žánr: sci-fi
forma: ich-formadélka: 300 - 500 slov
tři slova: císař, oddělení, vědec

A/N: Nejsem si jistá, jestli je to dostatečně sci-fi, ale podle mě je MCU sci-fi už samo ze své podstaty, takže to považuju za splněné. Nezapomeňte se mrknout k SD_Fanfikce a podívat se, jak se se svým zadáním poprala ona.

---

Cítil jsem se jako císař. Fakt že jo. Ve chvíli, kdy Thor seslal blesky do vyvíjecí rakve a z ní se vznesl Vision, mi málem bouchl reaktor pod návalem emocí. Něco podobného jsem cítil jen ve chvíli, kdy jsem se mohl tisknout k Lokiho nahé kůži a užívat si všechny doteky, které mi dával i oplácel. Původ toho emočního orchestru byl sice jiný, ale intenzitou se mu mohl rovnat.

A konečně jsem zase něco cítil od jeho nevysvětlitelnýho zmizení.

Jenže pak přišla Sokovia. Dvojčata, na kterých se vyřádil šílený vědec. Sokovijská smlouva. Bitka s Rogersem, kterej věděl, že mi Bucky zabil rodiče.

Všechno se hroutilo. Všechno šlo do prdele.

Přišel jsem o všechno, co pro mě něco znamenalo. O přítele. O milence. O lásku svýho života.

Nedokázal jsem po večerech myslet na nic jinýho. Den co den. Noc co noc. Podívat se na dno flašky, zpít se do němoty, doufat, že se mi o tom nebude zdát.

Trvalo to tejdny. Možná měsíce. Depresivní stereotyp, kdy jsem měl občas pocit, jako bych byl zavřenej někde na oddělní blázince, protože v posledních dnech jsem míval halucinace.

Viděl jsem v nich Lokiho, jak jinak. Stál tu, tak nádhernej jako vždycky, a já neměl daleko k tomu, abych začal brečet jako malá holka.

Jako teď.

Jenže teď nestál. Najednou se zjevil na konci místnosti, rozhlížel se, a jakmile mě viděl, tak se ke mně rozběhl.

Zastavil se těsně přede mnou a zdálo se, že váhá, jestli mě může obejmout. Jako by snad přeludy mohly objímat. „Anthony," řekl těžce a v jeho očích jsem zahlédl zděšení.

„Halucinace nemluví," odpálkoval jsem ho z křesla, kde jsem se rozvaloval, a malátně se napil z láhve. Už mi zbejvala jen čtvrtka.

„Nejsem halucinace," odpověděl a sklonil se. Položil mi ruku na zarostlou tvář.

Bože, málem jsem se rozplynul.

Vystřelil jsem jako na pérku.  „Ty jsi vážně tady," hlesl jsem a chytal rovnováhu. Přestože mi mozek okamžitě střízlivěl, tělo rozhodně ne.

„Jsem tady, Anthony," ujistil mě a roztáhl ruce. „Promiň, že jsem tu nebyl, když jsi mě potřeboval," zašeptal a já se zhroutil do jeho konejšivého objetí.

„Jsi tu teď. Už mě neopouštěj," fňukl jsem a křečovitě sevřel v ruce látku jeho oblečení.

„Neopustím."