Zadání: „Myslel jsem, že jsi jiný."

Žárlivost, pining, getting together.

A/N: řeknu vám, tohle bylo poněkud náročné. Ani ne tak tematicky, jako délkou. Protože tak, jak jsem si to vymyslela, by se to klidně dalo rozepsat jako kapitolovka. Jenže ta není na pořadu dne, už toho mám rozepsaného dost a času čím dál méně. I tak je to asi 5x delší než moje obvyklé jednohubky. Doufám, že si čtení užijete (a najděte si na něj dost času, fakt je to docela dlouhý). Zadání pochází od SD_Fanfikce, která pro změnu sepsala povídku na moje zadání.

Užijte si to.

Komentáře chtěny, vítány a toužebně očekávány.

~~~

„Myslel jsem, že jsi jiný."

Slova, která se okamžitě Tonymu vybavila ve chvíli, kdy Lokiho poprvé uviděl ve Švýcarsku a namířil na něj své repulsory. Slova, která zapříčinila jeho pozdější chování. Slova, která ho změnila. Slova, která řekl jako poslední bohu, který akorát sahal po klice.

„Jiný než kdo?"

„Jiný než ostatní."

„Já jsem jiný, Anthony. Jsem bůh."

A odešel.

Jak dobře si na to vzpomínal. Na ten pocit použité hračky, která posloužila někomu na chvíli hraní, než ji odhodil a odešel. Na pocit, že je jen kus hadru dobrý jen k vytírání podlahy. Na pocit, že není dost dobrý, aby s ním někdo zůstal.

Bylo mu sedmnáct, když se poprvé vyspal s mužem, s nímž se několik měsíců pravidelně stýkal, a ze kterého se nakonec vyklubal bůh. Poprvé, co se cítil tak hrozně, že měl chuť zemřít ponížením na místě. Tehdy se rozhodl, že už nikdy takový pocit nechce zažít. Už nikdy nedovolil nikomu, aby ovládl jeho city a dokázal je využít proti němu.

Lásku, již k němu cítil, nechal schovanou v srdci, jež následně překryl reaktorem, když ho málem zabila střepina zbraně vyráběné jeho vlastní společností.

Nebo si to aspoň myslel.

***

Tony seděl na barové židličce v kuchyni Avengers Tower, popíjel silnou ranní kávu a jako obvykle pozoroval Lokiho, který se živě bavil s Natashou. Neposlouchal je. Povídali si o misi, na které spolu byli včerejšího dne, a jeho jejich dojmy nezajímaly. Vlastně už ani nevnímal, že na něj hledí. Dělal to stále. Od chvíle, kdy s nimi před několika měsíci začal pracovat, si nemohl pomoct. Už se to dělo automaticky, aniž by se o to vědomě nějak snažil.

Loki na jeho pohledy nijak zvlášť nereagoval. Vlastně na něj nereagoval vůbec, pokud se nejednalo o pracovní záležitost. A to se obvykle omezilo na jednoduché věty, které postrádaly cokoliv, čeho by se mohl Tony chytit, co se jejich minulosti týkalo.

Nebyl si jistý, jestli ho poznal. Přece jen, od doby, co promoval na MIT, už uběhlo hezkých pár let. Jistě ho nepoznal ve Švýcarsku. Ale jakmile slyšel jeho jméno, ať už v Helicarrieru, nebo od Bartona, tak mu to muselo dojít. Kolik po světě chodilo Starků, kteří měli zdědit, nebo zdědili, impérium Stark Industry? Nicméně nedostal ani náznak, z nějž by mohl usoudit, že Loki ví, jak moc mu tehdy zlomil srdce. A on mu to samozřejmě nehodlal sdělovat.

Choval se odměřeně a zdvořile jako on. Udržoval kamenný výraz. Nestaral se o něj a nesnažil se nic zjišťovat. Jen to zírání nemohl zastavit.

„Slyšel jsem, že půjdou na večeři," řekl Steve, který se zničehonic objevil se svou kávou a snídaní vedle něj.

Tony sebou trhl. „Cože?"

Steve hlavou ukázal na Natashu s Lokim, kteří se živě bavili a usmívali se na sebe. „Oni dva. Prý už ji několikrát zval na rande a ona konečně souhlasila."

Tonymu se kdovíproč podivně zkroutil žaludek a srdce se mu rozbušilo rychleji. Skoro jako by cítil, že se střepiny snaží vehementněji dostat němu, aby ho roztrháním ušetřily toho, aby to byla pravda.

Rozvážně se napil a pokrčil rameny. „Dobře jim tak. Proč mi to říkáš?"

„Myslel jsem, že bys to chtěl vědět. Možná můžeš být rychlejší," vysvětlil kapitán a zakousl se do lívance s javorovým sirupem, kterých si několik přinesl. Nabídl i Tonymu, ale ten odmítl. Nedokázal by je polknout.

„Asi se nechytám," potřásl hlavou. „Jak jako rychlejší?"

Steve vědoucně povytáhl jedno obočí. „Třeba, když pozveš Natashu dřív, budeš mít větší šanci než Loki."

Tony vytřeštil oči.

„Všichni vědí, jak na ni koukáš. Tak jsem ti přišel dát přátelskou radu."

Tony se rozesmál, což spolehlivě přitáhlo oči boha i agentky a jemu z Lokiho pohledu zamrazilo v bedrech. Tentokrát tam něco bylo. Nějaká emoce. Netušil jaká, ale cítil ji. Položil Stevovi ruku na rameno a pochechtával se, když odpovídal: „Díky za radu. Asi ji nevyužiju, ale fakt díky."

„Jak myslíš," odpověděl Steve s pokrčením ramen. „Je to na tobě."

„Jasně," zabroukal Tony. „Jakmile o ni začnu mít zájem, tak se o to postarám." Poklepal mu na rameno, odložil hrnek do dřezu a odešel z místnosti, aniž by se na někoho ještě podíval. Lokiho oči v zádech vnímal v každém kroku. Chloupky vzadu na krku se mu ježily ještě ve chvíli, kdy se svalil na koženém gauči v dílně.

Neměl chuť ještě pracovat. Na to mu srdce bušilo až příliš prudce. Uvědomil si, že by měl přestat na Lokiho zírat. Uklidnilo ho, že si ostatní myslí, že pozoruje Natashu, ale zítra už jim může docvaknout, že se jeho zájem točí okolo někoho jiného.

Zájem... Mohl to tak vůbec klasifikovat? Ano, jistě, pořád ho miloval jako kdysi. Jen díky svému mistrovství ve flirtování se neklepal pokaždé, když se jejich pohledy náhodou střetly. V jeho nitru však rozum a ublížení hrály prim. Měl na něj vztek. Ani už ne tolik kvůli tomu, že ho opustil. Víc ho žralo, že Loki předstíral, že se neznají a nemají za sebou několik měsíců společného vztahu. Tím mu mnohem víc dával najevo, že to pro něj neznamenalo vůbec nic, než kdyby mu to řekl. Stačilo by říct, že pro něj byl moc mladý. Nebo mu to jinak vysvětlit. Ne jen sdělit, že je bůh – čemuž nakonec uvěřil stejně až ve chvíli, kdy se dozvěděl o událostech v Novém Mexiku – a jen tak odejít.

Tehdy mu zranil srdce, ale také hrdost. A to Tonyho štvalo tak moc, že toužil po tom, aby mu někdy dokázal oplatit tímtéž. Aby ho mohl využít, odkopnout a pošlapat jeho duši tak, jako to udělal on.

Tento plán měl však několik háčků: Loki mezi nimi vystavěl hodně silnou a vysokou zeď, kterou nemohl ani přelézt, ani rozbít. Ani si nebyl jistý, že vůbec něco takového chce. Ale největší problém byl ten, že v hloubi duše věděl, že by nic takového nedokázal. Na to ho příliš miloval celé ty roky.

***

Kapitánova slova měla na Tonyho účinek, po kterém netoužil ani v nejhorší noční můře. Možná přestal na Lokiho zírat, ale pro změnu si začal všímat jich obou. Hlavně toho, jak se k sobě chovají. A viděl víc, než chtěl. Kde se najednou vzaly ty letmé doteky, stydlivé úsměvy a dlouhé pohledy z očí do očí? Ty tam přece dříve nebyly. Nebo snad ano? Zatraceně!

Usoudil, že večeře se vydařila. Zůstalo jen u ní? Nebo na to skočili už ten první večer? V mysli mu probíhaly představy, jak se Loki dotýká Natashiny holé kůže, objevuje její skrytá místa a vzdechy naplňují pokoj. Nenáviděl to. Nesnášel svou proklatou fantazii, která mu jejich postelové dobrodružství vykreslovala v zářivých barvách a v detailech, které mu drásaly nitro.

Měl poměrně jasnou představu, jak pečlivě se jí Loki dotýká. Jak smyslně jí šeptá do ucha. Jak hladově používá své rty, aby jí způsobil rozkoš, na kterou se nezapomíná.

Ani on nezapomněl. Okusil to mnohokrát, přestože k sexu došlo jen jednou. I bez toho stihl poznat boha v jeho nahém a dokonalém božství velmi podrobně.

A teď to měla Natasha. Natasha! Žena, která velmi jasně dávala najevo, že žádný vztah nehledá. Zabijácká agentka, která se rozhodně nehodila na to, aby se chichotala, když jí bůh odhrne pramínek vlasů z obličeje, aby jí mohl něco zašeptat.

Kdyby se spolu vyspali a nechali to být, tak by to Tony nejspíše ani nezaznamenal, nebo by ho to tolik nebolelo. Ale tím, že je denně viděl, jak se k sobě mají, se více a více stahoval do sebe a zavíral se do dílny. Žaludek se mu bolestivě sevřel pokaždé, když viděl jakékoliv něžné gesto nebo letmý úsměv.

Nezvládal to.

Bolelo to.

Musel před tím utéct.

Těch několik týdnů bylo k nevydržení. Neoddechl si, ani když byli na misi. Sice neviděl jejich cukrování, ale o to víc se mu do mysli vkrádaly další představy. Rozdali si to spolu někde na suti baráku, který vyhodili do povětří? Nabudil je adrenalin natolik, aby si dali rychlovku ještě předtím, než ze sebe smyjí krev? Dali si pak další kolo ještě před spaním a další pro změnu místo snídaně?

Nechtěl na to myslet. Nechtěl si to připouštět.

Utíkal do dílny, kde se nořil do výroby nového obleku, a prokládal vyrábění skotskou. Pokud to nebylo nutné, mezi ostatními se moc neobjevoval. V dílně se cítil bezpečně. Sem k němu málokdo chodil. Většinou.

***

„Anthony," ozval se hluboký hlas.

„Hmm," zabručel Tony a dál zamyšleně pozoroval 3D projekci od Jarvise, v níž mu předváděl novou verzi obleku. Tentokrát chtěl vsadit na nanočástice. Daly by se nenápadně schovat do klasického oblečení a přesto obsahovat spoustu potřebných a užitečných udělátek. Nějaký krok mu však unikal; týden s Jarvisem zkoušel různé kombinace, ale stále to nevycházelo podle plánů.

„Ostatní mají o tebe strach."

Tony zamrkal a otočil se. Thor se mezitím usadil k jednomu z pracovních stolů a posouval matky po desce.

„Sbal to," řekl Jarvisovi a usadil se na další židli. „Proč?" zeptal se, sáhl po láhvi a podal ji bohu. „Dáš si?"

Thor přikývl, napil se a otřel si ústa do předloktí. „Nechodíš mezi nás."

„Pracuju," sdělil a rukou mávl směrem, kde se ještě před momentem otáčela změť modrých čar znázorňující brnění. „Nemám čas na tlachání. A pochybuju, že byste se beze mě nedokázali zabavit sami."

„Neměl by ses tu zavírat," pokračoval Thor. „Někteří si myslí, že se něco stalo, a proto se straníš... ostatních."

Tonymu se zhoupl žaludek. Pomalu začínal tušit, o co jde. „Kdo?"

„No..."

„Rogers?"

Thor přikývl. Očividně se mu ulevilo, že jméno nemusel říct. Tváře mu však zrůžověly. „Myslí si, že se tu zavíráš kvůli vztahu mého bratra."

Tony zadržel dech a ucítil, že mu po zádech stéká pramínek potu. „A to jako proč?"

„No, že... jsi prý měl ty zájem o Nat. A že ti říkal, že ji chce vzít Loki na večeři. A že jsi ji nestihl pozvat první a že se teď na mého bratra zlobíš."

„Thore..." nadechl se a cítil, že mu z hrudi spadl balvan. Tohle byla ta lepší varianta. Pořád si Rogers myslel, že má zájem o ni. Nikdo netušil, že sem utíká kvůli Lokimu, ale z jiného důvodu.

Bůh se na něj chápavě usmál. „Já to chápu. Taky mě mrzí, když vidím Jane s někým jiným, ale když vím, že je jí s ním dobře, tak –"

„Rogers ať si dá studenou sprchu," zavrčel Tony a založil si ruce na hrudi. „Proboha, já tady pracuju. O Natashu zájem nemám a je mi úplně jedno, s kým spí. Nevím, co si to vzal do hlavy a nevím, proč tenhle trapnej rozhovor vůbec vedeme. Radši mu řekni, ať se stará o vlastní postel!"

„Uznávám, že je ten rozhovor poněkud trapný," souhlasil Thor. „Jen jsem tě chtěl ujistit, že je Natasha v dobrých rukách."

„Fajn, to se má," odsekl Tony. Začínal mít vztek. Vážně nechtěl poslouchat, jak je Natashe v Lokiho náruči krásně. Sakra, to jemu mělo být v Lokiho náruči krásně. Jemu! Neutíkal do dílny, aby nakonec ve finále nemohl utéct ani sem. „Ještě něco? Mám rozdělanej projekt a potřebuju na něm makat."

„Chce tě Fury. Zavolej mu," zakončil Thor s povzdechem, jakmile mu došlo, že o tomhle řeč skončila, a odešel.

Tony chvíli přecházel sem a tam, a pak vztekle shodil všechny věci ze stolu. „Kurva," zaklel a na jeden zátah dopil láhev. Měl chuť Rogersovi zakroutit krkem. Možná by to měl udělat po hovoru s Nickem. Aspoň by se mu krásně usínalo s pocitem dobře vykonaného zabití.

***

„Vážně? Já a Loki? A to proč?" ptal se Tony, když mu Fury ve videohovoru oznámil, že na další misi potřebuje jeho a boha osobně. „Loki má v týmu Natashu. Na co –"

„Agentka Romanovova na tuhle misi není vhodná, Starku," objasnil mu stroze. „Budete to vy a Loki. On umí měnit podobu, a může tak snadno infiltrovat Hydru –"

„Myslel jsem, že Hydra už neexistuje –"

„Tak to jste myslel špatně. Loki infiltruje Hydru a vy ho budete krýt z dálky. Hned ráno se vydáte na cestu do Saskatoonu. Dám vám adresu buňky S.H.I.E.L.D.u. Vemte si teplé oblečení."

Tony zbledl. „To je tři a půl tisíce kilometrů. A nebude to za dva dny hotový. Proč zrovna já?" Nedokázal si představit, že bude muset být někde s Lokim sám takovou dobu. Počítal, že do tří dnů vyjde pravda o jeho citech najevo, protože se nebude umět udržet. Byl si jistý, že buď přestřelí nějakou poznámku, nebo si nevhodně rýpne, nebo na to schválně zavede řeč. Ale to nesměl. Nechtěl, aby to Loki o něm věděl. Aby to proti němu mohl použít. Aby se mu mohl vysmát. „Nebyl by vhodnější třeba Banner?"

„Nebudu riskovat, že ho někdo naštve a on rozbourá celé město. Očekávám od vás naprostou diskrétnost a hlavně žádný rozruch. Chceme je infiltrovat. Ne zničit," upozornil ho vážně. „Vy jedete, protože disponujete všelijakým zařízením, které se může hodit, a dokážete případně nějaké vyrobit na místě. A Loki si vyžádal osobně vás."

„Mě?" vydechl Tony a uchechtl se, ačkoliv žaludek mu udělal přemet. Proč ho chtěl s sebou? Co plánoval? Věděl to? Poznal to? Chce mu to omlátit o hlavu? Nebo mu tam chce vyprávět o tom, jak je mu s Natashou dobře a jak se o ni postará, protože si taky myslí, že má o ni zájem? Nenapadal ho žádný rozumný, natož pozitivní důvod, proč by tam chtěl být s ním. „Vždyť ani neví, jak se jmenuju."

„Zřejmě ví. Nezapomeňte. Tiše, nenápadně. Ideálně bez ztrát na životech. Nebuďte zbytečnou pozornost."

„Ale –"

„Nick Fury se odpojil," oznámil Jarvis suše.

„To jsem si taky všiml," odfrkl Tony při pohledu na černou obrazovku a prohrábl si vlasy. „Tohle není dobrý. Není to dobrý. Není to dobrý."

Vyrazil z dílny, jako by mu u zadku hořela koudel. Ani se neobtěžoval jet výtahem. Prostě vyběhl s úmyslem vypadnout ven. Stihnout ještě bar, svést nějakou kočku nebo kocoura – případně klidně oba najednou – a zkusit se uklidnit, popřípadě někde zpít do bezvědomí, aby třeba většinu cesty prospal.

Proběhl patro, vyběhl schody a zahnul za roh do chodby vedoucí k jeho ložnici. Zůstal stát jako opařený. Tak tak že nevrazil přímo do Lokiho, který objímal Natashu kolem krku a zdálo se, že ji líbá na šíji. „Do prdele. Sorry." Jen úder srdce trvalo, než je urychleně obešel. I během toho krátkého okamžiku ho bůh stihl propálit pohledem, který mu tavil všechny kosti v těle. Tak intenzivní a divoký, oči rozbouřené kdovíčím. Než došel do pokoje, zjistil, že má velký problém ve spodní partii těla.

„Do hajzlu," zasyčel a sesunul se za dveřmi na zem. „Proč já?" fňukl s obličejem v dlaních. „Proč, kurva. Já?"

***

„Miluju tě," zašeptal a znovu se svými rty dotkl jeho rozpálené hrudi. „Strašně moc, Loki." Ještě několikrát políbil mléčnou kůži porostlou jemnými chloupky, než se unaveně přitulil k jeho boku. Cítil se nádherně. Srdce se jen velmi neochotně vracelo do normálního rytmu. V těle mu stále probíjely vlny prožité rozkoše a nevěděl, zda je mu víc vedro, nebo se bude třást mrazivými vibracemi. „Bylo to úžasný." Potřeboval mu to říct. Musel mu sdělit, že jeho první milování bylo dokonalé. Počáteční bolest se velmi rychle vypařila, protože Loki zkrátka věděl, jak ho vynést do ráje.

Trvalo to snad celou noc. Loki se o něj staral. Dotýkal se ho. Hladil ho. Líbal. Mazlil. Prozkoumal celé jeho tělo, aniž by vynechal jedinou skulinku. Postupoval systematicky a s rozvahou, aby nezapomněl na sebemenší kousek.

S každým dotekem Tony vláčněl víc a víc. Mnohdy ani nebyl schopný doteky oplácet, protože mohl být sice mladý, ale rozhodně ne tak neúnavný jako Loki, který byl oproti němu o dost starší, zkušenější, ale také o dost déle vydržel. A Tony potřeboval několikrát během noci alespoň chvíli pauzu. Loki mu ji dopřál jen částečně. Nevyžadoval spolupráci a aktivitu, ale nepřestával se ho dotýkat. Hladil ho, objímal a líbal až do té doby, než byl Tony opět tvrdý, nadržený a natěšený.

Až nad ránem se Loki konečně nabažil Tonyho těla dostatečně na to, aby se položil na záda, vydýchal a uklidnil.

„Já vím," odtušil na jeho slova s povzdechem a pohladil ho po zpocených vlasech. Nebylo jisté, jestli odpovídal na první, nebo druhou větu, cosi v jeho tónu však Tonyho zalilo jako ledová sprcha.

Sotva se zvládl nadechnout. Netušil, kde se vzala odporná předtucha, že se stane něco zoufale špatného. „Děje se něco?"

Loki potřásl hlavou, vymanil svou paži zpod Tonyho krku a posadil se, než se s dalším povzdechem začal zvedat.

„Loki?" hlesl Tony nechápavě a cítil, že mu do očí vstupuje nezvaná voda. „Proč se oblíkáš?"

„Musím jít," odpověděl bůh tiše a natáhl si kalhoty.

„Kam? A kdy se vrátíš?" chraptěl Tony. Otřel si tvář. Vážně plakal? Nechtěl plakat. Bude vypadat jako malé děcko! A přitom už mu bylo sedmnáct. Jeho promoce se blížila. Nesměl plakat. A přesto to nedokázal zastavit. Ani vysvětlit.

Loki si oblékl tričko a mikinu s kapucí, než se k němu otočil zpátky. „Nevrátím. Promiň," řekl a napjatě se podíval z okna na ranní rozbřesk, ve kterém se schylovalo k pořádné bouři. „Musím jít."

Tony se na posteli posadil, přikryl si nahý klín přikrývkou, a zvedl bradu, nedbaje, že mu z ní skapávají slzy. „Myslel jsem, že jsi jiný," vypálil zraněně.

Venku začalo hustě pršet. Loki povytáhl obočí. „Jiný než kdo?"

„Jiný než ostatní," vyprskl ublíženě a zaťal pěsti do přikrývky.

„Já jsem jiný, Anthony," vysvětlil a nakrčil obočí, když sjel z nebe první blesk. Sáhl po klice. „Jsem bůh."

Sledoval ho z okna. Dole na něj čekala Natasha a hned, jakmile opustil budovu, se k němu nahrnula pro pořádný polibek.

Pohled se mu rozmazal. Jestli proto, že po okně stékaly provazce vody, nebo proto, že zoufale plakal, nevěděl.

Tony doširoka otevřel oči a popotáhl. Otřel si tváře vlhké od slz a bouchl pěstí do postele. Vzpomínka byla tak jasná, jako by se to stalo včera. Nezdálo se mu to poprvé. Už několikrát se sen vrátil a ukázal mu, jak se na něj Loki vykašlal. Pokaždé se probudil plačící, schoulený do klubíčka, a s pocitem obrovské prázdnoty v hrudi. Tentokrát to však bylo jiné. Nikdy dříve nešel po Lokiho odchodu k oknu. Nikdy dříve neviděl, že ho Loki opustil kvůli někomu jinému.

Racionálně si uvědomoval, že když mu bylo sedmnáct, tak se Natasha tak možná houpala s lízátkem na houpačce, a tak ho Loki kvůli ní nemohl opustit. Ale ten sen byl tak živý, že mu to dokázalo kompletně zničit náladu.

Spal sotva dvě hodiny. Do baru nešel, protože poté, co je potkal na chodbě, neměl chuť riskovat, že by je potkal znovu. Doufal, že je teď vzduch čistý, když se vydal do dílny sbalit všelijaké štěnice a další propriety. Několik komunikátorů, zbraně, obleky, nářadí. Měl toho slušně nacpaný kufr, když se vrátil pro nějaké oblečení a sešel se s Lokim u výtahu.

Ten vypadal jako nádherná socha jako vždy. „Můžeme?" zeptal se sametovým hlasem s neproniknutelným výrazem obličeje a pokynul směrem k výtahu.

„Hm."

Na víc konverzace neměl náladu.

Cestu autem i letadlem strávili v téměř naprosté tichosti. Nebylo jisté, kdo by mohl poslouchat, takže strategii nemohli probírat, a na obyčejné plkání neměl Tony sebemenší chuť. Byl podrážděný, nevyspalý, sebelítostivý a smutný. Nechtělo se mu tam. Nechtělo se mu s Lokim trávit čas o samotě a toužit po nedosažitelném z bezprostřední blízkosti. Nejraději by to otočil, ale na to už bylo pozdě. A vlastně moc nerozuměl tomu, proč to prostě neodmítl rovnou. Proč rovnou souhlasil. Byl skutečně takový masochista? Či snad v hloubi duše doufal, že by se jejich vztah mohl změnit, či snad vrátit do dřívějších let?

Nebyl si jistý, jestli chce vůbec odpovědi znát.

***

„Jak vypadám?" zeptal se Loki a Tony se otočil od počítače, v kterém kontroloval poslední detaily jejich vzájemného propojení.

Polkl. Před ním stála dokonalá černovlasá žena v perfektně padnoucím kostýmku se sukní po kolena a rolákem až ke krku. Přestože byla oděná veskrze cudně, nebylo pochyb o tom, že oblečení skrývá naprosto úchvatnou postavu. Černé jehlové lodičky a malá kabelka jen dokonaly dílo hodné malíře. „Co že tam máš dělat?" zeptal se místo odpovědi a snažil se nezírat. Netušil, že se Loki umí proměnit v ženu. Snažil se o něj nezajímat, aby po něm netoužil ještě víc, proto mu zřejmě některé dovednosti unikaly.

„Pomocnou laborantku," odpověděl, přišel k Tonymu blíž a natáhl se pro miniaturní zařízení, které si zastrčil do ucha. Na stůl položil tři nenápadné náhrdelníky a odpovídající náušnice. „Mohl bys to zakomponovat do toho, prosím?" požádal a nejistě se usmál – usmála –, než odstoupila zpět doprostřed místnosti.

„Jo, jasně, večer to máš," vydechl Tony, prohrábl si nervózně vlasy a zazubil se. „Promiň, nevěděl jsem, že se umíš proměnit v takovou kočku. Myslím, že s touhle vizáží máš všechny do tejdne v kapse."

„To by bylo milé, ale nemyslím si, že budeme tak rychle hotoví. Buď na příjmu, Anthony. Dnes se zřejmě nebude dít nic," odvětila a zkontrolovala se v zrcadle vedle vchodových dveří. „Zítra už budu potřebovat kameru."

„Jasně," vydechl už do zavřených dveří. Loki ho ale přesto slyšela v komunikátoru. A dala to najevo zachichotáním, načež Tony zakroutil hlavou. Bylo možné, že by změna pohlaví měla vliv i na bezděčné chování? Loki se přece nechichotal. Nikdy. Ale tahle... „Jak se vůbec jmenuješ, pomocná laborantko?"

„Rose," odpověděla. „Rose Fordová. Úplně běžné a tuctové jméno. Narodila jsem se v Ohiu za jedné bouřlivé noci na farmě. Je mi pětadvacet, jsem svobodná, bezdětná a rodiče zemřeli při autonehodě. Stačí ti to, nebo chceš ještě vědět velikost bot a podprsenky?"

„Ptal jsem se jenom na jméno, abych věděl, že tě někdo oslovil, květinko," odsekl podrážděně. Neunikla mu jízlivost, se kterou mu bůh odpovídal a upřímně ji nechápal. Rozhodně však přišel o veškerou chuť k nějaké komunikaci. „Přeju ti krásný den," řekl přeslazeně a jestli přišla nějaká odpověď, nezajímala ho. Zkrátka ji nevnímal. Místo toho se pustil do instalace kamer a komunikátoru do náušnic a náhrdelníků.

O něco později už měl uši našpicované na Lokiho – nebo snad Rosin? – první pracovní den. Jak bůh předpokládal, skutečně se nic zásadního nedělo, alespoň co se jejich mise týkalo. Co naopak drásalo Tonyho nervy, byly časté lichotky, které prostřednictvím Lokiho musel poslouchat. A vědomí, že s těmi lidmi bůh nepokrytě flirtuje, ho zašlapávalo do čím dál hlubší deprese.

Samozřejmě to chápal. Pokud se budou potřebovat někam dostat, nebo něco zjistit, tak to bylo velmi efektivní řešení. Moc žen pro Hydru nepracovalo, a když, tak to byly perfektně vycvičené ženy, které si dokázaly udržet muže od těla, nebo naivní slepice, které už neměly co nabídnout.

Rose mezi ně přivane čerstvý vítr a Tony si uměl představit celou hordu nadržených chlapů, co odpadnou i z toho, že jí budou moct sáhnout na rameno. Jako by nestačilo, že žárlil na Natashu. Teď bude trpět kvůli všem chlapům z Hydry! Byl v pokušení vypnout odposlech a ušetřit si trápení, ale pocit zodpovědnosti přetrval. Koneckonců měl být Lokiho záloha, kdyby se něco zvrtlo. Dokázal by u něj být do slabých pěti minut. Sice počítal spíš s tím, že se jen bude celé dny kousat nudou, zatímco Loki se bude nechat svádět, pořád tu byla ta možnost, že bude potřeba jeho zásahu.

Uvolnil se až ve chvíli, kdy se Rose rozloučila s asi-falešným vratným. Ne však na dlouho; návrat znamenal, že budou spolu. Sami. A budou spolu muset mluvit.

S povzdechem se přesunul do horního patra a usadil na pohovku, která už pamatovala lepší časy. Celý Furyho přízemní dům měl všehovšudy jen dvě ložnice – naštěstí! –, kuchyň, koupelnu a obývák. Sklep byl mnohem větší než obytné patro. Kromě nejnovějších počítačů se zde nacházela velmi dobře vybavená laboratoř, ošetřovna, skrytý sklad zbraní a dokonce i místnost, která by se dala označit jako dílna. Vchod do spodní místnosti přesně kopíroval spáry dlažby v kuchyni a otevíral se tlačítkem pod dřezovou baterií. Musel uznat, že to nebylo špatně vymyšlené.

„Mám hlad," ozval se Loki, jakmile za sebou zavřel dveře a proměnil se zpátky do své podoby, „a neskutečně mě bolí nohy. Nechápu, jak mohou ženy nosit podpatky celý den a druhý den se znovu do nich obout."

Tony se uchechtl. „Zvykej si, Rose," popíchl ho. „Taky tě to čeká."

„Ani na to nechci pomyslet," zabručel, sáhl do lednice a vytáhl dva balíčky s hotovým jídlem. Jeden mu donesl. „Dáš si?"

„Studený?"

„Není to studené," ujistil ho.

„Fajn. Díky," zamumlal Tony a překvapeně ucukl. Miska byla o dost teplejší, než čekal. Už jen to, že mu bůh podal večeři a dokonce ji pro něj ohřál, ho překvapilo. Nestěžoval si však. Mohl si říkat, že Loki o něj projevil nějaký miniaturní zájem, ačkoliv to byla hloupost. Nebyl to zájem. Pouze obyčejná slušnost.

Pustil se do jídla a poslouchal, jak Loki vypráví o svém prvním dnu. Vyhovovalo mu, že se dívá na misku a on tak mohl pozorovat jeho. Znovu. Jako doma. Akorát z mnohem větší blízkosti a bez přítomnosti agentky.

„Zatím se mi nepodařilo se dostat skoro nikam kromě laboratoře, kuchyňky a toalet," postěžoval si Loki, zatímco více přehraboval těstoviny v omáčce, než by je vkládal do úst. „Ale počítám, že bude stačit pár dnů, než mě přestanou tolik hlídat. Odhaduju, že většina lidí v tom patře vůbec nemá ponětí, že pro Hydru pracuje, nebo jsou opravdu výborní herci. Podařila se ti namontovat kamera do těch náhrdelníků?"

Tony sebou trhl, když se Loki zničehonic prudce narovnal a pohlédl mu do očí. Byl si jistý, že mu zrůžověly tváře. Bůh sice nehnul ani brvou, ale jistě si toho všiml. Věděl, že zíral. Ale dalo se to okecat, že ho jen zaujatě poslouchal, nebo snad ne? Doufal, že ano. „Jo," souhlasil. „Je to napojený na Jarvise –"

„Vzal jsi ho s sebou?" podivil se Loki,

„Jen kapesní verzi," vysvětlil Tony. „Nebude si tu s náma povídat, to jen se mnou v obleku. Ale zajistí přenos tvých videí a vytvoří z nich 3D mapu, což je výhodný i v tom, že se ti nebude zahlcovat paměť, která je v tom menší, než by se mi líbilo."

„Pokud se to bude rovnou stahovat, tak si s tím nebudeš muset dělat starosti," odpověděl Loki a usmál se na něj.

Tony v duchu polkl. Takhle nádherně se na něj Loki usmíval naposledy před mnoha lety. Už zapomněl, jaké to je, když se mu sevře nitro bolestnou nádherou z něčeho tak jednoduchého a obyčejného. Jenže i když byl úsměv nádherný a dokonalý, tak... to byl jen úsměv. Gesto. Nic víc. Nic, co by cokoliv víc vůbec naznačovalo.

„Fajn," hlesl, strčil poslední kousek jídla do úst a zvedl se, aby vidličku opláchl a misku hodil do koše. „Jsem po tý včerejší cestě ještě docela hotovej," zalhal, „takže půjdu spát. Uvidíme se ráno."

„Dobře," přikývl Loki a nijak víc to nekomentoval.

Tony za to byl vděčný. Necítil se na to, aby s ním vydržel v jedné místnosti jen o kousek déle.

***

Další dny proběhly podobně. Loki/ Rose šla do práce, kde nenápadně navazovala vztahy pod Tonyho neustálým tichým dohledem. Kamera v náhrdelníku snímala okolí a Tony měl vše v přímém přenosu, mohl ji tak upozornit, když si všiml něčeho, co se mu nezdálo, nebo když ho něco zajímalo. Byl s ní všude; poslouchal, ukládal do paměti, občas na něco odpověděl, občas něco poradil. Rose nechávala zapnutý komunikátor i kameru neustále. Vypínala je jen na toaletě, ale jakmile pak přešla k zrcadlu, aby si mohla přepudrovat nos, mohl se Tony kochat jejími křivkami.

Jako Loki se mu bůh líbil víc. Ovšem jako správný milovník žen nemohl pohrdat krásou, kterou si pro svou podobu zvolil v ženském těle. K objevování křivek by se nenechal dlouho pobízet a byl si jistý, že by si to náležitě vychutnal. Kdyby si však měl vybrat, jestli Loki, nebo Rose, nemusel by se rozmýšlet. Loki by vyhrál na plné čáře. A tak trochu si myslel, že Rose chodí na toaletu častěji, než musí. Pokaždé se totiž u zrcadla podívala přímo, jako by mu hleděla do očí. A Tony měl kdovíproč pocit, že se mu do nich skutečně dívá, ačkoliv to byla hloupost. Stačilo to však na to, aby se mu horšila nálada.

Po Lokiho návratu domů pak odcházel ven. S čepicí nasazenou do čela, ve slunečních brýlích a v džínách a mikině s kapucí se potřeboval projít na vzduchu a být chvíli sám. Komunikátory sice měli oba v pohotovosti, ale Loki vycítil, že Tony nemá zájem o hovor, proto na něj nepromluvil, dokud se nevrátil. To probrali uplynulý den a v trapném tichu se každý odebral jinam. Byla jen otázka času, kdy stále narůstající napětí někoho donutí s tím něco dělat.

Loki vypěnil šestý den. Misku s jídlem, ve které se opět spíše jen vrtal příborem, otráveně hodil na stůl. „To se nedá jíst," odfrkl. „Už mě to nebaví. Chci pořádné jídlo. Pojďme se někam najíst."

Tony potřásl hlavou. „Ne."

Zamračil se. „Proč ne? Tobě to přece taky nemůže chutnat."

„Nechutná," uznal Tony s pokrčením ramen, „ale ani tak ne. Není to bezpečný. Někdo by nás mohl poznat."

„Když nám změním podobu, tak ne," přemlouval ho Loki. Posadil se zpátky ke stolu a dychtivě se přes něj k Tonymu naklonil blíž. „Přeměním i tebe. Můžeš si vybrat, koho budeš chtít. Klidně můžeme jít jako dvě holky si popovídat."

Tony zvedl oči a zadrhl se mu dech, když viděl zářící oči tak blízko. Miloval ten výraz plný nadšení, kdy v očích tančily jiskřičky plné touhy, ať už toužil po čemkoliv. Ještě více ho však zaujaly rty. Tak rudé. Sladké. Blízké. Svůdné. Pootevřené.

A nedostupné.

Stejně jako Loki sám.

Tony si povzdechl, v duchu napočítal do tří a znovu zavrtěl hlavou. Odsunul se, položil zbytek jídla na linku a chystal se k odchodu. „Jenže my si nemáme co říct, Loki," řekl tiše. „Nemám si s tebou o čem povídat. Jestli sis tu s někým chtěl pokecat, měl sis vyžádat někoho jinýho a ne mě." S tím rázně vyšel z kuchyně, oblékl se a vypadl ven.

Nechtěl s ním mluvit. Nevěřil si na to. Vztek, ublížení, žárlivost a city v něm bublaly už příliš dlouho a byl si jistý, že by netrvalo dlouho, než by z něj všechny vytryskly. A netušil, jak by jeho výbuch vypadal. Raději utekl a vrátil se až pozdě, aby měl jistotu, že se s Lokim nepotká.

Našel ho, jak spí vsedě na pohovce. Čekal snad na něj? Ale proč by to dělal? Pochyboval, že by s ním tak moc toužil mluvit. Šel opatrně, aby ho nevzbudil. Vzal deku, která ležela opodál, a pečlivě ho přikryl. Vůbec nad tím nepřemýšlel, zkrátka to chtěl udělat. To bezděčné pohlazení vlasů už ne! Ale Loki spal dál. Nevšiml si toho. Mohl vycouvat do své ložnice, aniž by byl spatřen.

Netušil, že se Loki po jeho odchodu usmál, přitáhl si deku k tváři a uvelebil se pohodlněji.

***

„Nikam se to neposouvá," řekl Tony o další dva dny opatrné koexistence. „Zejtra volám Furymu. Jsem tu naprosto zbytečnej."

Lokimu se na tváři promítlo zděšení. „Ne."

„A proč ne? Koukat se na to, co děláš, může klidně Natasha. Beztak už ji určitě nebaví, jak dlouho jsi v tahu. Nikdo v Hydře neví, kdo opravdu jsi, takže ti bezprostřední nebezpečí nehrozí. Než se dostaneš do spodního patra, kde se možná něco děje, ale ani to nevíme jistě, může uplynout další měsíc. A já už tady zůstávat nechci," argumentoval věcně a v duchu si za ten tón gratuloval. Nacvičoval si ho celý předchozí večer.

Vše, co řekl, byla čistá pravda. Skutečně se tu cítil zbytečný. A vzhledem k jejich hmatatelnému odcizení ani neměl chuť si den kompenzovat společným časem, který ho stejně jen ubíjel. Doma by měl co na práci. I kdyby nemusel na žádnou misi, pořád mohl něco vyrábět. Tady mohl akorát tak dělat zlatníka.

Co už k tomu nedodal, byla slova o zlomeném srdci, které ho den za dnem bolelo víc a víc. Mít boha nadosah a nesmět se k němu přiblížit, ho pomalu ale jistě udolávalo. Jeho nálada se blížila bodu mrazu a jen horko těžko se mu dařilo zůstat zdvořilý. Nejraději by na Lokiho začal ječet, a pak by ho přirazil ke dveřím a vzal si, po čem tak toužil.

„Potřebuju tady tebe," vysvětlil Loki a přešel k místu, kde Tony stál. Podíval se mu do očí a nakrčil obočí. „Kdybych tu potřeboval někoho jiného, je tu nikdo jiný."

Tony zúžil oči a nepatrně se k němu naklonil. Voněl, jak si pamatoval. Dokonale. Božsky. Nenechal se tím rozptýlit. „Proč? Neudělal jsem nic, co by nezvládlo i malý děcko, kdyby mu to někdo vysvětlil. Takže sice nevím, jakej skvělej božskej nápad jsi měl, abych tu byl, ale je mi to vlastně jedno. Zejtra volám Furymu, ať sem pošle někoho místo mě. Tečka. Hezky se vyspi," ucedil, chmátl na stůl, kam si předtím připravil láhev skotské, a hodlal pořádně prásknout dveřmi.

„Nevěděl jsem, že je to až tak špatné," promluvil bůh tiše a zastavil tak Tonyho v půli kroku.

„Cože?"

„Myslel jsem, že... Už je to tolik let, Anthony. Myslel jsem, že už tvá zloba vyprchala."

Tonymu se zhoupl žaludek. Pochopil dobře, na co Loki narážel? Skutečně se vracel k tomu, co se stalo před šestadvaceti lety? Až ho šokovalo, jak dlouhá doba už to je, když to rychle spočítal. Když Loki napadl Ney York, uplynulo akorát čtvrt století.

Děsivé.

Mimo jiné to Tonymu připomnělo, kolik života už ztratil marnými city k někomu, kdo ho opustil.

„Nevím, o čem mluvíš. Nezlobím se. Prostě si tu připadám naprosto zbytečnej," zalhal a chtěl pokračovat v chůzi.

Loki mu položil ruku na rameno. „Víš to moc dobře, Anthony. Nesnaž se tvrdit, že jsi mě nepoznal, nebo že jsi zapomněl."

Tony se prudce otočil a smetl ze sebe jeho dotek. „Já?" zasyčel a v očích mu šlehalo podráždění. „Já? Já nevím, kdo celou dobu předstírá, že mě nikdy neviděl, tak se to laskavě nesnaž házet na mě!"

„Takže nezapomněl," poznamenal bůh a posmutněle se usmál. „Škoda, že v tak negativním světle."

„Za to si můžeš sám," odsekl a cítil, že veškeré zábrany, které doposud jeho ublíženost a hořkost držely, začínají padat. Už se je ale nesnažil zastavit. Jestliže o tom Loki mluvit začal, tak proč by se měl držet zpátky? To, že si o něm bude myslet, že je možná zahořklý a ufňukaný idiot, mu bylo jedno. Už si o něm jiní lidé mysleli horší věci.

„Ano, já vím," souhlasil Loki klidně. „Dáš mi šanci to vysvětlit?"

„A proč? Proč vlastně se chceš vracet k něčemu, od čeho jsi zdrhnul?" ptal se Tony a založil si ruce v bok. „A proč bych tě měl teď poslouchat? Proč si vůbec myslíš, že mě tvoje vysvětlení zajímá?"

„Protože můj odchod nebyl správný a ani chtěný. Neměl jsem jinou možnost a chtěl jsem, abys to věděl. Doufal jsem, že..." kousl se do tváře, do svého pohledu vložil upřímnost, a nervózně se zatahal za pramen vlasů. „Prosím. Čekal jsem velmi dlouho na to, abych ti mohl vysvětlit, co se stalo. A ty si vysvětlení zasloužíš. Pak mě můžeš klidně dál nenávidět."

„Nikdy jsem neřekl, že tě nenávidím," odpověděl Tony chraptivě. Nechtěl nic slyšet. Chtěl vědět všechno. Chtěl mu dát pěstí. Políbit ho. Křičet. Utéct.

Rozpolcenost mu roztřásla ruce.

„Fajn." Demonstrativně se napil z láhve, obešel boha a dosedl na židli v malé kuchyni. Ukázal na místo proti sobě, opřel se o lokty a tvář vyrovnal do nicneříkající masky. „Mluv, když musíš. Ale co jako čekáš? Pro mě je to uzavřená záležitost. Nevidím důvod se k tomu vracet."

Loki se posadil proti němu a zlehka potřásl hlavou. „Anthony, já poznám, když někdo lže. Lež, iluze a chaos jsou moje doména. Rozumím ti, proč to děláš. Lež je jako obrana velmi dobrá, ale nesmíš lhát sám sobě," řekl smířlivě. „Neskončilo to. Není to uzavřená záležitost. Kdyby byla, nevyhýbáš se mi a normálně se mnou mluvíš. Ale ty, od chvíle, co jsem se k vám přidal, okolo sebe máš tak neprostupnou zeď, že jsem neměl jak se k tobě dostat blíž."

„Fázi popírání mám dávno za sebou," ujistil ho a nechal ho, aby si to přebral po svém. „Teď budeme probírat můj osobnostní profil? Nemám si lehnout na gauč?" Uvědomoval si, že je kousavý a že mu to neulehčuje. Proč taky? Kvůli němu se trápil tolik let, že už začal šedivět. Neměl v úmyslu mu nic dát zadarmo.

Bůh se usmál a pokrčil rameny. „Jestli ti to bude příjemnější..." Tony ho zpražil pohledem. „Dobře, asi ne." S povzdechem se podíval na západ slunce za oknem a bezděky si navíjel pramen dlouhých vlasů na ukazováček. „Nechtěl jsem tehdy odcházet."

„Tak jsi neměl odcházet."

„Jako bych měl někdy na výběr," uchechtl se Loki s nádechem hořkosti. „Můj pobyt na Midgardu byl toho dne ráno ukončen. Musel jsem se vrátit na Ásgard a plnit Všeotcovy příkazy. Nemohl bych tu s tebou zůstat. Pamatuješ tu bouři, co zničehonic přišla? Ódin poslal Thora, aby mě vyzvedl. Věděl, že jinak riskuje, že se domů nevrátím."

Tony cítil, že se jeho maska klidu začíná bortit. Za očima ho pálilo a žaludek se kroutil. Ani skotská mu nepomáhala k uklidnění. Srdce mu bušilo jako o život a měl dojem, že se každou chvíli rozpláče. Na tu bouři si pamatoval. Provázela jeho sny. Připomínala mu, co ztratil. Možná mu to mělo dojít ve chvíli, kdy měli Lokiho v quinjetu a vzápětí ho Thor odnesl. To přišlo stejně. I to, co Loki řekl. „Nelíbí se mi, co potom následuje." Jenže tenkrát to nemohl vědět. Nemohl ani tušit nic takového. Tehdy byla bouřka prostě bouřkou.

„Taks mi to měl říct a ne prostě zmizet. Musel jsi to vědět dopředu, ne?" vytkl mu Tony. „Mohls jít rovnou a ne..." zarazil se. Necítil se na pojmenování toho, co se tu noc dělo. S Lokim se poprvé miloval. Loki byl první a jediný, koho miloval. „Ne ze mě udělat idiota," vybruslil nakonec. „Ale na tom už nezáleží. Vzal jsem si ponaučení, takže bych ti vlastně měl poděkovat."

„Mohl jsem ti to říct, ano," přitakal Loki sarkasticky. „Měl jsem ti to říct mnohem dřív. Kdo opravdu jsem, odkud pocházím, že umím kouzlit a pravděpodobně mě Ódin povolá zpět přesně ve chvíli, kdy se zamiluju. Ano, to jsem měl udělat. Tím pádem bychom tenhle hovor nikdy nemuseli vést, protože ty bys mi nevěřil, nedovolil bys mi tě ani nikam pozvat a bylo by vyřešeno."

„Ale –"

Loki se nahnul přes stůl a stáhl rty do přímky. „Mohl jsem ti ten večer říct, že ráno odejdu. Mohl jsem ti říct i proč. Vysvětlování by trvalo celou noc a skončilo by to ještě hůř, protože bys mi nevěřil, a nakonec bys mě vyhodil. Nebo..." opatrně vzal do ruky jednu Tonyho dlaň, „jsem se s tebou mohl rozloučit. Svým způsobem."

Tonymu rukou projel elektrický výboj. Bohové, jak dlouho to bylo, kdy ho Loki držel za ruku? Jak dlouho na to mohl jen vzpomínat? Téměř zapředl. Téměř. Ruku v jeho dlani prozatím ponechal, ale nestiskl ho nazpátek. Slova o zamilování vůbec nebral na vědomí. Jistě se přeřekl. A stejně už to bylo pryč. „Škoda, že jsi mi víc nevěřil, nebo ses víc nezajímal aspoň o mýho otce."

„Nerozumím," přiznal Loki zmateně. „Jak to myslíš?"

„Můj otec se postaral o stvoření Kapitána Ameriky. Ještě v době mýho narození měl u sebe Tesseract. Dávno jsem věděl, že nejsme ve vesmíru sami. Možná jsem nevěděl o Ásgardu, ale jsem si celkem jistej, že bych ti uvěřil." Stáhl ruku, napil se z láhve a opřel se zády do židle. „Jenže já pro tebe byl obyčejnej smrtelník. Malej kluk, kterýho sis omotal kolem prstu na tu chvíli, cos tu byl. Řekni, Loki, kolik lidí jsi za tisíc let takhle využil?"

„Tak to není," zašeptal Loki. „Anthony, já tě nechtěl využít. Nikdy jsem to neměl v plánu. Nepoužívám city k tomu, abych něco získal. Nikdy."

„Jasně," zabroukal Tony a neupřímně se usmál. „Hele, to je stejně jedno. Už je to pryč. Tvojí divný potřebě mi to po letech vysvětlit jsem vyhověl, tak doufám, že má tvoje dušička klid." Prudce se odsunul a postavil. Mírně zakolísal, když se Loki okamžitě postavil před něj. „Ještě něco?" zeptal se a vyzývavě se mu podíval do očí.

Hned věděl, že to neměl dělat. Jakkoliv se snažil být během hovoru nad věcí a předstírat, že se ho to netýká, všechno to prasklo jako mýdlová bublina ve chvíli, kdy se setkal s Lokiho pohledem.

Viděl tam všechno. Veškeré emoce, které dostával kdysi. Stejně ryzí, stejně hluboké; jen intenzivnější. Kolena se mu roztřásla. Srdce zřejmě uteklo pryč, už tep ani necítil, jak se mu krev s hučením valila do spánků. Přichytil se ho ve stejné chvíle, kdy ho Lokiho dlaně popadly za boky.

„Ano. Ještě něco," zamumlal bůh a políbil ho.

Nebo možná Tony políbil Lokiho.

Nebylo to podstatné. Zkrátka se líbali. Hladově. Osaměle. S nadšením znovu objevovali ústa toho druhého, seznamovali se s lahodnou chutí a zjišťovali, jak hladké a sametové rty se navzájem dotýkají. Jak skvěle k sobě pasují. Jak perfektně spolupracují.

Tony ucítil, že mu po tvářích konečně stekly slzy, které ho pálily v očích po celou dobu jejich rozhovoru. V tu chvíli jako by mu ze srdce spadlo pár velmi těžkých střepin. Po velmi dlouhé době se konečně cítil úplný. S Lokiho pevným objetím, obestřený jeho vůní a se sladkou chutí na svých rtech se jeho duše ocitla na vrcholu blaha.

Chtěl to cítit napořád. Chtěl, aby polibek nikdy neskončil. Aby ho Loki nikdy nepustil. Aby mohl všechno zapomenout a být s ním.

Šestadvacet let křivdy se však jedním polibkem zapomenout nedalo. Ani to, že na Lokiho v New Yorku někdo čekal.

On sám, ač nerad, polibek ukončil. Chytil bohovy ruce do dlaní a položil je mezi jejich hrudníky. S očima vlhkýma od slz se na něj nešťastně usmál. „Tohle na tom nic nemění," oznámil těžce a pustil ho.

„Anthony..." fňukl Loki a sáhl po Tonym. Nahmatal jen vzduch. Vzápětí se ozvalo cvaknutí dveří a otočení klíče zámku.

***

„Co tady děláš?" zeptala Natasha. Zašla za Tonym do dílny, kde chtěl vylepšovat svůj nový prototyp obleku, aby se cítil užitečně. Od návratu však neudělal nic. Jen tupě zíral do neurčitého bodu, jako by snad doufal, že ho něco napadne.

„Přemejšlim," vysvětlil důležitě a povytáhl obočí. „Spíš mi řekni, co tady děláš ty."

„Musela jsem se přesvědčit na vlastní oči." S pátravým výrazem popadla jednu z židlí, otočila ji opěradlem směrem k Tonymu a obkročmo se na ni posadila. „Proč jsi tady?"

Povytáhl obočí. „Jsem u výslechu, agentko?"

„Ne," připustila a odhrnula si vlasy za ucho. „Ale máš být s Lokim v Kanadě. Jelikož jsi tady jenom ty a on je tam... Hádám, že to podělal."

„Nevím, co máš na mysli. Loki dál pokračuje ve svý práci a –" podíval se na hodinky, „– počítám, že zhruba za hodinu za ním dorazí Clint. Pokud vím, tak si vede dobře a nic nepodělal. Docela mě ale překvapuje, že jsi za ním nejela ty."

„Podělal to s tebou," upřesnila a útrpně zavřela oči. „Já jsem říkala, že je to stupidní nápad a nemůže to fungovat."

Tony nakrčil obočí a nechápavě se na ni podíval. Nejspíš byl ještě unavený z dlouhé cesty, protože měl problém pochopit, o čem mluví. Rozuměl jen tomu, že by to pro něj nejspíš mělo být důležité. Koneckonců se ho to týkalo. „Natasho, jsem hotovej a unavenej. Mohla bys pro jednou zapomenout na ty svý špionský hádanky a prostě se mnou normálně mluvit?"

„Promiň, to už je asi zvyk," zasmála se a vzápětí zvážněla. „Mluvili jste spolu? Vysvětlil ti to?"

„Ty o tom víš," hlesl. Ani se neptal, jen konstatoval. „Výborný," dodal ironicky, „fakt výborný. Co všechno víš?"

„Asi všechno," připustila pomalu a mírně se zaklonila, aby Tonymu udělala místo ke vstávání. „Říkal, že se znáte z dřívějška, že jste spolu chodili a pak tě bez vysvětlení nechal."

„Jo, stručně řečeno," odsouhlasil Tony kysele, zatímco pochodoval jako lev v kleci okolo ponku. „Nevím, proč ti to říkal. Copak se bavím o bejvalkách, když s někým randím?"

„To asi ne, ale my spolu nerandíme. Nikdy jsme spolu nerandili."

Tony se zastavil, bedry a dlaněmi se opřel, a zamračil se. „Aha. Takže to bylo co? Nejsem slepej."

„Divadlo. Loki mě o to požádal, protože už nevěděl, jak se k tobě dostat blíž," vyjasňovala předchozí události. „Říkala jsem mu, že je to hloupost, že to nemůže zabrat. Ale hučel do mě takovou dobu, až mě přemluvil."

„To je největší hovadina, kterou jsem za poslední dobu slyšel," odfrkl a zavrtěl hlavou. V hrudi ho cosi pálilo a nedokázal se rozhodnout, jak s tím naložit. Přece to nemohla myslet vážně. Proč by měl Loki chtít, aby žárlil? Jak by se mu to mělo pomoct se k němu dostat blíž, ať už to mělo znamenat cokoliv? Jako by nestačilo prostě přijít a dát si drink. „Co ti slíbil, abys to s ním hrála?"

„Nic. Jen jsem chtěla pomoct svým přátelům." Zvedla se ze židle, obešla ji a položila ruku Tonymu na předloktí. „Trápí se bez tebe a ty bez něj taky. Nevěděl, jak s tebou má začít mluvit, tak dělal hlouposti. Možná bys mohl zapojit mozek ty, když on to nezvládl."

„Dík za psychologický rozbor. Mohla bys mě nechat samotnýho, Natasho? Mám ještě nějakou práci."

„Jistě," souhlasila a věnovala mu ještě dlouhý pohled, než odešla.

„Jarvisi, nikoho sem nepouštěj," nařídil a svezl se na zem. Ani si nevšiml, kdy začal plakat.

***

Barton dorazil.

Tony na tu zprávu hleděl jako na zjevení. Předně nečekal, že by mu Loki psal. A vůbec nechápal, proč mu to píše. Vždyť věděl, že se Clint dostal na místo. Oznámil jim to.

Neodpověděl na to. Přece Loki vážně na odpověď nečekal. Co by mu měl taky psát? Že ví, že lučištník trefil? Nebo že mu děkuje za informaci, kterou už dávno věděl?

Chtěl odložit mobil, ale na displeji se objevil další náhled zprávy. Otevřel ji.

Vím, že to víš. A že si myslíš, že jsem idiot, když ti oznamuji zřejmé. Jen jsem nevěděl, jak začít konverzaci.

Co třeba napsat „Ahoj"?

Zakroutil hlavou nad Lokiho myšlenkovými pochody, ale i nad tím, že mu vůbec odpovídá.

Budu na to pamatovat na příště. Neruším?

A kdyby jo, tak co? Přestaneš psát? Je to jedno. I když mobil zahodím, tak můžeš psát dál a já si to potom asi přečtu.

Loki neodpověděl hned a Tony usoudil, že by možná mohl být mírnější. Řekl mu přece, že se na něj nezlobí. To sice nebyla úplně pravda, ale alespoň by se měl podle své lži řídit.

Nerušíš.

Nechtěl jsem, abys odjel.

Vysvětlil jsem ti proč.

Ano, já vím. To na tom nic nemění. Sice to chápu, ale byl bych rád, kdyby ses vrátil.

Tony se s povzdechem položil na záda na postel a podložil si polštářem hlavu. Netušil, co si o tom má myslet. Co tím Loki sleduje? Proč mu to píše?

Proč?

Myslel jsem, že jsem to naznačil včera dost jasně. Anthony, víš, proč jsem se přidal k Avengers?

Tonymu se rozechvěly ruce. Jediné, co ho napadlo, bylo, že by měl o něj Loki stále zájem. Políbil ho přece. To znamenalo, že tam NĚCO muselo přetrvat. Dokonce i Natasha říkala, že jejich vztah předstírali, aby se Loki dostal blíž k němu. Jenže si nechtěl dělat žádné iluze. Netoužil po tom, aby si udělal plané naděje a pak dostal ledovou sprchu.

Nudil ses na Ásgardu?

To zrovna ne.

Víš, překvapilo mě, když jsem zjistil, kdo jsi. Nevěřil jsem, že tě ještě někdy uvidím. A už vůbec, že to dopadne tak, jak to dopadlo u tebe doma.

To ti nevyčítám. Vím, žes byl pod vlivem žezla.

To to neomlouvá. Ale těší mě, že alespoň tohle mezi námi nestojí.

Nestojí.

Skutečně nestálo. V tom mu nelhal. Nemohl mu mít za zlé něco, co nedokázal ovlivnit. Nemohl mu nadávat za to, že ho chytil pod krkem a vyhodil z okna. Stejně tak by mohl vyčítat Clintovi všechno, co pod jeho vlivem prováděl on.

Loki se na chvíli odmlčel. Ikona naznačovala, že píše zprávu a Tony překvapeně zjistil, že zatajuje dech. Byl zvědavý na to, co mu bůh napíše. Chtěl si to přečíst. Chtěl si s ním psát, když už nic jiného.

Vždycky si s ním rád povídal, a když se k nim přidal, a zjistil, že dělá mrtvého brouka, zklamalo ho to. Mohli spolu alespoň mluvit. To mu chybělo úplně stejně jako objetí, doteky a polibky. Pokud nastávala nějaká reálná šance, že by se po jeho návratu spolu bavit mohli, nechtěl ji hned zavrhnout.

V cele jsem měl hodně o čem přemýšlet. Původně jsem myslel, že přijdu o život. Má nevlastní matka se za mě přimluvila, za což jsem ji proklínal i jí byl vděčný. Ale tímhle sentimentem tě nechci zdržovat. Jde o to, že jsem potkal po letech tebe, proto jsem byl vděčný. A přestože si myslíš, že jsem tě využil, tak to není pravda. Nikdy jsem k tobě nic nepředstíral. Nikdy jsem Ódinovi neodpustil, že mě od tebe odtrhl. A nikdy mi to nepřestalo být líto. Proto jsem se přidal k Avengers. Jakmile se naskytla možnost, nabídl jsem se, pod zástěrkou nápravy svých činů, abych ti mohl být blíž.

Neodpovídej mi hned. Nech si to projít hlavou. Napíšu zase zítra. Dobrou noc, Anthony.

Dobrou noc, Loki.

Tony četl zprávu pořád dokola; hlavně tu poslední část věty. Culil se jako idiot. Jakmile si byl jistý, že si alespoň závěr zprávy pamatuje, položil mobil na postel a konečky prstů se dotkl svých rtů. Už si nepamatoval, jak Lokiho polibek chutnal. Ale na pocit absolutního blaha ano. Chtěl to znovu. Napadlo ho, že kdyby byl zůstal v Kanadě, možná by se s bohem právě líbal. Možná by místo zpráv spolu povídali, a pak by se posunuli někam dál.

„Ty jsi idiot, Starku," zašeptal a zavřel oči. Neměl odjíždět. Měl tam zůstat. Kdo ví, kdy Lokiho znovu uvidí.

Doufal, že druhý den opravu napíše.

***

Ahoj, Anthony. Je to lepší začátek než včera?

Tony vyprskl smíchy hned, co zprávu rozklikl. Aniž by si to uvědomoval, tak se mu na obličeji následně rozlil hloupý úsměv a srdce se mu rozbušilo rychleji. Loki skutečně napsal. Čekal na to celý den. Byl nervózní a telefon kontroloval co půl hodiny, přestože věděl, že je jako Rose v laboratoři a určitě mu nemůže psát. Maximálně si mohla povídat s Bartonem a posílat mu přes náhrdelník další videa.

Tony by se na ně také mohl dívat. A možná, že kdyby věděl, že se na toaletách v zrcadle objeví bůh, místo ženy, tak by Jarvise požádal, aby mu přehrál alespoň záznam. Neudělal to však. Raději kontroloval mobil a konečně i mírně postoupil při využití nanovláken.

Rozhodně. Ahoj.

Přemýšlel jsi o tom, co jsem ti včera napsal? Máš nějaké otázky?

Jo. A nejvíc mě asi zajímá jedna věc. Proč mi to píšeš? Co tím sleduješ?

Nečekal, že by dostal přímou a jasnou odpověď. Ale jestliže byla jakkoliv nepatrná možnost, že by snad naznačil, že ten polibek něco znamenal... Musel to vědět. Potřeboval vědět, na čem je. S čím může počítat. S čím se má rozloučit.

Na odpověď čekal s vyschlým hrdlem a s nalitou skotskou v broušené sklenici. Ani se nenapil. Měl pocit, že nedokáže ani polknout a jazyk se mu nervozitou přilepil na patro. Cítil se, jako by mu bylo znovu sedmnáct a znovu prožíval tu nervozitu, kdy čekal, až se mu Loki ozve. Co na tom, že už oslavil čtyřicáté třetí narozeniny. Zamilovaný byl pořád stejně. Do stále stejné osoby.

To je jednoduché. Chtěl bych navázat tam, kde jsme kvůli mému odchodu skončili. Chtěl bych tě zpátky. A protože vím, že jsem zničil tvoji důvěru, tak bych ji rád znovu vybudoval, pokud mi dáš šanci.

Tony fascinovaně vydechl nad tím, jak Loki uměl být přímý, pokud něco chtěl. Pamatoval si to už z dřívějška. On v sedmnácti měl mnohokrát problém se vyjádřit. O některých věcech se styděl mluvit a Loki s ním musel mít nebetyčnou trpělivost. Ale Loki vždy dokázal perfektně pojmenovat to, co chtěl. Uměl si říct o cokoliv. Dokázal mu vysvětlit naprosto všechno. Zodpovídal jeho otázky. Nikdy nepovažoval žádnou za hloupou. Nikdy se mu nevysmál a ni za sebehloupější dotaz. Tím si ho získal.

Teď si i dokázal částečně zodpovědět proč. Loki byl proti němu starší. Tenkrát si myslel, že mu je okolo osmadvaceti – jak moc se pletl! – a po dlouhé době to byl první dospělý muž, který se mu věnoval. Učitele na škole nepočítal. Otec se staral hlavně o svůj úspěch s Rogersem a na něj neměl čas. Neocenil pořádně jeho úspěchy, jen ho neustále popoháněl k dalším výkonům. Nesnášel ho za to. Loki ho naopak podporoval. Radoval se z jeho úspěchů. Oceňoval ho. Chválil ho. Nabízel mu pocit bezpečí.

Přestože spolu chodili jen něco málo přes půl roku, zanechalo to v Tonym nesmazatelnou stopu. A přestože Loki v mnohém nahradil Howarda Starka, Tony k němu nikdy jako k náhradnímu otci nevzhlížel. Miloval ho pro ten zájem, který mu prokazoval.

A miloval ho stále. I dnes, když zíral na Lokiho zprávu, srdce se mu v hrudi tetelilo blahem a ruce nadšeně chvěly.

Nemohl však jen tak souhlasit. Loki ho už jednou opustil. Mohl by to udělat znovu. Podruhé by už jeho odchod nezvládl.

Proč si myslíš, že bych něco takovýho vůbec chtěl?

Nevím. Nemyslím. Jen doufám. Říkal jsem si, že kdyby z tvé strany všechno vyprchalo, nelíbal bys mě, ale odstrčil bys mě.

Překvapil jsi mě.

I překvapený umíš útočit.

Tony pochopil, že naráží na jeho útok na New York. To, že Loki přivedl armádu, bylo rozhodně překvapení, a ne zrovna milé. A přesto na něj útočil. Přestože mu srdce umíralo, byl připravený ho zabít.

A bylo to hodně těžký.

I proto doufám, že mi dovolíš to zkusit dát do pořádku.

Tony si promnul oči, které ho kdovíproč pálily, jako by měl začít plakat. Ale to neměl v plánu. Ani se nijak dojímat. Ne. To, že se cítil jako zamilovaný puberťák, ještě neznamenalo, že bude brečet. Ne. Ani i když ho Lokiho slova k slzám doháněla a tavila jeho svaly na máslo. Prostě ne.

Loki, já ale nevím, jestli chci.

Já to chápu. Opustil jsem tě v těžké životní fázi a ty sis myslel, že jsem tě využil. Přebírám za to veškerou zodpovědnost, i když to byla vůle Ódinova a ne moje. Doufám, že mi dovolíš, abych se alespoň snažil. Pořád tě miluju, i když už uplynulo tolik let.

Předsevzetí, že nebude plakat, se rozsypalo jako krabička z karet. Mobil mu vypadl z ruky a on se rozvzlykal. Lokiho vyznání mu znovu zlomilo srdce. Bolelo to. Zubaté rány, které jeho srdce utržilo, když bůh odešel, dostaly nový zásah. Tentokrát rovný, čistý a hladký. Takový, aby se daly dva kusy spojit zpátky do jednoho celku.

Loki mu dřív takto napřímo nikdy lásku nevyznal. Hovořila za něj gesta. Tony se poprvé vyznal těsně před jeho odchodem. To, že to teď bůh napsal, ho rozložilo na atomy. Jeho dlouho potlačované emoce vybuchly. Plakal dlouho. Zoufale. Držel se za spánky a houpal se dopředu a dozadu. Nemohl pořádně dýchat. Souvislé myšlenky opustily jeho geniální mysl.

S každým dalším vzlykem však cítil, že se jeho bolest konečně chystá k odchodu. Že ji bude moct konečně vzít, zahodit a vnitřně se uzdravit. Že konečně bude moct normálně žít.

Trvalo dlouho, než všechny slzy vyschly a on se konečně mohl volně nadechnout. Tohle potřeboval. I kdyby to s Lokim nevyšlo.

Nedokážu ti na to odpovědět. Prostě to nejde. Je to moc dlouhá doba a já nevím, co chci. Jsi s náma už takovou dobu a zničehonic na mě teď vybalíš tohle. Proč teď? Proč jsi prostě se mnou nezačal mluvit hned?

Chtěl toho napsat mnohem víc. Nevěřil však, že by dokázal popsat, jak se cítí, a nevypadal by u toho jako ublížený malý kluk. Věřil, že si to Loki dokáže odvodit sám. A zbytek hodlal nechat osudu. Bude ještě nějakou dobu trvat, než se Loki vrátí. A pak se uvidí.

Protože... Protože jsi byl nedostupný. Měl jsem strach. A nevěděl jsem, jak začít, protože jsem věděl, co všechno jsem ti udělal a obyčejná omluva mi přišla málo... Tak... jsem asi doufal, že se to nějak samo spraví. A čím déle to trvalo, tím víc jsem byl ve stresu a už nevěděl, co ještě zkusit, tak jsem jen naši propast zvětšoval.

Proto jsi přemluvil Natashu?

Řekla ti to?

Jo.

Potvora. Slíbila, že to nepoví. Nicméně uznávám, že to nebyl jeden z mých nejbrilantnějších nápadů. Cesta do Kanady se mi zdála lepší. A naštěstí přinesla výsledek. Alespoň se mnou mluvíš. To je dobrý začátek.

Neslibuju ti, že začátek bude mít pokračování.

Ano, já vím.

***

Následující večery si psali vždy dlouho do noci. O prožitých dnech. O prožitých letech. O tom, co se jim honí hlavou.

A Tony zjišťoval, že se jejich společných večerů nemůže dočkat. Mělo to jednu výhodu. Display snesl všechno. Napsal mu víc, než by mu dokázal říct do očí. Dokázal mu napsat i to, o čem by nahlas mluvit nezvládl. Už od rána se těšil, až bude dost hodin, aby si mohl být jistý, že už bude mít Loki/Rose volno.

Už nečekal, jestli napíše Loki. Zpráva přišla od toho, kdo mohl dřív. Někdy od Lokiho, někdy od Tonyho. Dnes napsal jako první Tony. Loki však neodpovídal. A když už to trvalo dvě hodiny, Tony začal být nervózní. Nestalo se mu nic? Neprasklo jejich krytí? Nepoznal někdo něco? To by jim Clint hlásil, ne?

Zaklepání na dveře jeho ložnice s ním trhlo. Neochotně se zvedl a šel odemknout. Otevřel a zamrkal.

„Ahoj," pozdravil Loki a nervózně se kousl do rtu. „Mám tady úplně odporný těstovinový salát. Můžu tě pozvat na večeři?" zeptal se a zdvihl ruku s plastovou taškou, ve které měl dvě krabičky s jídlem.

Tony potřásl hlavou. „Co tu děláš?"

„Rose má pár dnů volno. Tak jsem si říkal, že bychom to mohli využít. Clint odjel za Laurou a já... no, doufal jsem, že mi nedáš košem." Nakrčil nos nad obsahem tašky a zašklebil se. „I když uznávám, že tohle asi není to nejlepší na úplatek."

„Ach, sklapni," zašeptal Tony, vzal jeho košili pod krkem do pěsti a vtáhl ho dovnitř. Políbil ho tak hladově, až se oba zapotáceli.

Dokud si jen psali, mohl si smrtelník pořád ještě říkat, že je nad věcí, přestože každý propsaný večer jeho zamilovanost obnovoval a prohluboval. Jakmile se však bůh objevil ve dveřích... Už nebylo návratu.

Jejich oblečení klouzalo na zem za zvuků mlaskání a vzdechů, které Jarvis ohleduplně překryl hudbou. Nezapomněl ani zamknout. Nikdo nesměl vyrušit jeho pána.

„Nebesa," zašeptal Loki, zatímco jeho rty klouzaly po Tonyho ústech a pokračovaly po každém kousku odhalené kůže, který byl v dosahu. „Tak moc jsi mi chyběl."

„Ty mně taky," přiznal Tony upřímně a oplácel polibky a doteky, jak to jen zvládal. Loki převzal iniciativu jako před lety, tak mu moc příležitostí nenechal. Tony si nestěžoval; využil každou. Ale zároveň si neskutečně užíval péči, kterou mu bůh dopřával.

Rozplýval se pod jeho doteky. Uvolňoval se v jeho objetí a slzel dojetím. Bylo mu nádherně. S každým pohlazením se jeho rány na duši zacelovaly. Dokonce i ty, o jejichž existenci neměl ani ponětí.

Po dlouhých letech dovolil, aby si ho nějaký muž vzal. Ani nepřemýšlel nad tím, že by to snad mohlo být jinak. Chtěl být pod ním. Chtěl prostřednictvím něj znovu cítit, jaké to je, když se někdo miluje s city. Nedalo se to srovnat s obyčejným sexem, který provozoval s ženami a muži od doby, co začal sexuálně žít.

S Lokim se jeho srdce třepotalo. Každý dotek byl provázený mrazením, které v něm vyvolávalo emoční tornádo. V jednu chvíli se chtěl smát i plakat, zvládl však sotva lapat po dechu, protože bůh rozhodně nezapomněl nic z toho, čím oblažoval Tonyho už v minulosti.

Sex s jinými byl jen tělocvik. Milování s Lokim byla dokonalá cituplná symfonie. Hřála. Objímala. Konejšila. Uzdravovala. Slibovala lepší zítřky. Naznačovala budoucnost. Společnou.

„Miluju tě," šeptal Loki Tonymu do ucha, zatímco se v něm pohyboval a tiskl se k němu co nejblíže. „Strašně moc. Celé ty roky. Nikdy jsem nepřestal. Nikdy jsem nezapomněl."

„A nikdy dřív jsi mi to neřekl," zachraptěl Tony, zaťal mu nehty do zad a zvrátil hlavu dozadu. Jen krůček ho dělil od orgasmu. Jen krůček od završení dokonalosti.

„Chtěl jsem," připustil a úplně zastavil. Tony frustrovaně zavrčel, ale nedbal toho. Podíval se mu do očí a vážnost se mu v obličeji spojila s něhou. „Chtěl jsem ti na to odpovědět. Ale ten odchod by pro tebe byl ještě horší. Pro mě to bylo nejhorší, co jsem kdy musel udělat, Anthony. Nic horšího, než že jsem musel od tebe, se mi ještě nestalo. A už nikdy nedovolím nikomu, aby mě od tebe oddělil."

„Zejtra se přece vracíš do Kanady," připomněl mu a nohama spojenýma za jeho zadkem se ho snažil popohnat k akci. Teď si nechtěl povídat. Potřeboval se zbavit jednoho tvrdého a bolavého problému ve slabinách.

„Doufal jsem, že se vrátíš se mnou," zapředl a prudce přirazil, načež znovu zastavil.

„Zmetku," zasyčel a plácl ho do ramene.

Znovu přirazil a zastavil se. V očích mu nezbedně jiskřilo. Sklonil se, vzal mezi zuby Tonyho ušní lalůček a vydechl. „To je souhlas?"

„Do prdele, Loki, přestaň se mnou manipulovat hned, co mi vlezeš do postele," rozčiloval se a při dalším Lokiho zafunění do ucha zakňučel. „Samozřejmě že jedu s tebou. Ale teď už mě konečně udělej!"

„Tvé přání je mi potěšením, miláčku," odvětil Loki blahosklonně a políbil ho. Hluboce, vášnivě. Stejně jako nechal své mužství pronikat do něj, až do sladkého vrcholu.

A když spolu později leželi v objetí, zvedl Tony k Lokimu hlavu. „Miluju tě."

Loki se usmál a pohladil ho po zpoceném čele. „Taky tě miluju."

„Nenech mě toho znovu litovat."

„Nenechám. Slibuju."

KONEC

PS: Při psaní mě napadla myšlenka, která by stála za rozvinutí, ale nevešla se. Docela by bylo zajímavé, kdyby se události z Thora 1 (pokažená korunovace, vyhoštění Thora, poslání Ničitele do Nového Mexika...) odehrálo právě proto, že Thor odvedl Lokiho na Ódinův popud od Tonyho. Nechce se toho někdo ujmout a napsat pokračování z Lokiho pohledu?