3. Divnější Než Divné
Ráno jsem se probudila bez sebemenší újmy. Jednou jsem si vzpomněla na včerejší večer, ale rychle jsem to zahnala někam do hlubokých zákoutí v mysli a dál na to nemyslela. Jestli jsem se zbláznila, tak asi pořádně a rozhodně nebudu svoji představivost přiživovat a dělat si to ještě horší.
Nebudu to podporovat, ať je to cokoliv. Byla jsem srab, ale nevadilo mi to. Nikdy jsem netoužila promlouvat s duchy a už vůbec ne se svými halucinacemi. Třeba jsem se nadýchala nějakých výparů. Čert to vem. Bleskově jsem se oblékla a šla se nasnídat. Ellen mě s úsměvem vyprovodila ke dveřím a už jsem pádila do školy. Starosti ohledně strašidelného domu jsem nechala za zády. Bohužel se k nim budu muset vrátit. Ale teď chvilka normálního života. U školy jsem narazila na Lizzie. Ta když mě uviděla tak se ke mně automaticky přidala. Ta holka měla pořád dobrou náladu.
„Tak co, už si zvykáš? Musí to pro tebe být hrozný se takhle přestěhovat. Já bych se zbláznila. Opustit svoje kamarády a Chrise...," zarazila se. Po očku na mě mrkla, ale dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla. Na první pohled mi bylo jasné, jaké city k Christopherovi chová.
„Je to zlý. Ale tak, co jiného jsem měla dělat. Tak tady si snad najdu nové kamarády," usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.
„Tím si buď jistá," mrkla na mě. U třídy jsme se připojily ke Chrisovi a naše trojka byla kompletní. Konečně jsem pocítila, jak se pomalu uvolňuji. Hlasitě jsem si oddechla. Když jsem si zase vzpomněla na ten přízrak, vše se vrátilo. Co když jsem posedlá, nebo něco takového?
„Chels... halo," promluvil na mě Chris. Asi mi něco povídali a já jsem byla duchem nepřítomná.
„Promiňte, moc jsem se nevyspala," plácla jsem hned to první, co mě napadlo. I když to bylo právě naopak, spala jsem jako zabitá. Jako by nade mnou někdo držel ochrannou ruku, necítila jsem se ohroženě, ani po svém divném zážitku a tak jsem hned usnula. Vím, že se mi zdál sen, ve kterém ten přízrak, nebyl přízrak. Ale byl normální, jako člověk z masa a kostí. Nebo jsem si to jen představovala. Přestávám kamarádit se svým podvědomím.
„Ale to ten dům, co? Se ti nedivím, já bych tam nevydržela ani minutu," zajíkla se Liz. Ale nebyla to pravda. Mně se ten dům líbil, nějakým nevysvětlitelným způsobem mě k sobě přitahoval, i přes ten strašidelný opar, který se kolem něj vznášel.
„Není to tak hrozný, musíš si jen zvyknout, že vrže podlaha, o půlnoci slyšíš rachot dole v kuchyni, při tom všichni spí...," chtěla jsem pokračovat. Bavilo mě, jak na mě Liz třeštila ustrašené oči. Nicméně se pokračování chopil Chris.
„A sama se rozsvěcí světla a přepíná se televize. A pak... bum," vykřikne Chris, až obě nadskočíme.
„A co, dům se zhroutí nebo co?" řekne Liz posměšně a já vyprsknu smíchy.
„Hahaha," zabručel Chris. „Ne, pak najednou potkáš ducha a ten ti bude chtít vzít mozek," Řekl pobaveně a mě okamžitě úsměv zamrznul na rtech. Bože. Je to pravda, i když o mozek si ještě neřekl.
„Chrisi, nepleteš si to trochu se zombie?" Liz se na něj přemýšlivě podívala. Chris ji schválně ignoroval.
„Ty Chels, teď ses měla vidět," řehtal se Chris a Liz se k němu přidala. Bylo mi jasné, že jim neunikl můj vyděšený výraz.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Asi jsi jedna z těch, co na to věří ne? Vyvoláváš duchy a tak, že?" smál se, až se za břicho popadal. Lizzie ho plácla rukou přes hlavu a hned přestal. Zuřivě se na něj zamračila. A on už radši nic neřekl.
„Ne to ne. Nevěřím, tedy možná... ach, to je fuk, rozhodně je nevyvolávám. Ale...," nevěděla jsem, jestli bych jim to neměla říct. Ale pak jsem si to rozmyslela, proboha! Ještě se s tím někomu svěřovat. To mi ještě scházelo, aby si tu o mně mysleli, že jsem postižená, nebo na hlavu. Chris by si ze mě dělal srandu už teď. Možná jim to někdy řeknu, ale teď na to není správný čas. Sama tomu potřebuju ještě uvěřit. Pořád si totiž myslím, že jsem zešílela a patřím do blázince.
„Já na ně taky věřím, vždyť existuje tolik podložených důkazů," přidala se Liz na moji stranu, tak jsem se na ní vděčně zadívala a nechala to být. Stejnak začala hodina. Školu jsem přežila jako ve snu. Nějakým způsobem zazvonilo na konec poslední hodiny a já vystartovala na cestu domů, kam mě táhlo podivně zvrhlé vzrušení, které jsem cítila čím dál tím víc.
„Chels, copak budeš dělat o víkendu?" ptala se mně Liz. Byla do mě zavěšená. Vedle ní šel Chris, oba dva na mě upírali tázavé pohledy. Chvíli jsem přemýšlela.
„No... asi budu muset dohnat spoustu učiva," řekla jsem otráveně. Byla to z části pravda. Z další části, necítila jsem se zrovna na cokoliv, co ti dva pravděpodobně plánují.
„No jo já úplně zapomněla, že jsi tu nová. No tak příště. Vždycky se pořádá párty tak jsi zvaná, na příště jo?" řekla. A já jsem si oddychla, že nijak zvlášť nenaléhala.
„Můžete mě navštívit, když se budete nudit," mrkla jsem na ně.
„Jít do strašidelného domu? Uaahhh," dělal si srandu Christopher.
„Liz, klidně přijď, když se Chris bojí," Lizzie zachrochtala smíchy a já se k ní přidala. Protože výraz, který se objevil na Chrisově obličeji, byl přímo k pokukani.
Nakonec jsme se rozešli. Oni dva se pořád popichovali. Celkem by mě zajímalo, jaké to tu bylo, než jsem přišla na tuhle školu. Mimochodem mě ve škole pěkně znervózňují vražedné pohledy té Melanie. Vypadá to tak, jako bych jí nesedla a to jsem s ní mluvila jen jednou. A to se ani za hovor považovat nedá, nevím, jaký má problém. Ale já jsem ji dost úspěšně ignorovala. Zahnala jsem myšlenky na školu někam pod povrch a soustředila se na přítomnost.
Stála jsem na prahu dveří. Panovalo tu až bolestné ticho. Ellen tu nebyla. Asi byla někde na drbech. Netušila jsem. Ani mě to v tu chvíli nezajímalo. Už jsem se nemohla dočkat, až zas ucítím to vzrušující napětí v podbřišku. Chtěla jsem se opět ujistit, jestli jsem blázen, nebo nejsem. Spíš jsem potřebovala ujistit, že jsem normální tím, že by mi to někdo řekl. Někdo z masa a kostí.
Rychle jsem vešla dovnitř a pro jistotu pořádně práskla dveřmi, aby se vědělo, že jsem doma. Batoh jsem shodila na zem u dveří, kde byl i věšák a velký masivní botník. Pořád se nic nedělo. Otráveně jsem vydechla a šla do kuchyně. Zalovila jsem v lednici. Na chvíli jsem nemyslela na ducha a soustředila se na hledání něčeho k snědku. Když jsem vyndala hlavu z útrob chladničky a otočila se, málem mě ranila mrtvice. Z ruky mi vypadla krabice džusu a celý její obsah se vylil na podlahu.
Naproti mně se zjevil duch. Bez dechu jsem na něj zírala. Je tu zase, za bílého dne. A mě to těší. Vidím to už po třetí a místo toho abych z toho šílela, cítím se nějak divné povzneseně, že já jediná ho vidím od doby, kdy umřel. V tu chvíli jsem si uvědomila, že o něm vlastně nic nevím.
„Vyděsil jsi mě," promluvila jsem jako první. Nevěděla jsem přesně, jak s ním mám mluvit.
„Och, omlouvám se vám slečno, nechtěl jsem vás vylekat," omluvil se gentlemansky. Koukala jsem na něj dost vyjeveně, protože jsem nikdy nic podobného neviděla nikoho dělat. Pravou ruku měl za zády a levou na břiše a lehce se mi uklonil. Z toho jsem šla do kolen. Neměla bych taky udělat nějaké pukrle?
Blbost. Nebudu se tu klanět duchovi, někdo mě v tu chvíli vidět, tak si myslí, že jsem úplně mimo.
„To je OK," zafuněla jsem, pak jsem padla na kolena a začala otírat podlahu. Nevšimla jsem si šokovaného výrazu v jeho tváři.
„Chtěl bych vám být nápomocen, ale bohužel toho nejsem schopen," promluvil. Zvedla jsem k němu pohled. Stál na stejném místě. Zkontrolovala jsem, jestli se náhodou nevznáší. Ale nic takového se nedělo. Neslyšitelně jsem si oddechla.
„V pohodě, to zmáknu," zarazila jsem se. Rozumí mi vůbec? Možná bych měla mluvit víc spisovně a nepoužívat slang. Opět jsem se na něj podívala, ale tvářil se celkem chápavě. Zvedla jsem se ze země a dala si ruce v bok.
„Můžu vědět, proč tě vidím jenom já a z jakého důvodu? A nezkoušej mi tvrdit, že nevíš." začala jsem hned zostra. Kladla jsem otázky a očekávala jsem odpovědi.
„Mohu vám říct jen svůj názor. Je to osud. Musí v tom být nějaký vyšší smysl. A proč, to se možná brzy dozvíme," odpověděl. Nijak zvlášť jsem to nechápala. Budiž, v osud jsem věřila. Ale ne tomu, že zrovna on do toho mého spadal.
„Můžeš mi přestat vykat, je to hrozný," zaprskala jsem. Připadala jsem si pak strašně stará.
„Zajisté," zářivě se na mě usmál. Zůstala jsem na něj koukat. V poslední době nedělám nic jiného. Přešla jsem ke stolu uprostřed místnosti a sedla si na stoličku. Ukázala jsem naproti sobě, ať se také posadí. Pak mi došel můj omyl. Netušila jsem, jestli je schopný si sednout, sice se mě před tím ptal, jestli se může posadit, ale nakonec to neudělal. Dívala jsem se na něj, když se normálně posadil. Tak dobře no.
„Jak to že se můžeš posadit?" zeptala jsem se vyjeveně.
„Když dokážu stát na pevné podlaze, tak se dokážu i usadit na židli. S rukama je to těžší," řekl a výmluvně je pozvedl. Všimla jsem si, že na levé ruce na prsteníčku má prsten. Udivilo mě to. Možná už byl za své doby ženatý. Jemu neušel můj pohled. Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem. Vsadila bych se, že toho hodně využíval. Na mě to také mělo vliv, ale teď jsem měla na mysli jen to, že je to duch a pravděpodobně po mě bude něco chtít. Sakra. Neměla bych se tolik koukat na filmy.
„Byl jsem zasnoubený," řekl na vysvětlenou. V jeho hlase jsem poznala směsici pocitů. Na tváři to ale nedal znát. Sice mě trochu mátlo, že muž nosí zásnubní prsten, ale nechala jsem to být. Protože to byl první poznatek o něm. Byl zasnoubený. Koho by to překvapilo. Ženy ho musely uhánět.
„Aha. Můžu se zeptat, jak je to dlouho od tvé smrti a jak to že jsi pořád tady? Nikdy jsem nikoho takhle neviděla. Promiň, že se tak vyptávám," ale tohle mě dokonale fascinovalo a děsilo zároveň. Pomalu jsem se přenesla přesto, že se tu vybavuji s průhledným chlápkem.
„Já už to nepočítám. Ale zemřel jsem tak kolem roku 1854. A nemám sebemenší tušení, proč jsem tu zůstal i poté, co zemřeli všichni mí blízcí. Nemůžu ani odejít z tohoto domu," řekl bez sebemenšího pohnutí. Bez emocí, jako kdyby si na to prostě už zvykl. Mě se to ale dotklo. Nejsem žádná citlivka, ale tohle mě dokáže dostat. Ale rok kdy umřel, mě nijak nezarazil, počítala jsem s tím, že tu tvrdne už hodně dlouho, protože výraz v jeho tváři, když uviděl, že ho slyším a vidím, byl plný ohromení a radosti. Mluvící za vše.
„Takže jsi tu uvězněný. Proboha, co jsi tu celou tu věčnost dělal?" vypadlo ze mě neočekávaně. Ale být na jeho místě, asi bych se tu unudila... no k smrti asi těžko, když už je mrtvý.
„Vskutku jsem se nenudil. Tolik zajímavých osob k pozorování celá generace vaší rodiny, bylo velmi fascinující," opověděl mi velmi zaujatě a já vyprskla smíchy. Duch mi tu vypráví, jak byli moji předci úžasní, no to mě podržte. Hezké.
„Řekl jsem něco zábavného?" nechápavě na mě zamrkal a já se zarazila.
„To je absurdní. Jsi duch. Nechápu, že se tu s tebou opravdu vybavuju, už mi vážně něco leze na mozek." Vybuchla jsem znovu. Opět mi došla moje situace. Možná jsem to s tou vyrovnaností zakřikla.
„Já jsem také velmi zmaten. Musím si teprve zvykat. Ale jsem šťastný, jako jsem za celou dobu tady nebyl," zazubil se na mě a já šla do kolen. Nevím, jestli je to tím že má moc hezký úsměv nebo tím, že je to tak nenormální.
„Hlavně na mě nemluv, když je tu Ellen. Ta by mě poslala na psychiatrii, kdyby mě viděla povídat si se vzduchem," upozornila jsem. Protože to se mohlo klidně stát. A já jsem nechtěla zbytek svého života pobývat v blázinci, v polstrované cele.
„Samozřejmě," uklonil se mi. Pane Bože. Vyprskla jsem smíchy. On mě bedlivě pozoroval.
„Promiň, ale ty úklony a to jak mluvíš, je to strašně směšný," dodala jsem na vysvětlenou.
„Ohh. To bude dobou, ve které žijete. Je odlišná od té mé," nic si nedělal z toho, že se mu vysmívám.
„A to jsi jako za celou dobu nepochytil nic z naší mluvy?" vyzvídala jsem.
„Neměl jsem moc příležitostí něco chytat." Promluvil. On mě zabije. Radši jsem se už ale nesmála. „Smím se zeptat na tvé jméno?" ohromil mě na chvíli, svou neočekávanou otázkou. No jo, vždyť já vlastně ani nevím, jak se jmenuje.
„Chelsea Maloren," představila jsem se. Natáhla jsem k němu pravačku a čekala jsem na něho. Taky si to neuvědomil.
„Mé jméno je lord Damon z Wussex," představil se. A pak se stalo něco nepředvídatelného a ještě víc divného než doposud. Natáhl ruku po té mé. Až moc pozdě mi došlo, že on se mě vlastně nemůže dotknout. Ale on to udělal. Vložil svou ruku do té mé, jakoby se nic nedělo. Dokonce ji otočil tak, jakoby se chystal mi dát polibek na její hřbet. Potom jsem ale ztuhla. Já ho cítila. Jeho ledovou kůži na své. Ohromeně jsem na něj zírala. On měl oči rozšířené dokořán a upřené zíral na místo, kde se naše ruce spojovaly, protože to nebylo vše. Jeho mrtvolně bledě průhledná ruka se začala rozjasňovat. Začala nabírat stejnou pleťovou barvu, jakou měla moje pokožka. Přerývavě jsem dýchala a nemohla se ani hnout. Cítila jsem mravenčení po celém těle. A jeho dlaň už nebyla tak studená, jako na začátku. Začala být lidsky teplá. Jeho ruka byla normální, mužsky pevná a hlavně, nebylo skrze ni vidět. Zvedla jsem zrak k jeho obličeji. Tam byl pořád stejný, ale ten výraz mluvil za vše. Pravděpodobně byl asi stejně tak vyjevený, jako jsem se právě v tuto chvíli cítila já.
„Co to...," nedořekla jsem to. Bouchly vchodové dveře a Damon se rozplynul. Nevědomky jsem stiskla ruku, ve které před chvíli byla jeho, v pěst. Pak se přede mnou objevila Ellen.
A/N
Čauky Mňauky!
Tak jsem zpět se svým duchařským příběhem. A posouváme se dále.
Copak na to říkáte? Nechávám Vás tu viset a čekat zase, já vím jsem hrozná, ale když ono se to tak nabízelo. :D
Teď už můžete pochopit, jak byl náš Duch schopný, přesunout Chelsea poté, co omdlela, když ho viděla poprvé:))
Ale ještě nevíte, proč to tak je... muhaha!
No nic!
Prosím, dejte Vote pokud se Vám libila kapitola a zanechte mi tu koment s názorem!
DĚKUJI
love ya!
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top