„Zjevně jsi přišel na to, že taky nemůžeš spát, že?" Zamumlala jsem na úvod. Uběhla sotva půlhodina od našeho rozloučení na chodbě.
Damon beze slova přešel práh a zavřel za sebou. Moc jsem se namáhala, abych se tvářila lhostejně. V pokoji bylo dostatek světla, abych mohla vidět jeho výraz tak, jako on mohl můj. Přešel ke mně tím svým elegantním způsobem.

Ach, sakra! Dělá si ze mě srandu? Měl na sobě jen volné kalhoty z teplákoviny, zdálo se, že na jeho bocích drží jen silou vůle. Byl bos a přes ramena měl přehozený měkký župan. To bylo vše, co měl na sobě. Neoplýval ani tolika slušností, aby si ho cudně zavázal. Měla jsem dojem, že to dělá schválně. Ale když se usadil do pohodlného křesílka naproti mně, ve tváři měl vepsanou nevinnost. Pokušitel!

~~~

Díval jsem se do průzračných hlubin jejích očí. Proč mě tak neskutečně okouzlovala? Proč jsem za ní vlastně přišel? Proč jí to nevadí? Naopak, vypadala nadmíru spokojeně. Tvář jí ozařovala lampička stojící na stolku vedle ní. Dodávala jí nesmírný půvab, světlo propůjčovalo její pokožce zdání měkkosti a hebkosti volající po doteku, přesvědčit se, jestli je opravdu taková, jaká se zdála. A já věděl, že je. Už jsem měl to potěšení ji okusit.

Tyhle hříšné myšlenky musí okamžitě přestat! Ještě před hodinou jsem v panice nedokázal vůbec uvažovat. Představy se mi míhaly v hlavě jedna za druhou. Kde teď asi leží? Někde v příkopě? Zlomená? Znásilněná? Zraněná? Nebo dokonce mrtvá? Nikdy jsem nic podobného nezažil. Necítil jsem ji. Opravdu jsem myslel jen na to nejhorší. Když jsem pak přišel k bráně hřbitovu a spatřil ji v měsíčním třpytu a se šmouhou od barvy na tváři, spadl ze mě takový balvan, že jsem klidně mohl vzlétnout, jak jsem byl lehký.

A teď tady, když sedím naproti ní, jsem na tom úplně stejně. V hlavě mi pořád létala její slova. Odpouštím ti. Přijímám tvou omluvu.

Nechápu a nemůžu tomu uvěřit. Sice se mnou jednala s chladnou rozvážností, její oči mi ale prozradily hloubku její bolesti. Snad ani sama sobě to nepřiznávala. Protože jsem to v ní necítil. Jediné, co z ní vyzařovalo, bylo odpuštění. Tak lehké a nečekané. Toužil jsem po něm. Ale ne takhle.

„Opravdu nehodláš spát?" Zeptal jsem se jí tiše.
Dívali jsme se navzájem do očí. Jeden koutek jejích úst se vyzvedl nahoru. Napodobila můj úsměv.

„Taky jsem zjistil, že nemůžu spát. Pořád si představuju, co se ti mohlo stát," vyletělo ze mě ještě dřív, než jsem nad tím stihl zauvažovat. Sakra.

„Na hřbitově se mi nemůže něco jen tak stát, jedině, že bych spadla do vykopaného hrobu. Říkala jsem ti, že jsi jediná nadpřirozená bytost v okolí," obklopilo mě teplo jejího uklidňujícího pohledu.

„Nevěděl jsem, že jsi na hřbitově."

„Vypadalo to, že jdeš rovnou tam," zmateně zamrkala.

„To mě najednou tak napadlo, tušil jsem, kde jsi, ale nevěděl přesně." Jen kývla.

„Zapomeň na to," zamumlala. Znenadání zívla. Zdálo se, že ji to překvapilo. Zasmál jsem se.

„Vypadá to, že tě moje přítomnost unavila." Prohodil jsem pobaveně.
Začala vrtět hlavou.

„Ale ne. Vzpomněla jsem si, že za tři hodiny bychom měli vstávat do školy," otráveně přivřela oči. Odložila notebook na stolek pod lampu a vypnula ho.

„Můžeš jít za školu," navrhl jsem. Vykulila na mě oči.

„Ty ten výraz znáš?" Divila se a pomalu se zvedla, čímž mi poskytla skvělý výhled na její křivky.
Nasucho jsem polkl a silou vůle z ní odtrhl pohled. Když jsem se na ni znovu podíval, zjistil jsem, že sedí na posteli.

„Někde jsem ho zaslechl," nedokázal jsem si vzpomenout, kde přesně.

„Můžeme si lehnout do postele a povídat si, jestli chceš," navrhla.
Skvělý nápad. Moc se mi líbil. Vyskočil jsem na nohy a pospíchal na druhou stranu její postele. Ona se mezitím zavrtala pod pokrývku a otočila čelem ke mně. Svlékl jsem si župan a udělal jsem to samé, přičemž jsem si vzpomněl na tu noc, kterou jsem strávil u ní v posteli. Před dvěma dny. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Paměť se všemi těmi vzpomínkami se mi teď zrovna nehodila. Nedokázal jsem se uvolnit. Ještě když na mě shlížela tak nevinným způsobem.

„O čem by sis chtěla povídat?" Zašeptal jsem.

„Ještě jsme nemluvili o tom, co bys dělal, kdyby se to povedlo a ty bys tu zůstal," nadhodila. Nejen že jsme o tom nemluvili, ale pokud jde o mě, ani jsem nad tím nepřemýšlel. Někde v koutku duše jsem si byl zcela jistý, že tu nezůstanu. Ale odmítal jsem si takové myšlenky připouštět.

„Ještě jsem nespřádal plány," přiznal jsem. V očích se jí zablesklo překvapení. Předpokládala, že jsem si postupně rozvrhl celý svůj následující život.

„Musel bys získat nějaký doklad totožnosti. Museli bychom o tom něco vyhledat. Nebylo by to moc jednoduché," přemýšlela nahlas. Znělo to logicky. Došlo mi, že by to nebylo vůbec snadné. Vždyť už dávno nemám existovat. Důkazem je toho i můj hrob. Morbidní.

„Kdybych měl doklady, mohl bych studovat?" Zajímal jsem se.

„Myslím, že ano. Proč by ne?" Ujišťovala mě horlivě. Skoro jsem byl přesvědčený, že její tváře zaplály rudou. Pokusil jsem se najít pozici, ve které bych povolil ztuhlé svaly. Nedařilo se mi to. Matrace se několikrát zhoupla, jak jsem sebou donekonečna mlel. Nakonec jsem to vzdal a lehl si na bok a jednou rukou si podepřel hlavu.

„Co bys rád studoval?" Určitě věděla, co by byla moje volba, ale chtěla, abych mluvil.

„Kdyby to šlo, určitě literaturu a historii," sdělil jsem jí. V tomhle jsme nepopiratelně stejní. Oba milujeme jazyk a dějiny.

„Skvělý výběr, myslím, že by z tebe na nějaké koleji v Kalifornské vysoké byli nadšení. Možná bys i ukořistil stipendium," dělala si naděje.

„Navštěvoval jsem nejlepší školy v Anglii, než jsme přepluli oceán," informoval jsem ji. Záblesk úžasu a zájmu v jejích očích mě utvrdil v tom, že jsem zahrál na správnou strunu. Prahla po vyprávění z mé minulosti.

„Nikdy jsem v Anglii nebyla. Kdy jste odcestovali?" Vydechla. Nemohl jsem odolat a přisunul se k ní o kousek blíž. Nedala na sobě znát, že by si toho všimla.

„Anglie je krásná - až na to počasí. Otec se rozhodl rozšířit našemu rodu obzory, takže v mých 7 letech jsme se nalodili a odpluli. Mamá po celou dobu plavby spílala otci do hlupáků. Nesnášela to moc dobře, já jsem byl nadšený. Otec mně a bratrovi dovolil přátelit se s námořníky. Kdybys mě tehdy viděla. Sice mě naučili, jak se o loď dobře starat, ale pochytil jsem trochu jejich drsné mluvy, takže když jsem pak jednou u večeře, sprostě zanadával poté, co se loď zhoupla a vylila se na mě číše se šťávou, matka z toho div neměla infarkt a otec se uculoval. Rhonovi bylo pět let, považoval mě za boha, takže to, co jsem udělal já, vzápětí po mě opakoval."
Celá postel se otřásala při jejím tichém zvonivém smíchu. Srdce mi poskočilo. „Malý uličník Damon. Legrační představa."
Tušil jsem, jak si tu situaci musí sama vykreslovat v mysli. Díval jsem se, jak si skousla ret, aby se znovu nerozesmála. Po chvíli se uklidnila a zvážněla. „Nevěděla jsem, že ses narodil v Anglii," pronesla vyčítavě.

„Je to tak. Mnoho lidí v té době chtělo vyzkoušet zaoceánský život. Musím uznat, že nebyl tak upjatý jako v Evropě. Vše bylo uvolněnější."

„Nestýskalo se ti?"

„Neměl jsem po čem si stýskat. Můj život patřil do Ameriky, vždy to tak bylo. Stýská se tobě po Alpeně?" Zajímal jsem se. Zahlédl jsem vteřinový stín smutku, který ale zmizel tak rychle, jak se objevil.

„Ne. Jediný důvod, proč bych tam jela, by byly hroby babičky a rodičů," prohlásila něžně. „Pravděpodobně jsem vždy patřila sem." Cítila to stejně jako já.

„I přesto, že jsem ti zkřížil cestu já?" Tohle jsem si neodpustil. Její odpověď mě málem porazila.

„Hlavně proto," hlesla. Pak stiskla rty, jako by to z ní vypadlo jen kvůli tomu, že se nedovládla. Zkoumavě jsem si ji měřil. Nevěděl jsem, co jí mám na to odpovědět. Těšilo mě, že mě pořád považuje za přítele, přesto se mi v hrudi usadil divný pocit, hlavně okolo srdce. Než jsem nad tím stihl začít uvažovat, znovu promluvila.

„Vyprávěl bys mi, co jsi prováděl za lumpárny? Se svým bratrem?" Požádala mě šeptem. Pozorně jsem se na ni podíval. Pravděpodobně během minuty usne. A já se na ní budu dívat a vyprávět.

„Když jsme dopluli do New Yorku, otec se rozhodl tam pár dní pobýt. Když jsme pak cestovali na druhou stranu kontinentu, nevěděl jsem, že to bude zároveň první a moje poslední návštěva toho města, ale musím uznat, že jsem si na něj uchoval velmi hezké vzpomínky. Pamatuju si, že Rhona jsme museli přemlouvat hodně dlouho, než jsme ho donutili opustit město. Bál se, že už nikdy nespatří moře. Když jsme pak přijeli do Angeles, společně s Rhonem jsme uspořádali nájezd na pláž. Nikdy na to nezapomenu.

Divila by ses, ale v době osidlování nového světa se právě na té straně země vyskytovalo více španělských přistěhovalců. Trochu jsme tam vyčnívali..." Mluvil jsem co nejjemněji, protože už dřímala. Pak si dlouze povzdechla a propadala se do hlubin tvrdého spánku. Tu před polednem nikdo neprobudí. Nahnul jsem se přes její klidné tělo a sebral mobil ležící na nočním stolku.

Napsal jsem Liz zprávu. Naštěstí už vím, jak. Dnes nepůjdeme do školy, ale potřebuju se s Liz sejít a domluvit se s ní na Chelseiných narozeninách. Zaručeně už má něco připraveného, ale chtěl bych se do toho taky zapojit. Mobil jsem položil na svoji stranu, abych jím nerušil Chelsea, až mi bude Liz odepisovat a uvelebil se, ležíc pořád tváří k ní. Nějakou dobu ležela, aniž by se pohnula. Měl bych spát. Ale v tu chvíli jí ze rtů splynul sotva slyšitelný sten. Pousmála se a pak se převalila. Nikdy ze spaní nemluvila, za celý ten čas, co jsem ji bedlivě pozoroval, nevyslovila ani slůvko. Přesto bohatě stačily její výrazy, úsměvy a vzdechy. V duchu jsem zaúpěl. Nevím, o čem se jí tak může zdát, když se při tom musí tisknout ke mně. Opatrně jsem smetl světlou hřívu z jejího čela. Nakrčila nos. Byla neuvěřitelně rozkošná. Neodolal jsem a prstem obkreslil linii její čelisti. Měla tak jemnou pleť, jako hedvábí.

Sjel jsem trochu níže po matraci. Instinktivně se ke mně přitiskla, a stejně tak, jako před dvěma dny, její ruka spočinula na mé hrudi. Hlavu položila na moje rameno, tak jsem ji objal.

„Damone..." Moje jméno najednou splynulo z jejích rtů. Dokonale jsem ztuhnul a vyčkával. Nic dalšího už neřekla a dál klině spala.

Přemýšlel jsem, proč naše přátelství nefunguje. Rozumíme si. Máme společné snad všechno. Zajímají nás stejné věci. A nespojuje nás jen ta prokletá magie. Je to v nás. Tak proč to nejde? Marně jsem si lámal hlavu s tím, kde se děje ta chyba. Pořád jedna a ta samá. Není nám souzeno být přáteli? Tak co tedy? V tu chvíli mě napadalo několik velmi zajímavých alternativ. Vlastně ne teď. Napadají mě už delší dobu. Teď čím dál tím častěji. Ale i to stačilo, abych se orosil. Pomalu jsem vydechl. Ale tenze postihující celé mé tělo neustupovala. Připadal jsem si jako zmítaný v horečce. Zase ta opojná touha ji líbat. A nejen to. Moje dychtivost sahala až hodně daleko za vymezené hranice. Jako kdyby přesně věděla, kolem čeho se točí moje nečisté myšlenky, zachvěla se, ruka na mé hrudi se pohnula a prsty se zaryly do mé kůže. Tahle hra začínala být dosti nebezpečná.

Jestli se ke mně bude takhle tisknout ještě hodně dlouho, rozhodně neusnu a hrozí, že neudržím na uzdě svoji žádostivost. Sakra!

~~~

Probouzela jsem se pomalu a pozvolna. Spala jsem jak zabitá, jako když mě do vody hodí. Neříkala jsem si náhodou, že spát nepůjdu? Co se stalo s mým záměrem? Ach, jistě. Na scéně se objevil můj Damon a překazil mi moje plány.

Otevřela jsem oči. Ležela jsem roztažená s rukama rozhozenýma a nohama zamotanýma do prostěradla. Trvalo mi dlouho, než jsem z nich nemotorně dostala ven. Nemohla jsem si vzpomenout na ten okamžik, kdy jsem usnula. Zůstal tu Damon, i poté, co jsem usnula, nebo odešel?
Každopádně tu teď nebyl. Převalila jsem se na bok a následně na záda s unaveným vzdechem.

Zatraceně! Zaspala jsem! Ospalost se ztratila, vylétla jsem na nohy a očima hledala mobil. Co to...? Místo na mém nočním stolku teď ležel na druhé straně. Přeskočila jsem postel a podívala se na hodiny. Ach ne, byla jedna hodina odpoledne. To ne! Moji pozornost upoutal papírek na stolku. Vzkaz?

Ospalče,

nelekej se, že jsi zaspala, záměrně jsem tě nebudil. Potřebovala ses vyspat a jeden den bez školy ti neuškodí. Klidně znovu zalez pod peřinu. Napsal jsem Liz, aby si nedělala starosti. Šel jsem se projít. Spi sladce.

Nadutý šlechtic.

On má tu drzost si ze mě dělat legraci. Toho šlechtice mu nedaruju! Nicméně mě potěšila jeho péče o moje zdraví. Nadšeně jsem se vsoukala zpátky pod deku přesně podle jeho instrukcí.

Chvíli jsem jen tak ležela a zírala na nebesa. Pak se ke mně vracely vzpomínky těsně předtím, než jsem odpadla. Povídal mi o sobě a jeho bratrovi a cestě do Ameriky. Nevěděla jsem, že se tu nenarodil. Přece jenom to byl anglický aristokratický rod. V hlavě mi zněl jeho melodický hlas. Zachvěla jsem se. Pamatuju si, že jsem se jednou na vteřinu probudila. Nebyla jsem na své straně postele, ale u něj. Objímal mě. Neprotestoval. Dokonce mě hladil po paži. Pak jsem zase usnula s blaženým úsměvem na rtech. Je ke mně tak jemný a něžný. Kdyby se tak choval pořád, kdybych ty náznaky v jeho výrazech viděla častěji, určitě bych se odhodlala a řekla mu pravdu o sobě i o jeho dávné snoubence. Bohužel to tak nebylo a já bych se s tím už měla smířit. Měla jsem na to času více než dost.

Podle toho, jak to cítím, mi na to nebude stačit ani zbytek života na téhle zemi.

A/N

Hey!!!

Je mi naprosto jasné, že mnoho Vás pravděpodobně očekávalo, nějakou žhavou scénku, když se tam tak najednou objevil hah :D

Ale pak mi došlo, že to asi všichni čekají, tak co udělala Máňa, nevydala se tou cestou :D Uvědomila jsem si totiž, že mi o Damonovi nevíme zas moc věcí, krom toho, že byl duch, tudíž je několik set let starý a neobyčejně krásný (muhaha) :D

Ti z Vás, kdo jsou na fan page na FB, viděli tu nádheru, co jsem jim tam zanechala v podobně obrázku... ještě stále se z toho nemůžu vzpamatovat! :D

A mám pro Vás takovou mini výzvu, včera jsem totiž tak trochu vzala tužku do ruky asi po sto letech a začala kreslit, taky asi po sto letech a pak mi najednou došlo, že kreslím Damona, vypadá poněkud postiženě, ale snaha byla(nejsem malířka) :D no a mě tak napadlo....já vím, že jsem pravděpodobně dost otravná se svou bezednou studnou plnou nápadů...už se nezměním...ale k věci :D ~~~~~ Chtěla bych Vás naverbovat, nebo tedy ty, co malují, nebo mají výtvarku ve škole, nebo je to baví....atd atd...aby jste namalovali, načrtli... prostě cokoliv z tohoto příběhu. Jedna moje kamarádka dělá na jedné z mých představ, ale to bude chvíli trvat a to pak použiji jako Banner nad Kapitolou. A já bych ráda využila i Vás! Pokud se na to někdo cítí! Prosím, kdo by se do tohoto úkolu rád pustil, bude jedině happy. Miluji malované obrázky a pokud na nich jsou moje postavy, nebo scény, které jsem sama vyplodila... myslím že je to jako dreams come true! :)))

(Pokud, někdo něco stvoří, prosím o poslání na FB)

A teď ke kapitole!

Doufám, že nejste zklamaní, že se na ni Damon nevrhnul, nebo naopak. Myslím že ta malá výprava do jeho minulosti (která neobsahuje jeho hrůznou smrt) byla osvěžující! Víme zase o něco více!

Takže Chelsiiny narozeniny se blíží, ona si na ně stále nevzpomněla a ten náš starý dobrák se chystá jí připravit Narozeninovou oslavu století, no jak tohle dopadne... nechtějte ani vědět! :D

Mimochodem, jeho týden se krátí.... jaké z toho máte pocity?

Máte strach? Protože já ano...když mě tenhle nápad osvítil, tak jsem si říkala...uhhh to bude zábava psát, netušila jsem, že za zády objevím tlupu dívek se zbraněmi, připravené mě zabít ve chvíli, kdy zkřivím jediný vlásek na Damonově hlavě :DDDD

Děkuji nadále za Vaši podporu, pokaždé, když si přečtu Vaši odezvu v komentech, nebo v inboxu, nebo na FB, jsem neuvěřitelně šťastná!!! Děkuji!!

https://www.facebook.com/zalezitostsduchem Pro ty z Vás, kteří se ještě nepřidali!!!:)

Nezapomeňte na VOTES AND COMMENTS!

LOVE YA!