Dobrodružství v temné uličce
Zadání: AU, povinná slova: stůl, pavouk, soudce, chlad, temno

Tak tohle se brutálně nepovedlo, pomyslel si Loki, jakmile se okolo jeho krku sevřely dvě silné dlaně a stiskly mu ohryzek. Nebránil se, věděl, že by to nemělo smysl. Zbytečně by se vyčerpával, a to nebylo žádoucí. Nechal se narazit na slizkou šedivou zeď a zasténal, když se mu jedna z cihel koukajících zpod omlácené omítky zaryla do zad. Ruce držel podél těla, připraven využít jakékoliv změny situace ve svůj prospěch. Ještě měl možnost dýchat, avšak cítil, že pokud útočník přitlačí ještě víc, bude se muset začít bránit a vyčerpávat se.

„Nečekals, že tě tu chytím, co?“ ozvalo se vrčení, jež prořízlo zatuchlý vzduch, do té doby narušovaný jen prudkými nádechy a nárazy na stěnu. „Myslels, že se tu budeš beztrestně potulovat, krást a znásilňovat, a že ti to jen tak projde?“ zasyčel útočník, jenž měl kapuci staženou do čela a přes nos vytažený šátek, takže do temna svítily jen dva oříškově hnědé démanty, v nichž zřetelně problikával vztek.

„C-co?“ pokusil se Loki zachraptět a ztuhl. O čem to mluvil? Vždyť si jen chtěl zkrátit cestu domů z práce a vybral si tuto zapadlou uličku. Zřejmě to byla velká chyba. Snažil se to vysvětlit, ale prsty zmáčkly krk silněji. Začínal si uvědomovat, že by se nejspíš měl začít bránit, jinak ho ten blázen uškrtí. Reflexy fungovaly ještě rychleji, než se mu myšlenka vůbec stihla zhmotnit v mozku. Dlaněmi chytil zápěstí, silně je sevřel a zaryl nehty do kůže, pokoušeje se osvobodit, ale bezúspěšně. Smaragdové oči se rozšily a horečně přemýšlel.  Muž proti němu očividně oplýval silou, avšak dosahoval mu sotva k ramenům. Toho by se dalo využít. Navzdory situaci se usmál, když mu v hlavě začal klíčit plán.

„Budeš zapírat, ty hajzle?“ Aniž by povolil stisk, prudce zdvihl koleno ve snaze ho trefit do rozkroku, ale setkal se jen se stehnem, neboť to Loki čekal. Nerozhodilo ho to, celý se k němu přitiskl a stoupl si na špičky, aby dosáhl k jeho uchu. „Co bys tak řekl tomu, kdyby se ti stalo totéž? Kdyby tě někdo zbil, znásilnil, okradl, a pak tě tady pohodil do bláta?“ zašeptal hlasem, z nějž čišel chlad, až se Loki otřásl.

Pokusil se zavrtět hlavou, ale sevření nepovolilo. Začínal mu docházet vzduch a před očima mu běhala barevná kola. Musel jednat okamžitě, dokud mu ještě stačil zbyteček vzduchu uložený v plicních sklípcích. Pustil zápěstí a na malý okamžik povolil tělo, stal se hadrovou panenkou. To stačilo, aby druhý muž, jenž se o něj opíral, ztratil alespoň část stability, a toho Loki náležitě využil. Objal ho končetinami jako pavouk, nohu přitáhl k sobě a podkopl mu tak koleno. Nečekaný pohyb útočník nečekal. O okamžik později leželi v jednom chumlu na špinavé zemi tak vehementně, že se nedalo poznat, čí ruce dávají pěsti do druhého těla.

Loki funěl námahou, snaže se chytit paže druhého muže alespoň na chvilku, dlouhé černé vlasy se mu pletly do obličeje a lepily se na zpocené čelo. Alespoň doufal, že je jen zpocené, ale nebyl si jist. Čelo ho bolelo a mohlo se jednat o krev. Ani nad tím nechtěl přemýšlet. Zaťal všechny svaly, z posledních sil sebou škubl a přetočil se nad útočníka. Periferně zahlédl ulomenou nohu od stolu, jež se v páchnoucí čtvrti musela pokrývat plísní alespoň několik týdnů. Zasedl muži hrudník a koleny mu přitiskl ramena, pevně stiskl stehna a jednou rukou se natáhl pro kus dřeva, jejž měl v plánu použít jako zbraň, pokud nebude zbytí. Druhou dlaň tentokrát on zatlačil na krk, ale pouze natolik, aby mu pohrozil, nikoliv mu ublížil.

„Spusť. Co to má, sakra, znamenat?“ zasyčel Loki a naklonil se, aby mu mohl hledět do očí.

„Nedělej, že nevíš!“ odsekl okamžitě, pokoušeje se Lokiho nohama sundat dolů. Bezúspěšně. „Cos udělal Natashe, ty hajzle?“

„Žádnou neznám,“ opáčil zadýchaně. „Přijde ti normální napadat slušný lidi, co si tudy chtěj zkrátit cestu z práce?“

„To ti tak žeru,“ zavrčel a nepřestával se mlít a kroutit, aby se dostal zpod Lokiho. „Nikdo normální tady nechodí, kromě těch, co tu bydlí. Jen ten hajzl, co tady ubližuje holkám a –“ zarazil se. Vzápětí se mu rozšířily oči strachem a ztuhl. Prohlédl si tvář nad sebou pořádně. Předtím se na něj moc nepodíval, byl tak zaslepený vztekem, že ho nepoznal. „Sakra. Omlouvám se, pane Odinsone. Já… Prosím, můžeme se nějak domluvit? Nechtěl jsem vás urazit. Je mi to líto,“ chrlil ze sebe a nepřirozeně zbledl. Kdyby neměl chuť zemřít na místě, nejspíše by se podíval, zda je zrovna nefotí místní paparazzi. Jak si mohl dovolit napadnout syna nejvlivnějšího obchodního partnera svého otce?

Loki na něj na chvíli zaraženě civěl, a pak mu stáhl šátek ze rtů. „Tony Stark,“ konstatoval suše a přemýšlel, zda se má začít nad tou absurditou smát, nebo mu ještě jednu vrazit. Nakonec se rozhodl toho rozmazleného floutka pozlobit. Zahodil provizorní zbraň a opřel se oběma rukama o Tonyho ramena. Sklonil se níž a polechtal svými vlasy tváře pod sebou. „Řekni mi, Tony,“ zašeptal podmanivým hlasem a usmál se, „co by ti řekl tvůj táta na to, že si tady hraješ na samozvanýho soudce a napadáš… mě?“

„Zabil by mě, pak by mě vydědil, a pak by mě zabil znovu,“ usoudil Tony rozpačitě a ztrácel se ve smaragdově zeleném pohledu. Ani nezkoušel uhnout očima, nešlo to. Loki ho bezpečně přikoval. Zvládl jen nasucho polknout.

„Tak to by asi bylo lepší, kdyby se o tom nedozvěděl, že?“ zapředl s potutelným pohledem, odtáhl se, zvedl se na nohy a začal se oprašovat.

Tony zůstal na zemi, ale vyhoupl se do sedu. „U-udělám cokoliv.“

Usmál se. S tím počítal. „Zítra v osm u mě,“ přikázal oznamovacím tónem a vydal se na cestu. „Přijď včas. A zavolej policii, ať to tu hlídají.“ Už se ani neohlédl. Nebylo to nutné, věděl, že Tony druhý den přijde. Nakonec se to přepadení ukázalo jako docela dobrá událost.

A/N: Nezapomeňte se mrknout i k SD_Fanfikce a porovnat naše příběhy. ❤