Uííí, je tu leden a pokračujeme s měsíčními příběhy. Tentokrát nebude losovací zadání, ale jako před pár lety, se budeme s SD_Fanfikce střídat a zadání si vymýšlet. Opět budeme publikovat zároveň, takže vás jednou měsíčně čekají hned dvě povídky. A to se vyplatí, takže nezapomeňte koukat i k ní. A budu mluvit za nás obě, když řeknu, že nás fakt nesmírně potěší, když nám necháte nějaký komentář. Protože to je motivace k nezaplacení.

No a první letošní zadání: Frostiron Dad s Peterem jako matchmakerem Tonyho a Lokiho.

Užijte si to.

---

Peter Parker-Stark měl všelijaký, ale rozhodně ne nudný život. Jak by taky mohl, když žil v jedné domácnosti s egocentrickým miliardářem a bohem neplechy. Ta kombinace opravdu neznamenala nudu.

Tony Stark ho adoptoval, když byl ještě ve školkovém věku. Loki se k nim přidal zničehonic, když mu bylo dvanáct a začínal velmi pozvolna zjišťovat, co znamená být Spider-Manem. Od té doby se mu rozšířily obzory. Nejen, že mu Tony neustále vymýšlel nové technologie k pavoučímu obleku (a svými nápady už hojně přispíval i sám), ale ani Loki nezahálel; vylepšoval mu technologie magií. A díky tomu mohl vyrážet na taková dobrodružství, o jakých by se běžnému smrtelníkovi ani nezdálo.

Aniž by to tušil, postupně ho oba připravovali na přijetí do Avengers, i když o tom nepadlo ještě ani slovo nahlas. Pokaždé, když na to připadla řeč, odbyli ho, aby zůstával hodným sousedem Spider-Manem a dosahoval výborných školních výsledků.

Poslouchal je. Většinou.

Občas neodolal; nemohl si ujít Tonyho přednášky, které Loki doprovázel kroucením očima, máváním rukou a horlivém přikyvováním, pokud se Tony náhodou otočil. Nevybuchnout smíchy a tvářit se jako školák nachytaný na hruškách nebylo nikdy těžší.

Soužití s Tonym a Lokim samozřejmě nebylo vždy růžové. Oba byli silně sebevědomí egoisté jistí si svou pravdou. Nezřídka u nich probíhaly hádky, při kterých létaly vzduchem nejrůznější předměty, padala slova, která by Peter do videoblogu nikdy neřekl, a magie praskala vzduchem tak, že se už několikrát musela měnit okna v několika patrech.

Peter Lokiho podezříval, že i za poslední příboj, který při bouři vystoupal nad útes a zaplavil miamskou garáž, kde měl Tony zaparkovaná svá oblíbená auta, mohl on. Loki samozřejmě tvrdil, že počasí ovládat neumí (a přece nebude vynakládat námahu na to, aby se z New Yorku vydal do Miami jen kvůli hromadě plechu). Peter ale věděl, že Lokiho bratr Thor by to zvládl. A Loki uměl velmi dobře přesvědčovat. A komunikovat s ním na dálku pomocí divné telepatie.

Pokud se Loki s Tonym nehádali, mohl Peter sledovat neuvěřitelnou něhu a vášeň, kterou vůči sobě dávali najevo. Vídal pohledy, kterými mezi sebou odhalovali své duše donaha. Všímal si drobných doteků, kterými nešetřili. Stydlivě klopil zrak, když se občas přestali před ním kontrolovat a z obyčejné pusy se stal polibek tak vášnivý, že se oba zadýchali a tváře jim znachověly. V takové chvíli zadoufal, že i on někdy najde někoho, s kým bude tak pevně propojený jako oni dva. A protože dávno věděl, že včeličky a kytičky jsou kecy pro malé děti, tak byl mnohdy v takových chvílích velmi vděčný, že měli odhlučněnou ložnici.

Dokud ti dva cukrovali, nebo se hádali, Peter věděl, že je všechno v pořádku. Jakmile však nastalo mrazivé ticho, tak nabyl naprosté jistoty, že je zle. Velmi zle.

Za čtyři roky, co s nimi Loki strávil, se nic takového nestalo.

Ale jakmile přišel před pár dny domů ze školy, tak už na prahu cítil, že se stalo něco špatného. Měl dojem, jako by se mu mráz zakusoval až do morku kostí. Celé jejich obytné patro mrakodrapu se koupalo v pochmurném chladu, přestože květnové počasí bylo mimořádně teplé a do prosklené stěny v obýváku se opíralo slunce.

A samozřejmě mu ani jeden nechtěl nic říct. Oba se pečlivě vyhýbali jeden druhému. Ani společné večeře, na kterých trvali, pokud zrovna nevyřizovali nějakou práci pro S.H.I.E.L.D., neprobíhaly. S Peterem večeřel jeden nebo druhý muž v téměř naprosté tichosti. Jakmile se ptal, co se děje, dostal jen prázdné, případně zraněné pohledy a mlčení.

A on už toho měl dost.

Dalšího dne, jakmile přišel ze školy, zamířil rovnou za otcem do dílny. Nacvakal známý kód. A nic se nestalo. Zkusil to znovu. Nic.

„Jarvisi? Proč mi nejde kód?"

„Pan Stark změnil přístupové údaje, pane Petere," zašuměl program pohotově.

„Chci jít dovnitř," řekl Peter rázně. „Pusť mě dovnitř."

„Nemáte oprávnění ke vstupu," zamítl Jarvis. „Pan Stark si nepřeje, aby ho kdokoliv rušil."

„Takže dovnitř nesmí ani Loki?" zabručel.

„Pan Loki nepotřebuje přístupové údaje ke vstupu," odpověděl a Peter téměř viděl, jak by Jarvis protočil očima, kdyby nějaké měl.

„Pusť mě za tátou, prosím," požádal znovu. „Je to nutný."

„Pan Stark si nepřeje –"

„Zase se opil, co?" povzdechl si Peter a svěsil ramena. Odpověď, pokud nějaká zazněla, neslyšel.

Vyjel výtahem do obytné části mrakodrapu. Loki seděl na pohovce, hleděl do knihy, ale Peter pochyboval, že opravdu vnímá text. Posadil se vedle něj a opřel si hlavu o jeho rameno.  „Ahoj."

„Ahoj," opáčil Loki tiše. „Jak bylo ve škole?"

„Nuda jako vždycky," shrnul kysele. „Pustíme si nějakej film?"

„Když chceš..."

Nechal Jarvise pustit Vetřelce. Znal ho nazpaměť, tak ho nemusel vnímat. A Lokiho ten film stejně nezajímal a souhlasil jen kvůli němu.

„Loki?" ozval se po chvíli opatrně.

„Hm?" odvětil bez zájmu.

Peter se zhluboka nadechl. „Co ti táta provedl?"

Bůh se napjal. „Co ti řekl?"

„Nic," přiznal nespokojeně. „Ani jeden se mnou nemluvíte. Táta mě za sebou ani nepustí. Není to fér."

„Máš pravdu," souhlasil Loki a odtáhl se, aby se mu mohl podívat do očí. „Není to fér. Ale já nebudu ten, kdo bude v tvých očích kazit to, co pro tebe Tony představuje. Navíc je to věc mezi ním a mnou."

„To není pravda," odfrkl Peter. „Možná je to mezi váma, ale má to vliv i na mě."

Loki se mírně pousmál, ale v očích se mu třpytil náznak zoufalství. „Už ne na dlouho."

Petera polila vlna chladu. Zíral na něj a odmítal akceptovat možnost, že... „Nemáš v plánu odcházet, že ne?" vyhrkl a ucítil, že mu vlhnou oči.

„To nezáleží jenom na mně, Petere," řekl prázdným hlasem a na okamžik zavřel oči. „Půjdeme se najíst?"

„Ty nemůžeš odejít. Ať táta udělal cokoliv, tak – miluje tě – a já tě mám taky rád – nemůžeš –" koktal Peter, dokud mu Loki přes ústa nepoložil prst.

„Teď na to nemysli," vyzval ho a vyčaroval větší úsměv. „Špagety, nebo pizzu?"

Toho večera už Loki nedovolil, aby se debata stočila směrem k jejich vztahu, ačkoliv se Peter snažil. Frustrovaně sebou plácl na postel v pokoji a pohlédl ke stropu.

Bál se.

Tak moc se bál, že Loki odejde, otec upadne do deprese a nakonec přijde o oba, že se ani nedivil, že se mu z očí konečně spustily slzy. Sbalil se do klubíčka. Objal polštář. Plakal. Plakal a doufal, že za ním nikdo nepřijde. Anebo že naopak dorazí oba, ale usmíření.

Netušil, jak dlouho plakal, ale těsně před usnutím ho něco napadlo. Vzal do ruky telefon, vytočil číslo a čekal.

„Bruci," zamumlal, když se ozval rozespalý hlas doktora. „Potřebuju pomoct."

***

Na chvíli zauvažoval, že se musel zbláznit. Bylo mu tak zle, jak mu nebylo snad nikdy. Měl dojem, že vyzvracel celá střeva naruby a k tomu ještě nějaká cizí. Čelo měl pokryté lepkavým potem. Srdce mu bušilo jako splašené. A přestože měl horečku, klepal se zimou. Navíc byl tak unavený, že sotva udržel oči otevřené.

Ležel v posteli v nemocničním oddělení S.H.I.E.L.D.u. Bruce usoudil, že to bude bezpečnější než nemocnice, navíc tu mohl udělat vše proto, aby se nestalo nic vážného. Možná měl poslouchat, když mu sděloval rizika. Možná se na to měl vykašlat. Jenže už mu nezbývalo moc možností, jak Lokiho s Tonym usmířit.

Ani jeden s ním nechtěl mluvit napřímo. Bylo mu jasné, že to táta opravdu podělal. Ale pokud nevěděl, co se stalo, tak nemohl zjednat kroky k nápravě. A romantická večeře při svíčkách, kam by je nalákal, by jistě dopadla fiaskem.

Nezbývalo než doufat, že je společný strach o něj semkne. O tom, že ho má Loki rád jako vlastního ani nezapochyboval. Domyslel si, že neodešel hlavně kvůli němu. Zároveň však doufal, že je jeho láska k Tonymu natolik silná, aby to mělo nějaký účinek.

Bylo mu vážně mizerně.

„Petere," zahučel náhle známý hlas ve dveřích. Vzápětí ucítil, že mu jednu ruku vzala chladná dlaň do své, a ovanula ho vůně kovu a skotské. Tony se přiřítil rovnou z dílny.

„Tati," hlesl unaveně a slabě ho stiskl. Oči měl zavřené. Světlo ho do nich bodalo.

„Bruci, co se stalo?" uslyšel druhý hlas. Ledově klidný, ale s vystrašeným podtónem.

Peter nevnímal, co jim Bruce řekl. Bylo mu vlastně úplně jedno, co ho donutil vypít a co mu napíchl. Čekal výsledky.

Druhou ruku sevřela o něco teplejší dlaň. „Loki," zašeptal. „Díky, že jsi tu taky," zamumlal.

„Samozřejmě," opáčil bůh a zároveň s Tonym ho pohladil po vlasech. Oba seděli na jedné straně Peterovy postele.

„Budeš v pořádku," ujišťoval ho Tony.

„S váma vždycky," zamumlal a usnul.

Probudil se později, ale nechal zavřené oči. Slyšel tiché hlasy z druhého konce pokoje. Napjal uši.

„Dokážeš mi odpustit?" ptal se Tony zkroušeně.

„Pokolikáté už, Anthony?" povzdechl si Loki unaveně. „Je to pořád dokola. Nemám na to nervy."

„Já vím," hlesl. „Mrzí mě to."

„Pokaždé tě to mrzí. Omluvíš se, pár týdnů je všechno v pořádku, a pak to uděláš znovu. Nemám záruku, že to nebude stejné. Využíváš mých citů a děláš ze mě idiota. To nemám zapotřebí."

„Nedělám to schválně," přesvědčoval ho Tony. „Já... Miluju tě. Nechci ti ubližovat."

„Přesto to děláš. A hranice přetekla. Radši se všeho vzdám než to zažívat pořád dokola," odtušil Loki vyčerpaně. „Miluju tě, Anthony, ale vztah s tebou mě ničí."

Peter zadržel dech. Nitro se mu sevřelo a pocítil další nutkání vracet. Měli se dát dohromady! Nechtěl poslouchat rozhod v přímém přenosu!

„A když... se půjdu léčit?" navrhl Tony tak tiše, že ho měl Peter problém slyšet.

„To už jsi sliboval několikrát," odsekl Loki. „Už ti nevěřím."

„Chápu," řekl a ozval se zvuk zipu a šustění papíru. „Proto mám tohle jako záruku. Je to... trochu z ruky, ale... jsem ochotný udělat cokoliv, abys neodcházel. Potřebuju tě. Oba tě potřebujeme. A ano, uvědomuju si, že –"

„Skutečně tam nastoupíš?" ptal se Loki skepticky.

„Hned, jakmile se dozvím, že bude Peter v pořádku," ujistil ho. „Já.... Nastoupím tam, i když odejdeš. O Petera se postará Happy. A třeba se někdy ještě vrátíš a dáš mi poslední šanci."

Chvíli bylo ticho, které Petera znervózňovalo. Zatoužil jim do toho rozhovoru vstoupit a vysvětlit jim, že mají zůstat spolu. Vždyť jeden bez druhého nedokázali existovat, to každý věděl. Ale oči se mu opět začaly zavírat. Nebyl schopný se ani otočit na bok.

„Poslední šance, Anthony," prohlásil Loki, když už Peter téměř spal. „Doopravdy poslední."

Tonyho odpověď už Peter neslyšel. Tělem se mu prohnala taková úleva, že ho odporoučela do náruče spánku. Poslední myšlenka byla, že musí Brucovi pořádně poděkovat.