

Chtěl Tonyho. Nechtěl nikoho jiného.

Mrzutě sebou plácl na lenošku. Pohlédl ke koupelně, která měla otevřené dveře. Anthony stál u zrcadla v kožených kalhotách a holil se. Lokimu se okamžitě srdce rozběhlo jako o závod. Byl si jistý, že smrtelník nechal otevřeno schválně. Provokoval ho. Chtěl, aby se díval.

Lokimu už ale nestačilo se jen dívat. Už se díval až příliš dlouho, než aby to dokázal déle snášet. Toužil po něm od první chvíle. A čím více ho poznával, tím víc se mu do žil vkrádal opravdový zájem. Chtěl něco víc než si jen užít a jít. Chtěl, aby byl smrtelník jeho a on mohl být Anthonyho. Alespoň na těch pár let, které mu zbývají.

Kousl se do rtu a vstal. Rozhodným krokem došel až k němu. Využil toho, že je o něco vyšší. S hlubokým nádechem se mu postavil za záda a vzal mu břitvu z ruky. Odložil ji na stranu. S nečitelným výrazem se spojil s jeho očima v zrcadle, zatímco svými prsty nahradil ostrý nástroj. Pod jeho prsty beze slova mizely vousy. Dýchal zhluboka. Pozoroval ho v zrcadle. A cítil, jak se chvěje s rukama volně podél boků.

Nahrazoval ostrý kov jemnými doteky. Nebyl zvyklý projevovat něhu. Angrboda o ni nestála. Sice mu neustále opakovala, že jen ona uspokojí jeho choutky, ale ve skutečnosti to byla spíše ona, která měla všelijaké požadavky. On je sice neváhal splnit, ale občas by mu nevadilo prožít obyčejný a pro někoho možná nudný sex s něžným hlazením a polibky.

Na Anthonyho chtěl být jemný. Chtěl ho opečovat bříšky prstů i svými rty tak, aby se cítil jako v měkkém objetí. Alespoň ze začátku. Proto, jakmile všechny vousy odstranil, pokračoval po jeho tváři dál, zatímco druhou ruku mu s roztaženými prsty položil na hrudník. Přitáhl ho k sobě. Palcem pohladil měkké rty, které se okamžitě pootevřely. Obkroužil je. Přejížděl po nich prsty zas a znovu. A tiskl se k němu blíž.

Pod rukou vnímal, jak se Anthonyho srdeční rytmus zrychlil. Nádechy se stávaly kratší a mělčí.

Stejně jako ty jeho.

Aniž by opustil oční kontakt v odraze zrcadla, tváří se otřel o jeho ucho.

„Co to děláš?" šeptl Tony, kterému se v obličeji vystřídalo několik emocí. Jako by bojoval sám se sebou a s touhou, která mu hořela v očích.

„Nelíbí?" zapředl mu do ucha a dotkl se jej svými rty.

„To jsem neřekl," zasténal. Zavřel oči a zaklonil hlavu.

Loki toho využil. Vzal lalůček mezi zuby, olízl ho a lehce na něj foukl. Druhou rukou začal zkoumat hrudník a břicho. Znatelnou erekci tlačil na smrtelníkův zadek. „Mám přestat?" zeptal se sametovým hlasem s dlaní na břiše těsně u lemu kalhot.

Tony natáhl ruce za sebe, chytil Jötuna za boky a nalepil se na něj ještě blíž, pokud to vůbec šlo. „To jsem taky neřekl," vzdychl a natočil hlavu, co nejvíc to šlo.

Loki mu vyšel svými rty naproti. Ignoroval klepání na dveře, které se ozvalo zrovna, když ho začal líbat a otáčet k sobě. Teď ho nezajímalo nic, co se dělo venku. Teď ho zajímal Anthony. Tak dlouho čekal, že se nehodlal nechat vyrušit. „Doufal jsem, že budeš mít tento názor," zašeptal, políbil ho a do polibku zavzdychal, když se jejich vzrušená mužství střetla.

Klepání se ozvalo naléhavěji.

„Nechci být rušen!" křikl Loki a vzápětí se vrátil k sladkým rtům. Líbal ho tak něžně, jak dokázal. Přesně tak, jak si to představoval. Chtěl si to vychutnat. Chtěl naplno procítit, jak s ním polibek od člověka zamává.

Držel ho pevně. Hladil jeho boky, záda i hrudník. Tonyho tiché sténání jako rajská hudba hladilo uši. Už teď věděl, že je to nejúžasnější zvuk, který kdy slyšel. Toužil ho slyšet každý den. Klidně několikrát denně.

„Pojď," vyzval ho, chytil ho za ruce a vedl ke krbu. Přestože jemu bylo horko, věděl, že v koupelně není dostatečné teplo na to, aby v ní Anthony mohl trávit více času. Navíc nahý. Počítal s tím, že nazí budou oba během krátké chvíle. Rozhodně k tomu směřoval.

Znovu ho políbil a kousl se do rtu, jakmile ucítil pevný stisk zadku. Zdálo se, že smrtelník přestal váhat a rozhodl se doteky pořádně oplácet.

Další klepání. Tentokrát velmi hlasité.

Loki zavrčel a mírně se od muže odtáhl. „Řekl jsem –"

„Omlouvám se, Výsosti," ozvalo se zpoza dveří tlumeně, „ale Angrboda nechala vzkázat, že začal porod."

Lokimu se zhoupl žaludek. „Ne," šeptl a v očích se mu ukázalo zděšení. Teď nebyla dobrá chvíle. Zatraceně! Teď neměla ještě rodit. To nemohla počkat aspoň hodinu? Na okamžik vztekle zaťal prsty do pěstí. Měl chuť svou frustraci nějak vybít. Třeba praštit do zdi. Nebo začít křičet. Použít magii a něco zlikvidovat.

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Povolil pěsti, pohladil Tonyho boky a předstíral, že s ním jeho nevěřícný výraz nic nedělá. Svůj vyrovnal do masky klidu. Oči mu však přetékaly emocemi stejně jako Tonymu.

Zavrtěl hlavou a otočil se. „Musím jít," řekl stroze. Víc se neohlédl. Popadl plášť a vyšel ze dveří.

Ledová tříšť, která ho řezala do tváří při divoké jízdě na oblíbeném losím hřebci, jej zklidnila. Sice cítil křivdu od samotného Yggdrasilu, že mu překazil plány, přesto dokázal srovnat priority. Po Tonym toužil, ale Angrboda právě měla porodit jeho dítě. Musel být u toho. Chtěl být u toho. Zasloužila si to jak obryně, tak i novorozená dcera. Navíc chtěl mít jistotu, že kdyby se nevyvíjelo něco dobře, tak může zasáhnout svou magií.

Nikdy by si neodpustil, kdyby se něco stalo jen proto, že si chtěl dopřát potěšení. Proto pospíchal a popoháněl losa téměř agresivně, aby si byl jistý, že to stihne, a odložil myšlenky na Tonyho do pozadí.

Dorazil právě včas. Jen, co vstoupil do luxusně zařízené jeskyně, ho zaplavil proud nadávek. Zasmál se. Poznal, že je obryně v dobré kondici. Při každém porodu mu nadávala. Věděl, že to nemyslí zle; jen potřebovala nějakým způsobem ventilovat prožívanou bolest. Kolem ní poletovalo několik dalších žen, které se staraly o její pohodlí. Kývnutím ocenil jejich práci a přistoupil k Angrbodě a nechal ji, aby se o něj opřela.

„No konečně," zavrčela a silně ho sevřela kolem pasu. „Už jsem myslela, že svůj velectěný princovský zadek nezvedneš a necháš mě tu samotnou."

„Slíbil jsem ti, že tu budu, ne?" opáčil pobaveně. „Jak je ti?" zeptal se vážně.

„Jak asi myslíš?" odsekla. „Je mi úplně náramně. Hned teď bych mohla jít tančit na zamrzlé jezero a pak s tebou závodit na losech."

„Myslel jsem si to," odvětil a jemně ji pohladil po ztrhané tváři. Viděl na ní, jak vyčerpaná je. Nepamatoval si, že by ji porod Fenrira a Jörgmungandra vyčerpával tolik. Ohlédl se a zjistil, že oba leží zamotaní ve Fenrirově pelechu a napjatě sledují, co se bude dít. Na moment se od ženy odpojil, aby je oba došel pohladit a řekl jim pár uklidňujících slov. Cítil jejich strach a pokusil se je povzbudit, protože jejich matka to zrovna nedokázala.

A jakmile začal samotný porod, poslal je s jednou ženou do zadní části jeskyně, aby nebyli stresovaní množstvím krve, které narození Hel provázelo.

Loki si nebyl jistý, jak dlouho to celé trvalo. Než se nadál, venku se snesla hluboká tma. Už dříve zapálil oheň v krbu a několik pochodní. Netušil, kolik nadávek po sobě nechal stéct. Bylo mu to jedno. Chtěl jen, aby bylo všechno v pořádku. Podporoval Angrbodu, jak to nejlépe uměl. Splnil jí všechna rozumná přání. Působil jako ochranný mantinel mezi ní, ženami a dětmi. A když konečně s hrdelním zavrčením vytlačila dítě ze svého lůna do jeho rukou, se štěstím na něj padla obrovská únava.

„Je nádherná," zašeptal. Otočil se na jednu z žen. „Přiveďte zpět děti," přikázal, zatímco opatrně pokládal dceru na matčin odhalený hrudník, aby se mohla poprvé nakojit a s matkou seznámit.

„Konečně," zašeptala Angrboda, zatímco si vyčerpaně lehala na kamennou lenošku. „Vítej v Jötunheimu, Hel," řekla láskyplně a políbila ji na hlavičku.

Loki se posadil vedle ženy. Podložil jí záda polštářem a políbil ji na čelo. Žen, které se staraly o to, jestli se správně odloučí placenta a zda nedošlo k významné ztrátě krve, už si nevšímal. Měl oči jen pro dceru a syny, kteří dorazili vzápětí.

Fenrir položil přední tlapy na okraj lenošky a natáhl se. Jeho hlava byla dvakrát větší než novorozeně. S rozmyslem jej očichal a pak se v jeho očích pobaveně zablýskaly jiskřičky. Olízl sestřinu černou ruku. „Hel," zavrčel jemně.

Loki zbystřil. „Ty mluvíš," vydechl překvapeně. „Myslel jsem, že mluvit nebudeš."

Vlk přikývl. „Nechtěl jsem. Jde to složitě."

„Máššš na to šššpatnou čelissst," zasyčel Jörmungandr a stočil se v několika smyčkách na zemi. Hlavu zvedl na úroveň dítěte a rozeklaným jazýčkem ji prozkoumal. „Voní jako máma."

Loki měl pocit, že vybuchne štěstím. „Tys to věděla?"

„Samozřejmě," zamumlala ospale. „Ale slíbila jsem jim, že ti to neřeknu. Chtěli tě překvapit. Trénují řeč posledních pár měsíců."

Beze slova roztáhl ruce. Netušil, jak se to podařilo, ale nějakým způsobem se všichni dokázali poskládat vedle sebe. „Jsem na vás pyšný," zachraptěl a se slzami dojetí v očích je objal a pohlédl na Hel.

Vypadala jinak než jeho synové. Na rozdíl od jejich zvířecích podob se nedalo pochybovat o lidském vzezření. Její pravá polovina však byla bílá jako právě padlý sníh a druhá polovina byla celá černá. Pozoroval její tělíčko zakryté kožešinou a cítil, že se jeho srdce rozpíná láskou. Usmíval se. Hleděl na její modré oči, když ona, přisátá k matčině prsu, je přivírala a zatínala drobné pěstičky. Zdálo se mu, že každou chvíli usne. Narození pro ni muselo být stejně náročné jako pro Angrbodu porod.

Opatrně se zvedl. Gestem propustil ženy, které momentálně neměly co na práci. V dalších dnech se budou u Angrbody střídat, aby se postaraly o ostatní děti, a pomohly jí.

„Nechoď pryč," zašeptala Angrboda. „Zůstaň tu s námi."

„Nikam nejdu," ujistil ji. Prošel do hloubi jeskynního příbytku, kde byla ložnice s postelí dostatečně širokou, aby se na ni pohodlně vešli všichni. Fenrir šel s ním. S jeho pomocí rozestlal a vrátil se do obývací části. Sklonil se a vzal ženu do náruče. Neměl s její váhou problém, přestože byla vyšší než on a ještě držela v náruči dítě. „Budu tady do rána. Pak se musím vrátit," sdělil jí tichým hlasem.

Odnesl ji do postele a uložil doprostřed. Jörmungandr se okamžitě uvelebil vedle ní na okraji. Angrboda se položila na bok zády k hadovi a Hel v látkové plence, kterou jí dala jedna z žen, než odešla, uložila vedle sebe. Fenrir skočil na druhý kraj. Na Lokiho zbylo místo mezi Hel a vlkem.

Bylo to rozhodně pohodlnější než lenoška, kde na sebe byli všichni namačkaní jako sledě v kádi. Lehl si na záda a zafuněl pod vahou vlčí hlavy na hrudníku. „Udusíš mě," zabroukal pobaveně a láskyplně ho podrbal mezi ušima. Druhou ruku natáhl nad ženinou hlavou, aby pohladil druhého syna, obryni i dceru. „A teď spát," nařídil a zívl. Sám byl unavený z celodenního vypětí a stresu. „A ne, že budete matku zlobit," dodal ještě. „Koukejte jí pomáhat."

„My nikdy nessslobíme. Ššše ne, Fenri?"

„Nikdy," souhlasil vlk hrdelním hlasem a odfrkl si. „Jsme hodní."

„To je dobře," zasmál se Loki a zavřel oči.

O okamžik později ucítil na svém břiše teplou dlaň. „Nemyslela jsem to tak. Nic z toho, co jsem ti řekla," omlouvala se Angrboda šeptem.

„Já vím. Netrap se tím."

„Zlobíš se na mě?"

„Ne. Koneckonců jsem ti to způsobil já. Teď odpočívej. Spi."

Přikývla, i když to nemohl ve tmě vidět. Pohladila mu břišní svaly. „Nemůžeš tu zůstat déle?"

„Nemůžu. Mám povinnosti," odpověděl s pokrčením ramen. Chytil její ruku, aby ji náhodou nenapadlo dělat s ní něco, na co on neměl náladu a ona energii. „Ale zase přijdu."

„To říkáš vždycky," vyčetla mu s povzdechem.

„A vždy přijdu," řekl rázněji, čímž ukončil konverzaci a v duchu jí doporučoval, aby ho dále nepřemlouvala. Jeho euforie vyprchávala. Přestože byl nadšený z toho, že má dceru, s nastávajícím klidem a oddechováním ostatních se mu do myšlenek znovu vracel smrtelník.

Jistě ho urazil. Možná i zklamal. On sám by určitě zklamaný byl, kdyby ho někdo zničehonic opustil bez vysvětlení. Ale co mu měl říct? Neměl čas nic vysvětlovat. Navíc ze slov služebné bylo více než evidentní, kam jde. Počítal však, že hlavní problém bude ale v něčem jiném. Smrtelník o Angrbodě a dětech nevěděl. Nebyl důvod o ní vyprávět. A na druhou stranu mu do toho nic nebylo. Stejně jako jí nevyprávěl o něm.

Jeho role a postavení byly jasné. Neměl důvod se z něčeho zpovídat a něco vysvětlovat. Pokud to udělá, bude to jen projev jeho dobré vůle a ochoty povídat.

Už usínal, když si uvědomil ale mnohem zásadnější věc.

Zjistil, že se mu Tonym stýská.