"Who will make me fight, drag me out alive. Save me from myself, don't  let me drown..."

~~~Cover by 5SOS of Bring me the horizon song Drown~~~

Převlékli jsme se, jelikož mi Liz přinesla hezké stříbrné šaty - koktejlky. A pak jsme se vydali do klubu. Opět o něm věděl Chris, byli tam už někteří spolužáci, co mi prve přišli popřát k narozeninám.
Klub se nenacházel moc daleko od zábavního parku, takže jsme se tam dostali během několika minut. Liz mi na hlavu posadila kýčovitou oslaveneckou korunku. Klub byl moderní, plný barevných reflektorů, velkého parketu a skvělé hudby. Když jsme se rozkoukali a našli si místa, měla jsem dojem, že jsem zahlédla Edwina. Liz o ničem neví, takže když zvala všechny lidi ze školy, nemohla tušit, že zrovna jeho tu vidět nepotřebuji. Na druhou stranu - on mohl být natolik chytrý, aby se tu neukazoval.
Obezřetně jsem se podívala na Damona. Naštěstí byl tak zaujatý novým prostředím, že si ho nevšiml. Byla jsem si téměř jistá, že by byl schopný vyplnit svoje výhružky ohledně Edwinovi smrti. Avšak nemínila jsem si kazit dokonalý den nějakými pochmurnými myšlenkami. Chris objednal šampaňské, a ačkoliv nikdo z nás nebyl ještě plnoletý, pokud nepočítám Damona, nezastavilo nás to v přípitku.

„Smím prosit o tanec?" otočil se na mě Damon s prosbou. Tělem se mi rozlilo příjemné teplo, když se na mě tak upřímně zadíval. Bez skrupulí jsem přikývla. Odložila jsem svého delfína stranou a vložila ruku do jeho nastavené. Došli jsme k parketu. Damon se rozhlížel kolem sebe, aby pochytil něco z nynějšího způsobu tance. Stěží jsem zadržovala smích.

„Už jsem to viděl na tom večírku u Melanie. Při společenských akcích se teď už netančí valčík a menuet?" vyzvídal opatrně. Automaticky nasadil taneční postoj vhodný přesně pro valčík. Pokrčila jsem rameny. Proč ne. Vplula jsem do jeho náruče. Jednu ruku jsem mu položila na rameno a druhou do jeho teplé dlaně. Damon však nezačal s kroky pro ten tanec, ale s obyčejnými houpavými pohyby. Oddychla jsem si. Ne že bych valčík neuměla, ale ostatní by naše snažení asi neocenili.

„Tančí se ale na takových akcích, sám vidíš," mrkla jsem na svíjející se páry okolo nás.

„Myslím, že kdybych něco takového předvedl u nás na plese, tak moje matka dostane infarkt. Eleonora by tak desetkrát omdlela," evidentně ho ta představa velmi pobavila.

„A co Elizabeth?"

„Sice byla trochu ostýchavá, přesto ráda experimentovala. Myslím, že by to se mnou ráda vyzkoušela," začal se smát a já s ním. „Ale teď jsme tady," vydechl nakonec. Utápěla jsem se v nekonečné modři jeho očí a rozplývala se v jeho pevném objetí. Když píseň dohrála, tak jsme se vrátili zpět k vrkající dvojici, Chrisovi a Liz.
Trochu jsem vydechla, jelikož jsem celou dobu na parketě zadržovala dech. Včera a dneska. Něco se změnilo. Damon se ke mně chová jinak. Ale neuměla jsem moc dobře identifikovat, co se změnilo a kdy přesně se ta změna udála. Dívala jsem se na něj přes okraj sklenice - zachytil můj pohled. Pousmál se, ale pak mu úsměv slezl. Podivila jsem se. Díval se někam za mojí hlavu. Zvědavost mě přemohla, tak jsem se otočila. Rázem mě radostná nálada opustila, jelikož se na mě přes postávající dav mladých lidí usmívala Melanie. Nebyl to upřímný úsměv, ale vypočítavý, krutý. Hned jsem se otočila zpět a šikovně se vyhnula Damonovu pohledu.

„Musela jsem ji taky pozvat, promiň, Chels," zamumlala polohlasně Liz. Pokusila jsem se usmát, ale vznikl z toho jen bolestný škleb. Mezitím k nám ona hvězda doplula.

„Zdravím. Vše nej, Chelsea." Horší popřání k narozeninám jsem ještě nezažila.
Zvedla jsem k ní oči a plánovala nějaké jízlivé odseknutí, ale jen jsem otevřela ústa, protože se najednou přihnala k Damonovi a nárokovala si místo na jeho klíně, jakoby se vedle něj nenacházelo prázdné křesílko. Jeho vztah s Melanií nebyl zas tak smetená ze stolu, ačkoli jsem si to marně namlouvala kvůli tomu, že mě zase líbal. Měla jsem vztek. Zmocnil se mě tak náhle, že jsem se stěží mohla nadechnout, jak jsem uvnitř vřela. Vyklopila jsem do sebe sklenici šampusu a už si nalévala další. Když Damon nic neudělal a ani se k tomu slovně nebo výrazově nevyjádřil, rozčileně jsem se zvedla, ale dokázala jsem zachovat nicneříkající masku.

„Jdu k baru," zahučela jsem. Bylo to spíš, jako bych to zakřičela. Všichni ke mně zvedli oči, až jsem si připadala, že se chystám spáchat hrdelní zločin. Protočila jsem oči a bez dalšího slova se vzdálila od stolu. Jak jeden - nebo spíš dva - lidé dokážou tak rychle zkazit náladu. Zasedla jsem na vysokou židličku tak, abych neviděla k jejich stolu.

„Co si dáte?" přispěchal ke mně mladý barman, dokonce se na mě usmál. Tak jsem se překonala a úsměv mu opětovala. „Něco na povzbuzení?" Zjevně jsem svoje rozladění nedokázala až tak dobře zamaskovat.

„Ano, prosím," vydechla jsem. Postavil přede mě panáka a nalil do něj zlatavou tekutinu. Tázavě jsem se na něj podívala.

„To je zlatá tequilla." S těmi slovy mi do ruky vrazil půlměsíček pomeranče a na hřbet nasypal skořici. Vyjeveně jsem na to zírala.

„Takhle," ukázal mi postup při pití tohohle alkoholu, soustředěně jsem ho pozorovala a pak to po něm opakovala. Rozkašlala jsem se. Postavila jsem prázdnou skleničku na bar. Dolil mi. Okamžitě jsem na sobě poznala účinky. Nikdy jsem se neopila, nejsem z těch mladých, co se bezustání potloukají po nocích a opíjejí se do němoty. Takže mi stačila jedna sklenka šampusu a tohle. Byla jsem vyřízená. Zjistila jsem, že mi začíná být úplně všechno jedno. Nevím, kolik dalších panáků ve mně zmizelo, ale připadala jsem si, jako bych se vznášela. Z chudáka barmana jsem si udělala vrbu a začala mu vykládat o svých problémech. On se na mě usmíval. Netušila jsem, co si o mně asi tak musí myslet. Pravděpodobně to, že jsem úplně padlá na hlavu. Nijak mě to však netrápilo. Po chvíli, nebo možná po několika hodinách, jsem se rozhlédla kolem sebe. Všechno kolem nabralo nevídané pestré barvy. Byla jsem opilá. Ale připadalo mi to spíš vtipné. Určitě jsem se zubila. Pak jsem před sebou uviděla Lizinu tvář.

„Liz!" vykřikla jsem. Mračila se. Proč?

„Chelsea. Odvedu tě domů," zamumlala. Tak to se mi nelíbilo.

„Ne, mně se tu líbí. Je to skvělý večírek." Sama jsem se divila, že jsem dokázala mluvit tak souvisle. Ani jsem nežvatlala. Třeba nejsem zas tak pod vlivem. Začala jsem se smát svým vlastním myšlenkám. Zjistila jsem, že tu není jen Liz. Přišel i Chris a za ním se objevil Damon. Divila jsem se, kde odložil tu nánu. V tu ránu jsem si vzpomněla, co mě donutilo se takhle hloupě zachovat. Rázem mě přešel smích. Vrátil se potlačený vztek, znovu se hlásící o svoje místo. Nemohla jsem se na něj dívat. Odvrátila jsem od něj pohled.

„Postarám se o ni," zaslechla jsem. Rozzuřeně jsem se na něj znovu zadívala. Sklouzla jsem ze stoličky.

„Umím se o sebe postarat sama!" vyjela jsem na něj. Ale on se stále tvářil odhodlaně.

„Chováš se hloupě," sdělil mi. Zalapala jsem po dechu.

„Chovám se... Děláš si ze mě srandu? Co kdyby ses staral sám o sebe? Jsi pokrytec!" A je to tady. V duchu jsem zasténala sama nad sebou. V očích mě pálily slzy vzteku. V hlavě mi běhaly zmatené myšlenky. Všechny skrývané emoce se teď snažily projevit najednou.

„Mluvíš z cesty, jsi opilá."
Štvalo mě, jak mluví klidně. Zato já jsem křičela, jak nějaká hysterka. Nedokázala jsem si pomoct. Chtěla jsem mu něco odseknout, když se po jeho boku znovu zjevila jeho budoucí přítelkyně. Úplně stejná, jako jeho snoubenka.

„Chelsea, měla by ses uklidnit, v poslední době jsi nějaká napjatá a neustále vyhledáváš spory." Tahle slova zazněla z Melaniných úst. Tiše jsem zavrčela, něco se ve mně zlomilo. Proč bych měla zase utíkat? Sklonit hlavu a dělat, že chyba je na mé straně, i když není?!

„Sklapni a nepleť se do něčeho, čemu nerozumíš!" zahřměla jsem. To už jsem přilákala pozornost i několika dalších lidí, co se nacházeli blízko nás. Damon se hned odpoutal od Melanie, už se ji nesnažil bránit jako předevčírem, a přistoupil ke mně.

„Chelsea, odvedu tě domů," řekl rázně. Měla jsem ho poslechnut, otočit se a jít s ním. Ale neudělala jsem to. Zatnula jsem zuby.

„Ne! Nikdy bych se neodhodlala k tomu ti to říct! Musíš otevřít oči!" zavrčela jsem. Okamžitě zapomněl na odchod. Rozšířil oči a stáhnul obočí.

„Co tím myslíš?" naléhal, přistoupil ke mně o krok. Neměla jsem v úmyslu mu říct cokoliv o svých citech.

„Jestli si stále myslíš, že tvoje Eleonor byl svatá, nebo anděl, a tudíž zákonitě je i Melanie, tak se mýlíš! A to zatraceně hodně!" Cítila jsem, jak ze mě alkohol postupně vyprchává. Napětí mezi námi houstlo. Všichni se tvářili zmateně a nechápavě, všichni kromě mě a Liz. „Když jsem tě dostala zpět a byla půl hodiny v bezvědomí, něco jsem ti neřekla. Protože jsem si myslela, že mi nebudeš věřit. Ale Eleonora tě zabila! To ona zinscenovala tvoji smrt! Ten muž, co tě shodil ze schodů, to byl její milenec! Když tě našla ležet pod chody, tak se na něj usmála a řekla, ať uteče. A poté, Damone, poté si ho i vzala!" vmetla jsem mu pravdu do tváře. Když jsem zaznamenala nelíčený šok v jeho obličeji, zaskučela jsem a překryla si ústa rukou. Vůbec jsem nevnímala vrtící hlavy ostatních lidí. Oni nemohli pochopit.

„Jak..." I Damon zavtěl hlavou. Po počátečním ohromení se objevila bolest. Zalkla jsem se. To je přece přesně to, co jsem vidět nechtěla. Neuměla jsem si představit to, jak by se tvářil, ale teď jsem měla možnost si ověřit, jakou katastrofu jsem zapříčinila.
Udělala jsem k němu krok, ale on ustoupil. Zabolelo to takovým způsobem, že se mi málem podlomila kolena. Zadíval se na zem. V jeho tváři se už nezračila žádná emoce. Jeho výraz byl prázdný a nicneříkající.

„Damone," zašeptala jsem. Trhnul sebou a ještě jednou se na mě podíval. Zrovna v tu chvíli vypadal znovu jako duch. Neživý a bez špetky naděje. Znovu potřásl hlavu, beze slova se otočil a zmizel v davu přihlížejících. Kdybych se v tu chvíli dokázala vůbec pohnout, určitě bych za ním běžela. Sice jsem v hlavě neměla vymyšlenou ani jednu omluvu, nebo cokoliv, čím bych ho uklidnila, ale i tak. Rozhodně by teď neměl být sám. Cítila jsem se mizerně, jak na mě všichni zírali. Někdo mě vzal kolem ramen a donutil moje končetiny k pohybu. Během chvíle jsem se ocitla na ulici. Studený noční vzduch nakopnul můj stávkující mozek.

„Co jsem to provedla?" zašeptala jsem ohromeně sama nad sebou. Začala jsem se třást, ale nebylo to zimou, nýbrž výčitkami svědomí. Udělala jsem přesně to, čemu jsem se celou dobu chtěla vyvarovat. Věděla jsem, že to nevezme dobře, a přesto jsem to udělala. Možná by ho to zničilo, i kdybych mu to řekla za jiných okolností. Ale takhle to bylo něco na způsob vyrvání srdce za živa, hození ho na zem a pěkně navrch pořádné pošlapání.

„Liz," zavzlykala jsem a identifikovala osobu, která mi pomohla ven. Objala mě pevně a hladila mi vlasy.

„Všechno bude v pořádku, uvidíš. Měla jsi mu to říct hned, ale teď už je to jedno. Měl se to dozvědět," mumlala, snažíc se mě uklidnit.

„Ale ne takovýmto způsobem," kroutila jsem hlavou. Slzy koulející se mi po tvářích se vsakovaly do jejího trička. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nedovolila mi to. Zvedla jsem oči, abych viděla, jak Chris postává kousek od nás. Vypadal nadmíru zmateně.

„Neměli bychom ho najít?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Chtěla jsem působit klidně, aby si o mě Liz nedělala starosti. Musela jsem ho najít. A to rychle. Musím mu vše vysvětlit. Neví úplně všechno. Třeba si usmyslí, že to není pravda, že jen žárlím na Melanie. Už mě přece jednou obvinil, ne?

„Odvedeme tě domů a zkusíme ho najít," odpověděla Liz.

„Ne," odtáhla jsem se od ní. „Vážím si vaší pomoci, ale udělám to sama a dám ti pak vědět."
Zatvářila se pochybovačně.

„Jak myslíš," pořád mě držela kolem ramen. Chris taktně mlčel, ačkoliv mu nic nedávalo smysl a nikdo se mu to nesnažil vysvětlit. Liz se o to určitě postará, až přijde ten pravý čas.

„Omlouvám se, že jsem to tak zkazila," omluvila jsem se. Neublížila jsem jen Damonovi. Sakra. Jsem to ale kazisvět.

„Vím moc dobře, proč jsi znovu tak vybuchla. Je to tak lepší. Přece bys nechtěla, aby pak žil ve lži, aby klamal sám sebe. To by bylo, jako bys mu sama lhala."
Proč musí být Liz tak moudrá? Smutně jsem se na ní podívala. Vzala jsem si od ní svého delfína a vydala se domů. Tušila jsem, že tam nebude. Podívala jsem se na hodinky. Bylo pár minut po třetí hodině ráno. Když jsem došla ke dveřím, dům se utápěl v tichu a tmě. Opatrně jsem našlapovala, abych neprobudila tetu a odebrala se do svého pokoje. Sedla jsem si na parapet a dívala se na ulici. Uměla jsem si představit, jaké si asi musel dělat starosti, když jsem trucovala já. Můj důvod byl ale oproti jeho přímo směšný.

Přestože jsem přesně věděla, kde teď je, přemýšlela jsem a došla k názoru, že ho nechám na pokoji. Nechtěla jsem ho rušit, i přesto, že bych za ním nejraději okamžitě vyletěla a vysvětlila mu svoje hrubé chování. Potřebuje se s tím vyrovnat a připustit si to.

~~~

Připadal jsem si, jako by se mi zhroutil celý svět. Měl jsem pocit, že se z toho šoku snad nikdy nevyhrabu. Ani teď, když jsem se dostal dostatečně daleko od klubu a od domu, který se na dlouhou dobu stal mým vězením. Ani teď jsem se nemohl pořádně nadechnout a uklidnit sám sebe. Připadal jsem si jako šílený. Lusknutím prstů jsem jednoduše musel přijít o rozum. V hlavě se mi neustále opakovala její slova. Třeba bych tomu neměl věřit. A měl bych to zpochybnit. Nezůstal jsem tam ani tak dlouho, abych jí poskytl příležitost vše mi to nějak vysvětlit. Protože, logicky, jak ona něco takového může vědět? Bohužel ale i tak mi můj instinkt napověděl, že vše, každé slovo, které vyřkla, byla čisto čistá pravda. A já se vypařil, jako bych tomu snad mohl utéct.

Člověk, o kterém jsem si celý svůj ubohý život - nebo nevím, jak mám nazvat svou existenci v podobě ducha -, moje snoubenka... naivně jsem si myslel, jak mě miluje, jak pro mě musela po mé smrti truchlit. Kdežto to ona sama to nafingovala tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda, při které jsem měl vypadat jako nešika, který neumí chodit po schodech bez toho, aby nezakopl a neumřel při tom. Větší zradu jsem ještě nikdy nepocítil. Nechala mě zavraždit kvůli tomu, aby byla se svým milencem.

Lítost se najednou změnila v zlost. Nasupeně jsem kráčel tmavou ulicí, ani jsem netušil kam. Popravdě mi to v tuhle chvíli bylo putna. Měl jsem chuť si na někom vybít svoji zlost.

Sakra. Že já se vůbec divím. Byl jsem tak zaslepený svou přetrvávající láskou k ní, že jsem netušil nic o tom, jaká doopravdy je. Čeho je schopná, aby dosáhla svého. Sňatkem se mnou by jednou získala titul hraběnky. Jestli však toho muže milovala, dělala to pro něj. Zatraceně! Její otec by nic podobného nedovolil. Mohla s ním přeci utéct! Nemusela mě kvůli tomu vraždit!

Na druhou stranu, nechal bych ji? Dozajista bych se za ní pustil a dovedl ji zpět domů. Jeho bych vyzval na souboj. Určitě by mě potkal stejný osud, s trochou štěstí bych normálně umřel a nemusel se objevit jako duch. Ale je nesmysl nad tím teď uvažovat.

Byl jsem takový hlupák. Do nebe volající hlupák. Proč mi to Chlesea neřekla dřív? Proč až teď? Nad všemi předchozími emocemi převážila náhlá vlna emocí, která mě znenadání zasáhla. Nechala mě promarnit tenhle týden.

Změny jsem si všiml už včera. Teď to vím už jistě. Nikdy tu nezůstanu. Nemám šanci. Neumím popsat, co přesně jsem v sobě cítil. Co přesně mi dávalo tu jistotu, že už jsem ztracen. Prostě jsem to věděl. Ani i kdybych se teď nějakou šťastnou náhodou zamiloval do první ženy, co bych potkal a ona by mé city opětovala, nic by to nezměnilo. Odfrkl jsem si. Všechno to bylo zbytečné. Celý tenhle týden. Větší napětí jsem nezažil.

Na druhou stranu, nikdy jsem se necítil tak naživu, jako těchto šest dní s Chelsea...

A/N

Tak do toho!!

Pusťte se do mě! :D

Chelsea to na něj konečně vychrlila, i když ne zrovna tím nejjemnějším způsobem a jak se dalo očekávat, nevzal to moc dobře:P

Ale jde tu spíš o to, jak kapitola skočila, že?  Nebojte další díl přidám, co nejdříve, aby jste mi zvědavostí nezešedivěli:D Ale jistě Vám to už došlo. 

A ano kniha skoro u konce....ahhhh jak mě se to nechce ukončovat ...ale musím, už to nejde dál protahovat!!:)))

Sorry, že mi to trvá tak dlouho přidat další pokračování, ale včera jsem usnula dřív, než jsem se tak stalo. Myslím, že ty antibiotika mě dostávají do kolen. Spala jsem 10 hodin, skoro zaspala do práce  a stejnak se cítím, jako kdybych proflámovala noc :D

No nevadí:))

Mimochodem, začala jsem psát nový příběh, ale jen tak pro sebe, zatím, jelikož ještě nějak nevím, jak daleko se s tímhle nápadem dostanu. Už ho mám dlouho, jen jsem neměla čas ho moc rozvést. A pak tu mám další příběh, ale jelikož jsem tento psala už před nějakou dobou a je na tématiku upírství, nejsem si jistá, zda bych ho měla publikovat(jistě bych ho musela zeditovat) ...tak co myslíte?

Ok už přestanu!!

Chci jen poděkovat za to že Ducha čtete a doufám, že při jeho konci budete bulet!! :D Kniha má 12k přečtení a 1.5k votů!! moc děkuji!!! nikdy mě nepřestanete ohromovat!!!:*

Nezapomeňte  na VOTES a COMMENTS... apeluji hlavně na nové čtenáře!!:) děkuji:)

https://www.facebook.com/zalezitostsduchem .... LIKE??:P

LOVE YA!