Byla jsem se svou prací spokojená. Vykouzlilo mi to na rtech šťastný úsměv. Otřela jsem si ruce do kalhot.

„Dala jste si s tím práci, slečno. Jaktěživ jsem neviděl nikoho tak vypulírovat tak staré místo odpočinku!" Vykřikl správce.
Otočila jsem se na něj. Ten dobrý muž uposlechl moje nářky a požadavky, když jsem se k němu odpoledne přihnala s tím, že potřebuji půjčit náčiní na úklid a udržování náhrobků. Byl tak vyjukaný mou zapáleností a mládím, že se nezmohl ani na slůvko odporu. Za chvíli už jsem spěchala zpět ke kryptě s koštětem, smetáčkem a lopatkou, kýblem horké, mýdlové vody a tunou hadříků. Během mé práce za mnou správce několikrát přišel, aby na mě dohlédnul a zhodnotil průběh. Dokonce mi nabídl pomoc. Tu jsem nepotřebovala. Šlo mi to od ruky. Uvnitř hrobky by teď špínu a prach nenašel ani nejzarytější kontrolor. Byla jsem na sebe pyšná.

Problém mi dělala jen barva, kterou jsem nahazovala na stěny budovy. Byla to ta samá žlutá. Teď byl domek výraznější a honosnější. Jediné, co jsem nebyla schopná opravit, byly otlučené a oddrolené části. S tím já sama nic nenadělám. Nicméně hnilobný zápach se mi podařilo vystrnadit z prostorů uvnitř. Teď se tam vznášela čerstvá květinová vůně a u každého hrobu byl věnec. Vyrytá jména na poklopech náhrobků byla jasně viditelná a nezanesená.

„Bez vás by se mi to nepovedlo," jemně jsem se na něj usmála. Podívala jsem se na hodiny na mobilu. Byla už skoro jedna hodina v noci. Před nějakou chvíli se mi snažila dovolat Liz. Nebrala jsem jí to.

„Měla byste jít radši domů, můžete přijít zítra, abyste to viděla za denního světla," doporučil mi s úsměvem správce.

„Děkuji a omlouvám se, že jsem vás obrala o čas," přibouchla jsem čerstvě natřené dřevěné dveře a popadla batoh.

„To nic, děvenko. Naopak mě těší takový zájem! Nikdo se o tu barabiznu nechtěl postarat. Jsi hodná holka," vřele se usmál a poplácal mě po rameni. Pak jsem se s ním rozloučila.
Kráčela jsem mezi náhrobky k východu. Vůbec mě to neděsilo. Zjistila jsem, že strávený čas na hřbitově není vůbec špatný. Uklidňovalo mě to. Myslela jsem jen minimálně a srdce bušilo jen v tu chvíli, kdy se zvyšovala i fyzická námaha. Nic víc.

Takže když jsem uviděla, jak naproti mně kráčí Damon, málem jsem z toho měla zástavu. Najednou se vše vrátilo. Píchlo mě v hrudi v místě, kde se nacházelo moje ublížené srdce. Myšlenky se znovu objevily a zmateně vířily hlavou. Jediné, co jsem dokázala, bylo zírat. On, když mě postřehl, se div nerozeběhl. Najednou stál přímo přede mnou, hltající mě pohledem.
Zvedla jsem obočí. A tiše čekala, snažíc se uklidnit mé divoce pumpující srdce.

„Proboha, Chelsea, tohle už mi prosím nedělej!" Zněl zoufale. Víc než to. Zdálo se to, že se každou chvíli sesype. Vypadal pobledle. Jeho kůže získala nezdravý popelavý nádech a společně s kruhy pod očima vypadal, že trpěl.
Zlomyslně jsem se nad tím v duchu uculovala.
Pohnul se směrem ke mně, jakoby mě chtěl obejmout. O krok jsem ucouvla. Ne instinktivně, ale schválně. Potřebovala jsem vědět, jak toho lituje. Protože vím, že ano. Cítila jsem to.

„Nedělej si násilí, Damone. Nestojím o to. Není tvá povinnost se starat o mou bezpečnost. Myslím, že to zvládnu sama, když ne, tak jsem si to asi zasloužila," řekla jsem bezvýrazně. Dala jsem si na tom záležet, i když jsem měla nutkání mu okamžitě odpustit. Dívala jsem se, jak se jeho obličej zkroutil v bolestnou grimasu. Polovinu tváře mu osvětloval dorůstající měsíc na obloze. Rty stáhnul do tenké linky a znatelně se třásl. Jen jsem doufala, aby zase nevybuchnul, tím by si to u mě rozhodně nevyžehlil.

„Vše, co jsem ti předtím řekl, bylo v afektu. Nemyslel jsem to vážně, nic z toho!" Promlouval tiše, ale naléhavě.
Neroztaj! Ne hned! Nejsi nějaká onuce! Opakovala jsem si v duchu. Dívala jsem se mu zpříma do očí a snažila se do toho dát co nejvíce síly.

„Nevěřím ti. Nejraději bys byl, kdyby mě ten Edwin znásilnil. Vlastně jsem si o to říkala, tak jsem to pochopila já. Ale v dedukci jsi přece expert ty, nebo se pletu?" Pořád jsem to dokázala říct bez jediného náznaku citu, nebo čehokoliv jiného, co by prozradilo moje opravdové emoce. Nadále jsem se mu upřeně dívala do očí.

„Ne! Věř mi! Musíš...," zvedla jsem ruku.

„Nemusím, Damone," řekla jsem tiše, skoro bezhlasně. „Nemusím nic." Zalapal po dechu.

„Úplně jsem to posral, že ano." To už jsem se neudržela a překvapeně na něj zamžikala. Ono jisté slovo, které použil... vůbec to k němu nepasovalo, přesto to dalo váhu jeho prohlášení.

„Já jsem to zase přepískla tím nadutým šlechticem, promiň. Ale nic dalšího špatného jsem neudělala. Nebudu se omlouvat za to, že jsem se neseděla se založenýma rukama a nečinně neposlouchala její kecy!" Čím více jsem toho řekla, tím více se zvyšovala hlasitost mého hlasu.

„S tím nadutým šlechticem jsi měla pravdu. Možná jsi mě měla pojmenovat ještě hůře," tvářil se čím dál tím více provinile.

„Abys mi mohl říct ještě něco horšího ty?" Neodolala jsem si do něj ještě dloubnout. Trhnul sebou. Nepřeháním to?

„Mohla bys mi odpustit? Vím, že na to nezapomeneš, i když bych ti to moc rád vymazal z paměti. Ale to nejde, takže můžu jen žádat o to, abys přijala moji omluvu. Dokázala bys to? Nechtěl jsem ti ublížit. Vyjel jsem na tebe... bezdůvodně..." docházela mu slova. „Moc, moc, moc mě to mrzí, Chelsea..." Shlížel na mě ze své výšky a oči se mu leskly. Měsíc se posunul po své trajektorii a Damonův obličej se teď utápěl ve tmě.

„Přijímám tvou omluvu," řekla jsem jednoduše. Už jsem ho nedokázala dál trápit. Nechápavě pootevřel ústa.

„Já...cože?" Mrkal ve snaze na mě nevyboulit oči. „Plakala jsi," vydechl.

„Co záleží na mých blbých slzách? Odpouštím ti," opakovala jsem. Přistoupil ke mně. Neustoupila jsem a zaklonila hlavu o něco více, abych mu viděla do té jeho aristokraticky řezané tváře.

„Takhle by to nemělo být," zamumlal.

„Jak tedy? Měla bych snad na tebe křičet, něco po tobě hodit?" Kolikrát jsem měla chuť mu něco vrhnout na tu jeho krásnou hlavu. A zrovna teď mě opustí.

„Asi tak nějak," přitakal, skoro, jakoby si to přál.

„Tak to tě zklamu," odporovala jsem.

„Nechápu..."

„Vážně? To není možné, většinou přece chápeš hned a vše," utrousila jsem. Na vteřinu stiskl víčka a ústa mu zacukala v úsměvu. Nechtěl se usmívat, když tu probíráme závažné záležitosti. Já jsem se na něj naopak zplna usmála.

„Proč jsi mi odpustila tak lehce?" Vyzvídal.

„I přesto, co jsi mi řekl, zachránil jsi mě před znásilněním a byl jsi na mě vždy hodný. Vím, že jsi jednal ve vzteku. To lidé dělají. Až do té chvíle ses ke mně choval slušně. A dělal sis o mě starosti a pak... Teď, jak tu stojíš přede mnou, cítím tvoji lítost," mumlala jsem trochu nesouvisle. I tak věděl, o čem mluvím.

„Nemůžu uvěřit, jak jsi velkorysá," řekl nevěřícně. Mlčela jsem. „Bál jsem se o tebe," dodal, když zjistil, že nemám v plánu cokoliv dalšího vyslovit.

„Já vím," ujistila jsem ho. Přes rty mu přelétl lehký úsměv. Konečně jsme se oba dva pohnuli.
Obešla jsem ho a vydala se směrem domů. Přece jenom už bylo časné ráno. Přesto jsem se necítila nijak zvlášť unavená. Spíš jsem překypovala energií!

„Jak jsi odůvodnil mou nepřítomnost tetě?" Zeptala jsem se, když se hned objevil vedle mě. Nedíval se na cestu, jen na mě. Jako bych byla středobod vesmíru. Ach jo. Jak bych mu nemohla odpustit?

„Byla jsi u Liz a dělala s ní úkol. To mi připomíná, napiš jí pak zprávu, dělá si o tebe starosti a na mě je šíleně naštvaná. Myslím, že mi utrhne hlavu," svěřil se mi. Pousmála jsem se.

„Tys jí řekl, co se stalo?" Optala jsem se, když jsem vyťukávala uklidňující slova pro Liz, odeslala jsem to a podívala se na něj.

„Tak nějak si to domyslela, když viděla tvoji ruku obtisknutou na mé tváři." Schválně jsem se na tu jeho postiženou stranu obličeje podívala - nic už tam po mé ruce nezbylo. Asi jsem do toho nedala dostatek síly, anebo byla moc tma na to, abych to mohla vidět.

„A co se stalo s tvojí tváří?" Zeptal se náhle. Zamračila jsem se, ruka mi vyletěla k obličeji. Pak jsem si vzpomněla. Zrůžověla jsem. Určitě jsem měla pár šmouh od barvy.

„To je jen barva," řekla jsem neurčitě. Nevyptával se mě, co jsem dělala celou tu dobu na hřbitově. Chvíli jsme kráčeli mlčky.

„Proč nesnášíš Melanie?" Zněla jeho otázka.
Čekala jsem, kdy se k tomu vrátí. Přece jenom to nechápal tak jak si myslel. Myslel si, že žárlím. To sice ano. Ale v tu chvíli na tom stadionu to se žárlivostí nemělo co dělat. Ani zdaleka. Byl to jen čirý vztek. Chuť zakroutit jí tím krásným krčkem. Za ta slova! Jak mu to nemůže být jasné?

„Neslyšel jsi, co mi řekla?" Obořila jsem se na něj. Musela jsem si opakovat, abych zase neexplodovala.

„Slyšel..." přiznal.

„Nebudu ti to vysvětlovat. Řeknu ti jen, znám ji déle než ty a možná i lépe." Nevěřil by mi, kdybych na něj vyrukovala s tím, že je to zlomyslná mrcha. Ne. Nevěřil. Vypadá přece úplně stejně jako jeho Eleonor. A ta byla učiněný anděl, nebo ne? Už mě nebavilo žít s tím tajemstvím. Protože už mě upozornil, že ví, že něco tajím.

„Udělala ti něco?" Zajímal se. Jistě že neudělala. Nic zvláštního. Ale kdyby dostala pořádnou šanci, určitě by neváhala. Stejnak považuje za vítězství, že si tak hezky přivlastnila Damona. Jak by mi mohl být po chuti člověk, do kterého se převtělila stejná osobnost, kterou jsem poznala na svých toulkách minulostí. Nedokážu to cítit jinak. A ani nechci.

„Ne. Mně ne. Ale i kdyby ano, co bys s tím dělal?" Svou otázkou jsem ho dostala. Pootevřel rty. Zavrtěl hlavou.

„Nevím."

„Tak vidíš. Chci téma jménem Melanie smést ze stolu. Nebudeme se k tomu vracet, co říkáš? Konečně bychom mohli splnit naši dohodu a přestat se hádat. Tenhle týden toho bylo víc než dost," znovu jsem mu nabídla možnost na to zapomenout. Váhal, chtěl o tom mluvit a rozpitvávat to dopodrobna, dokud by mě nedonutil vyklopit úplně všechno, co mám na srdci. Přesně tak, jak to určitě zamýšlel udělat dnes před školou. Ale věděl, že po tom, co se stalo, na to teď nemá právo. I přesto, že jsem omluvila jeho slova.

„Jak si přeješ, Chelsea," promluvil lehce.
Mezitím jsme došli k domu, který se utápěl ve tmě. Vystoupali jsme na přední verandu. Ještě než jsem stihla vytáhnout klíče z kapsy u kalhot, najednou jsem se octila ve vzduchu. Objal mě tak rychle, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si uvědomila, co se to se mnou děje. Jeho ruce se mi omotaly kolem pasu a vyzdvihnul mě tak, že jsem teď měla obličej v jeho úrovni, takže mi nohy visely kousek nad zemí. Spěšně jsem zvedla ochablé ruce a ovinula je kolem jeho krku. Zmateně jsem pomrkávala, neměla jsem ani pomyšlení na nějaký odpor. Hlavně ne, když mě k sobě přitisknul a položil mi hlavu na rameno. Nemohla jsem nijak zamaskovat svůj zrychlený tep a dech. Mohla jsem ochutnat jeho vůni, přičemž se mi zamotala hlava. Cože ho k tomu tak náhle přimělo? Mozek jsem měla najednou zahalený temnou mlhou. Sakra, vždyť mě jen mě objímá!

„Tenhle týden jsem se o tebe bál tolikrát, že jsem zjistil... nedokážu si svůj život bez tebe představit," jeho hlas šelestil a dech mi ovíval pokožku na krku.
Měla jsem dojem, že mi srdce vynechalo několik úderů.

„Nemůžu být na tebe pořád přilepená, abys mě měl pod dohledem," vydechla jsem omámeně, šokovaná z jeho přiznání.

„Co kdybych si tě k sobě připoutal?" Navrhl. V hrudi mu zarachotil smích a já nevěděla, jestli to bere vážně, nebo ne.

„Myslím, že by tě moje neustálá přítomnost otrávila," oponovala jsem. Stále jsme postávali přede dveřmi jeden druhému v náruči.

„Nesmysl," zněla jeho odpověď. Obdařil mě vážným pohledem. Už se nesmál.

„Každopádně, tenhle rozhovor nemá smysl, jelikož si mě k sobě nepřipoutáš. A to, co jsem řekla tam na tribuně, jsem myslela vážně. Nikam už s tebou nepůjdu, ne když s tebou bude ona," odtáhla jsem se od něj. V hlase nebyla poznat žádná emoce, podráždění, nebo vztek. Ne, spolehlivě jsem to všechno zamaskovala.

„Co když se ti pověsím na paty tak, jak jsem to dělal dřív?" Pousmál se na mě. Já na něj. Pamatovala jsem si to. Jak krátká doba uběhla od našeho začátku. Přitom mi to připadalo jako několik let. Tolik se toho stalo.

„S tím nic nenadělám. Nějak se tě zbavovat? Nepovedlo se mi to ani před tím," zkonstatovala jsem. Jeho úsměv se prohloubil, teď vypadal jak sedmiletý uličník, co má něco za ušima.

„Já bych tě nechal na pokoji, kdybys mi řekla," sdělil mi. Zvedla jsem obočí. Vychutnávala jsem si dotyk kůže pod mými prsty, na jeho krku. Měla jsem je zamotané do pár jeho uvolněných tmavých vlasů.

„Děláš si srandu? Vždyť jsem ti to říkala pořád," vyjekla jsem.

„Neříkala!" Odporoval. Pátrala jsem v paměti. Dělá si ze mě legraci. Řekla jsem mu to několikrát, dokud si mě nezískal.

„Ale ano!"

„Nemyslelas to vážně!" Mrkl.
Zakuckala jsem se smíchy. Tak to zatraceně trefil. Cítila jsem, jak kloužu dolů po jeho těle znovu na pevnou zem.

„Že ty jsi si sám sebou vždy tak jistý," zaprskala jsem a konečně se od něj odpoutala. Pak jsem vytáhla ty proklaté klíče a odemkla. Divila jsem se, že jsem toho byla schopná... přes svou roztřesenost.
Tiše jsem vstoupila do haly. Neviděla jsem ani na krok. Trhla jsem sebou, když mě vzal za ruku. Zavřel za sebou a předešel mě. Copak má kočičí zrak? Nicméně, nechala jsem se táhnout za ním. Na schodech jsem se málem natáhla, kdyby mě nedržel, asi bych se skutálela dolů, což mi nepříjemně připomnělo jistou scénu z minulosti. Došli jsme k našim pokojům.

„Jsem přece věčně nadutý, arogantní šlechtic, nemýlím-li se," odpověděl na mou poznámku, pronesenou dole.

„Přestaň mi to přehazovat a já udělám to samé s tvými poklesky," sladce jsem se na něj zazubila.

„Dohodnuto," přikývl. Jeho výraz jsem postřehnout nemohla, jelikož se koupal v temnotě chodby. Moje ruka stále spočívala v jeho. Zvedl ji a hned jsem věděla, co se chystá udělat. Viděla jsem jeho siluetu. Druhá jeho paže se schovala za zády, sklonil se ve dvorné úkloně a políbil mě na hřbet ruky. Teplo jeho rtů a následného polibku se mi rozlévalo po celém těle ještě několik hodin potom.

„Měla bys jít rovnou do postele," vydechl nakonec. Jeho dech mě pošimral na kůži.

„Nejsem unavená!" Ani teď ne. Nervy mám napnuté k prasknutí. Neusnula bych, ani kdybych byla na pokraji smrti vyčerpáním.

„Nehodláš jít spát?" Nedivil se.

„Musím ze sebe smýt tu barvu a pak se uvidí," pokývala jsem hlavou. Když jsem psala Liz, bylo už po třetí hodině. Připadalo mi zbytečné jít spát jen na pár hodin.

„Dobře, dobrou," zamumlal. Než jsem stihla odpovědět, zmizel za dveřmi.
Odpotácela jsem se za ty své. Bez váhání jsem zamířila rovnou do sprchy. Do studené. Pak jsem otočila kohoutkem a spustila příval horké, abych uvolnila napjaté svaly. Špinavé oblečení jsem hned hodila do koše na vyprání.

Když jsem pak vyšla z koupelny, pořád se mi nechtělo spát. Povzdechla jsem si. Vytáhla jsem si notebook a otevřela ho. Vlastně ani nevím proč. Byl to jen automatický proces. Začala jsem přemýšlet. Už je čtvrtek. Zbývají pouhé čtyři dny. Nezabrouzdala jsem k tomu, že by měl Melanie donutit k lásce. Po pravdě, ani jsem nebyla přesvědčená, jestli je ona takového citu vůbec schopná.

To mě přivádělo k problému. Kdo tu Damona udrží? Neměla jsem ho radši nechat v jeho duchovní podobě? Bylo by to vše o hodně jednodušší. Předtím jsme se nehádali, neřekl mi nikdy jediné křivé slovo. Vždy jsem to byla jen já a on. Podivně spojení lidé. Jeden uvězněný v čase a prostoru a druhý jednoduše hromosvod.

Třeba by to pak bylo ještě horší. Nepatříme k sobě. Bylo to tak před několika sty lety a je tomu tak i teď. V tom případě si s námi osud krutě pohrává. Nebo je to Damonova chyba. Na to, jak je obvykle vnímavý, tak k tomu, co k němu pociťuji, je naopak hluchý a slepý. Jenže třeba by se ta celá situace mezi námi ještě zhoršila, kdyby to zjistil. Kdyby prohlédnul. Ale to byly jen dohady. Nemám sebemenší tušení, co by udělal, jak by se zachoval. Ale scénáře, které mi běhaly před očima, byly pořád stejné. Špatné. Žádný šťastný konec. Povzdechla jsem si. Měla bych si uvařit kafe, nebo spolykat nějaké prášky na spaní. Únava stále nepřicházela a moje fantazie se stále vyostřovala. Ještě chvíli a rozhodla bych se napochodovat do jeho pokoje a jednou provždy zjistila, které z těch všech zoufalých vykreslení by bylo pravdivé.

Pak se otevřely dveře od pokoje. Kdybych si nebyla jistá tím, koho tam uvidím, asi bych se leknutím a strachy složila a vřískala jak smyslů zbavená.
Seděla jsem klidně na své lenošce s nohama složenýma pod sebou. Dívala jsem se na něj. Jeho výraz byl neproniknutelný. Asi bych měla být pobouřená, že mi sem tak vtrhnul, ale už jsem si zvykla.
Tak co má tentokrát na srdci?

A/N

Eyyyy!!!

Jak se vede lidi!

Pod tlakem strachu z Vaší krvavé odvety jsem zpět s další kapitolou (hah jen si dělám srandu, jááááá se Vás nebojííííím) i když jste sakra zásobeni zbraněmi všeho druhů! :D

Některé které mám už v přátelích na FB věděli, že dneska bude přidána tato kapitola, jelikož jsem je přizvala na slibovanou FB page pro tuto knihu a napsala jim to tam :D! Kdo by měl zájem tady je link https://www.facebook.com/zalezitostsduchem , přidejte se tam, dejte Like a buďte zásobováni novinkami, všemožnými updaty atd! :)

A teď ke kapitole!

ufff! Chelsea se nic nestalo a Damon ji našel juchuuu! THE END! :D

ne jen si dělám srandu, ještě nejsme u konce, ale ani nejsme zas tak daleko... pořád máme několik kapitol před námi a už se pomalu a jistě dostáváme do té kritické, zlomové části, kdy se Vám budou střídat emoce jak na běžícím pásu(ne že by se to do této chvíle nedělo) :D

Takže Chels mu odpustila velmi rychle, čím to asi bude?? A ano jsem si vědoma toho, že jsem to utnula a že mi pravděpodobně hrozí šibenice, či podobné mrzké ukončení mého života. Ale než se tak stane, další kapitola bude zajímavá! Neřeknu Vám v čem, ale prostě bude a já doufám, že se Vám bude moc líbit!:))

Pokud máte nějaké názory, či myšlenky které musí ven z Vaší hlavy, sem s nimi a napište mi komentář!! Miluju je!

Nezapomeňte na VOTES A COMMENTS!

LOVE YA!