~~~ Jistě všichni znáte DYLANA (kdo ne, shame on you:D) každopádně ten kluk vždy ví o čem mluví... přišlo mi, že tohle nějak souvisí s mým příběhem... jak se má člověk zachovat v situacích, kdy si asi myslíš, že k němu něco cítíš, ale nevíš zda by ty city ten člověk opětoval, nikdy si nemůžeš být jistý, i kdyby ano... že to vlastně bude fungovat.... ok trochu tady filozofuji, velmi neobratně a neohrabaně...hah už držím pec, btw tenhle herec stoprocentně bude někoho hrát v nějakém filmu, který bude na motivy nějaké mé knihy :D /zbožné přání/ :D~~~

Zírala jsem na místo, kde před chvíli stál a pak sebou škubla, když uslyšela bouchnutí vchodových dveří. Schválně dostatečně hlasitě, aby mi to náhodou neuniklo. Nepříjemně jsem se ošila. Mám chuť do něčeho kopnout. Proč mě musí pořád tak... tak vyvádět z míry? Cítím se unaveně z tolika citů, co mnou projíždějí při každém jeho pohledu, dotyku. Už jsem nevěděla co mám se sebou dělat. Tenhle týden bude těžký. Tušila jsem to, ale ne až do takové míry. Hned ze začátku se mě pokusí znásilnit opilý basketbalista, hned na to mě zachrání můj Damon, který ve skutečnosti není můj a nikdy nebude. I přesto, že mě líbá, kdy se mu zachce. Je to k naštvání. A pak moje zatracená záda, taky musí strkat nos, kam nemá. Z toho nadměrného množství času, co strávil v mém pokoji, asi nabyl přesvědčení, že si sem může chodit, jak se mu zachce. Je tak arogantní. Celou dobu byl. Ze začátku, mi to šíleně vadilo. Ale já vím, jaký je. Nejhodnější kluk, kterého jsem kdy potkala. Prostě to cítím v sobě. Nevím jak, ale je to tak. Uslyšela jsem další třísknutí dveří. Vykoukla jsem z pokoje. Byla to teta Ellen. Pochybuji, že by se Damon vrátil, po tom, co jsem řekla. Vypadal nakrknutě. Určitě si to míří rovnou za ní. Ale nemůžu se tomu divit, sama jsem ho tam poslala.

„Ahoj teto!" křikla jsem. Přehodila jsem přes sebe mikinu. Nepotřebuju, aby se mně Ellen vyptávala na to, co se mi stalo. Bylo mi špatně, tak zní příběh.

„Ahoj zlatíčko, už se cítíš lépe?" optala se mě starostlivě, když jsem sešla schody.

„Je. Vyspala jsem se z toho," řekla jsem skoro pravdu.

„Damon říkal, že ti bylo špatně na té párty, ale zaručil se, že jsi nebyla opilá," mrkla na mě spiklenecky.

„No jo, Damon je dobrá duše," Snažila jsem se, aby to neznělo sarkasticky. Pak se rozkřičel zvonek u dveří, dneska se tady dveře netrhnou. Vydala jsem se ke dveřím a otevřela. K mému zklamání tam nebyl Damon, ale Lizzie. Snažila jsem se zamaskovat rozladěný výraz a pokusila se usmát.

„Ahoj Chels. Už je ti lépe?" optala se mě hned na prahu. Chvíli mi hlavou probliklo, jestli jí to Damon náhodou neřekl, ale pak jsem to zavrhla. Kdyby to věděla, vyšilovala by a byla by tu o hodně dřív.

„Rozhodně. Kde máš Chrise?" významně jsem na ní mrkla a ona se krásně začervenala.

„Damon ti to řekl?" zašeptala rozpačitě. Ale, ale. Takovouhle zasmušilou Liz neznám. Vůbec mi to k ní nesedělo, ona byla dračice, za každých okolností, rozjetá.

„Samozřejmě. Pojď sem," zatáhla jsem ji do domu a pořádně ji objala. Za prvé kvůli ní, ale i kvůli sobě. I když neví o té nechutné záležitosti, potřebovala jsem její přátelské objetí. Ale říct jí to nemůžu, protože by možná reagovala stejně jako Damon a možná i hůř. Pak by společně uspořádali hon na Edwina a to by nedopadlo dobře.

„Musíš mi všechno říct, když jsem to propásla, tak povídej," dovedla jsem ji do salonku a pak jsme strávily skoro dvě hodiny rozebíráním jejího milostného života. No jo, když to není můj, tak její. Pověděla mi, že Chris se včera rozhodl a chce být s ní. Dokazoval jí to celý večer. Bylo to romantické, jak s ní strávil každou vteřinu a pak s ní šel domů. Její rodiče byli sice doma, ale Chrise znají od malička, takže jim nepřipadalo divné, že tam přespal. Byla jsem moc ráda, že už se to mezi nimi vyřešilo do takové míry.

„Takže nebude už žádné kočkování, mezi vámi?" utahovala jsem si z ní.

„Myslím, že nějakou dobu zavládne mír a souznění. Přece jenom mi ukázal, jaký dokáže být něžný a chápavý," mrkla na mě. Musela jsem se začít smát, tahle slova na něj rozhodně nepasovala. Ale ti dva se k sobě náramně hodí. Nejlepší pár, co jsem kdy viděla.

„To je dobře, už jsem myslela, že vás dva budu muset zavřít někam do kumbálu a nechat vás tam nějakou dobu, abyste si to ujasnili. Víš, co dělá přítmí a těsná blízkost?" ohromeně na mě zamrkala a pak do mě šťouchla.

„A proč ti vůbec bylo špatně? Nebylo to spíš kvůli tomu, jak si se cítila?" vrátila se k tématu, kterému jsem se chtěla co nejvíce vyhnout, nechtěla jsem jí takhle lhát.

„Možná, ani nevím. Viděla jsi Damona za celou tu noc?" narážela jsem na to, jestli ho spatřila v Mel blízkosti a co vypozorovala.

„Viděla jsem ho párkrát a ano byl s ní. Věc, která tě asi potěší, nevypadal, že se moc baví," řekla tiše. Trochu mě to překvapilo. On mi vlastně neřekl vůbec nic o tom, jak to mezi nimi je. Popravdě jsem myslela, že to bude chtít rozebírat až do nepříjemných podrobností. Ale on nic. Vlastně za to můžu asi, já když se s ním odmítám bavit. Kdybychom začali o tom, nebezpečně bychom se dotýkali dalšího ožehavého tématu a to našemu líbacímu vztahu. Pak mě napadlo, že aspoň tohle bych Liz mohla říct, jí očividně přímo fascinovala moje náklonnost ke znovuzrozenému Lordovi.

„Tebe zase potěší to, že mě včera znovu políbil. A ne rozhodně to nebyl ten něžný, váhavý polibek, při kterém jsem poprvé omdlela. Což mě přivádí k tomu, že už ví, že si ho pamatuju," vychrlila jsem na ní žhavé novinky. Ona hlasitě zalapala po dechu a koukala na mě jak na zjevení.

„Co? Cože? Jak? Kde? Proč? A hlavně, co pak?" poposedla si na svém místě blíž ke mně a zírala na mě netrpělivě čekající na moje odpovědi. Musela jsem si to během pár vteřin v hlavě srovnat, co všechno jí říct. Tak jsem jí vyprávěla, jak mě odvedl domů. Ano odvedl, neřekla jsem, že mě nesl v náručí, to by vyvolalo hodně otázek. Pak to, co se stalo v pokoji, nějak jsem vynechala tu záležitost v posteli a řekla neurčitě, prostě v mém pokoji, mě políbil a pak odešel.

„To je všechno? A jak to pak vysvětlil?" naléhala Liz.

„No problém je v tom, že jsme se do toho oba dva nějak zamotali. A teď spolu nemluvíme. Já jsem ho poslala do háje, respektive za Melanie a on mě naštvaně poslechl," váhavě jsem pokrčila rameny a snažila se usmát.

„Pro... Boha! Vy jste nenapravitelní!" vyjekla.

„Ty máš co říkat. Sama si svoje vztahové problémy vyřešila až včera v noci," provokativně jsem na ni vyplázla jazyk.

„Proč jsi ho ale poslala za ní?" vrtěla nechápavě hlavou. No nad tím si taky lámu hlavu.

„Byla jsem rozzuřená, prostě se to stalo. Nechci ho zatěžovat tím, že mi bude vysvětlovat příčiny jeho náklonnosti, nebo nevím, jak to mám pojmenovat, ke mně. Tak jsem mu řekla, ať se nezdržuje se mnou a radši se zaměří na ní, když má už jen skoro 6 dní," zkusila jsem se nějak ospravedlnit, ale to jsem se nemusela bát. Lizzie byla každopádně na mé straně.

„Ale on se tím musí zatěžovat, co to jako má být, že tě líbá jen tak a pak ani neví proč, nebo co?" rozčilovala se nahlas. Musela jsem ji mírnit, aby k nám nepřiběhla teta. „A ty taky, rozhodla ses to zahodit, přenecháš ho jen tak bez boje do rukou Melanie! Víš přece jaká je, víš, jaká byla Eleonor. Tak proč mu to neřekneš?" utrhla se pak i na mě. Bohužel, mi nějak došla slova, měla pravdu, bylo mou poviností mu to sdělit. Měl by znát pravdu.

„Nechci mu ublížit. Vždyť on tu jako duch strávil takovou dobu se vzpomínkou, že jeho Eleonor byla anděl! Možná kvůli tomu se nezbláznil. Víš, co by mu to udělalo, kdyby se najednou dozvěděl, že to byla jen lež? A třeba mi ani neuvěří!" rozhorlila jsem se pro změnu já, když jsem našla ta správná slova. Přesně to byl taky ten problém, že by mi nevěřil. Proč by taky měl? Co je moje slovo, oproti jeho vzpomínce, co si zarputile uchovává. On si to nenechá jen tak zbortit. Kdyby měl jen špetku podezření, ale tu jsem nikdy v jeho očích nenašla, když o ní mluvil. Vždy tam byla jen nesmrtelná láska a něha.

„Měla bys to aspoň zkusit," řekla už o něco mírněji.

„Pak mě bude nenávidět," zvedla jsem k ní vystrašené oči. Nakrabatila obočí a chytila mě za ruku.

„Proč by měl?"

„Protože to budu já, kdo mu to řekne. Pak bych to byla vždycky já, kdo zničil jeho ideál. Už by nezáleželo na tom, jestli mě políbil nebo ne. Nenáviděl by mě," vyhrkla jsem zoufale. Je toho tolik, co je mezi námi nevyřešeného, nevyřčeného. A nemělo by to tak být. Tím, že se proměnil, jakoby se všechno ještě umocnilo, zhoršilo. Jak na mé straně, tak i na jeho. A oba se odmítáme otevřít a říct to na rovinu. Tak když to vím, proč nepovolím? Možná chci, aby to byl on, kdo to udělá, jako první.

„Ach Chelsea. Je mi to tak líto," pochopila, že mám pravdu a to bylo ještě hroší. Nemůže mi nalhávat opak, vím to, ona to ví. Ještě chvíli u mě zůstala, ale pak dostala od Chrise textovku. Nadšeně jsem jí vyhazovala ze svého domu, i když se mi snažila namluvit, že tu bude radši se mnou, jako moje podpora. Rázně jsem její oběť odmítla a zavřela za ní dveře.

Pomohlo mi se vypovídat. Cítila jsem se o něco lehčí. Šla jsem do svého pokoje. Slyšela jsem tetu, jak ve svém pokoji pouští gramofonové desky, když jsem procházela kolem, nakoukla jsem k ní. Vyšívala. Tak jsem jí nerušila a zapadla do svého království. Nevěděla jsem, co budu dělat. Potlačila jsem myšlenky na Damona a na to, co asi teď dělá. Sedla jsem si a parapet svého velkého okna a otevřela ho. Koukala jsem na žijící L.A. a pomalu zapadající slunce. Dnešní den končí, pak už zbývá jen 5 dnů. Znovu se mi k němu zatoulaly myšlenky. Týden je tak krátký, když víš, že ti buď zbývá jeden a pak jenom s padesátiprocentní nadějí, možná i další. Zajímalo by mě, jestli na to myslí. Já rozhodně, protože si neumím představit, že bych ho pak už nikdy neviděla. Musí se mu to podařit. Měla bych ho v tom podporovat. Jen jsem na to pomyslela, hned jsem to zavrhla. Neumím se tak přetvařovat. Nedokázala bych to. Přemýšlela jsem nad tím, co bych byla schopná udělat. Ale nic mě nenapadalo. Musím se zeptat Liz zítra, aby vymyslela nějaký plán. Jí něco napadne. Ale tentokrát, žádné party, ani nic podobného, něco, kde budeme všichni pohromadě, abych na ně mohla dohlížet. I za cenu toho, že bych byla křen. Liz mi řekla, že se včera netvářil moc nadšeně. Něco muselo být špatně, třeba si neví rady. Takže musím překonat svoji hrdost a lásku. Nemyslet na sebe, tak jako to dělám odjakživa.

Tyhle myšlenky mě doprovázely, i když jsem šla do koupelny a pak v pyžamu a županu na večeři. Teta udělala moje oblíbené makarony se sýrem.

„Kde je vlastně Damon? Celý den jsi se o něm nezmínila," zeptala se mě, když jsme seděly u stolu a já do sebe cpala jídlo horem dolem. Ani jsem nevěděla, jaký mám hlad. Pak jsem se zakuckala. Když se mě na něj zeptala.

„Tady jsem, teto Ellen," ozvalo se za mými zády, rychle jsem polkla sousto, co mi uvízlo v krku. „Přilákala mě ta skvělá vůně," pokračoval.

„Zdravím Damone, hned ti nandám na talíř," zvedla se a už mu nakládala kopec těstovin. On se objevil vedle mě a tam se taky usadil.

„Ahoj,"

„Ahoj,"

To je snad ta nejtrapnější chvíle, která se kdy mezi námi vyskytla. Měla jsem chuť začít se šíleně smát.

„Děkuji moc," poděkoval mé tetě, když před něj předložila jídlo.

„Chelsea, broučku, až to dojíš, ukliď to tu. Jsem dneska nějak unavená, tak se půjdu už natáhnout. Dobou noc, děti," mile se na mě usmála a pohladila mě po rameni, když opouštěla kuchyň. Díky teto. Nemohla jsi to udělat lépe, než mě tu s ním nechat o samotě. Hned, jak odešla, zvedla jsem se a začala umývat nádobí. Po chvíli se ke mně přidal. Udiveně jsem si od něj vzala prázdný talíř. Začal utírat.

„Já to udělám, můžeš klidně jít," doufala jsem, že se toho chytne a půjde si po svých, to jsem se, ale spletla.

„Rád ti pomůžu," v jeho hlase nebyla ani stopa po předchozí naštvanosti. Povzdechla jsem si. Na jazyku mě pálilo tolik otázek, ale jedna byla nejnaléhavější. Musím se zeptat.

„Jak bylo s Melanie?" trochu se mi při tom přiškrtil hlas. Sakra. Nenávidím se za to, jak se v jeho přítomnosti cítím nesmírně bezbranná. Až hodně pozdě mě napadají ta správná slova. Ale teď jsem měla vygumováno a jediné co jsem chtěla slyšet, co bylo s Mel.

„Jen jsem se u ní stavil, abych jí vysvětlil, proč jsem se včera tak vypařil. Pak jsem se byl projít. Přemýšlel jsem," otočila jsem na něj hlavu. Za prvé v šoku, že mi to řekl bez řečí a za druhé, on s ní nebyl. Uvnitř mě začal vybuchovat ohňostroj. Vzrušeně jsem se nadechla. On se na mě taky otočil. Na rtech mu pohrával úsměv. Ten, co vždy patříval jen mě. Ten, pod kterým jsem roztávala, jako sníh. Neodolala jsem a usmála se na něj. Všechna trapnost, se najednou vytratila.

„A o čem jsi přemýšlel?" vydechla jsem. Málem mi kvůli jeho krásnému, teplému pohledu vypadl talíř z rukou. On ho ale rychle zachránil.

„O tom, že nechci, abychom se hádali. Ne tenhle týden, který může být můj poslední. Takže, přátelé?" natáhl ke mně ruku v kamarádském gestu, který se musel někde naučit. Pochybuju, že tohle dělali v jejich době. Ale sdílela jsem jeho názor.

„Přátelé," vložila jsem svou ruku do jeho. On si mě k sobě nečekaně přitáhnul, div jsem neztratila rovnováhu, kdyby mě nezachytil ve svém objetí.

„Takže už víš, co budeme zítra dělat?" přešel rychle na jiné téma, když se ode mě odtáhnul.

„Rozhodně jdeme do školy a pak se zeptám Liz. Myslím, že bychom mohli zajít na baseball. Víš, co to je?" usmála jsem se na něj. Byla jsem zvědavá, jestli mu to něco říká.

„Děláš si srandu? Sledoval jsem to v televizi. Musíme jít!" vyjekl nadšeně. Dobře. Už jsem zvědavá, jak se na to bude třást Melanie.

„Zítra to domluvíme tedy," pokývala jsem hlavou. Pak jsme se oba vydali po schodech nahoru.

„Jsem unavená, ještě nejsem moc vyspalá, tak zítra. Dobrou," loučila jsem se u svého pokoje. Pak jsem se zarazila.

„Počkej, ještě ti dám budík, nerada bych tě znovu budila," poukázala jsem na to, jakou ránu mi dal, když jsem ho budila v pondělí. On si skousnul ret, když se chtěl začít smát. Rychle jsem došla pro ten budík a pak mu ho vrazila do ruky.

„Dobrou," konečně jsem se loučila.

„Dobrou noc a krásné sny," zamumlal za mnou. Proti své vůli jsem se začala třást. Najednou mě pohltilo tolik emocí najednou, že jsem se málem zastavila na místě, abych to mohla vydýchat. Nakonec jsem zalezla do pokoje. Rychle jsem za sebou zavřela.

Oddychla jsem si až v posteli, kde ty pocity konečně povolily, ale vůbec jsem to nechápala, jako by se moje vlastní ještě víc zněkolikanásobily. Bylo to děsivé. Pustila jsem to z hlavy.

Radši jsem se nechala unášet do světa snů.

A/N

Jste neuvěřitelní! Víte to?? Tuhle knihu jsem tu publikovala na konci července! A já nedokážu pobrat, jak je možné, že jsme se přehoupli před 5k readů a máme víc než 700 votů a o komentářích ani nemluvím! Já prostě.... nemám slov! Překonáváte všechny moje nejdivočejší sny! haha! A už asi 3 týdny se Duch drží na 4. místě ve fantazy kategorii! Holy shit! awwwww!!!!!

Jak to děláte?:D

No nic, jsem z toho mírně řečeno na větvi, tak to tak udržte, je tak lepší výhled na všechno :P

Mimochodem, co ve Vás zanechala tato kapitola... Jak dlouho, asi tohle příměří vydrží, než se něco stane?... a co se stane?

A udělali ti dva dobře, že svoje rozbouřené hormony nechali jen na přátelské půdě?

Každopádně, jsem ráda, že jsem nechala Chels se vypovídat Lizzie, aspoň víte přesně, že to co se jí honí hlavou, pak zní nahlas ještě víc zamotaněji:P

Jo já to budu protahovat tak dlouho, dokud nebude Vaše trpělivost napnutá k prasknutí :P

To mi jde! :P

Tak na to, co našim hlavním hrdinům skýtá další den si budete muset zase chvilku počkat, ale jsem na sebe pyšná, tento týden jsem byla pěkně produktivní! Uznejte, hned 4 nové kapitoly? Uhuuuuuh!

Ok mějte se krásně! Všichni si hromadně povzdechněme... zítra je pondělí!! :( :D

ps: LOVE YA!

pss: Nezapomeňte hlasovat a psát komenty!:P