Připadala jsem si jako ve zlém snu.

Přece jsem si říkala, že i kdybych měla být křen, budu na ně dávat pozor. Moje předsevzetí se ale v tuhle chvíli zdá naprosto nepodstatné a hlavně nesplnitelné. Zmítala jsem se v bouři vlastních rozporuplných pocitů, nutících mě se okamžitě zvednout a vypadnout, dokud neudělám něco opravdu neuváženého, čeho bych později litovala.
Několikrát jsem opětovala jeho pohled, pořád v nich zela ta samá otázka, kterou mi položil ráno. Vím, že mi něco tajíš, i bez toho spojení!

Proklaté spojení! Jeho zatracená vnímavost. Kdybych tak jen odolala své vůli a vychrlila to na něj. Bezpochyby by z toho měl infarkt. Nechce to slyšet. Určitě ne. Ať je to moje láska, nebo přísně střežená pravda o jeho snoubence. Musela jsem dneska celý den držet jazyk za zuby. Hrozilo, že když otevřu ústa, neovládnu se. A on by tu pravdu neunesl, nepochopil. I když jsem jasně tušila, že by mě nejraději zatáhnul někam do kouta a vytáhnul to ze mě všemi dostupnými prostředky - i těmi nečistými. Potlačila jsem rozechvění a pokoušela se soustředit na hru. Nedokázala jsem to. Moje oči se chtěly stočit nalevo. Avšak stačilo, jen když jsem napnula uši.

„Tohle je nudné," povzdechla si Melanie. „Měli jsme si počkat a jít na nějaký pořádný zápas. Třeba Red Sox. Otec by nám sehnal lístky do soukromé lóže, má hodně styků," pokračovala dál vychloubačně.
Nemohla jsem zastavit protočení očí. Damon neodpověděl. Chvíli bylo ticho.

„Chrisi, hrál jsi někdy?" zeptal se Damon. Neodolala jsem a otočila k nim hlavu.

„Dřív ve školním týmu," přiznal Chris. „A ty?"

„Já nikdy. Ale dívky taky hrají, že?" sklouznul očima na Liz a pak na mě.

„Já nejsem moc sportovně založená," zvedla ruce Liz v obraném gestu.

„Já jsem hrávala s tátou. Měli jsme velkou zahradu." Měla jsem mlčet. Neměla jsem se zapojovat do hovoru! Než stihl Damon cokoliv odpovědět, předběhla ho Melanie. Propalovala mě očima, jako by mě obviňovala za to, že si nárokuju taky trochu pozornosti.

„Kde je tvůj táta teď?" Zeptala se mě dosti netaktně. Možná bych jí to i odpustila, kdyby jí v očích neplály zlomyslné ohníčky. Jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla, bylo zalapání po dechu. Lizina ruka vyhledala tu moji. Pevně ji stiskla.

„Je mrtvý," vydechla jsem v odpovědi. Do očí se mi nahrnuly slzy, nikoliv slzy smutku, ale vzteku. V ovzduší se vznášelo napětí. Dlouho nikdo nic neřekl. Na Damona jsem se ani nepodívala.

„Máš ráda, když tě lidé litují?" Tak tohle jsem nečekala, takovou podpásovku. Co si o sobě ta holak myslí?! Ale už jsem se nestáhla do sebe. Vztek, který jsem doposud cítila, teď vytryskl na povrch. Zatmělo se mi před očima. Nedívala jsem se na Liz a Chrise, co byli oba oněmělí úžasem nad tou opovážlivostí. Na Damona jsem se nedonutila ani mrknout. Vyskočila jsem na nohy a vytrhla ruku z Liziného stisku.

„Už nikdy! Opakuji, nikdy mě nikdo nedonutí strávit ani minutu s touhle ubohou, pokryteckou napodobeninou člověka!" Vykřikla jsem rozzuřeně Melanii přímo do překvapené tváře. Museli mě slyšet i hráči dole pod tribunou. Ale mně to bylo úplně jedno.

„Chelsea..." Znělo to ohromeně. Vztekle jsem se podívala na Damona, který pronesl mé jméno. Umím si představit, jak by jeho věta pokračovala ...ovládej se, Melanie to určitě nemyslela špatně...

„Ani ty ne, Damone! A ty moc dobře víš, jak nesnáším, když mě někdo nutí dělat něco, co nechci!" Utrhla jsem se i na něj.

Nezajímalo mě, že se po mém křiku otáčí ostatní lidé. Už jsem to nemohla vydržet. Příměří, které jsem s ním uzavřela pod chatrnou zástěrkou přátelství, se teď zase rozpadlo. Jsem hloupá, když jsem si opět myslela, že by to tak mohlo fungovat. Moje nechuť k té ženě, která se teď tiskla k jeho boku, byla nezměrná a nedokázal by to změnit nikdo. Ani moje naivní předsevzetí. Jen mlhavě jsem vnímala, že ten poklid ničím jen já. Zase jen já.
Neudržela jsem tichý vzlyk, co se mi dral ze rtů. Jeden pohled vržený na Melanii a hned jsem pochopila, že mě má tam, kde mě chtěla mít.

Už ani minutu jsem nemohla setrvat. Otočila jsem se na podpatku a utíkala pryč. Musela jsem překonat krátkou vzdálenost ke konci řady sedadel. Možná jsem někomu šlápla na nohu, ale to mě nemohlo zastavit.

„Do prdele..." Rozvzlykala jsem se naplno, když jsem minula branku ukončující pozemky parku. V uších mi šumělo, ale to mi nezabránilo v tom postřehnout dupot bot za sebou. V náhlém poznání jsem se otočila. Byl to on. Damon. Běžel za mnou. Ach ne! Rychle jsem se obrátila zpět a zatvrzele pokračovala v cestě. Přes slzy jsem skoro ani neviděla, kam jdu. Pak mě jeho ruka nečekaně popadla za loket, dál už jsem jít nemohla, jelikož mě přišpendlil na místě. Hněvivě jsem mu vytrhla paži z ruky a o krok ustoupila.

„Co to mělo znamenat?" Vyjel na mě. Užasle jsem na něj zamrkala. Zdálo se mi to, nebo je asi stejně tak navztekaný, jako já? Žal odplul pryč a nahradila ho ještě větší zlost. Tentokrát mířená přímo a jen na něj.

„Nechte mě být, Lorde Wussexi!" Zasyčela jsem. Nevím, co mě to popadlo použít na něj jeho titul, ale trhnul sebou při jeho vyslovení. Stáhnul obočí.

„Nejdřív mi vysvětli, proč jsi zase tak nesmyslně vybuchla! Vlastně, proč se vůbec ptám? Vždyť ty máš ta svoje melodramata v oblibě, jak tak zjišťuji!" Jeho slova byla tak krutá, nikdy se mnou ještě takhle nemluvil. Otřáslo to mnou. Dokonce i mrazivost jeho pohledu.

„Nemám sebemenší chuť ti cokoliv vysvětlovat, jak je vidět, už sis to vyložil sám bez mé pomoci," oplatila jsem mu stejně chladným tónem hlasu.

„Tak proč se chováš jako smyslů zbavená? Neříkej mi, že jsem to nepochopil správně? Žárlíš na ni? Myslím, že ano. Tak odpověz. Copak ti teď došla řeč?" Jeho bezcitná slova se do mě zabodávala jako tisíce jehel. Nemohla jsem se pořádně nadechnout přes knedlík v krku. Slzy kanoucí mi z očí jsem se ani neopovažovala jakkoliv ovládnout.

„Nic ti neřeknu. Dej mi pokoj. Kdyby ses v mém životě neukázal, vše by bylo v naprostém pořádku. A rozhodně na ni nežárlím. Vlastně je mi jí líto, že se jí na krk pověsil takový nadutý šlechtic, jako jsi ty!" Vše, co jsem vypustila z úst, byla prachobyčejná slova vášnivého vzteku. Kdežto on vše, co řekl, myslel smrtelně vážně.

„Když jsem tak nadutý, tak jsem tě asi měl nechat v tom altánu, co myslíš! Vsadím se, že bys milého Edwina nakonec uvítala mezi svými stehny...!" V tu chvíli jsem mu vrazila facku. Jeho hlava se pootočila na stranu a vzápětí se na jeho tváři objevila moje obtisknutá dlaň, která mě teď neskutečně pálila. Spíš mi přišlo, jako bych si zlomila ruku. Ale tu bolest jsem uvítala. Překryla částečně tu psychickou, kterou způsobil on.

Beze slova na mě shlížel, zdálo se, že po mém násilném aktu všechen jeho hněv zmizel. Nezajímalo mě to. Zarazila jsem stavidla svých očí a věnovala mu bezvýrazný pohled. Pak jsem se nadobro obrátila a běžela, jak nejrychleji umím. Doufám, že to bude stačit. Nebude mě následovat, a když ano, taky mu něco řeknu! Chtěla jsem být co nejdál od něj. V tu chvíli jsem věděla, že zničil můj poklidný život. To on za vše může a já se ho vždy snažila ospravedlňovat.

Měla jsem namířeno domů, ale pak jsem změnila směr. Ne. Domů nemůžu. Nedokážu se na něj podívat, bůhví jestli toho budu ještě někdy schopná. Utíkala jsem. Jedno kam. Nakonec moje kroky získaly jistý směr. Přímo na hřbitov. Nevím, co mě to najednou tak popadlo. Vždyť ještě před týdnem... Před týdnem? Zdálo se mi, jakoby uplynul rok od toho dobrodružství. Ale bála jsem se, ne? Byla jsem hrůzou bez sebe a musela jsem s sebou vzít Liz. Kdežto teď jsem vešla na poklidný hřbitov bez sebemenšího záchvěvu strachu. Možná za to může poznatek z minula, kdy jsem přišla na to, že tu není nic, co by mi mohlo ublížit. Zakázala jsem si jakékoliv myšlenky a přibližovala se ke starému domku. Nic se nezměnilo. Zámek byl stále ulomený a válel se poblíž dveří. Otevřela jsem je. Nemám s sebou žádnou baterku, ale denní světlo proniklo dovnitř, přičemž poukázalo na neupravované hroby. Zamračila jsem se. Pak jsem dostala nápad.

~~~

Srdce mi bušilo ve spáncích. Proboha, co jsem to provedl? Damone, hlavně jí neubliž! V hlavě mi zněla tahle slova. Řekla mi je Liz. Dnes ráno. Teď je odpoledne a já udělal přesný opak toho, o co mě žádala.

Vůbec jsem si nedokázal rozumně vysvětlit, co to do mě vjelo. A co do ní. Během té chvíle na tom malém stadionu se ve mně vystřídalo tolik emocí, že jsem teď měl potíže si v tom udělat jasno. Nejdřív to byla radost, že jsme se tam všichni sešli a užíváme si společný den. Pravděpodobně jsem byl jediný, kdo si to užíval. Pak to byl vztek, nikoliv na Chelsea, ještě ne. Ten byl mířený na Melanie. Projevila se jako hloupá husa. Její řeči mě unavovaly a zjistil jsem, že jí dělá radost mučit Chelsea. Možná bych chápal, kdyby ji jen poslala do horoucích pekel. Jenže Chelsea naprosto vybuchla.

To jsem byl ohromený. A pak znovu vztek, tentokrát mířený na Chelsea. Proč jsem se tak rozzuřil? Kvůli tomu, že se mnou celý den promluvila sotva pár slov a pak se takhle utrhne na Melanie? A na mě?

Každopádně jsem neměl sebemenší právo jí vmést do obličeje něco tak odporného. Styděl jsem se. Tvář mě teď pálí, a to oprávněně. Zasloužil bych si víc. Měla by mi spílat do nadutých panáků a mlátit mě hlava nehlava za to, co jsem se opovážil vypustit z úst. Cítil jsem její zoufalství a místo toho, abych ji uklidnil, nesmyslně jsem na ni vyjel!

Zachoval jsem se neomluvitelně.

Zaměřil jsem se na ni. Nic necítila. Byla otupělá. Možná mě blokovala. Zasloužím si to.

„Damone?" Zaslechl jsem Liz. Otočil jsem se. Dohonili mě.

„Dee? Co to máš na tváři? Ona tě udeřila? Ta káča!" Přišla ke mně Melanie. Znovu ve mně vykypěl hněv.

„Co jsi jí udělal?" Obořila se mně Liz. Provinile jsem k ní zvedl oči.

„Co on jí udělal? Podívej se na jeho tvář!" Vykřikla Melanie. Ježíši. Už mě nebavilo poslouchat její nářky.

„Zasloužil jsem si to," řekl jsem jen. Kupodivu poměrně klidně.

„Co se stalo?" Zeptal se Chris. Evidentně nechápal vývoj situace o nic více než já. Nemohl jsem přece na rovinu říct, jak krutě jsem se teď zachoval. Už tak mě tížilo svědomí.

„Myslím, že se vrátím domů. Musím vymyslet hodně dobrou omluvu," zamumlal jsem. Ani i kdybych si před ní klekl na kolena, neočekával jsem, že by mi odpustila.

„Damone. Varovala jsem tě," Lizin hlas zněl zklamaně. To bylo snad ještě horší, než kdyby na mě začala ječet. Povzdechl jsem si.

„Musím jít," zamručel jsem.

„Počkej, a co já?" Vyjekla Melanie pobouřeně. Co ona?

„Dnešek končí, uvidíme se," odbyl jsem jí trochu nevybíravým způsobem. V tu chvíli mi na tom nezáleželo. Přejel jsem pohledem svoje přátele a pak se vydal domů. Do mého domu. Jak se jí budu moci podívat do očí? Sakra! Přidal jsem na rychlosti a neúprosně se blížil k domu. Neměl jsem vymyšlené nic vhodného. Jen jsem doufal, že to přijde samo. Vyběhl jsem po schodech, ke dveřím a pak odemknul. Dostal jsem náhradní klíč, abych se měl jak dostat dovnitř.
Uvnitř panovalo tíživé ticho. Ellen byla ještě v práci. A celkově dům vypadal prázdně. Není tu. Musím na ni tedy počkat. Šel jsem si tedy sednout do salonku. Hodiny v chodbě odbily šestou odpolední. Napjatě jsem očekával, že každou chvíli zarachotí klíče v zámku a vzápětí vstoupí moje Chelsea. Neuměl jsem si představit, jestli bude zuřit, až mě uvidí. Nebo nasadí chladnou zdrženlivost, se kterou naposledy odešla.

Jenže se stále neobjevovala. Jestli mě chtěla mučit, tak se jí to dost dobře vedlo. Jenže jsem nic necítil. Jako by zmizela z povrchu zemského. A já se začal hodně obávat. Jelikož nastala devátá hodina a padla tma. Přišla Ellen. Zatraceně. Co teď?

„Zdravím, Damone," usmála se na mě, když mě zahlédla v salónku.

„Zdravím, teto," pozdravil jsem ji poněkud přiškrceně. Zvedl jsem se, když jsem viděl, že nese nákupní tašky a přispěchal jí na pomoc. Vděčně se na mě zazubila.
Až když jsme došli do kuchyně, došlo jí, že nikde poblíž není její svěřenkyně.

„Kdepak je Chlesea?" Neznělo to vyděšeně, nebo podezřívavě. Jen se ptala.

„Je s Liz. Myslím, že pracují na nějakém úkolu," sdělil jsem jí. Věřila mi. Ach, jaký já jsem lhář. Zastyděl jsem se ještě víc. Přikývla a zavalila mě otázkami typu, jak se mi tu líbí a co škola, nové prostředí. Automaticky jsem odpovídal. Ale každou chvíli jsem očima zavadil o hodiny na stěně. Začala se mě zmocňovat panika. V půl jedenácté jsem byl už napůl šílený. Ellen si šla lehnout. Pověděla mi, abych pozdravoval Chelsea, protože jde Ellen ráno do práce, takže se minou. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Ještě tu není!

Kde jsi, Chelsea?

O půlnoci jsem to už nevydržel. Přispěchal jsem k telefonu. U něho byl seznam. Chelsea k němu připsala čísla svých kamarádů. Zvedl jsem sluchátko a vyťukal Lizino číslo.

„Prosím?" Ozval se ospalý hlas.

„Liz, to jsem já, Damon." To ji spolehlivě probralo.

„Damone? Co je?" Jako by tušila, že je něco v nepořádku.

„Chelsea nebyla doma, když jsem přišel, a doteď se tu neukázala. Nebyla u tebe?" Nedbal jsem na rozrušení odrážející se mi v hlase.

„Cože? Proboha, Damone, to mi neříkej ani ze srandy!" Bohužel jsem si legraci nedělal, Liz. A kdyby ano, byl by to hodně špatný vtip. A to Liz věděla.

„Netuším, kde by mohla být," svěřil jsem se jí.

„Co jsi jí to odpoledne udělal?" Vyjekla.

„Řekl jsem jí spoustu špatných věcí, tak jako ona mě. Nepřežiji, jestli se jí něco stane," vydechl jsem upřímně do sluchátka. Na druhé straně následovala krátká pomlka.

„Zkusím jí zavolat z mobilu, počkej na drátě," zněla odměřená odpověď. Je na mě naštvaná. Nezazlívám jí to. Čekal jsem asi deset minut, než se znovu ozvala.

„Nezvedá mi to, ale nic jí není, je v pořádku, jelikož mi to pokaždé típla," informovala mě. Oddechl jsem si. Přesto ale stále nevím, kde je.

„Jdu ji hledat," prohlásil jsem rozhodně.

„Měl bys," doporučila mi. „Až ji najdeš a dovedeš domů, dej mi vědět."

„Dám. Díky, Liz," zabručel jsem. Budu si to u ní muset vyžehlit. Ale na prvním místě je Chelsea. Na Melanie jsem v tu chvíli ani nepomyslel, i když je na mě asi taky naštvaná. Její důvody jsou ale povrchní a dosti nepodstatné oproti Chelseiným. Položil jsem telefon zpět a vyrazil ven. Do noci.

Najednou jsem věděl, kam přesně mám jít.

A/N

Tak!!!

A doufám, že Vás tahle kapitola dostala do kolen, čelisti se válí po zemi a v duchu proklínáte všechny hlavní hrdiny příběhu! :D :D :D

Aneb vyhrály to shipy DAMSEA A CHRIZZIE! :D děkuji za účast v jejich vybírání! :P

First things first! :D

Chci se s Vámi podělit o vzrušující novinku a to je, že jsem našla člověka na pozici KOREKTORKY (spíš ona si našla mě, ale to to je detail) jsem jí za to vděčná a doufám, že nám to bude klapat. Začíná s opravou Ducha, pěkně hezky od začátku až do konce, který ještě nenastal. Ale tato kapitola by měla být dokonalá, bez chyb a připravená být řádně přečtená! :P Takže přivítejme v mém týmu (čítající dva lidi... mě a ji) :D @zouinka ! clap clap clap clap (představte si potlesk) :D

Další věc, kterou bych ráda probrala...zeptala se na ni Vás, jelikož se Vás to přímo týká :D Je, že jsem dostala nápad, protože se mi strašně líbilo to co jsme uskutečnili s postavami mých knih. Kdy Vy jste se ptali na vše možné a oni a Vám odpovídali a pak prostě všechny ty různé otázky, co mi pokládáte ohledně knihy, nebo psaní atd!

....prostě jsem si říkala, zda by nestálo za to vytvořit FB stránku přímo zaměřenou... kupříkladu na Záležitost s Duchem, kde byste mohli přednášet vše, co máte na srdci a totéž z mé strany. Třeba to, kdy bude další kapitola atd. Tak mi dejte vědět, jestli to má smysl vymýšlet:P

Wohoooo...okay...zpět ke kapitole!

Jak se Vám líbila/nelíbila?? Vím, poněkud drastická. Ale tohle tam prostě muselo být. A nebudu lhát na tuhle část jsem se klepala celkem dlouho.... na pořádnou, šťavnatou hádku s Damseou! :D

Někdo tu má prý brokovnici a má chutě si pořídit bazuku na Melanie, po tomhle rodeu to má asi vážně spočítané! :P

A kdo další tu má chuť dát Damonovi facku na druhou stranu jeho tváře?? :D Nebo byste mu hned odpustili? A dokonce je tu někdo, kdo si myslí, že jednal správně??:P

UHHH! Nemůžu se dočkat Vašich reakcí! Tak sem s nimi!

Nezapomeňte prosím na VOTES A COMMENTS u kapitol!

Děkuji za vše!!

LOVE YA!!