„Ach můj bože," vypadlo z něj. Nepochybně si teď v hlavě přehrával všechny ty momenty, kdy jsme nebezpečně blízko kroužili kolem tohoto tématu. Mě v mysli vytanula vzpomínka na tu noc, kdy to ze mě chtěl vytáhnout a nakonec, i on sám zapomněl, co že to po mě chtěl, když se na mě vrhnul.

„Nejsem si jistá, jak se s tím vyrovnám. Všechno ve mně se tomu vzpírá. Nevzpamatuji se z toho," musela jsem mu říct, jak to cítím. Bez varování se ke mně natáhl a najednou jsem se octla usazená na jeho klíně. On se opřel a mě si k sobě přitisknul. Tiše jsem zavrněla, jak moc příjemný pocit to byl.

„Vzpamatuješ, jsem přece jen přízrak," odvětvil tiše, přitom vdechoval moji vůni. Brněla mě kůže po celém těle.

„Vlastně máš pravdu, kdo mohl vědět, že se zamiluji do několikset let starého, arogantního ducha," povzdechla jsem si s vážnou tváří. Cítila jsem, jak mu v hrudi zabublal smích. Jak se to nehodí k téhle chvíli, přesto, co jiného dělat v posledních několik hodinách. Dokud se nerozplyne a nezmizí už nadobro z mého života.

Spolkla jsem další dávku vzlyků.

„Vím, že to zvládneš. Jsi silná. A teď mi musíš slíbit, že až budu pryč, neuděláš nějakou hloupost. Víš, co tím myslím. Nechci, aby ses zabila, jen kvůli tomu, abys byla se mnou," hustil do mě. Zvláštní je, že nad touhle alternativou jsem vůbec nepřemýšlela. Právě jeho slova mě na chvíli připravila o dech. Bylo by to možné? Posmrtný život s Damonem?

Jak lákavá představa.

„Chelsea?" ozval se, když jsem dlouho neodpovídala. Odtáhl se ode mě tak, aby mi viděl do obličeje. Vypadal vyděšeně. „Neuvažovala jsi o tom, že ne?" mírně se mnou zatřásl. Než jsem vůbec stihla otevřít ústa, abych to zamítla. „ Nedělej to! Rozumíš? Zničila bys tím hodně lidí. Tvoji tetu, Liz a Christophera. Nevím, jak to na druhé straně chodí, ale jestli tě tam uvidím dřív než za nějakých 80 let, tak si mě nepřej," zapřísahal mě.

„Dobře," přikývla jsem. Pousmál se. „Pokud si to nepřeješ," dodala jsem.

„Sakra, že bych si přál být sobec, ale nejde to. Nebylo by to správné... o tom se nebudeme vůbec bavit," ukončil tuhle konverzaci. Na chvíli jsme oba dva ztichli. Já jsem se zaposlouchala do jeho klidného dechu a snažila se vložit do paměti teplo jeho pokožky, hebkost rukou, které mě hladily po zádech. Jednoduše vše, co jsem na něm zbožňovala.

„Měl bych tě nechat jít spát. Nevím, přesně co nás zítra čeká," prolomil ticho. Bez řečí jsem sklouzla z jeho klína. Vzal mě za ruku a vyšli jsme ze salónku, připadala jsem si jako hadrová panenka, jako loutka, neschopna se pohybovat z vlastní iniciativy. Vůbec jsem nedokázala nahodit mozek do chodu. Musím přemýšlet! Přijít na nějaké východisko.

„Není něco v tom deníku? Nějak to přece musí jít zachránit," zoufalství v mém hlase mi přišlo zarážející. I on si to uvědomoval. Dívala jsem se, jak mu ztvrdly rysy a o něco silněji mi stisknul ruku. Pořád kráčel směrem k pokojům. Pak jsme zašli do mého. Jak jinak.

„Neexistuje nic, co by mě tu udrželo, ani naše láska. Nepatřím sem, už dávno jsem měl být jinde," povzdechl si, když se za námi zavřely dveře. Pustil mou ruku a sám si obě zastrčil do kapes. Obočí se mu stáhlo do hrozivé linky.

„Ale jsi tu. Přece jsem ti dokázala díky našemu spojení vrátit zpět tvoje tělo..." nemínila jsem se vzdát, prostě jsem nebyla ten typ.

„Pořád jsem ale mrtvý," odvětvil tiše a bezvýrazně. Došla jsem k němu. Stoupla jsem si před něj a položila mu ruku na hruď.

„Kdyby ano, mohla bych tohle?" odhodlaně jsem vyjela prsty výše. Poprvé jsem se v jeho přítomnosti přemluvila k nějakému vlastnímu činu. Vždy jsem jen tak nečinně stála a přijímala jeho něžnosti, jelikož jsem nedokázala na nic jiného vůbec pomyslet, když mi opar vážně zastřel všechny smysly. Málem jsem se znovu ztratila, když ke mně zvedl oči. Pomalu a jistě jsem se utápěla v modrém oceánu. Roztřeseně jsem se nadechla a radši se dívala na své prsty putující vzhůru po linii jeho krku. Přistoupila jsem k němu blíž. Uslyšela jsem, jak zatajil dech. Prudce se mi rozbušilo srdce, když mi položil ruce na boky. Byla jsem si téměř jistá, že mě odstrčí, ale on to neudělal. Nedokázal si mě odepřít, za což jsem mu byla vděčná.

Přitáhnul si mě k sobě. Dál už mě nenechal pokračovat v mé ukázce, jeho naprosté živosti. Vzal to do svých rukou. Přičemž já jsem ztratila veškerou svou sebekontrolu. Fascinovaně jsem pozorovala, jak mu barva očí potemněla. On se mi však do očí nedíval. Prohlížel si mě. Celou, od shora dolů. Tenhle pohled u něj několikrát zahlédla a vždy patřil jen mě. Pořád s rukama na mém pasu, do mě zatlačil tak, že teď jsem stála opřená o sloupek postele. Následoval mě a přitiskl se ke mně. Měla jsem dojem, že jsem na malý moment ztratila vědomí. Už jsem myslela, že snad shořím v návalu horka, když mě konečně políbil. Hladově a vášnivě. Tak, jak to umí jen on. Vždy do toho dal vše a mě tím ničil. Bezmocně jsem zasténala.

„Jsi jako krásná siréna. Nedokážu se ti ubránit," zašeptal ochraptělým hlasem. Jeho přirovnání se mi líbilo.

„Tak se nebraň," poradila jsem mu. Tlumeně se zasmál a znovu podnikl nájezd na moje rty. Jeho ruce bloudily po mém těle. Přestože mě líbal stále divočeji, věděla jsem, že je napjatý. Pak se ode mě odtáhnul.

„Vím, co chceš. Buď si jistá, že já poslední dobou nemyslím na nic jiného, ale nechci ti ublížit ještě víc, než doteď," promluvil. Vůbec jsem nic tak morálního nečekala. A vůbec se mi jeho náhlé zábrany nelíbily. Ublíží mi, když neztratí rozum, tak jako já pokaždé, když se mě dotkne.

„Potřebuju, abys mě zbavil rozumu. Nesmíš mě nechat přemýšlet," škemrala jsem, ale byl rozhodnutý. Kupodivu mě nepřepadlo zklamání. Byl prostě gentleman do morku kostí. Dřív mě to neuvěřitelně rozčilovalo, teď je to jedna z věcí, kterých si na něj nejvíc vážím.

Smutně se na mě usmál a zajel mi rukama do vlasů. Několik vteřin tak setrval. Pak jsme se přesunuli na postel. Lehli jsme si čelem k sobě.

„Neměla bys to dát vědět Liz?" zamumlal. Díval se mi při tom celou dobu do očí, jakoby se snažil si zapamatovat přesně jejich barvu.

„Bezpochyby jí to už dávno došlo, ale máš pravdu," zděsila jsem se, když jsem uslyšela svůj chraplavý hlas. Skoro ho nepoznávala. Vytáhla jsem mobil z kapsy kalhot a napsala Liz zprávu. Nijak zvlášť informativní, ale základní v tom pochopit mohla. Pak jsem vypnula vyzvánění a odložila ho na stolek. Otočila jsem se zpět k Damonovi. Celou dobu mě mlčky pozoroval. Leželi jsme oba dva na boku, čelem k sobě. Dostatečně blízko, aby mohla cítit teplo jeho těla. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem udržet svoje představy na uzdě. Do tváří se mi vháněla krev a bylo mi zatraceně horko.

„Neměl bych přece jenom jít do své vlastní postele?" dobíral si mě. Moc dobře věděl, kolem čeho, nebo spíš koho se točí moje myšlenky.

„To ať tě ani nenapadne," zaprotestovala jsem a přisunula se k němu o kousek blíž. Pochopil moji výzvu. Natáhl se ke mně a jednou rukou mě objal kolem pasu. Přetočil se na záda, takže jsem ho objala a přitiskla se k němu. Položila jsem mu hlavu na hruď, abych slyšela tlukot jeho srdce, který byl o něco rychlejší, než normálně.

„Tohle není moc dobrý nápad," zamumlal mi do vlasů. Jeho hlas zněl poněkud přiškrceně. Pod rukou, co jsem umístila na jeho břicho, se stahovaly svaly. Zatajil dech.

„Netuším, o čem mluvíš," zněla moje odpověď. Potlačovala jsem smích. Všiml si toho. Najednou jsem ztratila svoje místo a tentokrát jsem na zádech ležela já a než jsem si to vůbec stihla uvědomit, překrylo mě jeho tělo. Tlumeně jsem zasténala.

„Nebezpečné..." vydechl, „Nad tímhle jsem přemýšlel tolikrát, až jsem měl dojem, že jsem přišel o rozum," dodal na vysvětlenou. Natáhl vzduch do plic, spolu s mou vůní.

„Někdy se mi zdálo, že se spolu známe víc než jen těch několik týdnů. Přiznám se, že když jsem překonala šok z toho, že jsem potkala ducha a pak ještě to všechno, co se kolem nás dělo. Prahla jsem po tobě snad odjakživa. Nemohla jsem jinak. Připadala jsem si jako očarovaná," svěřovala jsem se se svými nejniternějšími pocity. Jeho ruka, která mě hladila po zádech, na vteřinu ztuhla, až jsem cítila, jak ji zatnul v pěst, pak se ovládl.

„Kdybych nebyl zaslepený, náklonnost k tobě bych si uvědomil o hodně dřív. Jestli existuje nějaký posmrtný život, tak si to nikdy neodpustím," po jeho slovech jsem zvedla hlavu a zadívala se na něj. Snažil se vyhnout mému pohledu a zíral zarputile do stropu.

„Damone," zašeptala jsem, což ho donutilo se na mě podívat, „Lidé dělají chyby. A i když mě to teď bolí, nikdy bych nevyměnila ty týdny strávené s tebou, nic se tomu nevyrovná, i přesto, že tě ztratím. Nezapomenu. Takže se za to nebičuj. Je to i moje chyba, neměla jsem mlčet a nechávat si svoje city pro sebe," přinutila jsem se k úsměvu, mále jsem znovu propukla v pláč, když jsem viděla, že on sám k tomu nemá daleko. Proboha! Tohle je neskutečné mučení a týraní našich srdcí! Přesto, je to nutnost. Nebudeme mít klid, dokud si oba neuděláme jasno ve vzájemných pocitech.

Damon byl nějakou dobu ticho, jako by o mých slovech doopravdy přemýšlel. Dívala jsem se na něj, opřená o jeden loket. Měl zavřené oči. Jeho prsty mi projížděly jednotlivými prameny vlasů. Mezi obočím se mu udělala vráska. Naklonila jsem se k němu a políbila ho na to místo, což mu na rtech vykouzlilo jeho pověstně dech beroucí úsměv. To mě povzbudilo. Pokračovala jsem na kořenu nosu. Nakrčil ho. Minula jsem špičku jeho nosu a sebevědomě zamířila k jeho usměvavým ústům. Jakmile jsem se ho tam dotkla, přestal se usmívat a uvěznil mě ve vášnivém objetí jeho rtů.

„Pokušitelko!" zamumlal mi do úst zadýchaně. Nedokázala jsem ani pořádně vnímat přes bušení vlastní krve v uších.

„Div se mi. Díval ses někdy do zrcadla?" vydechla jsem omráčeně. Chvíli to vypadalo, že podlehne mému svádění, jelikož se dlouhou dobu nedokázal odloučit od mých úst. Nadšeně jsem se nechala pohltit jeho a svou vášní. Zavrtěla jsem se, když jeho teplé ruce zajely přes mé boky k mému pozadí. Instinktivně jsem se pohnula směrem k němu, což ho uvědomilo o jeho odvážném chování. Jeho rty sklouzly z mých rtů na bradu, kde pokračoval níže přes linii čelisti k citlivé pokožce na mém krku. Vnímala jsem jeho horký dech a mokré polibky, které otřásaly celou mou bytostí.

Pal se donutil ukončit nebezpečnou hru a celý zadýchaný se ode mě odtáhnul. Brala jsem to. Znám jeho postoj. Ať mě chtěl sebevíc, jeho čest mu nedovolovala postoupit dál za hranici. Hladil mě po zádech a já mu položila hlavu zpět na hruď. Jeho srdce se pomalu zklidňovalo. Povzdechla jsem si a přijala to, co mi doposud dal. Zjistila jsem, že je to možná i víc než dost. Už tak je těžké pomyslet na to, jak málo času máme.

Přimknula jsem se k němu ještě blíž, abych si byla jistá, že je stále u mě. Nemluvili jsme. Vše už bylo řečeno. Rozuměli jsme si navzájem. V mysli jsem se vracela k těm několika týdnům, které mi byly dopřány strávit v jeho společnosti. Život je nevyzpytatelný. A láska taky. Ať už skončí dobře nebo špatně, každý přináší svoje oběti. Přistihla jsem se v tom, že se mi zavírají oči. Myslela jsem si, že nejsem unavená. Ale pak mi došlo, co mě mohlo tak vyčerpat.

Ten emocionální šok. Tak jsem pomalu zavřela oči a nechala se unášet do světa snů. Byl tu semnou. Teď na ničem jiném nezáleželo.

Zdálo se mi o Damonovi. Byl to sen o snu. O mém nesplnitelném snu. Zůstal tu se mnou. Navždy. Přesně tak, jak to mělo být. Tak jak to správně mělo dopadnout. Ani nedokážu popsat nezměrnost své radosti... jenže pak jsem se probudila. S přidušeným výkřikem jsem se prudce posadila na posteli. A vše se ke mně zase vrátilo. Zamžikala jsem do slunečního světla, které sem pronikalo skrze napolo zatažené závěsy, pak jsem očima sklouzla na postavu ležící vedle mě. Zaplavila mě taková vlna úlevy, že tu ještě je. Hned jsem se zase vzpamatovala. Vrhla jsem pohled na hodiny. Moje srdce zmrzlo. Bylo po deváté dopolední.

Čas se krátil. Znovu a už natrvalo jsem se vrátila k ještě spícímu lordovi. Ani moje divoké probuzení ho nevytrhlo ze světa snů. Ve tváři se mu usadil vyrovnaný výraz. Slušelo mu to tak. Teď ho nic netrápilo. Uměla jsem si představit, jak se probudí a jeho oči se stočí ke mně. A uvidím v nich tu bolest. Tu samou, která padala na mě. Opatrně jsem se přesunula na kraj matrace a shodila nohy na podlahu. Vzpomněla jsem si, že bych se měla vysprchovat a tak všeobecně se dát do kupy, jenže scházela nálada. Jediné, co jsem udělala, že jsem se převlékla do čistého oblečení. Naposledy jsem se podívala na Damona a pak vyklouzla ven z pokoje. Dům se zdál být prázdný, kromě nás dvou. Jedině dobře. Ellen se nesměla vyskytovat nikde blízko, až... prostě až...

Vzdala jsem to.

Došla jsem ke dveřím jeho pokoje. Vešla jsem. Proč jsem tu byla? Ještě zbývala jedna věc, co jsem si prostě nedokázala odpustit. Deník jeho otce jsem našla bez sebemenších potíží. Byl na jeho nočním stolku. Posadila jsem se na postel a rozevřela ho. Poslední zoufalý pokus, najít něco, čím tuhle šlamastyku zvrátit. Vzala jsem to od začátku. Aby mi nic neuniklo.

Jenže když jsem skončila, nebyla jsem ani trochu spokojená. Nenašla jsem nic. Přesně, jak říkal Damon. Ach ne! Nedělejte mi to... neberte mi ho, rovna v tu chvíli, kdy je jenom můj. Z ničeho nic mě popadl vztek. Jaká nespravedlnost mě to zase potkala. Opět. Nejdřív mi seberou rodiče a pak i babičku. A když konečně najdu něco, co se zdálo úplně správné, odeberou mi to, stejně tak jako před tím. Cítila jsem se tak sama.

A/N

Alrighty!

Vím, že někteří z Vás se tu klepali na "SS", ale prostě to nešlo... nemohla jsem... nebo tedy Damon nemohl, sám Vám to vysvětlil a já Vám k tomu řeknu jen to, že já v těchto scénách plavu, jak ryba ve vodě... klaním se a obdivuji duše, které na to mají nervy a dokážou to popsat, tak že se Vám tají dech. A no taky si tohle ráda přečtu, když je to ale vážně dobře napsané a zjistila jsem, že kdybych to měla psát v angličtině, asi by to nebylo tak těžké, jako v češtině hah :D(věřte mi, když Vám říkám, že jsem se o to pokoušela a už i dříve, výsledky mě nutily protáčet oči sama nad sebou a to už je pak vážné!) Prostě se tu vymlouvám a doufám, že to co jsem Vám naservírovala, Vám bude stačit. Necítíme se na to zajít dál, než už se stalo, s Damonem :D

Vím, že některým to vadit rozhodně nebude:D

Tak, když jsme se přehoupli přes toto, zbývá nám už jen pak poslední kapitola a Epilog. Doufám, že Vás to napíná až do samotného konce:) už je to asi nervy drásající, ale potřebuji, aby jste se cítili jako moji hrdinové v tuto chvíli, kdy je vše ztracené...nebo není? Nebo je? Já se tak bojím konce! :D

Bojím se Vás :D

Ok nebudeme to přehánět no ne!?

Mimochodem moc se omlouvám mým zdatným malířům, že jsem nepřidala žádné z Vašich děl tady na Wattpad, ale tak nějak se mnou W nechce spolupracovat a vážně jsem se navztekala... prostě se ten obrázek neobjeví...vzdala jsem to...ale Vaše obrázky miluji a ještě na pár stále čekám...hehe :P

A pak se tu zase opakuji, ale děkuji všem hlasujícím pro tento příběh, jste dokonalí... a řeknu Vám, komentáře u minulého dílu roztály mé ledové srdce! Vy jste plakali pro příběh a já bulela pro Vaše nádherný komenty :D Jsme to ale citlivky :D

Děkuji i novým čtenářům, hlavně těm, kteří dali vote ke každé kapitole....aww:))))

No nic, jdu smolit dál:D

Každopádně další příběh, který budu publikovat je tedy ten Upíří, ale předem říkám, musím na něm máknout, přečetla jsem si toho kousek a už se nad tím vztekám.... chyb jak máku atd atd...takže tak, vím že ne všichni holdují Upířím knihám... jojo je tu přeupířeno, ale ten co píši já má i jiné prvky...a ne nejsou to vkodlaci :D

Další knihu kterou jsem ještě začala bude vážně dobrá, až to trochu víc do hloubky promyslím...měla jsem zase jeden z těch snů...kdy se probudím uprostřed noci a vím, že si to musím někam zapsat hned, jinak to zapomenu...a ano to se stalo, málem jsem si spálila sítnici, jelikož první po ruce byl samozřejmě mobil :D to už dělat nebudu, už mám na nočním stolku tužku a papír :D

Jen taková malá epizodka z mého všedního pisatelského života :D

Au revoir!

love ya

ps: nezapomeňte na VOTES and COMMENTS:P