Už jsem se viděla rozmázlá na zemi, ale byla jsem zachycená.

„Ty nejsi normální duch, proboha. Měla jsem ležet na zemi," vztekala jsem se. Když už by mě chtěl zachytit, tak bych měla propadnout skrz jeho ruce. A ne, že se teď budu nacházet v jeho náručí. Asi bych měla být vděčná, než takhle nesmyslně vyvádět. Mračila jsem se na jeho zhmotnělou tvář. Nevím, proč jsem se nad tím tak rozzuřila. Jak jsem byla před chvíli uvolněná, tak teď jsem byla opět napnutá jako struna.

„Omlouvám se, že jsem tě nenechal spadnout na podlahu," zašeptal mi do ucha a já málem omdlela. Ještě, že mě držel.

„Mohl bys přestat bez upozornění mizet a pak se zase objevovat? Nedělá mi to dobře na srdce," změnila jsem téma. Vyprostila jsem se z jeho objetí a ignorovala vytrácející se barvu v jeho obličeji.

„To nejde nijak usměrnit. Prostě se to stane. Dokonce, co jsi tu ty tak se objevuju čím dál tím víc," svěřil se mi. To mě překvapilo. Moje přítomnost na něj působí až moc pozitivně.

„Aha," hlesla jsem.

„A jsem normální duch. Ty jsi nenormální člověk," překvapeně jsem k němu vzhlédla. Pokřiveně se na mě usmíval. On mě provokuje! Začínal se nějak otrkávat, chlapec. Za tu chvilku, co ho znám. Dokonce jsem měla dojem, že jeho mluva je tak trochu podobnější té mé. Mám na něj vliv.

„Tss. Já jsem úplně normální. Do té doby než ses objevil ty jsem...," nějak jsem ztratila řeč. Při tom jaký na mě upíral pohled. Sjel mě od shora dolů, takovým způsobem, který jsem u něj ještě nikdy nezaznamenala. Na sucho jsem polkla a ošila se. Proboha tohle v jejich době uměli? Proti mé vůli se mi to líbilo. Zrudla jsem.

„Nechtěl jsem tě urazit," vydechl. Teď jsem nevěděla, jestli myslí ten svůj pohled nebo, že mě nazval nenormální. Možná oboje. Zjišťovat to nebudu.

„Nech toho," řekla jsem otráveně.

„Čeho mám zanechat," zeptal se schválně. Užasle jsem na něj koukala.

„Ty mě provokuješ?" zavrčela jsem. Otočila jsem se k němu zády. Zuřila jsem. Opravdu mě dopalovala jeho hrozná arogance. Měla jsem chuť vztekle zakřičet. Nenechal mě ani na vteřinu vydechnout, když se před mnou opět objevil.

„Umíš velmi krásně tančit a zpívat," ještě si ze mě dělá srandu. Zasténala jsem. Takže soukromí, už je taky tabu.

„Ach můj bože," vzdychla jsem. Sesula jsem se na polstrované sedátko. Dala jsem si nohu přes nohu. Masírovala jsem si špičku chodidla, protože teprve teď jsem si uvědomila, jak mi pulzuje bolestí. Auu. Polohlasně jsem zaklela.

„Stalo se něco?" ptal se hned. Zvedla jsem k němu zrak. Vypadal ustaraně. Po domýšlivosti, nebylo ani památky.

„Tolik obav najednou," pronesla jsem ironicky. Pak jsem uslyšela bouchnutí vchodových dveří. Vyběhla jsem do předsíně. Damon mezi tím zmizel. Musím uznat, že ví, kdy se má vypařit.

„Ahoj Ellen. Ty pořád někam chodíš," pozdravila jsem svoji tetu.

„No to víš, mám hodně závazků. Ale necítíš se tu nějak moc sama? Já vím, je to velký dům. Můžeš si sem vzít nějaké kamarády. Ty dva, co jsi mi o nich říkala," vlídně se na mě usmála. Přikývla jsem, nijak jsem se k tomu dál nevyjadřovala. Kupodivu jsem se tu necítila vůbec sama. Spíš tu bylo někdy až moc těsno. Pro mě a ještě jednoho ducha. Když jsem Ellen pomohla vyskládat nákup, sedla jsem si konečně k notebooku. Napsala jsem bývalým kamarádům domů. A pak jsem se rozhodla podívat se do učení. Musela jsem toho spoustu dohnat. Zašila jsem se ve svém pokoji. Dokonce jsem se zamkla, i když jsem pochybovala, že by mi to v něčem pomohlo. Snažila jsem se soustředit na historii. Ale vůbec mi to nešlo, doplňovala jsem si různé datace, ale ať jsem napínala mozkové závity, jak jsem chtěla, nemohla jsem si vzpomenout na některé z nich. Teď se někde schovává, když ho člověk potřebuje.

No co. Zkusila jsem ho zavolat.
„Damone?" promluvila jsem do ticha, co panovalo v pokoji. V duchu jsem si spílala, proč ho sakra volám? Jsem snad padlá? Dřív než jsem stihla rozhodnout o svém psychickém stavu, objevil se přímo na mém měkkém koberečku v čele postele. Díval se na mě, s tázavě povytaženým obočím. Bože. Zabořila jsem hlavu do postele, kde jsem ležela na břichu. Když jsem se zase zvedla, tak seděl vedle mě.

„Mohu pro tebe něco udělat?" optal se zdvořile. Hltala jsem ho očima. Tohle začíná být hodně nebezpečné. Uvědomila jsem si svoje chování a rychle sklopila zrak.

„No, říkala jsem si, když jsi tu tak dlouho, jestli bys mi neporadil pár dat," vykoktala jsem přiškrceně.

„Zajisté," zářivě se na mě usmál. Zmateně jsem zamrkala a přečetla mu události, přičemž on mi k nim přiřazoval roky. Byl sečtělý, řekl mi všechno. I s pár podrobnostmi, co v učebnicích ani nenajdu. Zavřela jsem knihy s tím, že už je dnes neotevřu a odvážila se na něj podívat.

„Kam se vždycky ztratíš, když ...," nevěděla jsem jak tu větu dokončit. Zkoumavě jsem si ho prohlížela.

„Nikam, pořád jsem tady v domě, jen někde jinde. Umím se rychle a nepozorovaně vypařit," znovu se na mě usmál a se mnou to dělalo nečekané divy. Prudce jsem se nadechla a převalila se na záda. Bude lepší, když se budu dívat do stropu, než na jeho hezkou tvář. Ty úsměvy mi nedělají dobře. Tolik kluků, co se na mě už usmálo, ale nikdy ve mě ty úsměvy nevyvolaly takový zmatek, jako ty jeho.

„Hm," vydechnu. V mých představách se pokaždé přemístil, na nějaké neznáme místo.

„Co bys chtěla ještě vědět?" postrkoval mě k dalším otázkám. Jedna by se ještě našla.

„Nevím, jestli to není blbý. Ale můžeš mi říct, jak jsi umřel?" zeptala jsem se na rovinu. Otočila jsem na něj hlavu a čekala, co mi poví. Sice jsem se na něj nechtěla dívat, protože mě to moc rozrušovalo, ale musela jsem vidět, jak se při tom tváří.

„Spadl jsem ze schodů a uhodil se do hlavy. Otok mozku a to byl konec," odpověděl bez váhání.

„Promiň, já myslela bůhví, jaká smrt to byla a ono nic," řekla jsem. Myslela jsem si, že kdyby umřel nějak divně, možná by to vysvětlovalo, proč tu pořád je? Proč tu zůstal uvězněný.

„No ono na tom je zajímavé to, že mě někdo strčil a nevím, proč to udělal." Sdělil mi nevzrušeně. To mě dostalo. Vyjeveně jsem na něj poulila oči, neschopná to pobrat. Takže vražda, to už je něco jiného.

„Proč by někdo něco takového dělal? Měl jsi nějaké nepřátele?" zeptala jsem se neuváženě. Prostě jsem řekla hned tu první věc, co mě napadla.

„Pokud si dobře pamatuji, tak ne," zasmál se, když viděl moji bouřlivou reakci. Ale mě to nešlo do hlavy. Takový hezký, mladý gentleman a on ho někdo takhle sprostě zamorduje. Bylo mi ho líto. Nejraději bych ho objala. Ale připadlo mi to v tu chvíli, jako hodně velká opovážlivost.

„To je hrozný," pronesla jsem tiše, lepší odpověď mě v tu chvíli nenapadala. Upírala jsem na něj smutné oči. On se ale tvářil normálně, jeho obličej neprozrazoval sebemenší emoci.

„Už ani ne, za tu dobu, co jsem tady, jsem si na to zvykl. Na začátku jsem zuřil a vztekal se. Pak to ze mě vyprchalo," vysvětlil mi svůj vlažný postoj k věci. Přikývla jsem s pochopením.

„Měl ses ženit," zkonstatovala jsem a hned jsem měla možnost poznat, že tahle rána ještě nebyla zcela zhojená. Zatvářil se tak neuvěřitelně zničeně, až mě to samotnou bolelo. Vyčetla jsem z jeho očí, že tu, kterou si měl brát, velmi miloval. Chudák jeho snoubenka. Ztratit někoho takového. To musela být rána.

„Ano, ale než mohla být moje, zavraždili mě. Nejhorší na tom je, že než jsem se tu objevil jako duch, už se přestěhovali. Víckrát se tu neukázala," řekl tak sklíčeně. Chtělo se mi brečet. Sice jsem nikdy nebyla nijak zvlášť citlivá, ale jak by mě tohle mohlo nechat chladnou?

„Je mi to moc líto, nemohl jsi ani pátrat po tom, kdo tě zabil," vyslovila jsem nahlas, další jasnou věc. Už zase vypadal normálně. Svoji bolest skryl za masku. To znám, často tenhle um využívám, dřív jsem nedělala nic jiného, než se přetvařovala.
Začal mi zvonit mobil. Damon zůstal sedět, jen na mě zvědavě civěl.
Byla to Lizzie.

„Ahoj," promluvila jsem do telefonu, při tom jsem nespouštěla zrak z osoby vedle sebe.

„Ahoj Chelsea. Jak se vede? My se s Chrisem strašně nudíme. Nemohla bys přijít k nám? Něco podnikneme," promluvila. Zamračila jsem se. Zdaleka jsem neměla všechno hotové, i když jsem se k učení dneska neměla v plánu už vůbec přiblížit. V tom mě napadlo něco jiného.

„To nejde, ale mohli byste přijít ke mně," navrhla jsem. Damon tázavě zvedl krásně tvarované obočí. Schválně jsem na něj udělala obličej. On vyprskl smíchy. Musela jsem se držet, abych se k němu nepřidala. Ještě jsem ho neslyšela se smát, a ten zvuk byl jednoduše, úžasný.

„Dobrá. Budeme tam tak za deset minut, čekej nás," rozloučila jsem se s ní a zavěsila.

„A ty tu nebudeš okounět. Nebo mě budeš rozptylovat. Je ti jasné, že oni tě neuvidí, zatímco já ano. Kdyby mě viděli, jak se s tebou vybavuju, nepochybně by sem příště přišli se svěrací kazajkou," nakázala jsem mu.

„Proč bych tě měl poslechnout?" zeptal sebevědomě. No to si snad dělá srandu?

„Co to na mě sakra zkoušíš. Nechci kvůli tobě, jít do blázince!" vyprskla jsem pobouřeně. On si to ale náležitě užíval. Měl přimhouřené oči a vysloveně se mi vysmíval. Měla jsem neodolatelnou chuť, ho něčím těžkým přetáhnout přes hlavu.

„Víš, co by mě zajímalo? Když tě dokážu zhmotnit, můžu tě i praštit, nebo se pletu?" zeptala jsem se ho jedovatě. Jemu se vesele zablýskalo v očích.

„Můžeš to zkusit," vyzval mě se smíchem, ale to nevěděl, že jeho narážku vezmu vážně. Zvedla jsem se z postele. Rozhlížela jsem se po pokoji po něčem velkém a těžkém. Aaaa. Popadla jsem velkou porcelánovou vázu a vydala se za ním. Poprvé jsem v jeho očích uviděla pochybnosti. Odfrkla jsem si.

„Pojď mě chytit za ruku," vábila jsem ho k sobě. Našpulila jsem na něj pusu.

„Až položíš tu rodinnou vázu," zvedl se z postele a došel ke mně. Proti mé vůli se mi rozklepaly ruce, tak jsem ho radši uposlechla. Pak mě něco napadlo. Váhavě jsem ho chytila za ruku, stalo se to, co pokaždé, radši jsem ho moc nepozorovala. Jeho to ale zatím nemrzelo a nadšeně sledoval svou proměnu. Když už byl kompletní, odváděla jsem ho s sebou k velkému stojacímu zrcadlu. Na chvíli jsem zastavila, mrkla na něj, jestli pochopil, co se chystám udělat. Evidentně ano, protože se najednou zatvářil zvědavě.

„Tohle by mě nenapadlo," vydechl. Ušklíbla jsem se. Pevně jsem mu stiskla dlaň a přitáhla ho k sobě tak, aby se vešel na šířku plochy zrcadla. První jsem se podívala na jeho lehce zrůžovělou tvář a pak pomalu pootočila hlavu k našemu odrazu. Byl tam. Jeho odraz byl stejně tak skutečný, jako on sám. Nevěřícně mrkal.

„Wow. To není možné," vydala jsem ze sebe.

„To není normální. Tím pádem by mě mohli vidět všichni, kdybys mě držela," zkonstatoval. Řekl nahlas přesně to, na co jsem v tu chvíli myslela. Nevím proč, ale najednou jsem nechtěla, aby byl vidět. Nechtěla jsem se o něj s nikým dělit.

To je absurdní, plísnila jsem se v duchu. Zahnala jsem takové myšlenky, místo toho jsem k němu zvedla hlavu. Jelikož byl skoro o hlavu vyšší, musela jsem ji opravdu zaklonit, abych mu mohla pohlédnout do očí. Zadívala jsem se hluboko do nich. Chvíli se usmíval, ale pak se začal tvářit nadmíru vážně, jako by si něco uvědomoval a to něco ho zaskočilo. Nemohla jsem nad tím dál hloubat. Zezdola jsem uslyšela zvonek, v tu dobu mě Damon pěvně držel za ruce. Najednou jsem od něj nechtěla jít, ale musela jsem. Cítila jsem, jak mezi námi panuje nepochopitelná atmosféra. Něco jiného, nadpozemského. Přesto jsem od něj odstoupila a pustila ho.

„Musím jít," odkašlala jsem si. Už jsem se na něj nepodívala a běžela dolů.

„Ty joooo," uslyšela jsem za dveřmi. Musela jsem se smát jejich výlevům. Ještě než jsem se pro ty dva stavila, nakoukla jsem do salónku a řekla Ellen, že si sem beru kamarády.

„Baf," vykřikla jsem, když jsem otevřela dveře. Liz polekaně zaječela a pověsila se na evidentně spokojeného Chrise.

Zbláznil jsem se.

Naprosto jsem přišel o rozum. Jinak si tuto situaci a všechny ty podivné věci nedokážu vysvětlit. Od té chvíle, kdy se tu objevila Chelsea, ten anděl, převlečený za člověka, je všechno naruby. Vše se pro mě změnilo. Rázem jsem přestal být pouhý přelud, duch. Zhmotnil jsem se.
Nemůžu tomu pořád uvěřit, ale stalo se. Jsem z toho vyděšený. Snad víc, než Chelsea. Připadá mi, jakoby se se svým údělem smířila, i když to spíš byla jen klidná maska, za kterou skrývá své pravé pocity. Když jsem jí podal ruku při představování, stalo se to. Něco nadpozemského a pro mě, jako probuzení z dlouhého a nudného snu.

Probral jsem se do reality. Dotkla se mě a já okamžitě poznal, že se něco děje. Ucítil jsem příjemné teplo, které se mi rozlévalo po celém těle. Bohužel to skončilo tak rychle, jak to začalo. Věděl jsem, že to musím zkusit znovu, ale ona o tom nechtěla slyšet. K mému překvapení jsem ji ale přemluvil, nebo spíš donutil. Viděl jsem na ni, že už ji to unavuje.

Potom v tom křesle, jsem u ní klečel, ale ne jako duch, ale jako muž. Díky ní. Viděl jsem, jak jí jiskří oči. Viděl jsem ji pořádně, ne jako předtím, nejasně. Byla krásná. Když mi položila ruku na tvář, bylo to tak nádherné, až mi docházela slova. Nic podobného jsem za svůj život necítil. Ale nenechal jsem se tím ovlivnit. Věděl jsem, že mě musí držet, abych byl normální, jestli se tomu tak dá říkat.

U zrcadla jsem se podruhé narodil. Nechápu to a to mě zneklidňuje. Je to divné. Ale nevím, kdo za to může, jestli ona, nebo já. Osud si s námi hraje. Ale pořád ji mám v hlavě. Vím, že jsem tu zůstal z nějakého důvodu, k vyřešení celé té záležitosti jsem se přiblížil až teď, když je tu ona. První záchytný bod. Další musím podniknout já. Tedy musím k němu přesvědčit Chelsea . Potřebuju ji. Ona už do toho plánu spadá, ať se jí to líbí nebo ne. Zahrnula se do něj sama, když se tu objevila. Ale nejvíc potřebuji, aby mi důvěřovala, což bude těžké, nevypadala jako člověk, který jen tak někomu uvěří. Tím méně pochybnému zjevení v domě, ve kterém žije. Byla však zvědavá, pořád se mě na něco vyptávala. Mě to ale nevadilo, zjistil jsem, že je to skvělý pocit, někomu se jen tak svěřit. Mluvil bych s ní od rána do večera. I když se stydím za to, že já jsem se jí v podstatě na nic nezeptal. Takže o ní nic nevím. Rozhodl jsem se to změnit, tím si ji nepochybně získám. A udělám to hned. Šla pro své přátelé dolů, když ji budu pozorovat, něco o ní zjistím. I přesto, že mi zakázala za ní jít. Musím. Chci. Zajímá mě. I když je to asi jen z jednoho jediného důvodu a to, že je jediný člověk, s kterým se můžu bavit. Jediný člověk, který je schopen dostat mě zpět.

Pomalu jsem sešel schody a pozoroval ji. Zrovna vyšla ze salonku od tety a zamířila ke dveřím, mě si nevšimla. Záměrně vyděsila dívku, která se teď věšela na nějakého kluka. Ten byl ale rád, jak se k němu tiskla, to bylo evidentní. Usmál jsem se. Po dlouhé době vidím někoho v mém věku. Většinou se tu pohybovaly starší dámy, které už začínaly senilnět. Schoval jsem se do stínu v hale, aby si mě Chels nevšimla. Jak je tohle jiné oproti tomu, co jsem dělal dříve. Jak jsem se chtěl nechat vidět, teď se místo toho schovávám. Zábavné.

„Pojďte dál. Vítejte," uvedla je přívětivě dál. Oba dva váhavě překročili práh.

„Tady je to jak v muzeu," zabrbral kluk. Vešel směle dovnitř a rozhlížel se kolem sebe.

„Uvnitř to za denního světla nevypadá tak hrůzostrašně, jak jsem si představovala," zkonstatovala dívka po chvíli rozhlížení. Chelsea se na ně usmívala.

„No jistě, pomalu a jistě to tu začínám mít ráda. Pojďte, seznámím vás s Ellen," zavelela a táhla je za sebou. Já jsem je pomalu následoval. Prohlížel jsem si celou dobu všechny v místnosti. Cítil jsem se skoro tak, jako bych tu byl s nimi, i když to tak ve skutečnosti nebylo.

„Máš sympatické kamarády," neodolal jsem a promluvil jsem nahlas. Chelsea sebou viditelně trhla, nikdo si toho naštěstí nevšimnul. Jen já jsem musel zdusit smích. Zamračeně se na mě otočila, mezitím, co se její přátelé bavili s tetou. Bylo na ní vidět, že by mě nejraději zhmotnila a uškrtila, ta představa mě rozesmála. Tím jsem ji ještě víc rozzuřil.

„Tak co, ukážeš nám celý dům? My se chceme bát," šťouchnul do ní Chris, jak jsem zjistil jeho jméno, při jejich představování tetě Ellen. Chelsea se vzpamatovala, nenamáhala se mě zpražit pohledem a vyvedla je ze salonku. Já jim byl samozřejmě v patách. Vzala je do kuchyně.

„Tady to vypadá normálně, jinak je to tu s těmi svícny a lenoškami moc zajímavé. Já tu chci taky bydlet," povídala uznale Liz.

„Jo zajímavé, to jo. Ale někdy se tu vyskytnou věci, až moc otravné. Do kterých, bych nejraději kopla," pronesla sladce. Při tom se podívala mým směrem. To děvče se mi začínalo čím dál tím víc líbit. Navíc se mi zamlouval fakt, že se díky ní poslední dobou směju víc, než za celou dobu tady. I když mi teď dala okatě najevo, že má chuť mi fyzicky ublížit. Jak milé. Na druhou stranu jsem ji celkem chápal, přece jenom, jsem někdy byl víc než otravný. Těšil jsem se na to, až si to se mnou bude chtít vyřídit. Snažil jsem se, ale nepřemýšlet nad tím, jak by asi reagovali její kamarádi na to, kdybych se jí náhodou dotknul. Děsivá záležitost hlavně pro ně. Rozhodně jsem ale tušil, že jednou nastane chvíle, kdy mě uvidí. Nevím jak a proč, věděl jsem to. Uvědomil jsem si, že už jsem začal mluvit i přemýšlet jejich mluvou. To mě nadchlo, protože jsem věděl, že ji to rozčiluje. Šel jsem zase za nimi. Ona se rozhodla, je provést po celém domě a udělat jim exkurzi. Stoupal jsem po schodech za Chrisem.

„Co je tamhle?" ptala se zvědavě Liz. Už jsme prolezli všechny pokoje v druhém patře. Musel jsem uznat, že si Chels vybrala zajímavé kamarády. Určitě se s nimi nenudí. Teď Liz ukazovala na strop v hlavní chodbě naproti schodům. Byla tam páčka, kde se nachazela vstupní dvířka na půdu, která když se otevřela, sjely dolů schůdky, po který se dalo vystoupat nahoru. Věděl jsem, co tam je, ale ani náhodou jsem nechtěl, aby tam šli. Chels se tam se zájmem podívala. Vyhledala mě pohledem.

„Nechoď tam," vyjekl jsem varovně. Zamračila se, kdyby tu neměla přátele, určitě by ze mě začala dolovat důvod.

„Prostě ne. Nepřeju si to," dodal jsem. Odpovědí na to, jí v očích zaplál vzdor. Měl jsem na ní jít po dobrém. Už jsem měl možnost poznat, že nemá ráda, když se s ní takhle mluví.

„Kam koukáš?" zasmál se Chris. Když postřehl, jak na mě Chels soustředěně zírá. Vmžiku se vzpamatovala a strčila do něj, aby tak odpoutala pozornost od sebe.

„Nevím, co tam je, možná bychom to měli jít zkontrolovat?" řekla schválně, ale já to čekal. Oplácela mi tak stejnou mincí. Nemohl jsem nic dělat. I když. Zářivě jsem se na ní usmál. Než mohla cokoliv udělat, zastoupil jsem jí cestu. Což pro ni byla nepřekonatelná překážka, kdyby se mě dotkla, oba její kamarádi by prodělali šok a to si nemohla dovolit. A kdyby se mě snažila obejít, vypadalo by to trochu divně.

„Jo jasně," odpověděl Chris a už skákal, aby mohl stáhnout dvířka dolů. Nedařilo se mu to.

„Víte co, tak někdy jindy," řekla radši, když viděla, že já se ani nehnu. Oba jí poslechli, i když trochu nerozuměli té náhlé změně názoru a po nějaké té době odešli domů. Zůstal jsem stát nahoře, když je šla vyprovodit. Pak přišla za mnou. Upírala na mě tázavý pohled.

„Tak? Copak je nahoře?" vyzvídala. Uznal jsem, že nemá cenu ji tam nepouštět. Stejnak by si tam našla cestu, tak i tak.

A/N

Ahojky holky (řekla bych i kluci, ale silně pochybuji, že je tu, nějaký který mi to tu čte).

Nová kapitola, trochu delší, ať mi neutrhnete hlavu za to čekání!
Tak co říkáte?
Malá epizodka u zrcadla!
Kousek s Damonovym POV!
Líbí se Vám jeho myšlenkové pochody?
A copak se asi skrývá za dvířky na půdu?
Nějaké nápady? Myšlenky?

Dejte mi vědět!
Děkuji za votes a comments!

Love ya!