Zadání: Spřízněné duše. Každý má od narození pravé oko ve své barvě a levé stejně barevné, jako má jeho spřízněná duše. Nezapomeňte se mrknout i k SD_Fanfikce, ať vidíte, jak se se zadáním poprala ona.

---

V až nepřirozeně blankytně modrých očích zasvítilo podráždění, když Loki přiložil žezlo k srdci toho namyšleného smrtelníka, a nic se nestalo. Potřeboval si ho podmanit a poslat jej proti těm ostatním. Získal by tím mnohem víc času, zvlášť když přišel o toho střelce. Měl sice spoustu očarovaných pozemšťanů, ale létající muž v kovovém brnění měl oproti nim nesporné výhody. Zkusil to znovu. Nic.

„...asi nějaká anomálie..." dorazila k němu skrze změť myšlenek část pronesené věty. 

Zdvihl hlavu od žezla k obličeji druhého muže a měl dojem, že dostal ránu Mjölnirem. Až dodnes o tom vždy jen slyšel, proto tomu nepřikládal více důležitosti. Přece jen, sám to za téměř tisíc let nepocítil. Avšak jakmile pohlédl do různookých očí Starka, uvědomil si, že něco jako spřízněné duše skutečně existuje. V uších mu zašuměla magie, která se toužila vydat ke své druhé polovině duše a spojit se s ní. Na chvíli přehlušila i zlostné příkazy a výhrůžky Thanosových patolízalů. Svět jako by se zastavil, dokonce snad zapomněl i dýchat. Zůstal přikovaný na místě a nedokázal se ani hnout, natož nějak rozumně myslet. Levá duhovka smrtelníka ho objala smaragdově zelenou náručí, jíž tak dobře znal z vlastního odrazu v zrcadle. A ten oříškový tón pravého oka zase přesně korespondoval jeho levé oko. Nemusel to zkoumat blíže, ten pocit, jenž ho rozechvíval až do morku kostí, ho nenechal na pochybách. Jejich odstíny byly zcela totožné.

Otevřel ústa, ale víc nestihl. Tony využil jeho záseku a sklenicí se skotskou, kterou držel v ruce od chvíle, kdy do svého mrakodrapu dorazil, jej udeřil plnou silou do zátylku. „Někdo sem rychle přijďte pro žezlo a zavřete bránu," ozval se do komunikátoru a sledoval, jak se bůh kácí k zemi. Dlaň rozřezanou střepy do krve si ledabyle otřel do kalhot a zamyšleně ho pozoroval. Musel to cítit taky.

Sám se ještě třásl. Stačil jeden pohled do očí a věděl, že je něco děsivě špatně. Bůh ho přitahoval jako sever střelku kompasu. Nic tak těžkého, jako vymanit se ze síly okamžitého spoutání okamžiku a zpacifikování Lokiho, dosud nemusel udělat. Pohyb měl pomalý, jako by plaval v medu, a zpomalený. Ani nevěřil, že ho dokončí. Avšak Loki se zdál ještě více paralyzovaný, a to Tony nedokázal pochopit. Teď, když ležel na zemi, to k němu netáhlo tak moc, přesto měl dojem, jako by se mu dostávaly jakési úponky nějakého pouta, jež v něm sílily a proplétaly se. Napadlo ho, že by jej očaroval, ale to zavrhl, protože sám působil kouzly ovlivněný více než on.

Nemohl nad tím přemýšlet dlouho. Jen pár chvil trvalo, než se přiřítila Natasha, chňapla žezlo a vyběhla k vytvořenému portálu mezi světy, cestou shazujíc doktora Selviga z cesty na zem. Udělat pořádek v ulicích pak zbytku Avengers zabralo jen pár hodin. Během toho času Tony odtáhl Lokiho do jednoho z pokojů, s funěním jej dostal do postele a pevně ho k ní přivázal. Nechal Jarvise monitorovat celou místnost a odešel si ošetřit krvácející ruku, a pak se usadil na židli, pokrčené nohy si opřel o kraj postele a čekal, až se vzbudí. Doufal, že sem nikdo další nevpadne. Potřeboval si s ním promluvit beze svědků dřív, než se do Stark Toweru nahrne Thor a bude žádat vydání bratra.  

Netrvalo dlouho, než se z Lokiho úst vydralo zamručení. Otevřel oči a zamrkal před světlem, jež mu z lustru svítilo ostře do obličeje. Otočil hlavu, všiml si Starka a v první chvilce sebou škubl v rozpolcení. Jedna jeho část se na něj chtěla nalepit, dovolit magii, aby se spojila s tou jeho, ale druhá část ještě měla v jasné paměti úkoly, které musel vykonat pro Thanose. Zazmítal sebou, neboť zjistil, že je přivázaný, ale nevysiloval se dlouho. Bolela ho hlava, avšak nijak výrazně. Cítil, že se něco změnilo. V uších mu nezněly přikazující hlasy, necítil jinou bolest, než jen tu, která byla způsobená úderem do zátylku. To znamenalo, že se z vlivu Thanose vymanil, alespoň prozatím.

„Ještě žiješ, protože chci vysvětlení na pár věcí," spustil Tony ve chvíli, kdy zaregistroval, že se Loki probudil, a zarazil tak tok jeho myšlenek. „Jeden špatný pohyb a zemřeš," upozornil ho tvrdě.

Loki se na něj s úsměvem podíval. „Nemůžeš mě zabít. Už ne..."

Tony na sobě nedal nic znát. Jak to mohl, zatraceně, vědět? „To se pleteš," odsekl příkře. Ale koho se snažil přesvědčit? Dával si velký pozor, aby s ním nenavázal oční kontakt. Tušil, že by mohl znovu propadnout tomu podivnému kouzlu, jež mu působilo mrazení okolo páteře. 

Bůh zavrtěl pobaveně hlavou a v rámci možností si udělal pohodlí, jak to jen s přivázanými končetinami šlo. Nehodlal mu zatím prozradit, že by stačila pouhá myšlenka na to, aby přeřízl provazy, kterým ho spoutal. Skoro si v duchu odfrkl. Ty byly vhodné tak na nějaké sexuální hrátky, ale zastavit jej nedokázaly. Úsměv rozšířil a nespouštěl zrak z obličeje, aby nepropásl tu chvilku, kdy se na něj podívá. „Jsem bůh lží. Vážně si myslíš, že nepoznám, když někdo nemluví pravdu? Chápu, že jsi otřesený, ale to neznamená, že má smysl zavírat oči před jasnou skutečností." Sám byl rozhozený stejně, avšak měl oproti němu devět set let ukrývání emocí v sobě k dobru.

Ušklíbl se a založil si ruce na hrudi. „A to je co?" zeptal se jízlivě. „Co přesně by mi mělo zabránit k tomu, abych tě buď nepředal spravedlnosti za to, cos provedl, nebo tě nezabil sám?"

Pokrčil rameny. „Jsem tvoje spřízněná duše," oznámil věcně. „Zabij mě a zemřeš se mnou –"

„Hloupost," zarazil ho rázně. „Nic takového neexistuje. Jsou to povídačky pro děti a zamilovaný blázny –"

„Naše nitra už se seznámila a provazují se navzájem," vysvětloval mu trpělivě. „Neříkej, že to necítíš."

„Ne!" zalhal rychle. Nemohl tomu uvěřit. Nechtěl. Vždycky to pokládal jen za výmysly i přes to, že dobrá polovina populace byla různooká. Nějak si nepřipouštěl, že ti druzí zkrátka měli druhé polovičky se stejnou barvou očí. Považoval to jen za další z anomálií. Nic víc. 

Lokiho tvář neopouštely zdvižené koutky. „Cítíš mrazení, které se v tobě kroutí a pálí. Cítíš nepochopitelnou touhu se mě dotknout a nepustit. Nemyslím sexuální," dodal, když viděl, jak se nadechuje k rozhořčenému oponování. „Ta přijde později," zamumlal, ale hned zase přidal na síle hlasu, vkládaje do něj sametovou intonaci, jež měla druhého muže obalit jako objetí. „Naše duše se našly úplnou náhodou a chtějí dokončit spojení. Pokud se to nestane a my se odloučíme bez toho, abychom jim to před tím umožnili, nastane bolest, která se bude stupňovat až do té doby, než nám pukne srdce."

Tony horlivě zavrtěl hlavou a promnul si kořen nosu. „Ale ty jsi z Ásgardu –"

„Technicky vzato jsem z Jötunheimu –"

„– to přece nedává smysl," pokračoval, aniž by bral jeho přerušení na zřetel. Nemohl v sobě popřít to, co popisoval. Skutečně netoužil po ničem jiném, než se ho dotknout. Ta fyzická potřeba ho ubíjela, vždyť se jednalo o Lokiho! Jak by se měl... Jak by se vůbec mohl smířit s tím, že mu nějaká hra osudu přiřkla zrovna jeho jako spřízněnou duši? „Vždyť jsou ti aspoň tři tisíce let. Určitě máš někoho tam u vás a já u nás, pokud je to pravda."

„No dovol," zasyčel uraženě. „Není mi ještě ani tisíc let." 

„No, tak to vysvětluje, proč jsi takový blázen, co se rozhodl napadnout Zemi. Zřejmě ti ještě pár tisíc let chybí, abys dostal rozum," vypálil bezmyšlenkovitě.

Zrudl a zalila ho vlna vzteku. Okolo něj se zamihotala smaragdová záře a vzápětí skočil po Tonym, překlopil s ním židli a skončil na jeho klíně s dlaněmi na jeho krku. „Zatraceně," zakňučel ve stejné chvíli, kdy Tony zaúpěl bolestí z naražených zad. Původní plán, že mu za tu drzost jednu ubalí, duše neduše, vzal za své současně s tím, co se dotkl kůže druhého muže. Zalilo ho slastné teplo z blízkosti, které doposud nepoznal. Jednotlivé části jejich niter se spolu všelijak kroutily a spojovaly, toužíce po větší dávce. Panenky se mu rozšířily pod návalem potřeby se smrtelníka dotýkat. Rozklepal se. Chtěl víc, ale musel se snažit krotit. Proč to muselo být tak těžké? Alespoň mu hrdlo nesvíral. Jen pořádně rozprostřel prsty, aby jimi vytěžil maximum. 

Tony zděšeně sledoval proud emocí v bohově obličeji a minimálně polovinu poznal. Jako kdyby se díval do zrcadla, mohl si v bledé tváři přečíst to, co se dělo v něm. Ani nad tím nepřemýšlel, prostě zvedl ruce, ignoroval bolest z naražených zad a zabořil je Lokimu do vlasů, přitahuje si ho blíže k sobě. Do těla mu projel elektrický blesk a on spokojeně zavrněl. A došlo mu, že se něco změnilo. „Máš jiné oči," vydechl překvapeně. 

Loki přikývl. Takže skutečně měl konečně prázdnou hlavu. Pocítil neskutečnou úlevu. Nejspíše ho stejně najdou, ale tentokrát už se zvládne ochránit. 

„Co to všechno znamená?" zašeptal Tony s obavami. „Tohle je strašně nepřirozené. Vždyť... jsi nepřítel. Nemůže mi být tak..."

„Skvěle," dopověděl bůh za něj. „A bude nám ještě lépe, když necháme duše se spojit úplně. Garantuju ti takovou euforii, že se tomu nic nedokáže rovnat." Napřímil se, neochotně pustil z dlaní Tonyho šíji a slezl z něj. Usadil se na zem, zády se opřel o postel a usmál se, když ho z boku začalo hřát druhé tělo. 

„Jaké spojení?" zeptal se, chytil ho za ruku a skousl si ret. Nemohl si pomoci. Bylo to tak příjemné! „Jak k tomu dojde? Jak se to dělá? Proč je to nutné?" Loki na něj výmluvně pohlédl a Tony zbledl. „Sex? To nemyslíš vážně. Já nejsem na chlapy," vyhrkl zhrozeně. 

Bůh se usmál a bříškem prstu ho pohladil podél čelisti. „Na tom nesejde. S poutem na to zapomeneš," řekl tiše a pohlédl před sebe. „To spojení není nutné. Teoreticky by stačilo, kdybychom se zhruba jednou týdně objímali dost dlouho, aby nám ta dávka vydržela do dalšího setkání. Ale to se může zkomplikovat a my můžeme oba zemřít. Když se spolu vyspíme, dávka štěstí vydrží asi na půl roku, a pak je vhodné ji obnovit, ale není to nutné k přežití. Bez kontaktu nezemřeme, jen upadneme do depresí a smrt bude naše zbožné přání."

Položil si hlavu na jeho rameno. Přemýšlel o jeho slovech a kdovíproč mu věřil. Něco podobného kdysi slyšel už dřív. Ale přesto... „Malé děti ale přece nemůžou mít sex."

„U dětí to funguje jinak. Tam se duše vyvíjí společně. Pokud se najdou spřízněné duše už mezi dětmi, rodiče udělají vše pro to, aby se děti nemusely od sebe vzdálit. V dospělosti pak mají pouto dokonalé silné i bez soulože."

Přikývl. To dávalo smysl. „Výhodnější je tedy pro nás oba se spolu vyspat. A pak?" tázal se opatrně. 

Loki se schoval za kamennou masku. „Ideální je pravidelné opakování co nejčastěji, nebo aspoň jiný fyzicky dotek přes holé kůže. Už teď je ti skvěle, a to se jen držíme za ruce." naklonil se k němu, přiblížil rty k ušnímu lalůčku. „A teď si představ, že jsme oba nazí."

Zatočila se mu hlava a v klíně vnímal napětí. Tu představu z hlavy nedokázal dostat. Naopak. Chtěl ji okamžitě zrealizovat. A pak budou muset vymyslet, jak to vysvětlit Avengers. To ale mohlo počkat. 

„Jarvisi, zamkni a nikoho sem nepouštěj. A ty," obrátil se na boha, „mi to předveď."