/následující události srhnují osudy námi známých čarodějů a čarodějek mezi lety 1999 a 2018/

~

Odbyla půlnoc. Azkabanským vězením se linul křik vězňů. Někteří ječeli ze spaní kvůli nočním můrám, druzí zase kvůli mučení, jež bylo na denním pořádku. Azkaban už několik měsíců nebyl jen vězením, ale i polepšovnou.

Dlouhou chodbou kráčela skupina tří smrtijedů, která za sebou táhla nového vězně. Pastorek si vězení pamatoval z dob, kdy ministerstvu vládla demokracie a do Azkabanu byli zavíráni smrtijedi, vrazi, zloději a tak nějak celkově nebezpeční lidé. A teď? Skoro všichni, co tu skončili byli jen lidé, co se nebáli projevit svůj názor a postavit se zlu. Dalo se to však čekat. Poklidný život v totalitních režimech stojí ohnutá záda a klanění se vůdci - ne protest.

,,Dobře si to tu prohlídni, tady teď budeš žít,'' zašklebil se Dorian Nott, když stál před temnou celou a kouzly odemkl těžké ocelové mříže. ,,A taky se seznam se svým novým spolubydlícím, možná ho znáš.''

Kingsley zamžoural do tmy a překvapeně pohlédl na mladíka stejné barvy kůže, jakou měl on sám. Dean seděl skrčený na matraci. Nohy měl přitáhnuté k tělu a houpal se ze strany na stranu. Byl zničený.

,,Tho-Thomasi?'' oslovil ho a zcela zmateně vstoupil do cely. Mříže se za ním zabouchli a smrtijedi se smíchem zamířili pryč.

,,Pane Kingsley, jste to vy?'' vykulil překvapeně oči.

,,Kéž bych nebyl," vydechl ztěžka a svalil se na matraci naproti Deanovi. ,,Ještě před rokem všechno vypadalo tak nadějně. Harry všem dával naději, že to bude jednou zase dobré, ale...," odmlčel se a svůj pohled zvedl ze země na malé okýnko, který do cely procházel měsíční svit a zvuky rozbouřeného moře, ,,...ale ono není."

Thomas nepřítomně zíral před sebe. ,,Máte nějaké zprávy o Hermioně a Ronovi?"

Kingsleymu se v tu chvíli zastavil dech. Věděl, že to, co se mladému čaroději chystá říct zničí jeho jedinou naději, ale nemohl a ani nedokázal lhát. ,,Hermiona i Ron jsou po smrti, Deane," řekl, jak nejtišeji jen mohl a sklopil hlavu."

,,Ne... ne... ne...," šeptal Thomas, ,,to není možné... vždyť oni... oni měli plán... měli plán, jak tohle všechno zastavit... jak... jak?" 

Pastorkovi oči vypadaly jako to nejkřehčí sklo. Tak moc by si přál, aby tohle vše byl jen zlý sen. Aby se ráno probudil, neochotně vstal z postele a připravil se na další nudný pracovní den na ministerstvu. Byť ho práce a nadřízení občas štvali, tak rád by to vše vrátil zpátky. Co měl si uvědomil až teprve poté, co to ztratil.

A tak tam seděl. Obklopený křikem - nejen Deana - ale i ostatních vězňů a čekal na jediné vyzvobození z toho ukrutného místa jménem Azkaban. 

Smrt.

~

,,Fleur!" zakřičel Bill Weasley z plných plic, když viděl, jak se za jeho milovanou manželkou objevil mohutný vlkodlak. 

Utíkali před ním už hodiny a oba dva byli značně vyčerpání. Les, ve kterém se nacházely se zdál snad nekonečný a z vlkodlaka, který je pronásledoval, doslova sršela černá magie - nebyl to tak obyčejný vlkodlak, a proto na něj obyčejná magie nestačila. 

,,No tak Fleur! Utíkej přece!" zakřičel znovu zoufale.

Blondýnka ale jakoby ho neslyšela. Doslova zkameněla, když v tváří tvář pohlédla do očí té obrovské stvůře. Ty zelené po krvi dychtící oči jakoby ji sebraly veškerou sílu. Věděla, že osudu neuteče. A tak se jen otočila na svého nebohého muže. Měl v očích slzy a Fleur to doslova trhalo srdce. V tu chvíli doufala v jedinou věc, že Bill nebude muset po její smrti dloho žít. Nenašla by klidu, kdyby musel William Weasley, její manžel a otec jejího nenarozeného dítěte, žít s pocitem, že jí před jeho vlastníma očima roztrhal vlkodlak a on s tím nemohl nic dělat.

,,Miluju tě, Bille," zašeptala svá poslední slova.

Zrzavý Weasley začal na krvežíznivou bestii vrhat jedno zaklínadlo za druhým. Během té osudné minuty použil snad každé kouzlo, které znal, ale nic tu zrůdu nezastavilo od toho, aby tu překrásnou ženu roztrhal. 

Nevěděl, co dělat. Nechtěl, aby to zubožené tělo vlkodlak tríznil ještě o vteřinu déle a tak se natáhl pro kámen na zemi a vší silou ho po něm hodil. Trefil se mu přímo do hlavy. Na kameny byla i černá magie krátká. Ten ďábelský tvor se v tu chvíli přestal věnovat své kořisti a pomalu se otočil ke zničenému čaroději.

Bill se nadechl. ,,Chceš se nažrat? Chceš? Tak pojď!" křičel, přičemž roztrhl svou zablácenou košili. ,,S jizvami dokážu žít, Šehohřbete, ale to jen díky ženě, kterou si právě zabil!" 

Jeho slova by se sice mohla zdát zbytečná, protože čaroděj, který se ve vlkodlaka proměnil, nemohl tato slova nikdy slyšet, ale i přesto to Williamovi dalo nějaký malý pocit zadostiučinění. Chtěl, aby jeho poslední slova nepřišla nazmar.

,,Tak pojď, ty zvíře," rozpažil se, ,,jsem jen tvůj."

~

Rodolphus Lestrange seděl v obrovském koženém křesle u černého jídelního stolu. Místo u něj bylo pro třináct lidí, ale dvanáct židlí bylo volných. Nohy měl na stole, v rukou svíral poloprázdnou láhev ohnivé whisky a přemýšlel i přesto, že v takovém ruchu, jaký v jeho sídle dnes panoval to moc nešlo. 

,,Jen si řvi dál," uchechtl se znechuceně, ,,rušíš tím jen moje myšlenky."

Svým způsobem mu bolestný křik jeho ženy Ginevry dělal dobře. Představoval si, jak v nesnesitelné agonii svírá mezi prsty povlečení. Představoval si, jak její hlasivky vypovídají službu, protože nezvládají nápor té bolesti. Představoval si, jak tohle všechno způsobuje on. Byl zvrácený... a nikdy se tím bohužel netajil. 

Poslední fakt mu ale trochu drásal nervy, protože za její nynejší bolest nemohl on, nýbrž jeho vlastní krev... dítě - snad i syn. 

Potomek byl to první a zároveň poslední, co od své ženy kdy čekal, pokud tedy pomineme nějaké naplnění jeho zvrácených choutek, které si dokázal ukojit i kdekoli jinde s jakoukoli nevinnou ženou. Ginny byla v tomhle jiná (i když si sama přála, aby ne), byla čistokrevná a to jí povýšilo nad všechny ty podřadné a ušmudlané ženy, které se ve vší chudobě nabízely na Příčné ulici. Jedině ona mohla odnosit jeho dítě.

Cesta to ale byla trnitá, hlavně pro ní tedy, během několika let byla těhotná hned čtyřikrát, vždy ale vlivem stresu a velkého tlaku ze strany Rudolphuse potratila. Co na tom bylo nejhorší byl fakt, že jí nikdo nikdy nepomohl ba naopak, jakákoli návštěva i samotný Lestrange jí nadávali a osočovali z toho, že to jediné, co by měla dělat nezvládá. K čemu je žena, když není schopna odnosit dítě?

Ginny měla pocit, že s každým dalším úmrtím jejího nenarozeného dítěte odešel i jistý kus jí samotné. Během svého pátého těhotenství si připadala jako duch. Jako kdyby už nic nevnímala. Dřív jí dokázal každý pohyb toho malého plodu alespoň na chvíli přivést na jiné myšlenky. Snad se i radovala, že je její tělo schopné takového zázraku, ale uplynulých devět měsíců necítila nic. Byla mrtvá uvnitř. Pomalu i bolest přestávala cítit.

Rodolphus do sebe kopl posledních pár kapek, které v lahvi ještě zbývaly a vší silou jí hodil o zem. Ani si nevšiml, že řev už utichl.

Seděl tak ještě dobrých dvacet minut než do místnosti vstoupil zakrvácený lékouzelník. Nenáviděl, když musel oznamovat tak špatné zprávy, obzvlášť, když neveděl, jak bude opilý čaroděj jako Rodolphus reagovat.

,,Pane Lestrangi," oslovil ho. 

Černovlasý smrtijed zvedl své tmavé oči od tisíců střepů na zemi a probodl jimi prošedivělého muže stojícího před ním. ,,Doufám, že nejsi poslem špatných zpráv, Santini... to bych byl nerad." Pomalu se zvedl a skrz střepy došel až k nervoznímu lékouzelníkovi. Cítil jeho dech na svém obličeji a také cítil tu krev.

,,Pane, víte...," nadechl se, ,,plod byl otočen hlavo... hlavou nahoru a... a Vaše žena to... to... to nezvládla a-"

,,To je jí tak podobné," utrousil Rodolphus a znechuceně pohlédl rozklepanému Santinimu do očí. ,,A to dítě?" To bylo skutečně jediné, co ho v tu chvíli zajímalo. 

Santini sklopil hlavu a zašeptal: ,,Bylo už mrtvé... nebylo mu pomoci."

Lestrange vybouchl. Doslova. 

Všechna okna v místnosti praskla a sálem se rozezněl obrovský hluk. Vítr a déšť, který do nich bubnoval rázem zatékal dovnitř. Starý lékouzelník tušil, že vztek, který smrtijed pocinuje bude jeho smrtí a tak se v duchu loučil se všemi svatými, protože žádné milované už neměl. 

Zatímco byl Santini mučen o několik pater výš se skupina mladých žen, které vypomáhaly u porodu skláněla nad tělem mladé dívky. Její zrzavé vlasy měly už několik šedých pramenů, které vypovídaly o jejím těžkém životě. Jak jinak by tak mladá žena mohla tak rychle zšednout? 

Ženy její porodem zubožené a zakrvácené tělo opatrně zabalily do čistých bílých prostěradel a daly se do úklidu zcela ignorujíc křik a prosebná slova starého Santiniho.

Pro Ginny Weasleyovou byla ale její smrt vysvobozením. Na oném světě už jí nikdo nikdy ublížit nemohl. A její duše tak konečně našla zasloužený klid.

~

Mladá dívenka za sebou rychle zabouchla dveře od bytového domu. Ruce měla plné tašek jídla, které nakoupila na trzích několik ulic dál od jejího domova. Druhý květnový den byl obzvlýště děštivý. Jako kdyby si i počasí chtělo připomenout dvacet let od osudné bitvy o Bradavice.

Naštěstí nebo možná bohužel pro ní, mladá čarodějka v době bitvy nebyla na světě. Narodila se až o osm let později a k jejímu neštěstí jí svět, ve kterém žila připadal normální, protože nic jiného nezažila. Její rodina byla chudá a bezvýznamná, a proto se jí nemohlo dostat řádného vzdělání. Jako malá doufala, že jednou do Bradavic nastoupí, protože po úžasných historkách své babičky o kouzelných ale strastiplných chodbách kouzelnického insitutu, si nic jiného nepřála. A zničilo jí srdce, když se svého dopisu na své jedenáctiny nedočkala.

,,Babičko, jsem doma," křikla do předsíně, když položila všechny tašky na zem a chtěla se vyzout z bot.

,,Ani se nezouvej, člověče," objevila se u ní stará, ale šarmantní dáma se zástěrou kolem pasu, ,,napekla jsem buchty panu Weasleymu," oznámila a předala své vnučce malý pekáček. ,,Odneseš mu je? Je u sebe, ráno jsem ho viděla."

Agatha s úsměvem přikývla a rychle vyrazila do druhého patra, kde George Weasley bydlel. Měla ho ráda. Vždy si s ní hrál a předváděl jí různé fígle s rachejtlemi, když jí bylo smutno a vzhledem k tomu, že s babičkou žila sama, slavil s nimi i veškeré svátky a narozeniny. A díky jejich dobrému vztahu měla k dispozici i klíče od jeho malého bytu. Často na několik dní mizel a Agatha se mu chodila starat o kytky.

,,Pane Weasley?" křikla dívenka do chodby ve snaze k sobě George přivolat. Nikdo se ale neozval. Začala si proto zouvat boty a poté zamířila do kuchyně, aby tam pekáček položila. ,,Babička Vám napekla buchty. Připadal jste nám takový skleslý, tak snad Vám udělají radost."

Na její slova nikdo neodpovídal, a proto si Agatha myslela, že Weasley zase na pár dní někam zmizel. Vzala proto klasicky svou modrou konev, napustila do ní vodu a začala zalévat všechny rostliny v bytě. 

Chyběly jí zalít už jen fíkusy, které měl George ve své ložnici. Jen několik málo kroků jí dělilo od momentu, který navždy změnil její život.

Když otevřela dveře od ložnice, konev ji spadla k nohám a zbytek vody, který v ní byl se rozlil na zem. Naprosto ztuhlá a z vystrašenýma očima hleděla na bezhybné tělo, které viselo na starém trámu. Georgův obličej byl bledý jako ta nejbělejší stěna. I přesto, že to žádný obyvatel domu netušil, čtyřicetiletý Weasley svou smrt dopředu plánoval. Chtěl tento svět opustit na výročí smrti jeho dvojčete Freda. A tak se i stalo, druhého května na minutu přesně, vydechl George Weasley naposledy, hned poté, co si obvázal oprátku kolem krku.

~

Ahoj všem,

Mraky nad Anglií patří mezi moje nejoblíbenější dílka, která jsem kdy na Wattpad publikovala. Před dvěma lety (skoro i na den přesně) jsem vydala poslední kapitolu a v ní slíbila epilog. Bohužel pro vás všechny, krátce na to jsem přestala na Wattpad psát a ukončila svou aktivitu na něm.

V posledních měsících jsem ale znovu narazila na rozepsaný epilog a rozhodla se ho dopsat, aby byly Mraky nad Anglií úplně kompletní.

Snad nebude natolik poznat rozdíl mezi předešlými kapitolami a touhle. Přece jen, člověk se za dva roky posune o obrovský kus dál, obzvlášť v době dospívání a i proto mi přijde docela magické, že kapitol o osudech jsou napsala s tak velkým časovým odstupem.

Doufám, že vás tato poněkud delší kapitola potěšila. 

Doufám, že jste na knihu nezapomněly a pokud ano, že vás epilog přiměl si to celé znovu přečíst a ponořit se do ponuré Anglie, abyste si společně semnou představili, jaké by to bylo kdyby lord Voldemort tehdy druhý květnový den roku 1998 skutečně přemohl Harryho Pottera... a vyhrál.

S přáním dobrého dne,

Vaše Madelaine