„Ne! Jsem v naprostém pořádku. Nemusíš nikam chodit, teda mizet. Jen teď zavolám Liz," vyblekotala jsem. Radši jsem se na něj nekoukala. Popadla jsem mobil a vyšla z místnosti. Zavolala jsem své kamarádce a řekla jí, že s ní zítra musím nutně mluvit. Byla celá nedočkavá a chtěla, abych jí to tajemství pověděla hned. Řekla jsem jí, že potřebuju, aby šla ke mně domů, a tady jí to ukážu. Pomyslela jsem si, že to asi bude stačit. Když jsem domluvila a vrátila se zpátky, už tam nebyl. Myslela jsem si to, že už bude pryč. A celkem jsem si oddychla. Snažila jsem se na něj nemyslet a dělat si svoje věci. Udělala jsem si nějakou práci do školy a pak jsem zapadla naprosto unavená do postele. Zítra mě čeká náročný den, tak se na něj musím náležitě připravit.

Další den, hned jak jsem se probrala, usadil se mi v žaludku nepříjemný balvan. Bylo to ze strachu. Cítila jsem, že se dneska něco stane. Moc dobře jsem věděla, co se chystáme provést. Jestli bude Liz nějak postižená, až ji představím svému duchovi, tak to bude moje vina. Radši jsem svoje negativní pocity potlačila a vydrápala se z postele. Nikde jsem na něj nenarazila. Nelámala jsem si s tím hlavu a šla jsem na snídani.

„Zlatíčko, dneska odpoledne jedu navštívit dědečka, nechceš jít se mnou?" optala se mě mile teta. Ach ne, kdykoliv jindy, jen ne dneska. Celkem mě to mrzelo, ale dnešek nesmím odkládat. Čím dříve to budeme mít všichni tři za sebou, tím lépe.

„Ellen , dneska nemůžu, už jsem domluvená s Liz, bude mě doučovat. To víš, jak jsem hodně zameškala," vymyslela jsem si rychlostí blesku nějakou výmluvu. Ona to jistě pochopí. Nelíbilo se mi to. Proboha, kvůli Damonovi jsem jí zalhala už tolikrát, že bych měla zajít do kostela a vyzpovídat se.

„No tak to je skvělé, že sis tak rychle našla kamarády. Lizzie se mi zdála velmi milá, když jsi ji sem přivedla před pár týdny. Vůbec to nevadí, nelam si s tím hlavu," Usmála se. Cítila jsem se špatně, že ona je na mě tak hodná.

„Tak ho ode mě aspoň pozdravuj," Odvětvila jsem zdvořile. Rychle jsem do sebe naházela jídlo a spěchala do školy. Před budovou už na mě čekala Liz, překvapivě bez Chrise. Asi ho někam uklidila, aby nevyzvídal. Měla založené ruce a nervózně poklepávala nohou, hned jak mě zahlédla, zamávala na mě.

„Ahoj," kuňkla jsem. Věděla jsem, že to bude těžké, už jen když jsem postřehla její odhodlaný pohled. Než přečkáme celý vyučovací den, pravděpodobně mě odvleče do jejích soukromých mučíren a vytáhne to ze mě. Nehodlám ji, ale nic říkat. Neuvěřila by mi. Prostě si bude muset počkat na hmatatelný důkaz, který se jí chystám předvést.

„No čau. Nemohla jsem vůbec spát. Co ta tajuplnost, kolem tvého prohlášení „zítra ti to ukážu". Musíš mi to vysvětlit," obvinila mě ze své nespavosti a už do mě začala hučet. Jen jsem na ni zírala a očekávala další nával otázek, z její strany.

„Musíš mi aspoň naznačit, o co jde, nebo se zblázním," věděla jsem, že řekne něco takového. Potlačila jsem úsměv. Ale, jak ji uklidnit?

„Já opravdu nevím, co mám říct. Cokoliv bych ti řekla, ještě víc by tě to rozrušilo," zkusila jsem to. Nezabralo to. To bude dlouhý den, ale pobavilo mě to. Její dychtivost hodně rychle opadne, až se setká tváří v tvář pravdě.

„Ne prosím, aspoň něco," žadonila. Během jejích výlevů, jsme se dostaly do třídy.

„Kde je vůbec Chris?" zkusila jsem to zamluvit. Vypadalo to, že to zabralo, protože se zmateně rozhlédla kolem sebe, jakoby si až teď uvědomila, že tu s námi není. Málem jsem vyprskla smíchy.

„No jo, kde je?" vytáhla z kapsy mobil. A pokoušela se mu dovolat. Podle té dlouhé prodlevy, než to konečně vzal, jsem usoudila, že asi ještě chrněl.

„Zaspal!" informovala mě. Bingo. Bohužel, ji to znovu přivedlo k našemu nedořešenému tématu, pak ale zazvonilo a do třídy se vhrnula profesorka. Už neměla šanci. Skoro celý den se to ze mě snažila vymáčknout, ale já jsem nepovolila. Nechtěla jsem, aby mi utekla ještě dřív, než dojdeme domů. Chris nakonec taky dorazil. Ale jasně jsem jí řekla, ať mu radši zatím nic neříká. Ještě někoho do toho tahat, to už bych asi nerozdýchala.

Konec vyučování se nezadržitelně blížil, a já začínala být neskutečně vynervovaná. Oba moji kamarádi si toho hned všimli.

„Hele, co kdybychom někam vyrazili, po škole?" navrhl Chris s nadějí, kterou jsem společně s Liz, spolehlivě uhasily.

„Už máme něco domluveného," řekly jsme obě najednou. Vrhly jsme po sobě navzájem pohledem a Chrisovi to neuniklo. To že máme jiné plány, neslučující se výhradně s jeho osobou, se mu vůbec nelíbilo.

„Hej, jako beze mě? To si snad děláte srandu," vyjel na nás. Respektive na Liz. Koukal na ní dost vyčítavě. Už jsem mu chtěla něco povzbudivého říct, ale Lizzie mě předběhla.

„Máme rande, tam tě brát nebudeme, na to zapomeň," vyprskla Liz. Já na ní vyvalila oči. Cože? Pak mi to došlo. No jistě, ona ho chce naštvat. Musím uznat, že se jí to dost dobře daří. On se na nás totiž hrozivě zamračil. Teda opět spíš na Liz. Musela jsem se držet, abych nevybuchla smíchy.

„A to jako s kým?" zavrčel.

„Chels nám někoho splašila. Že jo?" ducla do mě a já se konečně probrala. No něco jiného je, když Chris vrčí na Liz, ale teď konečně věnoval pozornost i mě. Častoval mě obviňujícími pohledy, které říkaly, proč jí sháníš kluky, když jsem tu já? Takže teď jsem tu ta špatná já. Díky, Liz. Nevinně jsem se usmála na chudáka zklamaného nápadníka a radši se k tomu dál nevyjadřovala.

„Máš s tím nějaký problém?" zeptala se ho Liz sladce. To je ale provokatérka.

„Ne! Proč by?" zahučel a už k tomu nic neřekl. Tohle je ale dvojka, pomyslela jsem si. Po škole se s námi Chris okamžitě rozloučil a ani se neotočil.

„Tady je někdo naštvaný na Lizzie," významně jsem se na ni pohlédla. Tohle jejich kočkování, mě aspoň trochu odreagovalo od dnešního programu.

„Ale ono ho to přejde. Vždycky se takhle nafoukne, když zjistí, že jdu ven s nějakým klukem," zakřenila se na mě.

„Jo a pak ty jsi taky, když on ti udělá to samé," upozornila jsem jí na tenhle fakt. Zamračila se na mě.

„Ale ne," zkusila to, ale já věděla své.

„Prosím tě, proč se takhle provokujete, místo toho abyste se dali dohromady, když je jasně vidět, jak se k sobě hodíte," chtěla jsem jí poradit.

„Jo to by šlo, ale kluk se musí nechat trochu vydusit. On je vždycky tak rozkošný, když se vzteká," zavzdychla a já protočila oči. Toho, jak je údajně rozkošný, jsem si teda ještě nevšimla, ale neměla jsem v plánu, jí to domnění vyvracet.

„Když myslíš," zasmála jsem se. Pak mi úsměv zmrzl na rtech, když jsme se objevili u nás před domem. Hned jsem ucítila to nepříjemné zkroucení žaludku. Vrhla jsem pohled na Liz.

„Tak co tam pro mě máš?" nebála se, zatím. Ještě nevěděla, co jí čeká. Zastoupila jsem jí cestu.

„Lizzie. Sakra, nevím, jak přesně bych měla začít," když jsem viděla jak vyčkává, tak jsem už opravdu netušila, jak bych jí to měla podat. Pak jsem si všimla procházejících lidí. Tady asi není to nejlepší místo, kde bych jí to měla vysvětlovat. Ještě by mě někdo slyšel a mohla bych jet rovnou do blázince. Pokynula jsem jí hlavou, ať jde za mnou a zavedla jsem ji dovnitř. Bylo ticho. Damon taky nikde. Ale tušila jsem, že se tu za chvíli objeví.

„Bude to znít naprosto uhozeně, ale někoho bych ti chtěla představit," zkusila jsem začít takhle po lehoučku, pořád ještě na ní nebylo znát, že bych se jí jevila jako duševně nevyrovnaná.

„No, a kde ho máš? Je hezký? Jaký je? Jak se jmenuje?" aha ona si myslí, že je to můj kluk. Tak takhle to nepůjde.

„No je opravdu moc hezký, ale tak trochu se vymyká normálu. Jen tak to někdo nepochopí. Ale ty jsi říkala, že věříš na různé věci, co se vymykají obvyklým standardům. Ne?" pokoušela jsem se o trochu přiblížit k jádru věci. Bohužel to nezabralo, protože se na mě zamračila.

„Kam tím míříš? Je snad z blázince? S takovými by sis neměla začínat," řekla naprosto vážně a já se musela začít smát. Ke mně se přidal ještě jeden, hluboký smích, při kterém mi vyskakovaly elektrické vlny kolem páteře. Bleskově jsem se otočila, stál tam.

„Tak já jsem nenormální? To si pak vyřídíme," věnoval mi jeden, ze své sbírky, dech beroucích úsměvů. Nevím proč a jak, ale jeho přítomnost mě trochu uklidnila. Otočila jsem se zpátky na Liz, která už byla trochu vyvedená z míry mým divným chováním.

„ Chelsea ? Co je? Už mi to vysvětli," nakázala mi, ale to není tak jednoduché. Její obočí se ještě o něco stáhlo.

„Víš, jak jsme se bavili o duchařině? No tak, já tu jednoho ducha mám," vybalila jsem to na ní konečně, skousla jsem si ret a čekal na její rekci. Chvíli na mě jen tak zírala a mrkala, pak se zatvářila pochybovačně. To jsem čekala.

„Ty jsi jí to ještě neřekla?" lekla jsem se a trhla sebou, když se vedle mě znenadání objevil. Nevěděla jsem, jestli mám na něj mluvit, abych jí nevystrašila. No, teď už je to asi jedno. Už tak vypadala docela neklidně.

„Ne, neřekla, chtěla jsem ji prvně dovést sem," promluvila jsem k němu. Natočila jsem na něj hlavu a všimla si, že na mě Liz kouká jak na úplného magora. Podívala se na místo, kam jsem koukala já. Když zjistila, že mluvím do vzduchu, znovu se na mě otočila a v jejích očích se zračila starostlivost.

„Chelsea . Myslím, že by ses měla jít posadit a trochu si odpočinout. Mám dojem, že jsi trochu přetažená," promluvila na mě trochu rozklepaně. Vzala mě za loket a dovedla do salonku. Tam mě vtlačila do lenošky. Damon šel za námi.

„Liz ty si sedni, něco ti ukážu, ale nesmíš začít křičet a musíš mi slíbit, že neomdlíš!" rozhodla jsem se k radikálnímu kroku. Váhavě přikývla a usadila se na sedátku. Vypadala velmi nedůvěřivě. Povzbudil mě ale fakt, že se bez protestů posadila a čekala. Zvedla jsem se a došla k Damonovi.

„Jsi si jistá? Nevím, zda to tvoje přítelkyně zvládne," zatvářil se skepticky, pak se na mě podíval. Když viděl, jak si nervózně koušu ret, skoro do krve, povzbudivě se na mě usmál. Nezbylo mi nic jiného než mu to okouzleně opětovat.

„Překousne to, takhle by se choval každý. Pro nás všechny je to novinka, " ujistila jsem ho, hlas se mi při tom povážlivě třásl. Pokynula jsem mu rukou, ať jde trochu blíž ke mně. Provedl a mně se zhoupl žaludek. Ještě jednou jsem se mu podívala do očí a pak už jen na Lizzie.

„Stojí hned vedle mě," Liz se podívala přímo na Damona, to mi stačilo, pak jsem zvedla ruku a propletla jsem prsty s jeho. Okamžitě se na něm můj dotyk projevil. Začal se pomalu zhmotňovat. Jeho kůže nabírala pleťový nádech. Po několika dlouhých vteřinách, tam stál vedle mě, vysoký, krásný a upřeně se díval na Liz, která seděla zaražená s otevřenou pusou dokořán.

„Liz, představuju ti Damona. Damone, tohle je Lizzie," nic lepší ho mě pro začátek nenapadlo. Srdce mi bilo na poplach.

„Těší mě," pronesl Damon, použil svůj podmanivý, pokřivený úsměv. Liz byla ale ještě v šoku, tudíž to na ni nemělo pražádný účinek. Těkala očima ze mě, na něj a bylo vidět, jak jí v hlavě šrotuje. Její mozek se snažil vymyslet smysluplné vysvětlení toho, co se před ní před malou chvílí stalo.

„Pro...boha," když už jsem myslela, že oněměla, vymáčkla ze sebe krátké a velmi výstižné zvolání.

„To, co vidíš, není výplod tvé fantazie, nicméně skutečnost. Duch, víc než 100 let mrtvý, někdy pěkně otravný a arogantní. A já jediná mám to neskutečné štěstí a mohu ho vidět, i když není zhmotněný," řekla jsem potichu, nemohla jsem si pomoci a dopomohla si trochou sarkasmu. Neodvážila jsem se podívat na muže vedle sebe, pravděpodobně se uculuje. Každopádně Liz ještě nezavřela ústa a snažila se to zpracovat.

„To přece není možně," hlesla. Dál civěla na ducha stojící vedle mě. Ten statečně snášel její zkoumání.

„Já jsem tomu taky nemohla uvěřit, ale je to tak," ujistila jsem ji. Divila jsem se tomu zápalu, co mi zazníval v hlase. Potřebuji ji přesvědčit, tušila jsem, že to možná bude snesitelnější, svěřit se jí s mým menším problémem a k tomu potřebuju, aby znala pravdu. Nakonec si stoupla a prohlížela si ho, neodvážila se postoupit k naší dvojici o kousek blíže. Pak potřásla hlavou, zavřela oči a hned je zase otevřela. Patrně se přesvědčovala, jestli se náhodou nerozplyne.

„Můžu si na něj sáhnout?" čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Začala jsem se smát. Ptala se mě, ale než jsem ji stihla odpovědět, ozval se ten, kterého se osahávání týkalo.

„Jistě," Usmál se na ni, což jí asi dodalo odvahu. Tenhle lehký úsměv, by na mě zapůsobil tak, že bych stěží potlačovala touhu se mu vrhnout kolem krku. Liz si byla určitě vědoma jeho šarmu, ale ta teď měla jiné záležitosti k ověření. Popošla blíže k nám, zvedla rozklepanou ruku a s bázní do něj šťouchla. On se ani nehnul, dívala jsem se, jak mu cukají koutky. Opravdu jsem nemyslela, že to bude tak jednoduché. Víc než děsivé, mi to přišlo nesmírně zábavné.

Liz do něj ještě jednou strčila a pak došla k přesvědčení, že je to přece jenom člověk z masa a kostí.

„Nemají být duchové průhlední a hlavně mrtví?" zvedla tázavě obočí, konečně odlepila oči od lorda a podívala se na mě. Samozřejmě, že nechápala, ale já měla v plánu jí všechno vyklopit a náležitě vysvětlit.

„On je duch, za normálních okolností je průhledný a neviditelný, akorát z nevysvětlitelných důvodů ho vidím bohužel jen já a mám tu úžasnou schopnost z něj udělat zase člověka," vážně jsem se zadívala na svou přítelkyni.

„Tohle je naprosto na hlavu Chels, to ti teda řeknu. Můžu otevřít okno, musím se trochu nadýchat čerstvého vzduchu," aniž by čekala na odpověď, se odebrala k okenicím, které rozevřela dokořán. Až teď jsem si všimla její bledé barvy ve tváři. Držela se dobře, vzala si moji prosbu k srdci a nepadla na zem jako podťatá, ani nezačala ječet, přesto ji to muselo dost vyděsit. Mě se to taky stalo, nebo ne? Vymanila jsem se z Damonova sevření a došla k Liz. Až pak jsem si uvědomila, že jí asi nedodá na klidu fakt, že zas zmizel.

„Kde je?" strachovala se. Dívala se po pokoji. Já jsem se taky podívala, stál pořád na stejném místě, pozoroval nás a ani se nehnul.

„Pořád na tom samém místě," informovala jsem ji. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho obličeje. U srdce mě hřál ten jeho svůdný úsměv s jedním pozvednutým koutkem. Všechno nechával na mě.

„Ehh? Jak to že, není zase vidět? Já tomu nerozumím," upírala na mě zmatený pohled.

„No právě on je vidět, jen když se ho dotýkám," odpověděla jsem jí na otázku. Moc jsem jí nepomohla. Přece jenom. Duchové jsou známí tím, že bloudí po chodbách, smutní, průhlední až na věky věků.

„To je divné. Když už je to duch, tak by měl zůstat průhledný ne?" zeptala se náhle. Zakroutila jsem hlavou.

„On je, ale jen když se ho nedržím. Teď zrovna skrz něj vidím. Ale neřeknu ti, proč tomu tak je. Protože to nevím ani já a ani on," chvíli vypadala, že horečně přemýšlí a pak se na mě konečně maličko usmála.

„Věříš mi? Nemyslíš si, že jsem padlá na hlavu?" znovu jsem si skousla ret a zkoumala jsem její výraz. Čekala jsem, že každou chvíli vezme nohy na ramena a s jekotem odtud vyběhne. Nestalo se.

„Jelikož jsi mi podala hmatatelný důkaz, nic jiného mi nezbývá," zazubila se na mě a fascinovaně se podívala na místo, kde stál. Zase mě překvapila. U ní nikdy nevím, jak se zachová v další minutě, ale to na ní bylo skvělé. Pak na mě otočila hlavu.

„Mohla bys to udělat znovu? Víš co, aby byl vidět," podívala jsem se na něj. On jen němě přikývnul. Usmála jsem se na ní a šla za Damonem. Znovu se mi šíleně rozbušilo srdce, když jsem ho chytila za ruku. Pořád mi to bralo dech. Tohle mě snad nikdy neomrzí. Uvědomila jsem si, ale že to bude za chvíli končit. Budu se s ním muset podělit se zbytkem světa. Jak mě se ta představa ani za nic nelíbila.

„No to je síla," vykřikla Liz a já se probudila z transu. Už na ní vůbec nebyl vidět žádný strach, ona tomu věří víc, než já snad. Nevycházela jsem z údivu, když jsem ji pozorovala, jak chodí kolem nás a prohlíží si ho.

„Proč jsi mi to řekla a proč jsi to nemohla říct i Chrisovi?" čekala jsem, že se mě na to zeptá.

„No to je právě to ,to bude na dlouhé vyprávění," začala jsem. Všechno jsem jí řekla. Ona mě nepřerušovala a pozorně mě poslouchala. V jejím obličeji se zračil čirý zájem. Toho jsem si nesmírně vážila. Škoda jen, že jsem jí k tomu nemohla říct i své pocity, když u toho je i Damon. Když jsem jí vysvětlila to všechno, co se tu událo od doby, co jsem se v tomhle domě vůbec ukázala, Damon k tomu podával i nějaké podrobnosti. Liz se pořád tvářila stejně a několikrát se nahlas divila, nebo se smála tomu, jak jsem po něm chtěla házet věcmi, prostě všechno dokonale chápala. Byla jsem najednou tak moc šťastná. Byla skvělá. Dostali jsme se i k tomu co se událo na půdě. Tam jsem se na okamžik zarazila. Vrhla jsem nejistý pohled na muže vedle sebe. Ten ho zachytil a pohotově mě nahradil v dalším vyprávění, přičemž mě překvapilo, když taktně přeskočil tu nepříjemnou část, v níž jsem na něj začala křičet, a následující dva týdny jsme spolu nepromluvili. Navázal to tak, že se to vůbec nestalo a já na jeho plán přistoupila hned nahoře, na té půdě. Nějakým způsobem mě pochopil a dál to nerozváděl, ani před Lizzie. Za to jsem ho začala zbožňovat ještě víc.

„A já tě chci Lizzie poprosit, jestli bys do té hrobky nešla se mnou. Já vím, že je to asi opováž..." nedořekla jsem to, protože mě přerušila.

„Jistě že půjdu, kdy?" vytřeštila jsem na ní oči. Měla bych se asi přestat divit. Lepší kamarádku jsem si snad nemohla ani přát.

„O víkendu, asi v sobotu. Damon mi popíše přesně cestu a pak se tam vydáme. Díky jsi skvělá," pohladila jsem ji po hřbetu ruky.

„Vůbec neděkuj, udělala bych pro tebe první poslední. Jsi moje kámoška. Jen chci být při tom, až ho budeš přeměňovat. Můžu?" horlivě jsem přikývla. Něco takového bych jí přece nemohla odepřít.

„A Damone, my ti asi budeme muset najít nějakou tu holku, aby ses nám nevypařil," sladce se na něj usmála a mrkla na mě. Mě moc do smíchu v tu chvíli nebylo. Naštěstí si toho ani jeden nevšimnul.

„To by od vás bylo milé. Jelikož jsem z domu nevyšel už řadu let, budu potřebovat vaši pomoc," zamžikal na nás těmi dlouhými, černými řasami. Automaticky jsem přikývla.

„No to jo, nemůžeš vyjít ven v takových hadrech. Něco ti přinesu po bratrovi. Máme toho doma kupu," usmála jsem se na ní. To mě vůbec nenapadlo, ještě že ji mám.

„Děkuji vám,"

„Ještě nemáš za co. Už budu muset Chels. Musím jít ujistit Chrise, že jsem ještě pořád volná," zamrkala na mě a já se musela smát. Rozloučila se Damonem, pak jsem ho pustila a doprovodila ji ke dveřím. Zářila jak sluníčko. Zdálo se, že s existencí duchů se smířila celkem rychle.

„Jsem ráda, že jsi o to požádala zrovna mě," řekla naprosto upřímně. Pak mě neočekávaně objala a odešla. Se smíšenými pocity jsem se vrátila zpátky do salonku.

„Je to skvělá dívka, takových kamarádek není moc. Drž se jí," řekl uznale. Jen jsem přikývla.

„Povedlo se ti to celkem dobře. Umíš dobře přesvědčovat," pochválil mě.

„Zásluhu na tom máš i ty, když tě viděla, hned se jí věřilo lépe," upozornila jsem ho. Zvedla jsem hlavu. Nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že se blížíme k jeho oživení. K jeho ztracení. Musela jsem být chvíli sama.

„Omluv mě," vzlykla jsem.

Rychle jsem vyskočila na nohy a pelášila do svého pokoje. Proč mi pokaždé v jeho přítomnosti povolí nervy a začnu se chovat jak naprostý šílenec. Musím se s tím konečně smířit. Chovám se tak proto, že jsem nic podobného nikdy necítila k žádnému klukovi. Nic tak silného, pokaždé když ho spatřím, srdce mi vyskočí až do krku a v ústech mi vyschne. Nemůžu od něj odtrhnout zraky a s potěšením čekám na každé slovo, co mu vyjde z těch krásně tvarovaných rtů. Tím víc mě ty pocity dostávají, když vím, že je musím co nejlépe skrývat. Proč zrovna duch? Proč to nemohl být nějaký normální kluk ze školy? Ne, já nemůžu jít s davem, musím se zabouchnut do prvního, kterého uvidím. Což byla pravda. On byl první, koho jsem poznala v tomhle domě a v L.A.. Bohužel ho v tuhle chvíli nemůžu zařadit do kategorie normální, živý kluk a už vůbec ne ze školy. Zaklela jsem a kopla do postele.

„Auu," vykřikla jsem. Já jsem už vážně jetá. Naneštěstí, ho můj bolestný výkřik přilákal.

„Děje se něco?" zeptal se starostlivě a díval se, jak poskakuju na jedné noze po pokoji.

„Nakopla jsem si palec. Sakra, už dneska," zastavila jsem se u zrcadla a chytila se jeho rámu. On byl v mžiku u mě a nastavil mi ruku, abych se ho chytila, tak jsem mu položila ruku na paži a využila jeho podporu. Prozkoumala jsem napáchané škody. Krom zarudlého palce jsem, ale nic nezpozorovala.

„Proč jsi kopala do té postele?" zajímal se. Ani jsem se neobtěžovala k němu zvednout hlavu.

„Jen tak pro radost," zasyčela jsem. Chtělo se mi plakat. Ale ne bolestí.

„Aha," hlesl. Konečně jsem k němu pozvedla oči, to jsem neměla dělat. Protože jsem zase byla tam, kde jsem nechtěla. Radši jsem dala nohu na zem, protože bych se nerada složila. Pořád jsem ho ale držela za paži a napřímila se.

„Víš, vůbec mě nenapadá, jak bych ti všechno, co pro mě děláš a ještě uděláš, oplatil," svěřil se mi se svým problémem. Mě napadalo hned několik možných způsobů projevu jeho vděku. Bezděky jsem zrakem sklouzla k jeho ústům. Dech se mi zadrhl v krku. On si toho samozřejmě všiml.

Už se neusmíval jako předtím. Měřil si mě. Já jsem mlčela a čekala, co se bude dít. Ucítila jsem chvění okolo žaludku. Přesně to samé, co jsem cítila dnes ráno. A říkala jsem si, že se dneska něco stane. Musel slyšet, jak divoce mi tluče srdce, musel. Očima bloudil po mé tváři, moc jsem si přála vědět, na co asi myslí. Ztuhla jsem, když se zastavil jako předtím já, na rtech. Celá jsem se rozklepala. Každou chvíli jsem čekala, že ten kouzelný okamžik utne a odejde, ale on tam pořád stál, naproti mně, když se jeho pohled změnil. Nedokázala jsem rozpoznat, co to znamená a ani jsem to nestihla, protože se ke mně naprosto nečekaně naklonil a lehce přikryl svými rty, mé.

Vyvedená z míry, jsem zalapala po dechu. On pohnul ústy a něžně mě políbil. Nevím, jestli to cítil taky, ale mnou projela elektrizující vlna. Jeho ruce doputovaly na moje ramena. To bylo jedině dobře, protože mně se podlamovala kolena. Byla jsem tak v šoku, že mi chvíli nedocházelo, kdo že mě tu teď líbá. Hladově jsem se k němu přisála. V tu chvíli mi to došlo. Poté mě ohromil neuvěřitelný pocit slabosti a skácela jsem se v bezvědomí do jeho náruče.

A/N

Hey hey lidi!

Hned z kraje chci říct, DĚKUJI!

Tato kniha se totiž z nějakého nepochopitelného důvodu vyšplhala po žebříčku na 38 místo ve Fantazy kategorii! Já z toho měla málem infarkt!

Nevím, co děláte, že kniha tak postoupila, ale prostě děkuji! Za votes! Comments! A hlavně, že to čtete!

Proto, jsem se rozhodla, že jako díky, postnu hned další kapitolu, abychom to mohli oslavit! Cheers!

A teď se na mě sesypejte s dojmy!!:D

uahhhhh! Čekali jste to??

Lizzie to vzala v klidu, jako kdyby byla nějaká otřelá lovkyně důchů!:D

A co pak ten Damon??

Taky Váš štve, že nevíte, co se mu honí kebulí? hehe!

hmmmm možná bychom se mu mohli v příští kapitole podívat do hlavy... když mě budete nadále dělat takhle šťastnou! hihi!:D

no nic! já si odpluji na svém obláčku , přemýšlet nad dalšími vývoji v knize!

LOVA YA!