Ach, ano. Byl jsem za Lizzie, abych se s ní domluvil na zítřek. To mi teď na moment pomohlo udržet si jasnou mysl.

Zítra jdeme všichni podle plánu do školy, nikdo se ani slůvkem nezmíní o jejich narozeninách. Budeme doufat, že jí to nedojde, nebo jí to nějaký tupec neprozradí. Liz zarezervovala jen pro tu příležitost od odpoledne do noci velký Luna park. Já mám ten krásný úkol tam dovést Chelsea, kde všichni už budou čekat. Ještě jsem si promluvil s Ellen a vše jí vysvětlil. Byla nadšená. Já už jsem se nemohl dočkat. Myslím, že z toho bude Chelsea velmi překvapená.

„Jestli mě budeš česat ještě hodně dlouho, nezbydou mi žádné vlasy," zamumlala, což mě vytrhlo z myšlenek. Přestal jsem.
Otočila se na mě. „Děje se něco?" Divná otázka. Se mnou se toho děje tolik, že ani nevím, kde bych měl začít.

„Co máš na mysli?" uhnul jsem očima a trochu se od ní odtáhnul. Obrátila se ke mně čelem.

„Já nevím, dneska jsi na mě tak nějak hodný. Jestli to děláš kvůli tomu, co se stalo, tak to ne..." Zvedl jsem ruku, abych ji umlčel.

„Nedělám to z pocitu viny, jestli tě to trápí," ubezpečil jsem ji.

„To jsem ráda. Každopádně. Dnešek se mi moc líbil. Kdo by to byl řekl, že se tak nasměju u binga," věnovala mi omamný úsměv.

„Málem ses zadusila," připomněl jsem jí. Šťouchla do mě prstem, zvedla se a odnesla hřeben do koupelny. Když se vrátila, měla vlasy spletené do dlouhého copu. Stále jí to neubíralo na přitažlivosti. Opřel jsem se o čelo postele a pokusil se uvolnit, přitom jsem ji pozoroval. Poslední dobou jsem nedělal nic jiného. Nic jiného mi totiž nepřinášelo tolik potěšení. Ona si toho byla plně vědoma.

„Míníš tu zase zůstat celou noc?" zeptala se rozechvěle. Vím, jaký mám na ní vliv, tak proč mučím ji a zároveň i sám sebe?

„Bezpochyby," řekl jsem jednoduše a snažil se tvářit neutrálně. Sám jsem se divil vyrovnanosti ve svém hlase. Střelila po mě tázavým pohledem, ale otázku spolkla. Vím, jak by zněla. Proč?

„Tak to jsem ti nemusela ani přidělovat pokoj, když ses usídlil v mé posteli," promluvila po chvíli, to už seděla na matraci a opírala se o protější pelest. Hodila si nohy nahoru, ještě jsem stihl zaznamenat světlou kůži jejich lýtek, a hned si je překryla županem. Zkoumavě si mě měřila. Přimhouřila oči, jasně jsem vnímal jejich modř, skrývající se za černými řasami. Nepochybně přemýšlela, jak na mě udeřit.

„Zalíbilo se mi tu. Připadá mi zbytečné být ve vedlejším pokoji, když je mi s tebou dobře a chci tu být, ale jestli tě to obtěžuje..." nechal jsem větu vyznít do ticha v pokoji. Pozvedla obočí.

„Samozřejmě že neobtěžuje a myslím, že to víš moc dobře," vydechla. Odtrhla ode mě pohled a zadívala se z okna.

„Taky máš ráda moji přítomnost." Sám jsem nevěděl, kam mě moje poznámky donesou. Ale neměl bych tak pokoušet svoje sebeovládání. Byla až tak moc velkým nátlakem.

„Řekni mi, kdy ty si nejsi jistý sám sebou?" ušklíbla se.

„Mýlíš se, teď zrovna si nejsem jistý vůbec ničím." ... Proč jí něco takového vykládám? Asi proto, že ve skrytu duše vím, že mě pochopí. Taky že ano. Přivřela oči a pousmála se.

„Možná tomu rozumím," řekla neurčitě. Bezpochyby ji souží tytéž pochybnosti jako mě, proto tuší, o čem mluvím.

„Chceš si povídat?" zeptal jsem se. Koutky úst se jí zvedly v potlačovaném úsměvu. Srdce se mi prudce rozbušilo. Sakra. Copak za každým jejím gestem musím vidět něco vyzývavého? Štěstí, že je ode mě vzdálená přes celou postel.

„Když se nebudeme bavit o tom, že mi zbývají jen tři dny života, pak můžeme dělat, co jen chceš." Tu větu jsem řekl záměrně. Přesně jsem tušil, že se setká s mým pohledem, oba uvažující nad stejnými možnostmi. Ten moment byl až moc dech beroucí.

„V tom nevidím žádný problém," ujistila mě. Zdála se mi nějak zadýchaná a moc se snažila, aby se mi nedívala do očí. Asi je tu jediná schopná chovat se moudře. O sobě jsem tak mluvit nemohl.

„Řekneš mi, do koho jsi zamilovaná?" Ta otázka mě napadla náhle a ji to vyvedlo z rovnováhy. Zalapala po dechu a vrhla po mně neproniknutelným pohledem.

„Nejsem si jistá, jestli bych ti něco takového měla říct," vydechla. Byla při tom rudá až po kořínky vlasů. Něco ve mně se pohnulo. Zase ta známá žárlivost. Zatnul jsem zuby.

„Proč ne? Jsem tvůj přítel?" optal jsem se.

„Jistě!" Ani nezaváhala.

„Přátelé se svěřují, nebo ne?" dorážel jsem dál. Skousla si ret.

„V čemkoliv jiném bych se ti klidně svěřila, ale pokud ti nechci lhát, nemůžu ti nic říct," tímhle tajemným prohlášením mi nasadila brouka do hlavy. Přehazoval jsem si její slova v mysli, snažíc se vymyslet ten správný a pasující význam. Zamračil jsem se.

„Pravdu mi říct nemůžeš? Proč?" přistihl jsem se, jak jsem se narovnal a instinktivně se k ní nakláněl.

„Myslím, že bys to nepřekousl," informovala mě.
Hm.

„Myslíš, že bych žárlil?" vypadlo ze mě trochu nepromyšleně. Vteřinu na mě mrkala a pak se k mému překvapení začala smát. Pokoušela se smích zdusit v dlaních. Nechápavě jsem se na ni díval a čekal, až se uklidní.

„Já... ne, nemůžu ti to říct," váhala, určitě mi to chtěla říct, ale když se na mě znovu podívala, rozmyslela si to.

„Bojíš se, že bych si na něj došlápnul? Protože mi nejde do hlavy, jak tvoje city nemůže opětovat." V tom případě si ji nezasloužil a spíš bych ho zašlápnul jako švába. Aby se mi nepletl do cesty. Moje myšlenky postrádaly jakýkoliv smysl. Vřel ve mně naprosto neopodstatněný vztek.

„Přestaň pronášet tyhle poznámky. Smiř se s tím, že ti to neřeknu," odsekla, ale koutky úst jí stále cukaly. Až budu mít jasnou mysl, musím nad tím popřemýšlet. Teď se mi zatemňovala mnoha protichůdnými emocemi. Proč se tomu tak brání?

„Co kdybych tě prostě donutil mi to říct?"

„A to jako jak?" vyzývavě pozvedla bradu a vyšpulila na mě ústa. Pokoušela mě a já už se nacházel na samé hranici střízlivého myšlení, což neúprosně směřovalo k té druhé polovině mě samotného. K té, která se chtěla spustit. Uvolnil jsem svoje hormony a city z pevně střeženého vězení ven.

Obdařil jsem jí ďábelským úsměvem. Okamžitě jí došlo, že se na ni chystám skočit a předvést ji své donucovací metody. Poplašeně vyjekla a soukala se z postele ven. Slyšel jsem její zvonivý smích, když jsem ji popadl za kotník. Pevně jsem kolem něj obtočil prsty a užíval si dotek její jemné pokožky. Pak jsem ji táhnul po matraci směrem doprostřed postele, přičemž sebou házela jako ryba na suchu a smála se na celé kolo. Sladší zvuk než její smích jsem v životě ještě neslyšel. Při tom mém manévru se jí rozevřel župan. Očima jsem hltal oblé křivky rýsující se pod její noční košilkou. Jen jsem doufal, že si toho nevšimla.

Přišpendlil jsem ji pod sebou. Stále jí nedocházelo, že na ní ležím, jelikož se stále kuckala smíchy.

„To má být ono? Tvoje brutální způsoby mě vážně nepřesvědčí o tom ti cokoliv říct," dělala si ze mě srandu.

„Já že jsem brutální? To ty mě tu trápíš nevědomostí!" utrhl jsem se na ní. Ale jen šeptem. S očima upřenýma na její pootevřené rty. Ach. Svůdnost sama o sobě.

„Nehledě na to, že ti do toho ani nic není. Já nejsem brutální! To ty tu na mně ležíš a bůhví, co ještě zamýšlíš," laškovně pozvedla jedno obočí.

„Správně, co ještě? Nech mě přemýšlet," schválně jsem ji provokoval. Začala se pode mnou kroutit, jako had. Což mi pomáhalo rozvíjet zajímavé fantazie uvnitř mé hlavy. Ale ona nepřestávala. Ruce vzepřela proti mé hrudi. Díval jsem se na její krk. Tepna jí bubnovala neuvěřitelně rychle. Mám na ni vliv, uvědomil jsem si potěšeně.

Chytil jsem jí za zápěstí a přidržel jí je nad hlavou. Bez rozmýšlení jsem se k ní sklonil a políbil ji. Chtěl jsem jí jen letmo přejet ústy po rtech - jako dnes odpoledne - ale to jsem se spletl. Když tiše zasténala, neudržel jsem se. Její tělo pode mnou se uvolnilo a úplně zvláčnělo. Pustil jsem její zápěstí a sjel rukama po jejich pažích, své rty stále na jejích. Pomalu jsem jimi pohnul a dočkal se očekávané odezvy, vycházela mi vstříc a já ji ochutnával jazykem. Následovala mě bez jediného protestu. Než jsem se nadál, její prsty si už pohrávaly s mými vlasy. Cítil jsem, jak se chvěla. Dlaní jsem přikryl její tvář a čerpal z ní sílu. Pak jsem pokračoval níž, nepřestávajíc ji líbat. Náš polibek se prohluboval a stával se vášnivější. Prsty jsem nahmatal její zběsilý tep na krku. Z hrdla mi uniklo zamručení. Úplně jsem zapomněl, pod jakou záminkou jsem se k tomuhle odhodlal. Vše jsem hodil za hlavu, užíval jsem si a bral její dychtivé reakce na mě. Byl jsem jak smyslů zbavený. To ona mě jich zbavila. Svezl jsem se po jejím těle, abych na ní nespočíval celou vahou. Bez otálení jsem rukou postupoval níže. Zatajila dech, když jsem se elegantně vyhnul jejím ňadrům a prstem jel mezi nimi až na její bříško. Uvědomoval jsem stahy svalů na tom místě, kde jsem se jí dotýkal. Jezdil jsem prsty po její kůži a s nadšením ji dráždil. Opustil jsem její ústa v úmyslu následovat už prstem prozkoumanou cestu.

„Damone," vydechla. Smyslný tón jejího hlasu by mě měl utvrdit v tom, že se jí to líbí, ale právě to mě zastavilo v dalších nájezdech na její vstřícné tělo. Je mi vydána na pospas. Zadýchaně jsem se od ní odkulil. Přes srdce bušící mi v uších bych nedokázal nic dalšího slyšet, připadal jsem si jako alkoholik obraný o svůj smysl života. Sakra! Taky se nedokážu ovládat, už jsem jak nějaké zvíře utržené ze řetězu.

„Tvoje přesvědčovací metody jsou velmi zajímavé. To uznávám, ale stále si stojím za svým," promluvila po chvíli. Nesmírně tiše a plaše. Odvážil jsem se na ni podívat. Ležela pořád ve stejné pozici, ve které jsem ji opustil. Jako svůdná siréna. Urychleně jsem odvrátil pohled.

„Nechal jsem se poněkud unést," hodně chabá výmluva.

„To se ti stává celkem často. Ani jednou, když jsi mě políbil, to nebylo z mojí vlastní iniciativy, přestože jsem to chtěla udělat tolikrát," zamumlala. Spěšně se sbírala z lehu. Stála vedle postele a uvazovala si župan. Cože to řekla? Otevřeně přiznala, že ji přitahuji. Otevíral jsem pusu, abych něco řekl. Něco uklidňujícího a smysluplného, když to moje činy postrádají.

„Nevysvětluj mi to, už jednou jsem ti řekla, že o to nestojím."
Ostře jsem na ni pohlédl. Oněměl jsem. Jistě že jsem jí znovu ublížil. Vlasy se jí svezly ke straně tváře tak, abych na ni neviděl. Přesto jsem postřehl její rozpoložení. Tiše jsem zaklel. Chtěla se jít schovat do koupelny, aby se uklidnila. Vyskočil jsem na nohy a zatarasil jí cestu. Prsty jsem chytil její bradu a vyzvedl ji vzhůru, abych na ni viděl. Zatraceně. V očích se jí leskly slzy. Trhla sebou, aby se vyprostila z mého sevření.

„Chelsea..." zamumlal jsem zoufale. Copak se nedokážu aspoň chvíli krotit, ona tu přece není od toho, aby ukájela moje choutky. Problém byl v tom, že něco podobného tomu, co cítím s ní, s nikým jiným necítím. Rozhodně ne s Melanie.

„Ne, Damone. Prosím. Neříkej nic. Prostě to nech," pevně stiskla víčka. Co jsem to zas provedl! Někdo by mi měl dát co proto, abych se probral. I teď, když u ní stojím tak blízko a svírám její ramena. Probouzí se to znovu a znovu.

„Proč ne?" zeptal jsem se. Ať se na mě podívá. Potřebuju něco vyčíst z jejích očí. Ale ona je zarputile odmítala otevřít.

„Právě proto, že se ptáš," vyhrkla. Vytrhla se z mých rukou a běžela do koupelny. Po chvíli jsem zaslechl téct vodu. Taky potřebuju sprchu, ledovou! Jsem hlupák! Rázoval jsem po pokoji. Co teď? Prvně ji div neznásilním... proboha, vždyť čím já se liším od Edwina? Vztekle jsem zavrčel a hodil sebou na postel. Možná bych se měl zdekovat. Nechat jí prostor.

Ale já to chtěl vyřešit. Co tím myslela? Proč na mě reaguje tak vstřícně, když miluje někoho jiného, nedávalo mi to smysl. Něco zásadního mi unikalo.

Nesmíš brečet! Hlavně žádné slzy! Ach! Proklatě! Zatracený duch! Proč mi to jen děláš, Damone? Proč?

Vodu ve sprše jsem nechala téct a sedla jsem si se skloněnou hlavou na záchodové prkénko a polykala hlasité vzlyky, které se mi draly na rty. Tohle začíná být zapeklitě zoufalá situace. Damon po mně touží, ale nemá v tom jasno. Touží jen po mém těle. Po ničem dalším. Přitažlivost ale není vše. I když je někdy základem všeho. U něj to v tomhle ohledu končí. Nic dalšího od něj očekávat nemůžu, ať si namlouvám, co jen chci. Můžu jen snít. Tyhle jeho hrátky mi bezpochyby budou stačit až do konce života. Nebudu si muset ani nic představovat, stačí si zavzpomínat. Frustrovaně jsem vydechla a vypnula sprchu. Udělala jsem to záměrně, aby pochopil, že má jít pryč. Tentokrát mě ale překvapilo, že tu pořád byl. Dech se mi zadrhl v krku. K mé úlevě spal. Tiše oddechoval s pootevřenou pusou. Jedna noha mu čouhala z postele. Určitě na mě čekal. Neslyšně jsem odcupitala na svou stranu postele a vsoukala se pod deku. Bohužel jsem měla nervy našponované jako struny, takže jsem ležela ztuhlá a nehybná. Zaposlouchala jsem se do jeho klidného dechu. Nechrápal. Pousmála jsem se. Pak jsem zase zvážněla. Máme toho mezi sebou tolik nedořešeného. Bylo to až beznadějné. Úzkostlivě se vyhýbáme důležitým tématům. Já v sobě dusím tolik tajemství, až se bojím, že se neudržím a vybuchnu jako sopka. Vše to na něj vychrlím. Jistě by ho ochromil srdeční kolaps.

Pevně jsem stiskla víčka a pokoušela se usnout. Marně. Přece jenom jsem vstávala o něco později, než normálně. Otočila jsem k němu hlavu. Vypadal jako spící princ z pohádky. Nejraději bych si nafackovala za svoji slabost. Když si vzpomenu, jak lehce jsem se od něj nechala zlákat, když se ke mně přitiskl. Jeho záměry jsem rozpoznal hned, jak si namotal moje vlasy na prst. Jeho otázky a dorážení. Bylo to směšné. Kdyby jen věděl, že ten, na kterého se tak ptá a nenávidí ho, je ve skutečnosti on sám.

Natáhla jsem se pro svůj mobil a nařídila budík. Další Damonův probouzecí polibek bych už neustála.

A/N

Mam takový silný dojem... že tato kapitola se Vám bude sakra líbit! A jestli ne! Tak na Vás na oplátku vytáhnu svůj luk a šíp :D

Ok asi znám jako Katniss z Hunger Games, but who cares :D

Kapitolu ještě rychle přidávám, než odjedu na svůj vzrušující víkend, abych viděla konečně, poprvé za celou dobu (od 13ti), co ty maníky zbožňuji, jejich live koncert! Takže hurá na Fall out Boy! Kdo zná, dávám si s Vámi virtuální *high five*!! Pokud o mě po tomto víkendu neuslyšíte, tak je to proto, že jsem zemřela štěstím :D

Ok zpět k ději naší nejnovější kapitoly, kdy jste se za prvé dozvěděli, kde pak se Damon loudal a za druhé jste se dočkali asi jedné z nejžhavějších scén doposud....wohoooo...je tu nějak horko nebo se mi to jen zdá? :D

Cloumají s Vámi hormony tak jako se mnou? ( správně by už se mnou cloumat neměly, je mi sakra 24, ale už Vám jistě došlo, že jsem uvnitř stále ještě teenage holka) :D ale komu to vadí? Mě ne! :D

Tak a doufám,že si toho ceníte.... ach sakra, jak se nám ten konec blíží...to je na nic, ale konec je vždy nevyhnutelný (i když to je důvod proč miluj dlouhé... dlouhé knižní série... ale ty taky nakonec dojdou ke světlu na konci tunelu) :D

Ale ještě tam nejsme, ještě ne, ještě nás čeká pár slepých uliček a pak BUM! :D

Ok, přijde mi, že jsem se asi zbláznila, ale divíte se mi? Ty komenty co mi píšete....awwww, ty hlasy co mi dáváte...awwww a pak noví a noví čtenáři, kteří jsou tak hodní, a taky se zapojují! Lze mi to na mozek! :D 9K readů, 1.1K votes a jste nejlepší! Pořád ještě plachtím na svém obláčku štěstí! :D

MIMOCHODEM!!! VŠEM KDO MI POSLALI SVOJE MALBY!!!!!DĚKUJI! VŠECHNY DO JEDNOHO JSOU DOKONALÉ!(důvod proč jsem je sem nepřidala, je že mi to nejde...nějak mi blbne wattpad, což není žádná novinka ehm) TO ALE NEZNAMENÁ, ŽE JE NEMILUJI! NAOPAK!! LÍBÍ SE MI JAK TO KAŽDÝ POJAL PO SVÉM!!!:*

https://www.facebook.com/zalezitostsduchem ...LIKE pro novniky z první ruky a bonusy v podobě mých duchapřítomných postů :D

Nezapomeňte na VOTES AND COMMENTS!

Mějte se super, přes víkend!

LOVE YA!