Nesnáším ten zvuk.
Moje ruka vystřelila směrem k nočnímu stolku a po slepu se pokoušela nahmatat ten proklatý mobil. Asi tak po půl minutě se mi to nakonec povedlo a já vypnula budík. Otráveně jsem shodila hlavu zpět do polštáře. Zaslechla jsem stejný znechucený zvuk, který jsem před vteřinou vydala já. Otočila jsem hlavu na druhou stranu a dívala se do pomněnkově modrých očí. Myslela jsem si, že v nich najdu lítost, nebo nějakou podobnou jiskřičku emocí. Ale on se na mě usmíval. No tohle? Vymyl mu někdo během noci mozek, že si nepamatuje, co se včera stalo?

„Dobré jitro," pozdravil mě a pak se mi ztratil ze zorného pole. Hodil na sebe župan. „Jdu se převléct," sdělil mi a pak, jako by se nechumelilo, zmizel bez dalšího slovíčka. S otevřenou pusou jsem se zvedla na rukou a civěla do otevřených dveří mého pokoje. Hezké. Pokud jsem si dělala starosti o to, co se stane, až mu budu muset znovu stanout tváří v tvář, tak jsem to asi značně přeceňovala. Vyhrabala jsem se ze změti peřin a polštářů. Stalo se to včera, nebo ne? Začínám v tom mít guláš, že bych už ani nerozeznávala rozdíl mezi snem a skutečností. V tom případě je to se mnou opravdu na hraně. Stále ještě s pozvednutým obočím a s celkově vyjukaným výrazem jsem ze sebe šla udělat člověka. Po půl hodině jsem byla připravená a vydala se nasnídat. Když jsem se zjevila v kuchyni, Damon a Ellen už tam byli. Divné na tom bylo, že když jsem vešla, tak oba dva na povel zmlkli, přitom jsem je slyšela živě o něčem diskutovat. Jakmile postřehli můj podezřívavý výraz, Ellen mě začala překotně zdravit a žvanit, ani nevím o čem. Damon mě vzal za loket a vlekl ke stolu, kde přede mě předložil misku cereálií. Připadala jsem si jak nesvéprávná. Ellen mě začala pobízet, abych jedla, že potřebuji energii, vůbec bych se nedivila, kdyby mi z ruky vyrvala lžíci a začala mi snídani strkat do krku jako huse. Při té představě jsem to do sebe radši házela jak na běžícím pásu. Celou dobu se na sebe Damon a Ellen uculovali, jako by si společně šlehli dávku nějaké silné drogy. Dneska ráno jsem to nějak nestíhala chápat.

„Jde se do školy," zavelel Damon, sotva jsem spolkla poslední sousto.

„Mějte se, děti," Ellen spiklenecky mrkla na Damona a pak jsem byla vystrkána ven z domu. Co se to tady u všech čertů děje? Mračila jsem se na usmívajícího Damona vedle sebe. Ale nic jsem neřekla. Jen jsem kroutila hlavou a on si mě nevšímal. Byl duchem úplně nepřítomný. Když jsme došli před budovu školy, došla jsem k názoru, že celý svět se musel přes noc úplně zbláznit. Všichni se na mě usmívali, jako bych byla královna světa. I lidi, které jsem vůbec neznala. Začínala jsem se vážně obávat, jen jsem se ještě nerozhodla, zda o to jejich duševní zdraví, nebo o moje.

„Ahoj, Chelsea!" završili to Liz s Chrisem, kteří mě sborově pozdravili.

„Mám dotaz. Co se to tu ksakru děje?" vyjela jsem na ně, aniž bych jim ten nadšený pozdrav oplatila. Jejich úsměvy se kupodivu ještě prohloubily.

„Co by? Je pátek, poslední školní den v týdnu, nediv se našemu nadšení," spustil Chris. Tsss, to jistě. Podle mě vymyšlená pohádka. Jak může ten jeho slavný poslední školní den v týdnu tak úzce souviset se mnou?
Cestou do třídy mě zdravili spolužáci a já jim zmateně odpovídala. Nemám ráda, když nevím, co se děje. Jsem zmatená.
Sedli jsme si do lavic.

„Liz?" oslovila jsem stále se culící osobu vedle mě.

„Ano?" mile se na mě usmála

„Řekni mi, o co tu jde," přikázala jsem jí. Šťouchla do mě prstem.

„Nic, Chelsenko. Jsi jen paranoidní," informovala mě. Já že jsem paranoidní?
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Panovalo tu větší vzrušující ovzduší, než jsem kdy měla tu možnost vidět, jako třeba někde na párty. Šla mi z toho hlava kolem.

„Ne, mám zlé tušení, že Zemi napadli mimozemšťani a já jediná jsem jimi zůstala nedotčená," svěřila jsem se jí. Začala se dusit smíchy.

„Ty jsi ale komediantka, Chels," uslyšela jsem za zády. Vrhla jsem podmračený pohled k Damonovi, který narážel na včerejšek.

„Damona dostali už včera, donutil mě hrát bingo," stěžovala jsem si. Moji kamarádi se začali smát.

„Dobrá práce, kámo," tahle podivná poznámka vzešla z Chrisových úst. Damon se na něj významně zamračil a Chris se stáhnul. Tohle rozhodně zavání nenormálností. Bohužel, než jsem na ně stihla udeřit, zazvonilo na hodinu a do třídy vplula profesorka. Do konce vyučování jsem tak neměla příležitost ani z jednoho z nich nic vytáhnout.

Ocitli jsme se před školou.

„Podnikneme dnes něco?" zeptala jsem se. Myslela jsem si, že když jsou všichni v tak skvěle praštěné náladě, budou chtít někam jít. Ale k mému úžasu začali vrtět hlavou.

„My musíme, uvidíme se," Chris popadl Liz za ruku a táhl ji pryč. Vyjeveně jsem se otočila na Damona.

„A co ty? Máš dnes něco v plánu?" počítala jsem, že se každou vteřinou někde zjeví ta nána. Už jsem se připravovala, že odtud vystřelím jak namydlený blesk.

„Dnes jsem jenom tvůj," sdělil mi a pak mi nabídl rámě. Asi minutu jsem na něj mrkala, neschopna slova nebo činu. Stále čekal na moji reakci.

„Ale co Melanie? Damone, máš už jen tři dny a nezdá se mi, že byste do sebe byli nějak bláznivě zamilovaní. Ne že by mě to u ní překvapovalo, ale..." Jeho výraz mě umlčel. Jasně. Moc žvaním.

„Zapomeň na ni."
Asi bych se dneska už měla přestat divit, jinak mi brzy něco vlétne do pusy a to nebude hezké. Nechápavě jsem na něj civěla, ale instinkt mi napovídal, abych se na nic nevyptávala, zavřela ústa a šla s ním, kam jen řekne. Vložila jsem ruku do jeho nastavené. Vyšli jsme úplně na opačnou stranu, než se nacházel náš dům. Byla jsem zvědavá.

„Kam jdeme?" vyzvídala jsem. Zacukaly mu koutky. „Nemíníš mi to říct? Jestli se kvůli tobě ztratíme...! Ještě to tu moc neznám, sice jsem si všimla, že se dost dobře dokážeš pohybovat po okolí sám bez mé pomoci, ale i tak..." Byla jsem podivně nervózní, takže jsem plácala jednu hovadinu za druhou.

„Neboj se," zamumlal. Přejel mi z jeho hlasu mráz po zádech. Bezděky jsem mu zaryla prsty do paže. Cítil to, ale rozhodl se to ignorovat. Zbytek cesty jsem mlčela a užívala si jeho těsnou blízkost. Nesnažil se ode mě odtáhnout, ba spíš naopak. Vnímala jsem teplo jeho těla, které se ke mně tisklo. Moc mi to neprospívalo, protože jsem cítila, jak mi hoří tváře, ještě k tomu dnes byl výjimečně horký den. Takže jsem si připadala jak v jednom ohni a ten, kdo ho rozněcoval, mě pevně držel za ruku. Damon vypadal úplně v pořádku, pořád jako nějaký model, nebo slavný herec, i když jeho líce byly trochu narůžovělé, ale vypadalo to přirozeně a atraktivně. Najednou jsem měla sucho v puse tak moc, že se mi jazyk lepil na patro.

„Mohl bych teď něco udělat? Ale nesmíš se ptát proč a tak dále." Zastavili jsme se. Nacházeli jsme se ve frekventované ulici. Podezřívavě jsem k němu zvedla oči. Jeho podmanivý úsměv vymazal všechny možné pokusy o protesty, které se mi míhaly v hlavě.

„Přísahám," vydechla jsem. Obdařil mě ještě hlubším potěšeným úsměvem. Najednou přede mnou zamával černým šátkem, popadl mě za rameno a otočil si mě k sobě zády. Výhled mi zakryla černá látka.

„Děláš si ze mě srandu, že?" vyjekla jsem, chtěl jsem si to strhnout očí, ale on mě lehce plácnul přes prsty.

„Něco jsi slíbila," připomenul mi. Povzdechla jsem si a nechala se oslepit. Divný pocit, ztratit zrak. Jakoby se všechny ostatní smysly našponovaly. Když se jeho ruce ztratily poté, co mi uvázal pevný uzel na zátylku, popadla mě panika. Zamávala jsem rukama kolem sebe.

„Damone," málem jsem vykřikla. Hned se u mě zase objevil a chytil mě za obě ruce. Stál přede mnou.

„Nepřipadá mi to moc bezpečné. Jestli mě někde ztratíš a já spadnu pod kola autobusu, nebude to moc hezká podívaná," hudrovala jsem.

„Věříš mi?" zašeptal. Zaznamenala jsem zrychlený tep, svůj vlastní.

„Ano," bez sebemenšího zaváhání jsem mu dala to, co chtěl. Uměla jsem si v hlavě vykreslit jeho momentální arogantní úsměv. Byla jsem si téměř jistá, že se teď na mě kření.

„Teď tě obejmu a slíbím, že tě nikde nezapomenu. Zavři ta svoje krásná ústa a ani nedutej," rozkázal mi. Úplně jsem zrosolovatěla, když mi omotal svou paži kolem pasu. Pak jsme se vydali dál. Někam, kde jsem to neměla vidět.
V hlavě mi rotovaly všechny možné otázky. Proč? Proč pro mě? Proč ty? Co za tím je? Kam to jdeme? Co mě tam čeká? A mnoho dalších. Nedokázala jsem se pořádně soustředit, musela jsem dávat pozor, aby se mi nepodlomily nohy. Naštěstí na mě Damon nepospíchal a já mohla opatrně našlapovat. Když jsem jednou málem zakopla o obrubník, vyprskla jsem smíchy a on se mnou.

„Ty jsi ale nešika," zašeptal mi do ucha. Možná bych mu něco hezkého odsekla, ale nezmohla jsem se naprosto na nic.
Po chvíli jsme někam došli. Damon na někoho polohlasně promluvil, ale nerozuměla jsem mu. Otevřely se nějaké dveře. Naše kroky se rozléhaly v podivné, dlouhé chodbě. Pak znovu zavrzaly dveře a my se zastavili. Moje srdce nabíralo nevídanou rychlost. Damon mi ze zad sejmul batoh, který skončil bůhví kde.

„Jsi připravená?" ozvalo se znovu u mého ucha.

„Jelikož nevím, na co mám být připravená, tak ani moc ne," vydechla jsem rozrušeně. Ne, že bych neměla ráda překvapení, ale při těch málo příležitostech jsem ani jednou nezažívala tohle vzrušení.

„Můžeme počkat, až se tvůj tep utiší," navrhl, přitom prsty sjel na moji krční tepnu. Jako včera! Ten zvuk, který při tom doteku vyloudil.

„Tak to budeme čekat hodně dlouho, když se mě budeš takhle dotýkat," zamumlala jsem nazpět. Nejraději bych si strhla ten šátek, abych viděla, jak se při mých slovech zatvářil. Po chvíli ticha jsem ucítila, jak mi uvolňuje šátek. To, co se dělo pak, jsem nestíhala ani sledovat. Pravděpodobně kvůli tomu, že mi do očí vhrkly slzy, takže jsem přes ně nedokázala ani vidět.

„Překvapení! Překvapení! Všechno nejlepší k narozeninám, Chelsea!" ozývalo se ze všech stran. Oslepilo mě růžové světlo. Do vlasů mi padaly konfety. Moje oči padly na velký bílý plakát, na kterém mi bylo přáno k narozeninám. Všude kolem mě bylo tolik lidí a usmívali se na mě. Zakolísala jsem, ale Damon mě pevně držel. Zvedla jsem k němu oči. To mě dostalo ještě víc. To, co jsem vyčetla z jeho očí. Tu něhu.

„Všechno nejlepší," zašeptal. Pak mi to došlo. Já mám narozeniny! Tohle je moje párty! Dala jsem si ruku před ústa. No tak to je hodně špatné. Já ani netušila, že jsem dnes o rok starší! Koutkem oka jsem zaznamenala, jak ke mně spěchá rozesmátá Liz s Chrisem. Padli mi do náruče a stále opakovali to samé.

„To není možné," vzlykala jsem. Ale štěstím. Smála jsem se jako blázen a nedokázala přestat.

„Je to tak. Zapomněla jsi na svoje vlastní narozeniny, ty trdlo! Ještě že máš tak spolehlivé kamarády, kteří ti to připomenou," Liz mě pohladila po vlasech. Očima jsem zabloudila k Damonovi.

„Myslím, že za to z části můžu já. Že jsi na ně zapomněla," zatvářil se provinile. Zavrtěla jsem hlavou. Samou radostí jsem se vytrhla svým kamarádů a vrhla se mu kolem krku. Chvíli se nic nedělo, ale pak mě k sobě přitiskl. V tuhle chvíli jsem byla nepřekonatelně šťastná.

„Tak proto jste se všichni chovali, jako by vám vymyli mozky," odůvodnila jsem si jejich divné chování. To proto Damon dnes nic neřešil a včera se mě snažil rozptýlit. Odtáhla jsem se od něj a věnovala mu zářivý úsměv.

„Mám takový dojem, že nikdo nikdy nebyl tak překvapený, jako ty. Když mu připravili překvapovací narozeninovou oslavu," Chris si mě k sobě přitáhnul a objal mě. Bylo to od něj velmi hezké.

„A to ještě není vše," spolužáci, co mi sem přišli popřát, ustoupili od černého závěsu, za kterým, jak jsem hádala, se nacházelo okno. Moji kamarádi mě k němu dovedli a pak roztáhly zástěnu. Zalapala jsem po dechu. Naskytl se mi obrázek na horské dráhy, stánky s vatou a balónky, twistery a všemožné jiné atrakce.

„Vy jste mi uspořádali narozeniny v Lunaparku?" vykřikla jsem. Nemuseli mi odpovídat. Nadšeně jsem vypískla. Což jim bylo dostatečnou odpovědí na jejich otázku ohledně vhodně vybraném prostředí.

„Jste ti nejlepší kamarádi, které jsem kdy mohla najít!" Všechny tři jsem je zmáčkla ve společném objetí. Moje zanícení pro věc je jaksepatří potěšila.

„Pozvali jsme i tetu Ellen," sdělil mi Damon, když jsem je přestala dusit. To bylo nepochybně předmětem jejich šuškání, když jsem dnes ráno přišla do kuchyně. Vědoucně jsem na něj zamrkala. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Moje teta se objevila záhy a před sebou strkala vozík s narozeninovým dortem. Znovu mě to dojalo. Na dortu se nacházelo devatenáct svíček. Kolem mě se rozezněl sborový zpěv. Přistoupila jsem ke svému dortu. Ellen zpívala taky. Když jsem se otočila na kamarády, tak i oni se otočili ke mně. Dokonce i Damon. V očích mu modře jiskřilo. Připadala jsem si jako v sedmém nebi. Pod jejich velením a společným povzbuzováním jsem úspěšně sfoukla svíčky na jeden zátah. Teta mi popřála vše nejlepší a do ruky mi vtiskla dárek.

„Děkuji, teti," zahuhlala jsem jí do ucha, když mě objímala. Pak jsem se octila v davu mých spolužáku i lidí, co jsem viděla poprvé v životě. Liz sem snad pozvala celé osazenstvo školy. Blahopřáli mi, objímali mě a líbali na tváře. Byla jsem tak vzrušená, že mi to ani nevadilo. Poprvé v životě jsem se ocitla středem pozornosti a nebylo to zas tak hrozné. Na stole se hromadily dárky. Zírala jsem na ten kopec v neuvěření. Vrtěla jsem hlavou.
Místnost se trochu vylidňovala. Všichni dostali povolení od Liz se rozprchnout do útrob Lunaparku.

„Vybíráme si naše privilegium, že dárky, které si otevřeš jako první, budou od nás." Moji tři přátelé se seskupili kolem mě. Pořád jsem v ruce držela dárek od Ellen. Ta teď seděla v rohu místnosti a rozprávěla se správcem Lunaparku. Usmála jsem se na ně a pustila se nejdřív do tetiného dárku. K mému úžasu to byl fotoaparát. Plně nabitý a připravený k akci. Poskočila jsem a sehnala svoje kamarády pěkně k sobě, pak jsem se k nim přidala a zmáčkla spoušť. Byla jsem tam já na kraji, vedle mě Damon a pak Liz s Chrisem. Bude to hezká památka.

„Teď já," Chris mi do nastavených rukou položil velmi těžký dárek. Zamračila jsem se na něj. Tak jsem roztrhala obal. Začala jsem se smát. Byla to kniha – obrovská kniha - o světové historii. Pamatuje si, jak mám dějiny ráda. Dojatě jsem mu poděkovala.

„Myslím, že tvoje dárky budou jen v knižní podobě," zamumlala Liz, když mi dávala dárek o hodně lehčí, než ten předchozí.

„Duchařské záhady světa?" Tak zněl název. Jen mi tři zasvěcení jsme věděli, o co jde. Chudák Chris nechápal, čemu se tak řehníme.

„Díky, Liz," dokázala jsem jí projevit svoji vděčnost o něco později, když jsem se uklidnila. Poslední čekající a dychtivý mě obdarovat, byl Damon. Mrknul na Liz. Ta pochopila, zamumlala, že na nás bude čekat u nějaké atrakce. Takže jsem tam zbyla jen já a Damon.

„Nevěděl jsem, že ti všichni budou dávat knihy. Mám pro tebe taky jednu," trochu zasmušile se na mě pousmál. Och, proboha, i kdyby mi dal dětské říkanky, potěšilo by mě to.

„Miluju knihy," řekla jsem jednoduše. Okouzlil mě o něco přesvědčivějším poloúsměvem, podal mi pečlivě zabalený dárek. Naštěstí normální velikosti. Roztrhla jsem balící papír a podívala se na značně opotřebovanou vazbu knihy. Zalapala jsem po dechu. Nevěřícně jsem zvedla oči k Damonovi.

„První vydání," zamumlal. Roztřeseně jsem přejela prsty po obálce Pýchy a Předsudku od Jane Austenové.

„Proboha. Damone, to jsi..." slova mi odumřela na rtech.

„Věděl jsem, že ty si něčeho takového budeš vážit. Tak proč ji nechat ležet na půdě, když může být tvá?" Zná mě skrz na skrz. Jistě že jsem z ní úplně na větvi. Nikdy mi nikdo nedal něco tak cenného.

„Něco takového si ani nezasloužím," zašeptala jsem.

„Je to jen maličkost," oponoval.

„Děkuju," vytáhla jsem se na špičky a políbila ho na rty. Bylo to spontánní jednání a ani za nic jsem toho nelitovala. Trochu ho to vyvedlo z rovnováhy, ucítila jsem, jak zatajil dech.

„Nemáš vůbec zač," odpověděl celkem bez dechu, když jsem se od něj odtáhla.

„Tak se jdeme bavit!" rozkázala jsem. Všechny svoje dárky jsem nechala v místnosti. Teta mi slíbila, že je všechny dopraví domů a pak jsem se s ní rozloučila. Řekla mi, že takové šaškování na horské dráze není nic pro ni. Už se trochu připozdívalo a blikající žárovky a zvací nápisy nabádaly k jízdám na různých atrakcích. Ve změti mladých lidí jsme nakonec našli Liz s Chrisem. Zrovna se chystali na divokou jízdu ve strašidelném hradě, tak jsme se k nim připojili. Myslím, že nakonec jsme prošli všechny možné atrakce. Jelikož nám kolem krku visely V.I.P. vstupenky, nebylo to nic těžkého. Žádné fronty, takže žádné čekání. Damon se ukázal jako výborný střelec, takže jsem si odnášela velkého růžového, plyšového delfína. Liz na tom byla o něco skromněji. Hnědého medvěda si tiskla k hrudi a zamilovaně si prohlížela svého přítele, jako by to byl učiněný princ ve stříbrné zbroji. Podívala jsem se na Damona. Cpal do sebe cukrovou vatu. Všiml si mého pohledu a omluvně pokrčil rameny. Těžko jsem mu to mohla mít za zlé, bezpochyby je to jeho první ochutnávka, a kdo by nemiloval cukrovou vatu?

„Teď, když jsme prolezli všechno, co tu bylo k mání, jde se pařit," zahlaholil Chris. Pozvedla jsem obočí. Netušila jsem, že dostanu ještě přídavek.

„Třešnička na dortu?" opáčila jsem horlivě.

„Rozhodně," zajásala Liz.

A/N

Eyyyy!!

Vím, že mi tentokrát nějak trvalo, ale nějak se na mě všechno svalilo, tak mi chvíli trvalo, než jsem z toho vyhrabala.... A kdo četl post na FB, tak ano mám infekci a dostala jsem antibiotika. Na zubařském křesle jsem ale nepošla, to se stane asi v úterý, kdy jdu na vrtání....wohooo :D

Mimochodem, mnoho z Vás tu evidentně FALL OUT BOY znají, tak Vám jen referuji, že koncert byl naprosto dokonalý!! Čekala jsem tam celý den, abych byla co nejblíže k pódiu(ano jsem šílenec a nedělejte, že jste to nevěděli:D), což se nakonec povedlo a byla jsem v druhé řadě...skoro na dosah mým hrdinům!! Miluji ten pocit, kdy Vás všechno bolí a musíte přečkat hrozné předkapely, ale když se najednou zhasnou světla a všichni začnou šílet(včetně mě) a pak se před tebou zjeví lidi, které jsi nikdy předtím na živo neviděla ... a hrají písničky, které tak moc dobře znáte... všechno najednou zapomenete a už je jedno, že do tebe strká několik tisíc lidí a máš chuť je zadupat do země. Jo tohle se mnou dělají koncerty, sorry jsem zarytá FANGIRL!:P

AAAAA teď zpět k příběhu!!!

Je to takzvaná "filler kapitola" abychom se dostali k zásadnímu, které se zatraceně rychle blíží!

Ale i tak doufám, že se Vám líbila, nebo Vás pobavila...atd!

Okay dneska nemám co víc bych řekla, jdu se někam zahrabat, ať přečkám vedlejší účinky antibiotik!

Doufám, že si ceníte toho, že jsem se sem doplazila a něco přidala hah!:)

Sorry! Not in the mood! Still love ya though!:*

Přidejte se na FAN PAGE na FB! :)

Nezapomeňte na VOTES and COMMENTS!

Jste nej!!

LOVE YA!