„Ahoj Chels. Jak ses měla?" Ellen prošla kolem mé ztuhlé osoby a hned začala vytahovat věci z nákupní tašky. Já jsem byla stále v šoku tak, že jsem se nedokázala ani pohnout.

„Proboha, je ti něco? Jsi bledá jak smrt!" Vykřikla starostlivě, když postřehla moji nezdravou barvu. Natlačila mě na židli u kuchyňského stolu, do ruky mi vrazila sklenici vody a donutila mě ji vypít až do dna.

Hlavně jí neříkej, že ses teď dotkla ducha. To jsem si celou dobu opakovala v hlavě. Musela jsem si zkousnout ret. Ještě že má Damon tak pohotové reflexy. Ježíši! Co by se stalo, kdyby ho viděla? A viděla by ho vůbec? Na to radši ani nemyslet.

„Už je to dobrý, jen se mi zamotala hlava, vylila jsem džus, vytírala jsem to a pak se rychle zvedla," pohotově jsem vysvětlovala. To se stává, ne? Asi jí to přišlo dost věrohodné, protože to vypadalo, že se jí ulevilo.

„Dobře, dneska bych potřebovala od tebe pomoct s úklidem, kdybys byla tak hodná. Co škola, jak to jde?"
Odpovídala jsem jí na otázky a těšila se, až budu konečně sama. Musím přemýšlet, než vybuchnu. Nakonec mě propustila, tak jsem vyběhla nahoru.

„Přijď za chvilku, dám ti lux a vysaješ nahoře," křikla za mnou Ellen, já jsem jen něco zahuhlala a hnala se dál. Rychle jsem zapadla do pokoje a opřela se o dveře. Já na tohle nemám, na tohle nemám nervy, hlavně ne na tolik podivných událostí, co se dějí v rychlém sledu za sebou. To je na jednoho člověka moc.

Co to bylo tam dole? Vždyť to není možné, je to duch a ona se mu zhmotní ruka jen pod mým dotykem.
V tom mi něco došlo. Když jsem ho viděla poprvé, omdlela jsem a nakonec jsem se ocitla ve své posteli. Takže mě musel odnést, jinak si to nedovedu vysvětlit. On mě tedy může vzít do náruče, stisknout moji ruku a tak dále. No to mě spolehlivě odklonilo od mého plánu udržovat si od něj odstup. Zaručeně to bude chtít zkusit znovu. Ach ne!

„Je ti asi jasné, co se to dole událo," promluvil někdo těsně u mě. Strachy jsem vyjekla.

„Tohle mi nedělej sakra, budu mít z tebe infarkt," začala jsem na něj řvát, ale pak jsem se ztišila, abych sem nepřilákala Ellen. Odstoupila jsem od něj pro jistotu o pár kroků.
„Ne, a to opravdu nevím, nevyznám se v těch duchovních serepetičkách," řekla jsem zoufale. Upírala jsem na něj dokořán otevřené oči. Tvářil se neutrálně. Vypadal, jako by se ho nic z toho, co se stalo dole, nijak nedotýkalo.

„Chápeš, že jsem se snažil dotknout už tolika lidí a vždy mi ruka jen tak projela?" Ach, skvěle. Takže přece jen je to neobvyklé i na ducha. Měl přimhouřené oči a zkoumavě si mě měřil od hlavy k patě, jako bych byla osmý div světa.

„Já nevím, co se stalo... teda vím. A vím ještě tohle, už se to nikdy nebude opakovat," upozornila jsem ho. Což jsem asi neměla dělat. Protože až v tu chvíli vypadal, že mu došlo, že k němu mluvím. Pak se na mě zamračil, což společně s lehkým úsměvem, který se záhy objevil na jeho rtech, vyhlíželo vážně zajímavě. Přejel mi z toho mráz po zádech.

„Jak jsem se dostala do postele, když jsem tě poprvé uviděla a omdlela?" Zeptala jsem se schválně. Odpověď na otázku jsem znala, jen jsem na to chtěla upozornit. Udiveně se na mě zamrkal, pak mu to pravděpodobně došlo. Otevřel pusu do velkého O, to vymazalo ten pozoruhodný výraz z jeho obličeje.

„To já," uznal. Takže se to už muselo stát, ale on si to vůbec neuvědomil a já už vůbec ne. Podíval se na své ruce a pak na mě.

„Zapomeň," zahučela jsem.

„Prosím, chci si tím být jistý. Musím se přesvědčit, copak ty nejsi zvědavá?" Řekl to tiše a tak melodicky, že se mi téměř zastavilo srdce. Zahrál na tu správnou strunu ve mně. Nějakou dobu trvalo, než mi jeden důležitý orgán znovu naskočil a pak bušil tak rychle, že jsem měla co dělat, abych to udýchala. S velkou dávkou sebezapření jsem zavrtěla hlavou.

„Chelsea! Máš tady ten lux," křikla na mě Ellen ze zdola. Podívala jsem se na dveře, před kterými stál Damon. Ten si založil paže na prsou. Vypočítavě se na mě usmíval. Ach. Jak dokáže být jeden duch, naprosto otravný. Prostě skrz něj projdi a je to. Ale co když se zhmotní, já do něj narazím a spadnu na zem? Tak či tak to musím risknout.

Dodávala jsem si odvahu. Pak mi došlo, že je tu ještě jeden vchod do pokoje. Chytře jsem se na něj usmála a otočila se na podpatku. Ale to jsem nepočítala s tím, že se přede mnou v mžiku objeví. No jistě, on to přece taky musí vědět. Zas tak chytrá asi nejsem, když jsem zapomněla, že tu bydlí přece jen o trošičku déle než já.

„Chelsea, slyšíš!?" Uslyšela jsem ze zdola.

„Už jdu," zavolala jsem. Vrhla jsem na něj zuřivý pohled. „Musím jít," zavrčela jsem na něj, ale jeho výraz byl neústupný.

„Prosím," řekl jen. Já jsem si povzdechla.

„Dobře, jdu to vyluxovat, a pak si se mnou můžeš dělat, co chceš, mně je to jedno," utrousila jsem neuváženě. Jemu radostně zajiskřilo v očích a pak odstoupil. Já jsem si až potom uvědomila, co jsem to zase řekla. No jasně, může mě klidně zamordovat. Vztekle jsem popadla lux a šla vysát. Schválně jsem to prodlužovala, ale jemu jsem neunikla, asi jsem v sobě měla nějaký vnitřní alarm, protože jsem ho cítila, když se objevil v místnosti. Unaveně jsem se k němu otočila.

„Je velmi zajímavé pozorovat, jak se technika vyvíjela. Kdybys viděla, jak naše služebné uklízely!" Pronesl naprosto uchváceně.
Protočila jsem oči. No jak tak koukám, pro něj je zajímavé všechno. Ještě že si vzal k srdci moji prosbu o tykání. Ellen si dole zapnula televizi. Než jsem se vrátila do pokoje, chvilku mě přemlouvala, abych se k ní přidala. Ale já jsem šla nahoru, protože jsem musela splnit svůj hrůzostrašný slib. Já jsem byla ale vážně unavená a moje nálada se dostávala pod bod mrazu. Tak jsem se usadila pohodlně do křesílka, co bylo u krbu. Byli jsme sami v salonku v druhém patře. On ke mně pomalu došel.

„Jistě máš mnoho otázek, klidně se ptej. Pochybuji, že jsi viděla dříve více duchů," pravděpodobně se mě snažil rozptýlit. A samozřejmě, že jsem měla otázky, ale teď jsem neměla náladu cokoliv rozebírat.

„Teď ne, můžeš to zkusit znovu," zamumlala jsem. On jen přikývl. K mému překvapení ke mně poklekl. Nevím proč, ale tahle situace mi připadala strašně vtipná. Podívala jsem se mu do očí. Poprvé za celou dobu se mi zdálo, že na mě doopravdy kouká, ne jako před tím, jakoby přes clonu. Pak se podíval dolů na moje ruce, křečovitě složené v klíně. Otevřela jsem mu dlaň. Na nic nečekal a chytil mě. Hned jak se mě dotkl, poznala jsem, že se bude dít to samé jako předtím. Jeho ruka nebyla už tak ledová, začala teplat pod mým dotykem. Podívala jsem se naše spojené ruce. Jeho už měla stejnou barvu, jako má. Zalapala jsem po dechu. Oběma nám v tu chvíli hlavou probleskla asi stejná otázka. Druhou rukou si začal vyhrnovat rukáv saka a košile. Měl důvod, zhmotnění pokračovalo dál, jeho paže začala být jako živá. Jakoby se mu barva postupně rozlévala do těla směrem od místa, kde se naše kůže dotýkala. Zírala jsem na něj naprosto ohromená. Chtěla jsem, aby to došlo ještě dál, aby byl celý jako živý. Skoro jako ve snu jsem zvedla druhou ruku a konečky prstů jsem ho pohladila po tváři. Cítila jsem ho normálně, jako bych se dotýkala kohokoliv jiného. Údivem jsem pootevřela pusu. Pod mým dotykem se dělo to samé, co s jeho rukou. Najednou jsem se dívala, jak přede mnou klečí normální člověk z masa a kostí, s mojí dlaní položenou na jeho tváři.

„To není možné," zašeptal. Znovu jsem se mu zadívala do očí. To mi vzalo všechen dech. Byly pomněnkově modré. Jako samotné nebe. Teprve teď jsem si toho všimla. Jednoduše kvůli tomu, jak byl mrtvolně bledý, předtím se mi totiž zdály tmavé. Takový omyl. Tohle bylo milionkrát krásnější. Měl černé husté řasy. A ty oči! Nemohla jsem se od nich odtrhnout.

„Máš tak modré oči," vypadlo ze mě. Ale v tu chvíli mi to připadalo vhodné. Odtrhla jsem se od těch dvou hlubokých studánek a prohlížela si ho celkově. Už to nebyl duch, prostě přede mnou klečel extrémně přitažlivý kluk v divných hadrech.

„Jestli to byl kompliment, tak vřele děkuji," odpověděl na mou poznámku. Já jsem na něj civěla jako zhypnotizovaná.

„Jak to, že se to děje? Proč zrovna se mnou," zeptala jsem se impulzivně, i když jsem věděla, že on ví asi tolik, jako já.

„Nemám nejmenší tušení, ale také bych rád znal odpovědi," přitakal. Pořád jsme tam byli ve stejné pozici. Snad jsme se ani nepohnuli. Zkusila jsem sundat ruku z jeho obličeje. Když jsem to udělala, začal zase blednout. To mě dostalo ještě víc a jeho taky, když viděl můj zklamaný výraz. Můj dotek nemá trvalejší následky... bohužel. Rychle jsem ji vrátila na to samé místo, abych napravila způsobené škody. On se na mě smutně usmál.

„Naneštěstí tu nebudeme moct zůstat napořád," řekl tiše. V tu chvíli jsem ztuhla. Jak byl u mě tak blízko, ucítila jsem po jeho slovech na sobě závan dechu. To mě vyvedlo z míry. Jak to, že můžu cítit jeho dech? Byl ledový a už jednou jsem ho cítila, ale to jsem si myslela, že jsem si to jen vsugerovala, nic víc, ale byla to pravda. Skrze páteř mi projela elektrizující vlna. Z nějakého nepochopitelného důvodu mi v tuhle chvíli připadal jako jeden velký, krásný magnet. Už jsem ho párkrát viděla, ale ještě ani jednou ne takovým způsobem, jako bych se na něj pořádně podívala, až tady a teď. Měl velmi pohledný obličej, každý by se nad ním musel pozastavit. Nejvíc mě ale zaujaly jeho oči. Ten odstín jejich duhovek, mohla bych se na něj dívat pořád. Pak jsem ale sklouzla pohledem na jeho ústa. Už je neměl bledě modré, ale červené, přímo k nakousnutí. Musela jsem se upozornit, že už je nějakou tu dobu po smrti, a že tu krásnou barvu má jen díky mému hlazení. Málem jsem vyprskla smíchy nad vlastními myšlenkami.

On se na mě usmíval. A neuvěřitelně mu to slušelo. Se mnou vážně není něco v pořádku. Pomalu a jistě jsem pod jeho úsměvem roztávala v nerozumně myslící hmotu. Zaraženě jsem koukala na jeho rty. Pak jsem se podívala do jeho očí. Jeho úsměv zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Zdál se být nějak zaskočený. Pak ode mě najednou odskočil, jako bych měla lepru a on se mě štítil. Překvapeně jsem na něj civěla. Co mu přeletělo přes nos? Umí snad číst myšlenky? Chvilku tam jen tak stál - zase jako duch - a pak se vypařil. Dokonce měl tu drzost a ani nic neřekl. Já se tady kvůli němu stresuju a on si jen tak zmizí! Bez jediného slůvka! Rezignovaně jsem zapadla do křesílka a po chvíli zařezávala.

Další den jsem se probudila pozdě ráno. Byla sobota. Bohužel mě nikdo nepřemístil do postele, takže mě bolelo za krkem, protože jsem pokroucená celou noc v křesílku prospala. Vzorek polstrování jsem měla obtisknutý na tváři. Byl to na mě ale pohled. Vypadala jsem příšerně, s rozcuchanými vlasy jako divoženka. A připadala jsem si šíleně unavená, i přesto, že jsem spala víc hodin než obvykle.

Když jsem sešla dolů, nikde nikdo.

„Ellen?" Zavolala jsem. Jen ticho. Pro jistotu jsem nahlédla do předpokoje a pak šla do kuchyně. Na lince byl lísteček. Jela nakoupit.

Vypadalo to, že Damon trucuje, nebo něco takového, ačkoliv vlastně ani nevím proč. Pozitivní na tom bylo, že jsem si aspoň na chvíli oddychla od tohohle nesmyslného šílenství. Šla jsem do obývacího pokoje a zapnula si televizi. Našla jsem svůj oblíbený hudební kanál. Začaly hrát dobré písničky. Vykřesala jsem v sobě dostatek energie a náladu, abych začala poskakovat v rytmu hudby po celém pokoji. Na vteřinu jsem na všechno zapomněla, potřebovala jsem rozhýbat ztuhlé svaly. V hlavě jsem neměla nic, žádné stěhování, nevítaného ducha a ani nové kamarády. A užívala jsem si to. Začala jsem si dokonce zpívat. Stačilo to na to, abych se konečně uvolnila. A to se nestalo od té doby, co jsem se přistěhovala, což bylo celkem smutné, když jsem tu pobývala zatím jen pár dnů.
Běhala jsem po tom pokoji jako smyslů zbavená. Byla jsem v přesně takové náladě, že když jsem uviděla podnožku, rozhodla jsem se ji nějakým elegantním způsobem přeskočit. Ale nepočítala jsem tak moc se svou nešikovností. Špičkou nohy jsem zavadila o hranu nábytku a letěla obličejem dopředu.

Už jsem se viděla rozmázlá na zemi, ale byla jsem zachycená.

A/N

Zase jsem si pospíšila! Abych vás potěšila! No jo ráda dělám lidem radost haha!

Tak doufám, že se Vám bude líbit!

Napište mi komu z Vás se rozbušilo srdce při jedné ze scén hihi:D

A koho z Vás to překvapilo heh!

Napište mi všechny Vaše dojmy!

A zase příště!

Btw. Moc mě potěšily komenty u poslední kapitoly, prostě mě vždy dostanete do kolen!

Takže...

LOVE YA!