~VIDEO v médiích je zapomenutý (mnou) trailer od jedné holčiny~

„Copak jsi dělala nahoře. Připadalo mi to, jako bys s někým mluvila," usmála se na mě Ellen. Upírala oči na obrazovku televize.

„Telefonovala jsem s kamarádkou," zalhala jsem pohotově. Nebudu jí přece vysvětlovat, že mi před chvílí řekl náš domácí duch, že mě chce vlastně jen využít ke svému vlastnímu prospěchu.
Pak mě něco napadalo.

„Teto, bydlel tu někdo jiný než naše rodina? Myslím dříve? Přemýšlela jsem nad tím, jak je tenhle dům starý," optala jsem se. Evidentně ji moje otázka nijak nezaskočila.

„Kam moje paměť sahá tak ne. Možná ve středověku, ale myslím, že ani tehdy ne. Taky jsem se ptala mamky a ona své. Vidím, že jsme stejně zvědavé," byla jsem neuvěřitelně zvědavá, to trefila dobře. Chtěla jsem vědět více o svých předcích. Nikdy mě tahle část mého života nijak zvlášť nezajímala, ale teď díky někomu, ano. Jak by ne. Když najednou zjistím, že před stovkami let existovala žena, které jsem teď tak podobná. Nenašla jsem mezi námi sebemenší rozdíl. Tedy aspoň ne ve vzhledu. Stejné vlasy, rysy v obličeji, dokonce i stavbu těla.

„Já jsem byla nahoře na půdě a našla jsem tam staré fotografie a obrázky," svěřila jsem se Elen.

„Ty tam jsou od nepaměti. Naposledy jsem je viděla jako malá. Mamka mi vyprávěla příběhy vázající se k tomuto domu. Myslím, že některé si vymyslela, aby mi měla co povídat před spaním," usmála se na mě.

„Pamatuješ si je?" chtěla jsem je slyšet. Přikývla. Když jsem na ni naléhala, aby mi některé z nich řekla, pověděla mi přesně to, co jsem se dozvěděla o Damonovi. Řekla, že je to ta nejzajímavější a nejsmutnější příhoda, co se tu udála. Povídala, že ho zavraždil, tedy shodil ze schodů jeho sok, muž, který stál o stejnou ženu, jako Damon. Povídalo se to. Pak následoval velký skandál, když si právě ta snoubenka vzala zmíněného vraha. Prý ani nepočkala, až skončí smuteční období. Užasle jsem poslouchala Ellen a snažila se na sobě nedat nic znát. Netušila jsem, že to tak bylo. A podle mě to nevěděl ani Damon. Už jsem ho chtěla začít znovu litovat, zarazila jsem se. Nezajímá mě. Křičela jsem na sebe v myšlenkách. Po chvíli se Ellen rozhodla, že půjde spát, šla jsem s ní nahoru. Ještě jsem zavřela poklop od půdy a šla do pokoje. Nikde se neobjevil. Asi pochopil, že nemám náladu se s ním vybavovat, nebo cokoliv jiného. Dobře, jedině dobře. Konečně budu mít klid. Ale pořád jsem byla vnitřně napjatá. Necítila jsem se dobře. Pořád to bylo, jako by tu byl.
Už jsem vážně praštěná.

Následující den jsem šla normálně do školy. U skříněk jsem se střetla s Liz a Chrisem. Vyprávěli mi zážitky z víkendu. Moc se jim u mě líbilo a už plánovali další návštěvu u mě doma. Po vyučování jsem jim řekla, ať na mě nečekají, že si musím jít dopsat jeden test, který jsem propásla, když jsem tu ještě nebyla. Když jsem se jim předtím vymlouvala, myslela jsem to vážně, musela jsem dohnat známky. Když jsem splnila a napsala test, šla jsem zamyšlená po chodbě, směrem k mé skřínce, abych se vydala domu. Ale než jsem se k ní mohla dostat, někdo do mě takovým způsobem vrazil, že jsem se svalila na zem.

„Co to sakra je?" vykřikla jsem. Bolel mě zadek, jak jsem sebou třískla o zem.

„Co překážíš?" vyjel na mě ten dotyčný. A nikdo jiný, než Melanie. Proč mi vždycky zkříží cestu zrovna ona. Protočila jsem oči.

„Kdyby si koukala na cestu, tak se mi vyhneš," oplatila jsem jí stejnou mincí, když jsem se postavila zase na nohy. Měřila jsem si jí pohledem. Najednou mi připadala povědomá. Ale byla jsem tak rozzuřená, že jsem na to okamžitě zapomněla.

„Co si to dovoluješ, víš, kdo já jsem?" a je to tady. Královna školy. Tohle jsem znala z filmů.

„Ne, a abych byla upřímná, ani mě to nezajímá," odsekla jsem jí. To jí dorazilo. Zuřivě na mě mrkala, vypadala, jakoby mi chtěla jednu vrazit. Pravděpodobně se snažila vyrovnat s otevřenou vzpourou, když jsem poslušně nesklonila hlavu a neskákala, jak píská. Jen ať si něco zkusí, umím se prát.

„Neměla by sis tak zahrávat holčičko. Mohlo by se ti to vymstít," nakonec se uklidnila a odešla. Ta je snad ještě víc na hlavu, než já. Vypadá jako šílenec. Ale bohužel je hezká a možná není ani hloupá, tak jí to všichni evidentně tolerují. Vydala jsem se na cestu domů.

Nechtělo se mi tam. Bála jsem se, co mě tam zase potká. Neměla jsem se, ale čeho bát. Dům byl prázdný. Ellen zase někde lítala. Já ji vlastně vídám jen po večerech. No nic. Na druhého nájemníka, jsem taky nikde nenarazila. Doufala jsem, že tu tedy není ještě nějaký třetí, to by mě už vážně museli odvést.

Seděla jsem v obývacím pokoji a koukala na televizi. Snažila jsem se soustředit na film. Ale vůbec jsem se necítila dobře. Bylo to divné. Každou chvíli jsem zvedla hlavu a rozhlížela se kolem sebe. Už trpím paranoiou. Když už jsem to napětí nevydržela, odebrala jsem za dům na malý dvorek. Schoulila se na zahradní židličku a rozjímala. Vzpomínala jsem na časy u mě doma v Alpeně. Na své kamarády. Byla tam i jeden, co byl víc než jen kamarád. Ale jak rychle to začalo tak to i skončilo. Vztahy na dálku nejsou nic pro mě. A když jsem se ho tak snadno mohla vzdát, nebyla to zas tak velká láska. Říkala jsem si, někde na mě čeká ten pravý.

Zase jsem v myšlenkách skončila u Damona. Zdál se naprosto dokonalý. Až na jeho neuvěřitelnou domýšlivost, měl všechno, čeho si na klucích vážím. Tím víc, že ví, jak se má chovat. Byl tak vychovaný, je to jeho přirozenost. Nechtěla jsem to dělat, ale představila jsem si jeho obličej. Připadal mi na normálního smrtelníka neobyčejně pohledný. Ostře řezané rysy, jako u aristokrata, kterým vlastně byl. Ty nadmíru modré oči, co jsem kdy v životě viděla, lemované černými hustými řasami. A když ho zhmotním, jak je i přesto patrná ta bledost, která podtrhovala jeho červené, krásně tvarované rty. Vnímala jsem, jak divoce se mi rozbušilo srdce. Znala jsem přesný důvod, mé směšné odezvy. A vůbec se mi ten fakt nelíbil. Proboha vždyť je mrtvý víc než 100 let. Zděsila jsem se. Tohle je proti přírodě. Vůbec bych neměla vědět, že existuje. A já se do něj zabouchnu. Jak se mi to mohlo podařit, netuším. Vůbec ho neznám a teď po mě žádá, prosí mě, abych došla pro deník jeho tatíka a pěkně ho přivedla k životu. Takhle část by se mi líbila, proti ní jsem nic neměla. I když by se mi do té hrobky nechtělo jít samotné, vzala bych si sebou Liz. Nějak bych jí to vysvětlila. Nelíbilo se mi, ale to že by si tu hledal nějakou tu svoji pravou lásku. Zase jsem byla na něj a sama na sebe naštvaná.

Po chvíli přišla Ellen a naštěstí mi už nedala šanci nad ničím přemýšlet. Zrovna měla povídavou náladu, tak jsem jí pomáhala v kuchyni s večeří. Následující dny se nic zajímavého nedělo, v tom smyslu, že se nedělo nic nadpřirozeného. Nikde žádný duch, ani známka po jeho přítomnosti, asi si můj výbuch vzal k srdci. Byla jsem ráda, ale asi jenom týden. Pak už mi to připadalo hodně divný, jakoby kus mě chyběl. Ve škole bylo vše v naprosté pohodě, už jsem se celkem vžila do role californské studentky. Zjistila jsem, že celá naše třída se skládá z velmi příjemných lidí. Se všemi jsem si skvěle sedla, dokonce i s učiteli. Přesto, že jsem měla skvělé kamarády a i doma jsem měla hodnou tetu, která mi zbytečně nedělala ze života peklo.
Provázela mě zvláštní prázdnota. Uvědomovala jsem si to každým dnem víc. Když tu byl, tak jsem se cítila plná, teď jako by mi něco podstatného chybělo. Neustále jsem se na sebe zlobila. Na něj už ne. To já jsem se přeci chovala nemožně. Dokonce i Liz neušly moje podmračené nálady. Nicméně mi na to nic neřekla.

Takhle to šlo asi dva týdny od té příhody na půdě. Seděla jsem v lenošce, ve svém pokoji a četla si. Ellen byla dole a připravovala se na posezení s kamarádkami, byla středa, přesunuly svůj dýchánek. Když jsem ucítila známý závan chladu. I přesto, že bylo skoro tropické vedro. S nadějí jsem zvedla hlavu, byla jsem tu však sama. Vybavila jsem si jeho obličej. Mimoděk mi vyklouzlo jeho jméno. A pak stál přede mnou. Několikrát jsem zamrkala v domnění, že to je jen přelud. Správně by to tak mělo být. Ale byl to on. Pocítila to šimrání v podbřišku, jako pokaždé, když se před mnou zčistajasna objeví. Mlčky jsme se na sebe několik dlouhých vteřin dívali. Až jsem se osmělila prolomit ticho.

„Kde si sakra celou dobu byl?" nenapadlo mě nic jiného, než na něj vyjet. Ale byla jsem v právu, neukázal se takovou dobu a ani se neomluvil.

„Omlouvám se," tak dobře, omluvil se. Tázavě jsem na něj zírala a čekala, jestli z něj ještě něco smysluplného vypadne.

„Z tvého výbuchu jsem usoudil, že mě nechceš vidět," odpověděl na moji první otázku. To je sice pravda, ale asi tak hodinu po tom, už mi scházel a já litovala svých slov. Kousla jsem se do rtu.

„Za to se omlouvám já, neměla jsem se chovat tak zbrkle," uznala jsem za vhodné se mu taky nějak omluvit. Prohlížela jsem si ho a zjistila jsem, že se nedokážu nabažit pohledu na něj.

„Neměl jsem to po tobě vůbec chtít, tohle je můj úděl a nemohu tě do toho zatahovat," řekl to tak lhostejně, přičemž se snažil zakrýt svoje vlastní emoce. Bože, co jsem to provedla? Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem, jaká by byla ta vhodná slova.

„Bude lepší, když tu nebudu překážet, šlo to ty dva týdny, půjde to i nadále, už mě neuvidíš, slibuji," informoval mě. Mně se v tu chvíli málem zastavilo srdce.

„Ne!" vykřikla jsem. On leknutím nadskočil. Slyšela jsem v hlavě varovný hlásek, nabádající mě, abych neudělala nějakou hloupost, ale nezastavil mě. Vždyť, jak jsem se cítila do té doby, než se přede mnou zase objevil. Nenechám ho odejít, i když jsem věděla, že si tím způsobím trápení. Stálo to za to, mu pomoct.

„Udělám to," vydechla jsem. Chvíli na mě nechápavě zíral, po chvíli mu to došlo. Zamračil se na mě a naklonil hlavu na stranu.

„Ale..." zarazila jsem ho. Zvedla jsem se z lenošky, překvapilo mě, jak lehce si připadám a došla jsem až k němu. Zastavila jsem se zrovna tak daleko, abych cítila jeho ledových dech na tváři.

„Mám jednu podmínku," s očekáváním se na mě podíval, viděla jsem, jak mu cukají koutky, ale držel se. Musí si myslet, že jsem mentálně postižená, což by asi nebylo zas tak daleko od pravdy. Každou chvíli měním svoje názory a postoje. Jsem jako počasí v Anglii.

„Jakou?"

„Nejdu tam sama," přimhouřil oči. Polkla jsem.

„Já tam s tebou pochopitelně jít nemohu, i když bych rád," zavrtěl hlavou a horečně přemýšlel, jak to chci asi tak provést. Už jsem nad tím totiž přemýšlela.

„Víš, mohla by se mnou jít Liz. Ale musela by vědět, o co jde. Ona na to věří..." zarazila jsem se při pohledu na jeho výraz. Byl nepřístupný. Vyčetla jsem z jeho očí nesouhlas.

„Ty chceš, abych se jí nechal ukázat?" zeptal se a já směle přikývla, proč by ne? Je to celkem odvážný nápad. Mám si vzít na svědomí duševní zdraví své kamarádky?

„Já nevím, jestli je to dobrý nápad," utrousil. Přemýšlivě se mračil a krabatil čelo, což mu dodávalo na roztomilosti.

„Ber to tak, že do té hrobky nevkročím, bez někoho za zády," sladce jsem se na něj usmála a on mi úsměv opětoval. Oh. Jsem ztracená. Chvíli bylo ticho. Vypadalo to, že opravdu neví, jak se k tomu má vyjádřit. Přerušila jsem tok jeho myšlenek.

„Kde jsi vlastně celou dobu byl?" zajímala jsem se.

„Pořád tady, jen jsem nechtěl, abys mě viděla. I přesto co jsi řekla, jsem nemohl nikam jít. Doufám, že ti to nevadí," Nevinně se na mě usmál, určitě se teď bál, aby mě znovu nerozčílil. On mě celou dobu pozoroval. Zatočila se semnou celá místnost.

„Ehh ne. No a kdy to provedeme," zvedl se mi z té představy žaludek. Přece jenom se budu muset prodírat někam do hrobky.

„Zaslechl jsem dole, že tvoje teta jede v neděli se svým otcem na výlet po penzionech. Řekl bych, že je to vhodnější, když tu nebude," mrknul na mě.

„Neděle, dobrá tedy. Musíš mi popsat, kde přesně to je. A ještě před tím sem přijdu s Liz," štítivě jsem se otřásla. Sakra, měla bych se ovládat. Když jsem přežila setkání s duchem, dobrodružná cesta ve stylu Indiany Johanse, by měla být hračka.

„Nemusíš to dělat, nechci tě nutit," všiml si mého otřeseného výrazu, přiklonil se ke mně a zadíval se mi do očí.

„Udělám to. Jen se na to musím psychicky připravit," snažila jsem se vypadat vyrovnaně. Když mě však jemně popadl za ruku a schoval ji ve svých, pokoušel se o mě infarkt. Jako už po několikáté, v jeho přítomnosti.

„Netušíš, jak ti budu vděčný,"

„Ale co pak? Až budeš zase člověk?" uvědomila jsem si, že to bude divné. Řekla bych, že Ellen těžko pochopí, že pro ni naprosto cizí člověk, obývá tenhle dům, bez zjevného důvodu. A ještě k tomu zná všechny ostatní nájemníky.

„Musíme něco vymyslet. Na něco přijdeme, neboj," řekl potichu. „Pořád nedokážu pochopit, proč tě to tak vzalo, předtím," dodal po chvíli. Zkoumavě si mě prohlížel. Co mu mám na to asi tak říct, že jsem se do něj zamilovala, přesto, že už je nějakou dobu mrtvý a i přesto, že ho vůbec neznám? No, víš. Tak nějak jsem do tebe blázen, tudíž, nesnesu pomyšlení, jak si budeš hledat nějakou jinou pravou lásku.
Tak moc jsem se styděla, za to co cítím. Nevím, jak se to ve mně mohlo tak rychle probudit.

„Asi jsem se jenom vylekala," zamluvila jsem to. Má slova ho asi moc nepřesvědčila, pořád vypadal nechápavě a rozhodnutý, přijít tomu na kloub.

„Je mi líto, že tě do toho zatahuji. Pochopil bych, kdybys to odmítla udělat," řekl tiše, svým melodickým hlasem. A vtiskl mi lehký polibek na hřbet ruky. Divoce se mi rozbušilo srdce. Prudce jsem se nadechla, když jsem ucítila jeho studené rty na pokožce. Musel cítit, jak jsem se chvěla. Zvedl ke mně oči. Ne, nic netušil, jen se na mě usmál a zase mě pustil, já jsem se málem sesula na zem. Přes mlžný opar v mé mysli jsem přemýšlela o jeho slovech. Že by to pochopil? Copak bych s ním mohla ještě někdy promluvit, kdyby mezi námi visela tahle možnost? Ať se mi to líbilo nebo ne, musela jsem se mu pokusit pomoci.

„Víš, co mohla bych Ellen říct, že jsi můj kamarád z Alpeny, že jsi mě přijel navštívit," navrhla jsem rychle, abych zahnala svoje rozpaky. Zasvítilo mu v očích.

„Skvěle, jsi velmi inteligentní," zahlaholil a mně se zatetelilo srdíčko, asi proto, že jeho prohlášení neznělo překvapeně. Usmíval se na mně a já pomalu a jistě roztávala. Zavrtěla jsem hlavou, abych se vzpamatovala.

„Musím na to ještě nějak připravit Liz. Já tam opravdu nechci jít sama," obhajovala jsem svoji bojácnost. Tvářil se chápavě, ale trochu pochybovačně.

„Nejsem si jist její reakcí. Co když začne panikařit, nebo hůř upadne do bezvědomí," vysvětlil mi své obavy. Nevím z jakého důvodu, ale byla jsem si jistá, že ona to vezme dobře. Přestože na nás hrála, jaký je strašpytel, v hlouby duše měla slabost pro nadpřirozeno. Prostě se jí svěřím.

„Buď v klidu," řekla jsem a radši se k němu otočila zády, sebrala jsem knihu, která mi spadla, když jsem vyskočila na nohy. Zase jsem ucítila závan chladu. Otočila jsem se, v domnění, že se ztratil. Už jsem si chtěla oddechnout, protože to elektrizující napětí, které jsem cítila v jeho přítomnosti, mě vyčerpávalo. Stále byl tu, jen se přesunul blíž ke mně, když já jsem se od něj vzdálila. Nechápavě jsem na něj zírala.
„Copak to čteš?" zeptal se zájmem. Chvíli jsem byla zmatená, co že to po mě chce, ale pak mi to konečně došlo, už vážně ztrácím rozum.

„Pýchu a Předsudek," zamumlala jsem na odpověď. Ten pohled, co na mě upíral, mě znervózňoval. Nebylo by přece jenom lepší, kdyby se zase vytratil, jak má ve zvyku?

„Jane Austenová. Nic moc pro mě. Já měl rád Viktora Huga," řekl. Výborně. Teď se tu pustíme do diskuze na téma náš oblíbený autor.

„Toho mám taky ráda," vypadlo ze mě. Vážně jsem si v tu chvíli přála, aby zas někam zmizel. Byla jsem nesvá. Tím víc, když na mě pořád koukal. Mrkla jsem na něj. Zrovna mě sjel pohledem. Polilo mě horko. To jakým způsoben na mě upíral zraky. Vůbec ho nezajímalo, že vidím, jak mě studuje pohledem. Ošila jsem se. Co je na mě tak zajímavého, že ode mě nemůže aspoň na vteřinu odtrhnout oči?

„Co je?" vydechla jsem, když už jsem to nedokázala vydržet. Tomu, co následovalo ,jsem nemohla uvěřit.

„Jenom nemůžu uvěřit, co se nosí v téhle době. Už jsem to samozřejmě viděl v televizi, ale takhle zblízka ještě ne. Je to tak skandálně odhalující," vytřeštila jsem na něj oči. Já si myslím bůh ví co a on se mi kouká na oblečení. Pro jistotu se podívám na to, co mám na sobě. Měla jsem dlouhé zelené tílko s tenkými ramínky a pohodlné tepláky. Co jako odhaluju? V tom mi došlo, že asi na tenhle způsob oblékání není zvyklý, teta chodí taky zabalená od hlavy k patě. Ale nebudu v tomhle vedru nosit nějaké roucho, abych ho náhodou nepobuřovala. V jeho době, se sice nosily korzety, dlouhé sukně a plédy. Ale ty časy, už dávno pominuly. Měla jsem neodolatelnou chuť se začít řehtat. Trochu odlehčil zhoustlou atmosféru.

„Mně se nezdá, že je to zas až tak nemravné. Ujišťuji tě, jsou i horší kousky oblečení než to, co mám zrovna teď na sobě," ujistila jsem ho se smíchem.

„Čemu se směješ? Jsem přece jenom ze staré doby. Ale nemysli si, že jsme byli nějací puritáni," mrknul na mě. No tak tohle ubezpečení si mohl nechat pro sebe. Teď budu všemožně přemýšlet nad tím, co bylo a nebylo povolené. Hlavou se mi honily různé představy.

„Co přesně máš na mysli tím, že jste nebyli?" zajímala jsem se. Vrhla jsem na něj tázavý pohled. Kéž bych radši mlčela a udržela na uzdě svoji chorobnou zvědavost.

„No nechovali jsme se zas tak svázaně, nebo upjatě. Však víš, o amerických přistěhovalcích z Anglie se tradovalo, že jsou to puritáni, nebyla to zas až taková pravda. Muži měli většinou větší volnost. Někteří byli i známí svůdníci," upřesnil mi to, v očích mu při tom zajiskřilo. A já si marně kladla otázku, jestli i on byl takový. Naštěstí jsem se protentokrát ovládla a ani necekla, ale jedno jsem si neodpustila.

„Říkáš, že muži měli volnost a co ženy?" tenhle rozhovor mě začal bavit.

„U žen se zhýralost podobného rázu, pokládala za špatnost. Hlavně u debutantek. Při ztrátě panenství....ehh nevím, jak to vysvětlit. Z těch ubožaček se pak stávaly takzvané padlé ženy," zatvářil se roztomile, když si skousl ret. Ale já jsem to chápala velmi dobře. Zdálo se, že jeho to vtáhlo stejně, jako mě.

„Jistě prostě ztratily svou hodnotu, nikoho už nezajímala poskvrněná dívka. To je nechutné. Ještě, že jsem v té době nežila. Vždyť posuzovat holku podle toho, je naprosto postavené na hlavu," rozčilovala jsem se. Ale on vypadal tak že mě dokonale chápe, dokonce jsem na jeho rtech postřehla náznak úsměvu. To mě zmátlo.

„Nekoukej se tak na mě. Já jsem to nevymyslel. To bylo dobou. Tahle je zase o dost volnější, pro obě pohlaví. Jsem si jist, že bys byla horlivou zastánkyní ženských práv," pověděl mi. Snažil se mě uklidnit a dařilo se mu to. Věnovala jsem mu úsměv. Pak mě napadlo, že on mi do éry osidlování Ameriky, nějak nepasoval. Byl to spíš ten typ sexy okouzlujícího kluka současnosti. Podle mě byl až moc přitažlivý, nato abych to dokázala udýchat. Ošila jsem se. Měla jsem husí kůži, jen jsem na to pomyslela.

„Co se děje, jsi nějaká nesvá. Neměl bych zas na chvíli zmizet?" věděla jsem, že to na mě dřív nebo později pozná. Nemohlo mu uniknout, jak se moje chování v jeho blízkosti změnilo. Rozhodla jsem se, že to musím ihned změnit. Nesmím se nechat unést. Proboha jak se to mohlo tak rychle stát? Jestli pak existuje protilátka na lásku?

Vygoogluju si to!

A/N

Eyyy!

Další kapitola a jen pro Vás!

Měla jsem v plánu ji publikovat včera, ale pak se stalo najednou tolik věcí, že jsem na to pak úplně zapomněla! :D

Doeditovala jsem v 1 ráno a pak už jsem neměla sílu, vymýšlet A/N a Banner :D Sorry

No nic, ale je to tu teď! a trochu delší, ať se máte.

Někdo to, co se v tomto díle stalo předpovídal, ale tak Chels má měkké srdce a promiňte, kdo by odolal Damonovým modrým očím, když Váš o něco žádá? :D

Takže, jaké jsou Vaše odezvy?

Na Chelsino sebepřiznání, ohledně jejích citů k jistému duchovi? Jak zvráceně tohle zní?:D

A co na to, že do toho chtějí zatáhnout Liz?(předem ji lituji):D

A no a tak všeobecně?

dejte mi vědět!

Moc děkuji za podporu tohoto příběhu, ani nevíte, jak se mi z toho roztéká srdce!:P

no nic....

LOVE ya!