Bez něj

Poslední kapitola tohoto roku, poslední výzva. Tentokrát jsem tu zastoupila postavu, která se ve ffkách snad vůbec nevyskytuje, nebo jsem ji asi nikdy nečetla, ale sem se mi celkem hodila. Doufám, že jste si dvanáct příběhů užili a že se vám líbily. Nezapomeňte se mrknout i k SD_Fanfikce.

Přeji hodně štěstí v novém roce. A kdo ví? Třeba budeme pokračovat i příští rok. Uvidíme.

---

„Tady jsi," zhodnotila Nebula tiše a usadila se vedle něj. „Nastydneš."

Pokrčil rameny. „Jsem bůh. Pár vloček sněhu mi nemůže ublížit. Navíc jsem mrazivý obr. Můj domov je zpustlá krajina pokrytá sněhem a ledem," poučil ji spíše ze zvyku odpovídat, než že by měl skutečně chuť mluvit.

Sice miloval svůj hlas a vydržel se poslouchat od rána do večera, byly však dny, kdy by nejraději zůstal zticha. Jako třeba dnes. Jen by si vychutnal to ticho na střeše mrakodrapu, nechal by se zasypat padajícími vločkami, dokud by se z něj nestal právoplatný sněhulák, a pak by možná zamířil do postele pozorovat strop. Jenže pokaždé se našel někdo, kdo si s ním nutně potřeboval povídat. Dnes to padlo na Nebulu. Včera to byl Steve, předtím Peter Quill... a tak by mohl vyjmenovat celou jejich skupinu a točit to dokola, až dokud by se nedostal na ten osudný den, kdy se mu změnil život už podruhé.

„Vyprávěj mi o tom," požádala a dýchla si do dlaní teplý vzduch.

Loki si povzdechl. Došlo mu, že tu hodlá s ním zůstat i přes to, že sama na takovou zimu nebyla zvyklá, ani pořádně oblečená. V duchu připustil, že vlastně ani nepamatoval, že by v posledních letech v New Yorku v prosinci tolik sněžilo a mrzlo. Jistě, sníh tu nebyl raritou, ale aby ho v ulicích museli neustále odklízet, až hromady dosahovaly poloviny skel výloh, to nikdo z místních nepamatoval. Jediný, kdo z toho měl radost, byli psi a děti.

Otočil k ní bezvýrazný pohled a natáhl paži, aby se dotkl jejího obnaženého předloktí fialové barvy. Zamračila se, ale neucukla. To ho překvapilo natolik, že vyklenul obočí, než jí do těla poslal tenký pramínek magie, který ji zahřál lépe, než by to kdy zvládl sobolí kožich. „Nemám o čem. Byl jsem tam jen jednou, pak jsem tu planetu málem zničil. Jejich krále – svého otce – jsem zabil. Nic zajímavého." Stáhl ruku zpět a znovu se zadíval před sebe, kde viděl jen tmavou oblohu a mlhu, již zespoda osvětlovalo velkoměsto a vypadala tak jako nazlátlá vata.    

„Takže jsi král krajiny ledu," shrnula věcně a pousmála se, když se jí tělem prohnalo teplo. „Nedivím se, že se tam nehrneš a zůstáváš tady."

„Ještě si k tomu přidej naprosto nepřitažlivý vzhled obrů," doplnil ji s lehkým úšklebkem. Nemohl si pomoci, Nebulu si postupně celkem oblíbil. Imponovala mu její věcnost, ale i zaujetí vším, co neznala. Ráda se učila a chtěla všechno vědět, ale dávala to najevo takovým nenásilným způsobem, který mu vyhovoval. Navíc dost často vypíchla podstatnou věc, aniž by se zabývala hloupostmi. „Víc mi to sluší takhle."

„Když to říkáš..." Pokrčila rameny a přivřela oči. „Stejně mě to zajímá."

S vážností na ni pohlédl. „Nebulo... Oba víme, proč jsi tady. Proč se všichni u mě střídáte," řekl unaveně. „Máte strach, že bych si něco udělal, nebo že bych skočil ze střechy, nebo že bych chtěl zase ovládnout Midgard." Z jejího provinilého pohledu poznal, že třetí část je trefa do černého. Hořce se uchechtl. „Na co bych to dělal? Bez něj to nemá smysl."

„Jak to?" zeptala se udiveně a třela si mokrá předloktí. Vyhřívací kouzlo zřejmě nepracovalo, jak mělo, nebo ji jen otravoval rozpouštějící se sníh.

Loki beze slova vstal, gentlemansky jí podal ruku a v duchu protočil očima nad jejím nevěřícným pohledem. Měl přece nějaké vychování, ne? Vedl ji po schodech do mrakodrapu, ignoroval vánoční výzdobu a všechny obyvatele, kteří v této chvíli zůstali doma a nešli někam ven na večírek. Naštěstí nikoho nenapadlo udělat party tady, to by nejspíš vyskočil z kůže.

„Já jsem Groot," zarazil ho strom a Loki se podíval za sebe.

„Jako by ti trocha vody vadila," zabručel, ale mávl rukou, aby vysušil stopy, které s Nebulou udělali na hladké podlaze, a osušil i je dva. Zdálo se mu absurdní, že ho napomíná zrovna on, aniž by pořádně zvedl hlavu od Nintenda. Možná proto ani neprotestoval nad úklidem.

„Já jsem Groot," ozval se spokojeně a mačkal dál tlačítka na konzoli.

„Máš za co," utrousil a pokračoval s ženou až do svého pokoje. Usadil ji do jednoho křesla před oknem, vlezl do skříně a vytáhl láhev nejdražší skotské a dvě skleničky. Nalil oběma, posadil se naproti a chvíli kroužil zlatavou tekutinou ve skle.

„Něco slavíme?" ptala se Nebula zmateně. Už si zvykla na to, že je Loki tak trochu blázen, a vlastně se tomu ani nedivila, ale dnešek tomu nasadil korunu.

„Pokud chceš," zamumlal a konečně se napil. Nahořklá chuť přesně vystihovala jeho momentální náladu, ale uspokojení mu nepřinesla. „Myslel jsem, že máš otázky."

„A ty jsi ochotný odpovídat?"

„Možná." Možná by nemuselo být špatné si konečně s někým promluvit. Vysvětlit, proč se nemusí obávat dalšího pokusu o ovládnutí Midgardu. Proč se vlastně od něj nemusí obávat vůbec ničeho.

Pohodlněji se usadila, ochutnala skotskou a ušklíbla se nad její chutí. Alkohol ji nikdy neoslovil, ale snažila se aspoň v rámci možností zapadnout. „Takže... co jsi tím myslel?"

Opřel si hlavu a zavřel oči. Mlčel tak dlouho, že měla Nebula pocit, že snad usnul, ale to už konečně otevřel ústa. „Znali jsme se už v době, kdy chodil na MIT. Začali jsme spolu tajně chodit. Tehdy nebyla vhodná doba veřejně ukazovat zálibu ve stejném pohlaví. Věděl, kdo jsem, proto často omlouval moje odchody, které se občas protáhly i na několik let. V takových letech, kdy já na Midgard nemohl, zatím pěstoval svou pověst." Pootevřel oči a pousmál se jejímu nechápavému výrazu. „Tony byl děvkař, alkoholik a génius. Tahle kombinace, plus to, že jsem ho často musel opouštět, se dala čekat. Neměl jsem mu to za zlé. Pokaždé, když jsem k němu zase přišel, se však všechno vrátilo do starých kolejí. Až dokud..." Povzdechl si, svraštil obočí a na jeden nádech dopil obsah skleničky.

„Dokud co?" ptala se opatrně.

„Dokud se to neposralo kompletně," dokončil myšlenku a kousl se do tváře. „Ódin prohlásil Thora za budoucího krále. Nemohl jsem to ustát." Nechtěl zabíhat do přílišných podrobností. Nemusela vědět, že se zařídil o narušení korunovace, vyhoštění bratra, převzetí dočasné vlády na Ásgardem, zabití Laufeye a málem i zabití Thora. A proč? Protože vnitřně cítil, že selhal. Ve skutečnosti vládnout tak moc nechtěl, jen toužil být pro Tonyho někdo. A kým by byl jako dvakrát odvržený mrazivý obr? Jednou vlastním otcem, podruhé adoptivním. Kdo by o něj stál? „Spadl jsem z rozbitého Bifröstu," pokračoval, když si urovnal myšlenky. „Tehdy mě našel Thanos."

Nebula zasykla. „Slyšela jsem o tom."

„Nemusíš mě ubezpečovat o tom, že ty jsi nebyla jedna z těch, co mě mučili," uklidnil ji s mávnutím ruky. „Vím, že jste měly s Gamorou jiné úkoly. Ale i kdyby, nezazlíval bych vám to. Každý dělal, co musel."

„Tys Zemi ovládnout nechtěl," došlo jí vzápětí. „To otec... Thanos tě poslal."

Přikývl. „K čemu by mi byl Midgard? Neříkám, že by se mi vůbec nehodil, avšak můj cíl byl úplně jiný. V tomto jsem však neměl na výběr. Nejednal jsem ze své vůle. Nikdy bych se nepokusil Tonyho ovládnout a hodit ho z okna."

„Co bylo dál?" tázala se a sama vstala, aby dolila bohu skotskou. Věděla, že to tak smrtelníci dělají.

„Pár nezajímavých věcí. Vězení, boj s temnými elfy, smrt, vláda nad Ásgardem, opět pouze dočasná. Ragnarok, boj s nevlastní sestrou, útěk z hořícího Ásgardu. To jsem se s Thanosem potkal znovu. A definitivně mě zabil."

„Žiješ," podotkla stroze.

„Díky Tonymu," souhlasil. „Tím, že objevil možnost cestování časem, se mi v minulosti podařilo ukrást Tesseract a přežít. A kvůli tomu..." Hlas se mu definitivně zlomil. Docela se divil, že vydržel mluvit tak dlouho, aniž by dal emoce, jimiž hořel, najevo. „...jsem přišel pozdě."

Odpoledne se blížilo ke svému konci, když se mu konečně podařilo se dostat tam, kam mířil. K Tonymu. Trvalo mu několik let, než se mu podařilo utéct ze světa, který nejen neznal, ale především netušil, v jaké části kosmu se nachází. Neměl, koho požádat o pomoc. Heimdall jeho prosby o pomoc neslyšel, nebo slyšet nechtěl. Možná ani nežil, Loki netušil. Zbývalo mu jen doufat, že mu Tony i tentokrát odpustí. Ale když kráčel k domku mezi stromy, v němž cítil přítomnost svého daru, jejž mu před lety dal, aby ho mohl kdykoliv najít, cítil, že je něco děsivě špatně.

Zarazil se pár metrů od jezera, skryl se za strom a měl dojem, že mu vynechalo srdce. Přál si, aby mu na místě puklo. Byli tam snad všichni, nebo měl takový pocit, ale přesto jako kdyby se ocitl v liduprázdném vakuu. Nebyl schopen vnímat cokoliv jiného než otevřenou rakev a ani nepotřeboval vidět, kdo je v ní. Už jen to, že ho nikde nezahlédl, mu odpověď dalo dostatečně. Zapotácel se. Klesl na kolena a obličej si opřel o hrubou kůru. Přišel pozdě. Smaragdově zelené oči se mu zalily slzami a srdce zaplnila prázdnota. Žaludek se mu svíral a duše se trhala na kusy. Zoufale se tahal za vlasy ve snaze ulevit psychické bolesti, která se mu rozlévala po těle a hrozila, že ho na místě rozerve. Nic, co do té doby zažil, nebolelo tolik jako fakt, že přišel o milovaného člověka a to jen proto, že se zasekl někde v galaxii ničeho.

„Tebe ještě neznám," ozval se hlásek a Loki sebou trhl. Otočil se za ním a ani se nesnažil setřít slzy, které si razily cestu po bledých tvářích. Vzápětí šokovaně pootevřel ústa. Hleděl do Tonyho očí, ale velmi dobře poznával i své rysy v malé holčičce. „Znal jsi tatínka? Já jsem Morgan."

„Morgan..." zašeptal a popotáhl. Pokusil se o malý úsměv, ale spíše se mu obličej stáhl dalším žalem. Nebylo pochyb, o koho se jedná. S Tonym kdysi zajistili, aby se jejich genetický materiál uložil na bezpečném místě, aby si mohli být jednou jisti, že budou mít vlastní dítě, přestože ho bude muset odnosit žena. A to jméno! Jako by to bylo včera, kdy za jedné bouřlivé noci vymýšleli jména pro své děti. „Znal," hlesl tiše.

„Zachránil svět," referovala vážně, ale spodní ret se jí chvěl.

„Nic menšího bych od něj ani nečekal," usmál se skrze mlhavý závoj a pohladil ji po vlasech.

„Moc se mi stýská," fňukla a sevřela mu drobnou ručkou dlaň.

Lokiho to gesto překvapilo, koneckonců ho dnes viděla poprvé. Nevěděl, zda dívenka cítí nějaké společné pouto, ale zjišťoval, že ten dotek dětské ručky zvláštně a příjemně hřeje. „Mně taky," šeptl. „Kde máš maminku?" zeptal se prázdným hlasem. „Měla bys jít za ní."

„Támhle." Ukázala na drobnou štíhlou blondýnu, která se jako na povel otočila a rozšířila oči. Rozběhla se k nim, zastavila se jen pár kroků od nich. Morgan se pustila boha a objala matku kolem pasu.

„Loki," vzlykla Pepper, „neber mi ji, prosím..." Křečovitě ji k sobě tiskla a slzy, jež se snažila celou dobu pohřbu držet na uzdě, v představě další ztráty začaly stékat po jejích lících.

Mlčel. Přemýšlel. Mohl si Morgan vzít. Odejít s ní daleko, vychovat ji jako princeznu. Zapomněla by na všechno špatné, co se jí stalo. Ale mohl by s tím žít? Hleděl do očí ženě, která v posledních letech zaujmula jeho místo a dokonce dobrovolně porodila dceru s částí jeho genů. Měl by ji nenávidět, protože mohla strávit poslední roky s Tonym, ale ve skutečnosti jí byl vděčný. Tony alespoň nebyl sám, když tu nemohl být on. Otřel si tváře a polkl. Vnímal, jak se na ně otáčí všechny oči a docela se divil, že na něj nikdo nemíří.

„Nechtěl by, aby vyrůstala bez matky," řekl těžce a pohlédl k rakvi. Víc k tomu nedodal, ani nevnímal, jak si ulehčeně oddechla. Kráčel jako hypnotizován. Ostatní mu uhýbali, vytvořili mu uličku, na jejímž konci stál osamělý Thor. Podíval se do jeho blankytně modrých očí a ušklíbl se. „Vypadáš hrozně," řekl mu bez obalu a sjel ho pohledem od hlavy až k patě, než se sklonil, aby pohladil milovanou tvář konečky prstů.

„Taky tě rád vidím," prohlásil upřímně a objal ho kolem ramen. „Vítej doma."

„Myslím, že půjdu spát," zamumlal, když se mu oči odmlžily a mrkáním zahnal vzpomínku. „Zítra přijde Morgan. Neměl bych vypadat jako zombie."

„Dobře." Položila téměř plnou sklenici na stolek a vydala se ke dveřím. V nich se zastavila a otočila se na boha, který se v posledních měsících měnil před očima. Usoudila, že nebýt krátkých chvil s dcerou, dávno by se zabil. „Víš... jedné věci nerozumím."

„Hm?"

„Na co by ti byla vláda nad Ásgardem?"

„Jen právoplatný král může přikázat Idunn, aby dala svá jablka mládí smrtelníkovi. Ódin by to nikdy nedovolil. Chtěl jsem s Tonym zůstat navždy."

Zadání: vánoční depka

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top