O šest měsíců později

L.A.

„Uvidíme se potom?" zeptala se mně Liz. S úsměvem jsem na ni kývla a věnovala jí rychlé objetí.

„Užij si rande," křikla jsem na ní. Mávla na mě a vyrazila pryč. Zase šla randit. No jo. Někdo tu má hold štěstí. Ještě chvíli jsem se dívala za její vzdalující se siluetou. Podívala jsem se na hodinky. Hodila si na záda prázdný batoh a vydala se na druhou stranu ulice. Nacházela se tam městská knihovna. Měla jsem v úmyslu batoh nacpat až po okraj knihami. Musela jsem se učit na přijímačky. A chtěla jsem získat stipendium. K tomu potřebuji vynikající hodnocení. Těšila jsem se, až si hlavu zaplním vědomostmi. Nebudu tak mít čas myslet na cokoliv jiného. Vystoupala jsem několik širokých schodů a uvnitř zamířila k sekci se studijními materiály. Zabrala jsem si místo u stolu a začala se svým seznamem. Otevřela jsem a napojila laptop. Všimla jsem si, že mi teta nechala na poklopu nálepku se vzkazem.

Nezapomeň, dneska večer je Bingo. Děvčata se na tebe už těší. ELL

To mi na rtech vykouzlilo úsměv. Pravidelně se scházím s touhle partičkou babiček. Nemine týden, který bych vynechala. Od jisté doby samozřejmě. Zvážněla jsem. Vzpomněla si na Ellen tu neděli, kdy zmizel. Když se vrátila, nějak se mi povedlo vysvětlit jí, že se musel urychleně vrátit domů. I bez rozloučení. Ellen to sice mrzelo, ale nijak se k tomu nevyjadřovala. Od té doby se jeho jméno ve starém domě sotva proneslo.

Už ani nevím, jak dlouho jsem pak plakala. Několik hodin, hádám. Oba moji nejbližší byli u mě a utěšovali mě všemožnými prostředky, poté co jsem to už nevydržela a dala průchod svému žalu. Vím jen, že tolik slz jsem pro něj ten den uronila, by zaplnilo několik bazénů. Vlastně kolik jsem pro něj uronila, za celou tu dobu, co tu byl?

Zavrtěla jsem hlavou ve snaze, oprostit svou mysl od vzpomínek. Najednou to na mě, ale všechno padalo. Moc dobře jsem si pamatovala jak několik dní...ne, několik týdnu po tom. Byla jsem jak tělo bez duše. Jediné, na co jsem myslela, byl on. Měla jsem dojem, že jsem přišla o rozum, protože ta díra co ve mě zela, se nedala jakýmkoliv způsobem zase zacelit.

Ale čas léčí. Sice po tom otvoru v srdci zůstala slušná jizva. Dala jsem se do kupy. Ellen sice moje chování nechápala, přesto se mě snažila rozveselit. A společně s Liz, která mě skoro nikdy nenechala o samotě, a pak ještě nesmím zapomenout na Chrise, který celou dobu oplýval tak vyumělkovanými vtipy, že jsem se prostě nedokázala udržet a smála se na celé kolo.

Nebyly to pro mě lehké měsíce. Možná ty nejhorší, které jsem kdy podstoupila. Ale teď jsem tady, jakžtakž poslepovaná. Hodně jsem přemýšlela a vzpomínala na ty první dny strávené v domě a pak, na to jak se to všechno hezky zkomplikovalo. Nakonec jsem došla k odpovědi. Proč to kouzlo prostě nefungovalo, tak jak mělo? Bylo to tak jednoduché a prosté. A bylo to kvůli mně. Možná bych ho tu udržela, nad tím už je zbytečné se pozastavovat. Celou dobu jsem do něj sice byla zamilovaná a byla jsem přesvědčená, že ke mně zkrátka patří. Jenže jsem v hloubi duši věděla, stejně jako on, že nepatří do tohohle světa. Moje úloha byla taková, že jsem ho osvobodila z uvěznění v domě. Neměl tu zůstat, protože sem nepatřil.

Tohle mi nakonec dodalo klidu. Protože jsem věděla, že je tam kde má být a s tím pravým člověkem. Nesobecky jsem dospěla tomuto přesvědčení. Přesně jak řekla Liz, byla jsem na sebe pyšná, že jsem ho nechala jít. Bylo to tak správně. Když jsem tohle pochopila, mohla jsem se posunout dál. Ale nikdy jsem na to, co jsem prožila, nezapomněla, pořád to ve mně je. Neztratí se to jen tak z ničeho nic. Ale žít s tím jsem se zatím jen učila.

Zajela jsem myší ke složce s názvem Mé narozeniny. A otevřela ji. Nacházely se tam všechny pořízené snímky z toho dne, kdy mi připravili překvapení v lunaparku. Všechny pocházely z mého nového fotoaparátu. V několika desítkách fotek jsem našla tu jedinou, na které se nacházel on. Zajímavé, že ze všech těch fotografií se nacházel jen na jedné jediné. Moc dobře jsem si vzpomínala, jak šťastná jsem v tu chvíli byla. Byla jsem na ní já, hned vedle mě on, pak Liz a Chris. Všichni jsme měli hlavy těsně vedle sebe a na tvářích nám hrály vesele úsměvy. Za námi, mohl každý, kdo by se na obrázek díval, vidět jasné obrysy blikajících atrakcí. Byla to moje jediná viditelná památka na to, že tu doopravdy byl. To mi nikdo nesebere.

Přitrouble jsem se usmívala na obrazovku, když v tom mě z mého počínání vytrhl hluboký podmanivý hlas. Srdce se mi zastavilo.

„Smím se posadit na tuhle volnou židli?" jak obyčejná otázka. Přesto jsem měla pocit, že právě prodělávám infarkt. Váhavě jsem zvedla oči od laptopu, abych se setkala s blankytně modrým pohledem. Měl pozvednuté obočí a čekal na mou odpověď. Ztratila jsem řeč, jen jsem v údivu pootevřela ústa.

U hrany stolu totiž stál Damon! To není možné!

No do prd...

„Já... tedy pokud na někoho nečekáš. Všude jinde je totiž plno," dodal, když jsem se stále neměla ke smysluplné odpovědi. Spletla jsem se. Tohle není Damon. Přestože, měl stejně tmavé vlasy, neměl je tak dlouhé, jako je měl Damon. Kroutily se mu kolem tváře a uší, určitě by si je nedokázal svázat do culíku. V podpaží držel několik tlustých knih. Sklouzla jsem pohledem na jeho postavu. Měl na sobě černou koženou bundu a pod tím bíle tričko, které neslušně obepínalo jeho hruď.

„Jistě. Samozřejmě," vyrazila jsem ze sebe přidušeně. Nedělal si s tím hlavu a s vděčným úsměvem se sesul na židli přímo naproti mně. Konečně jsem od něj dokázala odtrhnout pohled. Zvedla jsem ho ke stropu. Zatraceně! Za co mě trestáš! Křičela jsem v duchu. Rychle jsem sklouzla k monitoru, kde ještě stále byla fotka s Damonem. Vrhla jsem pohled na nic netušícího kluka naproti. Jako by mu z oka vypadl. I když... tenhle kluk naproti vypadal o pár roků mladší, než Damon.

No tohle...

Sklouzla jsem na své židli trochu níž a schovala se za laptopem. Málem jsem se udusila vzrušením. Tohle není Damon. Jistě, že ne. To je jen jeho přítomné reinkarnované já. Skousla jsem si ret, abych se nezačala smát. Možná bych si na něj měla sáhnout, abych se přesvědčila, že to není jen pouhý přelud. Tomuhle teda říkám strastiplné cesty osudu.

Vlastně mě mohlo napadnout, že někde ve světě se vyskytuje tahle dokonale provedená kopie mojí první lásky. Ale nikdy by nečekala, že na něj narazím zrovna tady. Ach, sakra! Měla jsem šílenou chuť se smát. Neklidně jsem se zavrtěla na svém místě. V hlavě jsem si dokola kladla otázku, co teď s tím.

Nic.

Co by? Měla bych se pustit do toho, kvůli čemu jsem sem přišla. Ale když on sedí ten kousek ode mně. Znovu se na něj podívala. Zrovna v tu chvíli, kdy i on na mně. Žaludek se mi zkroutil a hlava se mi točila, jak na horské dráze.

„Promiň, že zase otravuju, ale netušíš, kde je tady oddělení s beletrií?" zeptal se mě a poté mě obdařil svůdným úsměvem. Proklatě! Dokonce má tu samou schopnost používat ten svůj dokonalý způsob usmívaní. Vzpamatuj se Chelsea, nebo si bude myslet, že jsi duševně zaostalá. Zamrkala jsem a přerušila oční kontakt.

„Támhle za tím regálem s výprodejem knih. Je tam další místnost. Celá věnovaná jenom beletrii," poučila jsem ho nejistým hlasem. Divila jsem se, že to zvládám tak klidně. Tohle všechno. Vždyť je to naprosto šílené. Ale ne zas tolik, jako celá ta duchařská záležitost.

„Díky moc. Mimochodem, když už tě tak vyrušuji, měla bys aspoň vědět, s kým máš tu čest," blýskl na mě zuby. Já moc dobře věděla s kým, že tu teď tady v knihovně vysedávám. „Jsem Aden," natáhl ke mně ruku v jasném přátelském gestu. Automaticky jsem provedla to samé a vzpomněla si na podobný moment před několika měsíci s tím samým člověkem. Srdce se mi na vteřinu zastavilo.

„Jsem Chelsea," vydechla jsem. Aspoň se dovím, jestli si tu nepovídám náhodou jenom se vzduchem. Divné, ani mě nenapadlo, že by to mohl být zase duch.

„Moc mě těší. Už jsem tu dva týdny a ještě jsem nenarazil na tak krásnou holku. Podržela bys mi místo?" pustil mou ruku. Neobtěžoval se počkat na odpověď a šel podle mých instrukcí. To se mi snad zdá! Dokonce má i sklony k aroganci. Moc dlouho času na oddech mi nedal. Jednu chvíli jsem si myslela, že bych se zvedla a utekla. Nakonec jsem to zavrhla. Svíralo se mi při pohledu na něj srdce. Všechno se ke mně vracelo. Ptala jsem se sama sebe, jestli něco takového Damon netušil. Vždyť je to celkem pochopitelné, když jsem tu já a dokonce i Melanie. Přesto mě tahle možnost nikdy nenapadla. A teď jí čelím.

„Děkuji ještě jednou, Chelsea," usadil se zase na židli a položil před sebe jednu knihu. Přejel mě zkoumavým pohledem, jistě si říkal proč se chovám tak divně, nebo proč na něj pořád tak upřeně civím. Pak jeho oči padly na poklop mého laptopu, nečekaně se natáhnul a sundal nálepku se vzkazem od Ellen.

„Neříkej mi, že taky zbožňuješ Bingo," vydechl překvapeně. Kdybych si nepřipadala tak, že ho znám odjakživa, tak bych se na něj asi utrhla, co že mi takhle zasahuje do mých soukromých vzkazů. Ale byl to on, jen v novodobé podobě.

„Jistě," zazubila jsem se na něj.

„Miluju tu hru," zněla jeho odpověď.

„Možná bys někdy mohl zajít se mnou," nevím, co mě to tak najednou popadlo. Ale už jsem se nedala zastavit. Vřele na mě zamrkal. Proboha, co by asi řekla Ellen, kdybych domů přivedla věrnou kopii Damona, která by si na ni ani nepamatovala?

„To je od tebe moc hezké. Určitě někdy zajdu," stejně tak tohle mohl říct jen ze zdvořilosti, ale on to myslel vážně. Jeho pohled a rty zkroucené do jemného poloúsměvu, mluvily o jeho upřímnosti. Tiše jsem lapala po vzduchu, jelikož se mi ho najednou nedostávalo dost.

Možná si zase zahrávám. Možná ne. Co by na to asi tak řekl, kdybych mu vyprávěla příběh jeho předků? Vědoucně jsem se pousmála.

Každopádně, měla bych i důkazy.

Pohledem jsem zavadila o monitor notebooku a stáhla fotografii na lištu.

„Myslím, že by to mohlo být docela zajímavé,"

KONEC

A/N

Tohle je už vážně konec, přiznám se... že jsem při jeho psaní a pak zpětném čtení taky řvala jak mimino :D

Já pevně! Vážně hodně doufám, že Vás konec nezklamal....a teď kdo mi napíše že něco takového tušil ... dávám Vám virtuální *hight five* :D

Tak tu máme Adena a Chelsea... ti co se měli doopravdy setkat... nebo to tu někdo cítí jinak... Já vím Damon je Damon... ale všichni víme, ke komu on doopravdy patřil... i že on vlastně měl být už hodně dlouho pryč :)

Jaké z toho máte pocity??

Povězte mi všechno, vylijte se tu u mě srdéčko :D

Úplně se klepu na Vaše komentáře. A bojím se :D

Do tohoto příběhu jsem dala všechno... opravdu jsem to náramně užila... při jeho konci jsme dosáhli společně několika věcí, za které Vám budu navždy moc a moc vděčná! Kniha má teď víc než 15k přečtení, skoro 2k votů, 600 komentářů (i když jsem si vědoma toho, že polovina z nich je mých hah...nedokážu odolat té potřebě na ty Vaše dokonalé a dychtivé, odpovědět) a kniha nesestoupila níže než ze 3. místa... což... ahh je naprosto neuvěřitelné a dechberoucí!!

Moc si vážím Vaší podpory, ať už jste ji vyjádřili v komentářích, ve zprávách, na FB a nebo jen že jste jednoduše četli a přidávali voty!! Protože to je víc, než v co jsem kdy doufala! Prostě.... wow... a já Vám tleskám!

Jsem úplně na měkko! :D

Ještě aby bylo úplně jasno... k této knize neplánuji pokračování, i když by se to možná i nabízelo. Ale hned jak jsem tohle začala psát, řekla jsem si... žádné takové... zkusíme si něco kratšího než trilogie atd.

Byla to jízda lidičky!

Na FB stránce budu nadále aktivní, chci vidět ty malbičky, které mi ještě by přislíbeny atd...a cokoliv budete chtít, nebo budete mít na srdci, jen s tím ke mě. Kdekoliv, vždy odpovím, i když ne možná pohotově :D

Už nevím, co dalšího bych psala, už toho nechám, zase bych tu napsala slohovku o ničem a to nechceme. Jednoduše, tohle jsem si dokonale užila a věřím, že Vy také. A doufám, že některé z Vás (nebo všechny a více z Vás) uvidím u dalších svých výplodů :D

LOVE YA! :*