Zadání: AU. Bez schopností, post-apo. Prostě konec světa, civilizace je v troskách, přeživších málo. Můžou se už znát, nemusí.

Upřímně si nejsem jistá, jestli je tohle moje téma. Psala jsem to asi potřetí a vlastně mi tu strašně vadí rozsah. Moje potřeba nějakého vysvětlení, co se vlastně stalo, jak se to stalo, proč, a co následovalo, se prostě do limitu jednohubky nevejde. Ale snad to bude aspoň takhle stačit. Nezapomeňte se podívat taky k Windify a zjistit, jak se s tématem vypořádala ona.

Komentáře obě velmi vítáme. ♥

---

„Hej, ty tam, máš v plánu ten kvér použít, nebo si s ním budeš jenom hrát?" houkl Tony na někoho, kdo ležel v prachu na zemi a už docela dlouho se neměl ani k odchodu, ani k použití pistole, kterou si střídavě přikládal ke spánku a pod bradu.

Celé mu to dost nabouralo plány. Potřeboval být do soumraku – pokud se tomu většímu šeru ve všeobecném šeru dalo říkat soumrak – zpátky v krytu. Nechtěl riskovat, že v noci zmrzne, nebo ho sežerou příšery, které se vyrojily poté, co se podstata Země obrátila naruby.

Říkalo se, že do Země narazil asteroid podobně jako v době, kdy způsobil vyhynutí dinosaurů. Protože lidé byli vynalézavější, někteří se stihli schovat. Odhadovalo se, že nárazem zaniklo šedesát procent veškeré populace. Dalších dvacet pak zemřelo na nemoci z gama záření, které se začalo vyskytovat ve vzduchu, před tím, než to pár chytrých vědců zjistilo a vyvinulo proti tomu vhodné ochrany na obličej, aby je lidé nemohli dýchat. Dalších několik procent se zabilo navzájem kvůli jídlu, vodě, teplu, lékům, úkrytu.

Přežili jen ti nejsilnější. Po různu poschovávaní po světě, nedůvěřiví k ostatním. Internet neexistoval. Elektřina velmi omezeně. Pohonné hmoty ubývaly stejnou rychlostí, jako přibývalo příšer, které vylézaly z trosek domů a z toho, co kdysi bývaly lesy.

Barvy zmizely. Zůstala jen šeď. Šeď, kterou Tony potřeboval proběhnout, posbírat nějaké dřevo a vrátit se zpátky. A místo toho, aby byl co nejrychlejší, si všiml někoho dalšího. Ten někdo potřeboval evidentně pomoc. Na jeho zavolání ztuhl, a pokud mohl ze svého místa na kopci dobře soudit, chytil pistoli pevněji.

„Hele, já potřebuju jenom projít. Klidně si tu lež, jestli chceš, ale byl bych docela rád, kdybys to do mě nenapálil," křikl na něj. „Radši se hlásím, aby ses nelekl a neudělal žádnou blbost. Ale jestli potřebuješ střílet, tak radši počkám."

Muž na zemi se ztěžka obrátil ze zad na bok směrem k hlasu. Tony si tak mohl všimnout, že má celý bok a stehno nasáknuté krví. „Zabij mě," vydechl vyčerpaně. Natáhl ruku a pohodil pistoli o kousek dál. „Zabij mě. Já to nedokážu."

Tony přemýšlel jen pár vteřin. „Jdu dolů," oznámil pro jistotu, než seběhl za ním. Muž se ani nehnul, jen odevzdaně čekal. „No, ty vypadáš," zhodnotil nepříliš taktně. Ale copak byl čas na nějaké společenské konvence? Dřepl si vedle něj a na okamžik pohlédl do nejkrásnějších zelených očí, které kdy viděl. Byly zastřené bolestí a vyčerpáním, ale to jim akorát přidalo na hloubce. Hned potom se sklonil k ráně, aby ji mohl zběžně prozkoumat. „Cos dělal?" tázal se a shodil ze zad batoh.

„Nedal jsem si pozor," přiznal muž unaveně. „Zabiješ mě? Nechci, aby mě tu našly příšery."

„Nemluv nesmysly," odbyl ho Tony, zatímco lovil v batohu potřebné věci. „Nevypadá to, že bys ztratil tolik krve, aby tě to zabilo," povídal a vzal kus látky, kterou natrhal na provizorní obvazy. „Vezmu tě k sobě. Doma tě ošetřím. Jak se jmenuješ?"

„Proč bys to dělal? Vždyť mě vůbec neznáš," nechápal a z úst mu uniklo bolestné zasyčení, když mu Tony začal pevně obvazovat stehno. „Loki."

„Skvělý. Já jsem Tony," představil se a znovu mu pohlédl do očí. „Hele, lidí je málo. Nenechám tě tady příšerám a rozhodně tě nemám v plánu zabíjet. Pomůžu ti vstát. Nemám to daleko. Nějak tam dojdeme. U mě budeš v bezpečí. A pak mi řekneš, jak se stalo, že jsi tu zůstal ležet s nabitou bouchačkou."

Nečekal na jeho odpověď. Prostě ho vytáhl na nohy. Nekomentoval, že se mu z očí spustily slzy bolesti a z rány na boku další krev. Vzal zbytek látky a podal mu ho. „Drž si to na tom boku. Jdeme."

S batohem na zádech, pistolí v kapse a s Lokim pověšeným přes rameno se mu šlo těžko. Připadalo mu, že se neskutečně plouží a neustále kontroloval obzor, aby si byl jistý, že stihnou návrat před setměním. Nenechal by ho napospas, to už mu slíbil, ale bylo by to velmi komplikované se bránit se zátěží, i když měl svých zbraní více než dost.

Naštěstí to nebylo potřeba. Do jeho úkrytu dorazili pár minut před západem neviditelného slunce. „Vítej u mě," zafuněl a prošel s ním chodbou do prostorné koupelny.

Loki nebyl schopen odpovědět. Před očima se mu zatmívalo. Poslední metry na Tonym visel plnou vahou, hlavu si opíral o jeho rameno a sotva dokázal střídat nohy. Nechal se položit na chladnou dlažbu a zavřel oči.

„Teď nespi," varoval ho Tony a položil mu pod hlavu ručník. „Hned jsem zpátky. Udržuj otevřený oči."

Odběhl zkontrolovat všechny zámky rozlehlého podzemního bunkru, který vystavěl jeho otec dávno před apokalypsou pod jejich domem. Vybavil ho moderní technologií, kterou on pak ještě zdokonalil. Zásoby udržoval už v dobách před apokalypsou tak, aby s rozumnými návyky a jídelníčkem dokázal přežít minimálně třicet let i s potenciální ženou a dítětem. Zdaleka všechny systémy se ztrátou internetu nefungovaly, ale ty hlavní ano. Zabezpečení bunkru, filtrace vody a vytápění.

„Jsem zpátky. Tumáš," řekl Tony, pomohl mu nadzdvihnout hlavu a dal mu trochu napít vody. „Kouknu se ti na to. Mám docela pěkně vybavenou lékárničku. Nezvládnu všechno, ale... ty hlavně nespi. Řekni mi, jak ses dostal tam, kde jsem tě našel," přikázal a vzal do ruky nůžky.

Rozstřihl mu kalhoty i to, co zřejmě bývalo tričko s dlouhým rukávem. Prakticky ho svlékl do naha. Všiml si, že se Loki na studené dlažbě roztřásl zimou, proto ho přikryl ručníkem, jak to šlo. Ještě předtím si ale stihl všimnout, že je velmi štíhlý, až vyhublý. Počítal, že pořádné jídlo neměl už hodně dlouho.

„Šli jsme s ostatními zkusit sehnat nějaké jídlo a dřevo na oheň," vysvětloval Loki tichým hlasem. „Nedal jsem si pozor a uklouzl jsem ze srázu."

„To je pech," okomentoval Tony, zatímco čistil okolí ran vodou a zjišťoval škody. „Není to tak hluboký, jak to vypadalo."

„Ještě nějakou dobu jsem dokázal jít, ale čím déle jsem šel, tím víc krve... Už jsem nemohl," vydechl a znovu zavřel oči, z nichž se znovu svezly slzy.

Tony ho popleskal po tváři. „Nespi. Teď ne!" připomněl mu a začal dezinfikovat ránu.

To Lokiho probralo. „Kurva," zanadával a pokusil se sbalit do klubíčka.

„Už to bude," slíbil Tony jemně. „Vydrž. Pak bude odměna, slibuju."

„Pálí to jak svině," přiznal a sevřel do rukou ručník, který si přitáhl na hrudník.

„Jo, já vím. A ještě ti to zašiju. Ale mám tady nějakej znecitlivující sprej. Je prošlej, ale to nemá na účinky vliv," zalhal Tony, vzal rozprašovač a nastříkal mu na ránu vodu. Počítal, že by to mohlo fungovat jako placebo. „Pokračuj," vyzval ho a začal šít. „Kde máš kámoše?"

Loki pevně semkl oči a zaťal zuby. „Pryč," procedil namáhavě a vynaložil veškeré úsilí k tomu, aby sebou necukal.

Tony se zamračil. „Nechali tě tam." Loki přikývl. „Nechali tě příšerám."

„Nechali mi pistoli, abych..." nedořekl. Místo toho jen zakroutil hlavou.

„Měli tě vzít s sebou," zabručel Tony, „nebo tě rovnou zabít. Neměli tu zodpovědnost nechat na tobě. Ale to už je jedno. Teď jsi se mnou. Sem se žádná příšera nedostane. Hotovo." Odstřihl nit a všechny věci posbíral, aby je položil na umyvadlo. Pak se sklonil, odhrnul mu vlasy ze zpoceného obličeje a usmál se. „Zvládnuls to skvěle. Čekal jsem, že budeš pištět jako malá holka."

Loki se lehce začervenal. „Neměl jsem k tomu daleko."

Tony se krátce zasmál a pomohl mu posadit se. „Přinesu ti něco na sebe. Zvládneš se umejt? Předpokládám, že bys asi chtěl. Mám tu celkem funkční sprchu. Většinou voda i teče," zazubil se.

Lokiho obličej získal blažený výraz. „To je ta odměna?"

„Ne, ta bude až potom. Ale nesmíš v tý sprše usnout. Musíš se napřed najíst. Zvládneš to?" ptal se vážně.

Loki chvíli mlčel. „Myslím, že ne," řekl zahanbeně a sklopil hlavu. „A-asi se neudržím na nohách."

Tony se zamyslel. „Dám ti tam židli. A budu poblíž, kdyby něco," navrhl a cukl s obočím. „Neboj, nebudu se koukat."

Loki se hořce uchechtl. „To se klidně koukej, je mi to jedno. Ale jestli chceš sex jako platbu za pomoc, tak si budeš muset pár dnů počkat."

Tony vytřeštil oči. Jaká byla pravděpodobnost, že narazí na polomrtvého chlapa a ještě svolného se sexem? Jen samotná myšlenka mu škubla klínem, až se musel přidržet podlahy. „Ti přece nerozervu stehy, jen co jsem je došil," odpověděl a prkenně vstal, aby došel pro slíbenou židli. Jeho pohled cítil v zádech po celou dobu. „Copak ty jsi na chlapy?" neudržel se a zeptal se, když ho těžkopádně dovedl k židli.

Loki ze sebe stáhl i poslední kus oblečení, opřel se zády o židli a slastně vydechl, když se mu do zad opřela teplá voda. Vzápětí se začal mýt, jak jen mu to zranění a únava dovolovala. „Když to situace vyžaduje... nedělám v tom rozdíly. Ale nemusíš se bát. Nejsem úchyl, který by se po tobě sápal."

Tony vyhrkl první věc, co mu přišla na jazyk. „Klidně se sápej," řekl upřímně a v rozkroku mu zase škublo. A protože se nevydržel nedívat – koneckonců sexuálně abstinoval už tak dlouho, že se toho čísla upřímně děsil –, všiml si, že Loki reaguje taky. To ho povzbudilo. „Ale necháme zahojit ty štychy. Stejně už skoro spíš. Teď už tě čeká jenom jídlo a spát. A zejtra... si dáme kafe a čokoládu."

Loki se na něj konsternovaně podíval. „Děláš si srandu?"

„O kafi nikdy," ujistil ho a podal mu ručník. Podepřel ho a pomohl mu se usušit. Zblízka ty či byly ještě hezčí. Pomohl mu se obléct. A cestou do kuchyňské části, kdy ho de facto objímal, přemýšlel, jak má vydržet minimálně deset dní, než mu ty proklaté stehy budou dostatečně pevně držet.