Zadání: AU, v němž je Tony random obyvatel Ásgardu. 

Povinná slova: Jiskra, oheň, ulička, tesák a sluha.

Určitě mrkněte i na profil SD_Fanfikce, sbírka Zelený a Modrý, se kterou vám IF jednohubky budeme přinášet celý rok, vždy k poslednímu dni měsíce, pokud to nebudeme mít náhodou hotové dřív. Každopádně budeme publikovat vždycky ve stejný den. 

Loki s bušícím srdcem spěchal uličkou. Bylo teplo, slunce ozařovalo zlaté střechy domů Ásgardu a jemný vánek rozechvíval lístečky stromů, ale taky mu vháněl vlasy do tváře. Toho však nedbal, ani nesledoval, co se děje okolo něj. Kličkoval mezi lidmi, co se snažili dojít tam, kam potřebovali, stejně jako on se každým krokem blížil ke svému cíli. V ruce svíral zdobený tesák, který před několika hodinami schválně ztupil a udělal na jeho čepeli zuby, aby měl záminku sem znovu jít.

Zastavil se ve stínu budovy naproti kovárně a zadržel dech. Skryt za jedním ze sloupů podpírajících balkón domu sledoval, jak se u venkovní výhně lopotí ten, za nímž pravidelně chodil už několik měsíců. Kolikrát už si snažil to zakázat? Už to ani nedokázal spočítat. Předsevzetí, že už za ním nepůjde se svými nesmyslnými opravami a žádostmi jen proto, aby ho mohl vidět, mu vydrželo vždycky nanejvýš pár dní, při kterých myslel, že ho snad vnitřní oheň stráví zaživa.

Nedokázal vydržet bez možnosti se vpíjet do oříškově hnědých očí, sledovat, jak se mu při práci vlní svaly pod koženou zástěrou, jak se napínají šlachy při zvedání těžkého kladiva, než s hlasitým zvukem dopadlo na kovadlinu. Potřeboval se dívat, slyšet jeho sametový hlas, vidět ten skvostný ruměnec ve tváři pokaždé, když mu složil poklonu za dobře odvedenou práci. Uvědomoval si, že tím ubližuje především sám sobě; touha se ho dotknout, ochutnat rty, jež se dokázaly usmívat tak, že se Lokimu podlamovala kolena, ho ničila snad ještě víc, než když s ním nemohl ani navázat oční kontakt.

Kovář zdvihl hlavu a odhrnul si střapaté vlasy ze zpoceného čela. Akorát vzal rozpracovaný meč, jehož špička zářila jako oranžový plamen pochodně, a ponořil ho do vědra s vodou. Zahalila ho pára v ten samý okamžik, kdy se jeho pohled střetl s tím Lokiho. Nepatrný, téměř stydlivý úsměv zvlnil jeho koutky a tenké vrásky okolo očí se prohloubily, jak se usmíval i očima.

Na to už musel bůh reagovat. Nemohl už dál ve skrytu pozorovat, proto rozpohyboval své želatinové nohy a s nasazeným nenuceným výrazem přešel těch pár kroků, co ho od něj dělilo. Překročil pohozené nářadí a sklonil hlavu pod řetězem, na němž se houpalo množství připevněných nástrojů. Kdyby tu byl poprvé, řekl by, že zde panuje neuvěřitelný chaos. Po těch mnoha návštěvách už však věděl, že je ve všem pečlivý řád, ačkoliv mu rozuměl jen kovář, jenž po předmětech kolikrát sahal poslepu. Nikdy se nestalo, že by sáhl vedle.

„Výsosti," pozdravil kovář s úklonou a vstrčil meč zpět do ohně, aby se jeho hrot znovu zahřál a mohl na něm pracovat. Z roje jisker vyšlehla jediná, která jako průzkumnice dopadla na jeho rameno, kde malý okamžik drze svítila, než byla smetena rukou. „Co pro vás mohu udělat? Váš meč ještě není hotový," ukázal na zbraň v peci, „usilovně na něm pracuji, ale –"

„Nejdu kvůli meči," zamítavě zarazil jeho slova a zastavil se přímo před kovadlinou. „Na něj máš dostatek času, Anthony." Miloval to jméno. Rád ho říkal nahlas, ačkoliv obvykle jen v soukromí svých komnat. Líbilo se mu, jak zní a muži stojícímu proti němu neuvěřitelně slušelo. Natáhl ruku s tesákem před sebe. „Dokážeš to opravit?" zeptal se a snažil se předstírat, že neví o tom, jak se mu chvěje ruka.

Tony se mimoděk poškrábal na temeni, mrknutím zkontroloval výheň a sklopil zrak k dýce. „Samozřejmě," přitakal, opatrně převzal zbraň posázenou smaragdy a odešel s ní ke kamennému kruhu, na němž brousil své výrobky. Stačilo párkrát šlápnout na dřevěný pedál, než se roztočil a za skřípavého zvuku vyhladil ostří. Poté ho ještě Tony hadříkem napuštěným v oleji přeleštil, než ho s drobnou úklonou natáhl před sebe.

Loki po něm váhavě sáhl a konečky prstů mu do těla vnikla jiskra, jež rozpálila plamínky kroutící se okolo páteře, když se setkaly s kovářovou dlaní. Vzápětí ucítil, jak ho obemkly prsty a váhavě s otázkou v očích pohlédl do tváře druhého muže.

„Toto by vám v paláci opravil každý, výsosti," řekl tiše a sklonil hlavu ke zbrani. „I vaše magie by to dokázala během okamžiku."

Loki potřásl zmateně hlavou. „Proč mi to říkáš? Je snad na mně, komu se rozhodnu dát opravit svůj majetek."

„Neměl byste sem chodit... tak často," hlesl a přikrčil se. Překročil meze.

Bůh se narovnal a v očích mu podrážděně zablýskalo. Vytrhl svou ruku z jeho sevření, zasunul dýku za černý opasek a založil si ruce na prsou. „Obtěžuje tě snad práce, kterou ti dávám? Platím ti za ni málo? Dám ti klidně víc," řekl chladně, ale ne tak moc, jak si přál. Nedokázal skrýt, jak se ho jeho slova dotkla.

Tony si dovolil zvednout hlavu a zavrtět s ní. „Pro vás bych dělal cokoliv i zadarmo."

„Tak v čem je problém?" ptal se Loki a nakrčil čelo, jak se snažil pochopit, o co tomu muži šlo. Nedávalo mu to nejmenší smysl.

„Lidé si začínají šeptat, výsosti," oznámil mu tiše a zlehka zrudl. „Je velmi neobvyklé, aby následník trůnu chodil za obyčejným sluhou, když má ty nejlepší kováře a zbrojíře přímo v paláci, nadto má jeho bratr mocný Mjölnir." Roztřesenou rukou si přejel obličej a odvrátil se zpět k zemi. „Odpusťte, že to říkám. Měl byste to vědět. Nechci, abyste se stal terčem pomluv kvůli mně."

Loki zbystřil a oči se mu rozšířily pochopením. Přistoupil až k němu, počkal, až na něj pohlédne. „Jaké pomluvy?" zeptal se chraptivě.

Tony nasucho polkl, když ho obklopila bohova vůně. V duhovkách se mu zrcadlila obava, že přestřelil. „Že... my dva..." hlesl ztěžka.

„A ty bys chtěl?" šeptl a dalším půlkrokem se k němu přiblížil, že už zřetelně mohl cítit teplo vycházející z jeho třesoucího se těla. Sám se sotva držel a dýchal zrychleně. Mohl snad kovář pociťovat totéž, co on?

„Já nemám právo toužit po ničem jiném, než vám dobře sloužit, výsosti," odpověděl a zatínal nehty do dlaní.

„Nechci, abys mi sloužil, Anthony. Chci, abys mne..." Kousl se do rtu včas, než větu dopověděl. Neměl právo žádat to, co by chtěl. Neměl právo žádat lásku. Ta se vynutit nedala. Pomalu začal couvat. Oči, jež do té doby přetékaly citem, se zakalily smutkem. Byl už skoro venku, když se Tony ozval.

„Já už vás miluji dávno, můj pane," řekl pevným hlasem, v němž bylo poznat odhodlání, „i když bych neměl. Nejsem pro vás dost dobrý a vznešený."

Loki byl několika skoky zpět u něj. Chytil jeho tvář do dlaní a konečně uviděl v jeho výrazu to, co tam tak dlouho hledal. Lásku, vášeň, porozumění. „Jsi pro mne akorát, Anthony," ujistil ho láskyplně, než ho konečně políbil.