Co jsem to proboha provedl? Nadzvedl jsem bezvládnou Chelsea ve svém náručí. Došel jsem k její posteli a položil ji opatrně na ni.

Pak jsem propadl panice. Proč jsem to udělal? Copak nemám mozek? Když pominu to, že to bylo nanejvýš neslušně opovážlivé, zachoval jsem se jako pravý hlupák. Vůbec jsem v tu chvíli, kdy na mě upřela ty svoje krásné oči, nemyslel. Jak se podívala na moje rty, věděl jsem  na co myslí. Ale neměl jsem to dělat, na to jsem neměl právo. Jsem sakra jen duch. Ona pro mě dělá první poslední, představuje pro mě naději a já ji takhle zneužiji. Styděl jsem se. Musela být v takovém šoku, že se ani nebránila.

Teď si vše rozmyslí a jsem zase na začátku. Už se k ní takhle chovat nesmím. Přestal jsem rázovat po pokoji. Moje oči zabloudily na její nehybnou postavu. Chudák z toho omdlela. No jo, každému kdo si začne s duchem, se to musel dříve, či později stát. Přece jenom jsem něco jako energicky pulzující bytost. Bylo mi jí líto.

Vzpomněl jsem si, jak to dneska bravurně zvládala. Byla dokonalá, i když nechápu její změny nálad. Jako třeba teď, něco ji velmi rozrušilo. Prostě jsme se jen bavili, přestala se usmívat a ve tváři se jí objevil bolestný výraz. Na chvíli jen tak kouká do prázdna, ona si myslí, že si toho nevšímám, pokaždé se probere a nasadí klidnou masku. 

Je zvláštní. Prostě jiná než všechny dámy, které jsem kdy za svůj krátký život viděl. Teď jsem měl možnost podívat se na ni z jiné stránky. Někdy, za tu dobu co se se mnou nebavila, jsem ji chodil v noci, když spala, pozorovat. Ale teď, jakoby se mi pohled na ni změnil. Už vím, proč jsem ztratil na chvíli hlavu u toho zrcadla. Ty její rty. Jak mě na ně upozornila, nemohl jsem od nich odtrhnout oči. A dostal jsem neodolatelnou chuť je okusit. Nikdy se mi nic podobného nestalo. Ale tohle bylo prostě silnější než já. Chutnala báječně sladce, jako lékořice.

Můj zrak opět zabloudil k její postavě, pomalu došel k její posteli a prohlížel si její obličej, v tuto chvíli zcela uvolněný. Rty trochu pootevřené. Přes tvář jí spadalo pár pramenů zlatých vlasů, neodolal, aby se jich nedotkl, když je smetával pryč. Tiše si povzdechl a on ztuhl. Neprobudila se, naštěstí. 

 Zavrtěl jsem hlavou. Neumím si představit, jak jí to zítra ráno vysvětlím. Dokonce jsem přemýšlel, že bych se zas na chvíli uklidil, ale to nemůžu, máme práci a já jí musím vysvětlit cestu. Měl bych na tenhle menší incident zapomenout. Musím se soustředit na svou úlohu. A nerozptylovat se. Naposledy jsem se na ní podíval a pak se vytratil.

...

Jitro jsem přivítala s bolestným zaskučením. Nikdy jsem nebyla tak strašně rozlámaná a s tepající bolestí ve spáncích, bála jsem se vůbec pohnout, aby se to nezhoršilo. Když jsem si náhle vzpomněla, co se událo včera po odchodu Liz. Prudce jsem se posadila na posteli a pokoj se semnou zatočil. To jsem neměla dělat, měla jsem pocit, že se mi hlava rozskočí na malinké kousíčky. Tiše jsem zasténala a pak jsem zase pomalu klesla zpátky do peřin. Promítala jsem si, co se stalo.

 Nezdálo se mi to náhodou? Asi ne. Jelikož si dost živě umím představit polibek. Tolikrát jsem přemýšlela nad tím, jak asi líbá. Moje dilema celkem vyřešil. Přímo skvěle, předčil moje sny. Pořád jsem cítila jeho měkké horké rty na svých. Projela mnou znovu ta vlna vzrušení. Pořád mi ale nedocházelo, proč to udělal, nedokázala jsem si vybavit zjevný důvod jeho jednání. Kdybych se na něj vrhla já, ale byl to on. Vážně jsem opět omdlela? To je hrůza měla bych se vzpamatovat, ještě k tomu jsem odpadla a spala skoro dvanáct hodin, to není možné, a přesto se stále cítím, jakoby mě přejel kombajn. 

Přesto nějak jsem tušila, že za to nemůžu já, nýbrž pokaždé, když se ho dotknu, lítají mezi námi jiskry a elektrické výboje, vlastně se ho ani dotýkat nemusím, stačí pouhá jeho přítomnost. Už dávno jsem zjistila, že jsem pořád nějaká unavená.

A ještě k tomu všemu zmatená, protože jsem si vzpomněla, že když mě včera donesl do postele, po chvíli jsem se probrala asi na několik vteřin a přistihla ho, jak bezradně chodí po pokoji. Vypadal, jakoby v něm probíhal vnitřní boj. Každou chvíli se na mě podíval. Litoval toho, co udělal. Nebylo mi moc do zpěvu. Jak se mám teď k němu chovat? Chvíli jsem civěla do stropu a pak jsem věděla, co musím udělat. Nic. Budu dělat, že se nic nestalo. Když s tím sám začne, utnu to a zalžu mu. Řeknu mu, že si nic nepamatuji. Snad to zabere a už to nebude rozebírat. Podle toho jak se tvářil, mu to přijde vhod.

Po mém dlouhém rozjímání jsem se vysalašila z postele. Hodila jsem na sebe nějaké to oblečení a šla se shánět po aspirinu.

„Chelsea! Je ti dobře? Vypadáš jako strašidlo," hořekovala teta Ellen, když jsem se konečně dokopala do kuchyně. Byla zrovna na odchodu. Proboha, copak vypadám tak hrozně? Podívala jsem se na svůj odraz ve skleněné tabulce skříňky s talíři. Opravdu jsem vypadala, jako bych proflámovala celičkou noc. Ne, že by se mi to někdy stalo. Mávla jsem rukou nad svým zjevem. Dneska už s tím nic nenadělám. Uspokojila jsem tetu tvrzením, že jsem nemohla spát a vyhnula se dalšímu jejímu zkoumání. Vyplížila jsem se ven. Nasadila jsem velké sluneční brýle, i když pochybuji, že mi to v něčem pomůže, jediné co jsem zamaskovala, byly kruhy pod očima. Dneska se mnou nic nebude. Když jsem asi po půl hodině doklopýtala do školy, přišla jsem o půl hodiny pozdě na hodinu dějepisu. Přikradla jsem se do třídy skoro jako přízrak, že si mě ani profesorka nevšimla. Jen Lizzie s Chrisem na mě třeštili oči a tázavě zvedali obočí. Mávla jsem nad tím rukou a složila se na svoji židli. O přestávce se na mě ale sesypali oba.

„No teda. Jsi bílá jak smrtka!" vypískla Liz. Rukou jsem ji zastavila.

„Tiše. Měj se mnou slitování," zasténala jsem. Mnula jsem si ukazováčky spánky, abych zmírnila to bubnování v nich.

„Bolí tě hlava?" položil mi Chris, zcela zřejmou otázku, když jsem se na něj výmluvně podívala, hned mu došlo, jak blbě se ptal. Hodila jsem jeden pohled taky na Liz. A té vzápětí došlo, že to má co dělat s naším včerejším programem. Jen přikývla. Celý den jsem pak nějak přežila, i když to bylo utrpení. Byla jsem jak vycucnutá. Musí to mít co dočinění s tím, jak jsme omdlela. Po vyučování jsme šli my tři, společně domů. Lizzie se mě určitě chtěla vyptávat na to, co se teda stalo, ale okolo pořád okouněl Chris. Bude to asi muset počkat. Rozloučili jsme se a já došla šouravým krokem domů. Elen byla sice v práci, tudíž bych se mohla svalit do postele a umřít, ale hned, jak jsem překročila práh dveří, objevil se u mě Damon. Akorát jsem se ho tak strašně lekla, že jsem začala ječet na celý dům.

„Nekřič, to jsem jenom já," uklidňoval mě. Okamžitě jsem sklapla, přelétla jsem ho pohledem. To bylo poprvé, kdy mi připadal, víc živější, než jak jsem se v tu chvíli cítila já.

„O důvod víc ječet. Nemyslíš?" zamumlala jsem a šla do kuchyně, místo plánovaného pokoje. Měla jsem celkem hlad a potřebovala jsem do sebe dostat nějaký cukr, což znamená i energii. Neobtěžovala jsem se sundávat si brýle a pátrala po něčem kalorickém, co bych zhltla.

„Jsi slabá, že ano?" překvapil mě svou otázkou, že jsem se na něj musela otočit. Přišel až těsně ke mně. Na nic dalšího se mě neptal a já jsem se zase nezmohla na slovo. Zvedl ke mně ruce a opatrně mi sundal brýle, které okamžitě spadly na zem, když se mě přestaly dotýkat. Už jsem na něj chtěla zaječet, že jsou značkové, ale zarazil mě zase jeho pohled. Díval se mi do očí a já se nemohla ani za nic pohnout. Ucítila jsem to známé mravenčení, jak mě vzal za obě ruce. Doufám, že mě nechce znovu políbit. Jen mě to napadlo, věděla jsem, že to neudělá, ale mě bylo jasné, že jsem si to ve skrytu duše přála. A pak se to stalo, tam kde jsme byli spojeni, kde se mě dotýkal, jakoby do mě začala proudit energie, příjemné teplo, které se mi rozlévalo po celém těle. Byl to nepopsatelný pocit. Neudržela jsem blažený vzdech. Pak mě pustil a o krok odstoupil. Podívala jsem se na své ruce a pak na něj. Byla jsem jak znovuzrozená, jako po nekonečně dlouhé, horké sprše, po které se každý cítí úplně dokonale. S otevřenou pusou jsem na něj valila oči. Copak musí mít v rukávu vždy něco dalšího, co se pokaždé vymyká lidskému chápání?

„Cos to...? Jak jsi to... proč?" vykoktala jsem. On se na mě významně usmál.

„Vlil jsem do tebe trochu života, když si mi ho včera dala," pronesl celkem nejasně. Vůbec jsem tomu nerozuměla,  ale že se vůbec divím. Zvedla jsem obočí v očekávání. Pochopil mě a vysvětlil mi to.

„Víš, já nejsem jenom obyčejný duch..."

„No, to jsem si všimla," řekla jsem sarkasticky, vylezla jsem si na stoličku a čekala, až začne znovu. 

„Už nemám své vlastní tělo, ale to co mě udržuje pohromadě je něco jako elektricky nabitá, energická schránka. Proto jsi včera omdlela. Totiž, ty jsi mi svoji energii předala," vysvětloval. Koukal přitom do země, nikdy jsem ho takhle nezastihla. Rozpačitého. V duchu jsem si musela opakovat, abych pomlčela o včerejší příhodě. V tom mi došlo, proč jsem měla pocit, že mnou probíjí elektrické výboje, když mě líbal.

„A teď si mi ji teda vrátil, proto jsem se dneska cítila tak pod psa?" zeptala jsem se.

„Ano," přikývl. Nechtěl se o tom vůbec bavit a já mu v tom nebudu bránit.

„Máš ještě nějaké jiné zajímavé schopnosti?" zvedl ke mně oči. Zastavilo se mi srdce, byla jsem si úplně jistá, že jsme v ten okamžik mysleli oba dva na to samé. Na včerejšek. Ale ta chvíle pominula. 

„Jen abych příště nebyla tak překvapená," dodala jsem rychle.

„Už o žádných nevím," odpověděl a sedl si přede mě.

„To jsem ráda," odvětvila jsem. Přesto, že jsem teď překypovala energií, zakousla jsem se hladově do čokoládové tyčinky. On mě při tom pozoroval. Už jsem mu chtěla nabídnout, ale pak jsem se zastavila.

„A proč jsem vůbec omdlela?" řekla jsem místo toho, dala jsem mu tím jasně najevo, že si absolutně nic nepamatuju a ulehčila mu tím jeho útrapy. Určitě se na to chytí a taky že jo. Potlačila jsem zklamaný povzdech, který se mi už, už dral ze rtů.

„Počítal jsem s tím, když jsi v mé přítomnosti takovou dlouhou dobu a ještě k tomu, je mezi námi to zhmotňování. Nemusíš se za to stydět," odpověděl mi rychle. Potom nastalo ticho. Já jsem pomalu přežvykovala svoji svačinku.

„Myslím, že bych ti měl popsat tu cestu," když zjistil, že už se ke včerejšku nebudu vracet, nakousnul pro mě, děsuplné téma. Přesto jsem odhodlaně přikývla a pozorně naslouchala. Tak se vžil do své role průvodce, že rozmachoval rukama ve vzduchu, krčil čelo, jak se snažil vzpomenout na různé důležité indicie, které by mě správně navedly na místo. Fascinovaně jsem ho pozorovala, v tu chvíli mi bylo skvěle.

„Hrobka samotná se nachází v něčem, jako malém kamenném domku. Asi už nebude v dobrém stavu. Musíš být opatrná, abys někde nespadla nebo tak," jeho starost o moje zdraví zněla upřímně, potěšilo mě to.

„A najdu ho dobře na tom hřbitově?" přejel mi mráz po zádech, sama sebe jsem nechápala, proč se tak děsím vstupu na hřbitov, prostě se mi to téma vůbec nezamlouvalo. Co se mi tam, asi tak může stát. Pokud neexistují společně s duchy i zombie, upíři a všelijaká havěť. Nic se mi tam nestane.

„Jistě, hned při vstupu je vidět, úplně vzadu by měla být. Jen doufám, že ji za tu dobu nepřestěhovali, nebo nezničili," viděla jsem na něm, že by ho to velmi ranilo, kdyby tomu tak bylo. Ne kvůli sobecké touze získat ten deník, ale kvůli jeho rodině dlící uvnitř. Už jen kvůli němu doufám, že tam bude, tak jak má být.

„A budu muset opravdu otevírat rakev tvého otce?" zeptala jsem se tiše.

„Bohužel si svůj deník vzal s sebou," zatvářil se tak, že kdyby to šlo, změnil by to pro mě, abych to měla lehčí. To mě uchlácholilo.

„Dobře, tohle snad nebude tak těžké, ale ty si nejsi jistý tím, jestli to v tom deníku doopravdy bude, a kdyby ano, tak nevíš, jestli to bude fungovat," přemýšlela jsem nahlas.

„Nejsem si zcela jistý, ale o tom se brzy přesvědčíme," usmál se na mě tím svým typickým úsměvem. Chvíli jsem se utápěla v blankytném moři jeho očí, ale začal mi zvonit mobil a já se musela probudit. Mrkla jsem se kdo to je. Tušila jsem, že hned, jak se Liz uvolní ze spárů Chrise, neprodleně se bude dožadovat odpovědí na své otázky.

„Promiň, to je Liz," Na chvíli jsem postřehla jeho zvědavý pohled, párkrát zamrkal a vypařil se. Jak ohleduplné.

A/N

Ok žádnou paniku vážení! :D

Asi si říkáte, sakra to bylo nějak krátké ne?

No nějak jsem psala a psala a zjistila jsem že jsem na čísle slov, které je moc velké jen na jednu kapitolu, tak jsem se rozhodla to rozdělit na dvě kapitoly, jestli vám to dává tak nějak dává smysl :D prostě když pojede dál....zjistíte, že je sem přidala další kapitolu....

ano... ano... 2 kapitoly v jeden den! :D

Šílený, že?

ale to ti nejlepší jsou, jak by řekla naše milá Stella (sakra, nesmím sem ještě plést Božský svět):D

no nic....jak jste si mohly všimnout, udělal jsem Damon's POV... musím Vám říct, že to byl porod, nevím proč, ale lezlo to ze mě jak z chlupaté deky... proto je i tak krátké, slibuji, že bude víc takových s jeho POV (podstatně delších)...ale teď to nešlo...nevím...nějaký šotek, či blok :D

....no ale teď jděte honem na další díl...a nezapomeňte dát hlas  a okomentovat! z toho my autoři žijeme :D

~~~~~~~~~~~