Trvalo mi hodně dlouhou dobu, než jsem se vzpamatovala z prožité události. Musela jsem se přesvědčovat, že se mi to jen nezdálo. Ale ne, nezdálo. Cítila jsem ho, byl tu. Nic tak dokonalého bych si nedokázala vysnít. Jen jedno mi vrtalo hlavou. Vůbec jsem nevěděla, proč tu byl, z jakého důvodu. Nic jsem neříkala, poslechla jsem ho. On ale taky nic neřekl. Za něj mluvily jeho ruce. Co mi přejížděly po krku a ramenou. Evidentně si to užíval, stejně jako já. Pak se ke mně naklonil, protože jsem cítila jeho dech na kůži. Bylo to téměř dokonalé, dokud nezmizel a nenechal mě tu zase samotnou. Tyhle ataky na mě bych ráda pochopila. Už to je po druhé za tak krátkou dobu. Nebo víckrát, nejsem si jistá. Sny a skutečnost se mi slévají dohromady. Asi bych po něm měla vyjet já. Když on to dělá každou chvíli. On přesně věděl, co má dělat. Takže nezkušený nebude. Tím hůře pro mne. Já jsem na tom zas tak dobře nebyla. Ale věděla jsem, že má tu schopnost vycítit, co má dělat, takže ve mně snadno rozdmýchal ty jisté pocity.

Chvíli jsem nad tím dumala, a proč ne? Rozhodla jsem se, že to zkusím. Třeba to mám být já. Ta vysněná dívka. To Lizzie mi nasadila brouka do hlavy. Proč bych nemohla já být ta pravá láska, co ho tu udrží už napořád v lidské a viditelné podobě. Nebo si to jen namlouvám. I tak to chci zkusit. Možná, když někde v mém vnitru najdu dost odvahy. Což bude těžké. To bude potřeba při nějaké vhodné příležitosti. Oklepala jsem se. Šla jsem do koupelny a do sprchy. Nechtěla jsem ze sebe smít stopy po něm. Ale nutně jsem potřebovala studenou sprchu. Uklidnit trochu rozbouřené hormony. Pak jsem si zalezla do postele a zírala do stropu. Nemohla jsem usnout. Smysly jsem měla napnuté, jak špagáty. Strávila jsem takhle asi polovinu noci, pak jsem konečně usnula.

Před polednem mě probudilo nějaké šimrání na nose. Nespokojeně jsem zamručela a otevřela oči. Nade mnou se skláněl duch.

„Aaaaa!" vykřikla jsem spontánně. Takové probuzení jsem vážně neočekávala. On se začal šíleně smát. Když takhle hezky vybuchnul, nemohla jsem nic jiného, než se k němu přidat. Takže já jsem se teď válela v posteli a snažila se převzít kontrolu nad svým nezvladatelným smíchem, kdežto Damon, byl ohnutý v pase a popadal se za břicho.

„Co to jako, mělo být?" přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, když jsme se konečně uklidnili, ale ještě jsem nebyla připravená vyhrabat se z postele.

„Je nový den a máme dneska hodně práce. Tak honem ven," zavelel. Nečekala jsem jeho nájezd, takže když se po mě ohnal, aby mě popadl za paži a trhnul s mojí peřinou, s lehkostí je ze mě stahnul.

„Ne! Nech toho, ještě ne!" křičela jsem. Snažila jsem se mu ji vyškubnout, ale jak se zdálo, byl o hodně silnější, než já, takže jsem neměla šanci. Jenom jsem s ním cloumala. V jednu chvíli se na mě zuřivě zadíval. Chytil mě i za obě zápěstí a přišpendlil mi ruce k matraci. Přestala jsem se smát. On taky a okamžitě ode mě pár kroků odstoupil.

„Dobře už jdu. Za chvíli jsem dole," jen jsem to dořekla, byl fuč. Zakázala jsem si myslet na ten krátký okamžik. V rychlosti jsem se oblékla, opláchla se a šla dolů. Vzala jsem s sebou i mobil a vyťukala Lizzie.

„Dobré ranko. Už jsem na cestě," začala hned zvesela.

„Čekáme na tebe," zahuhlala jsem a vypnula to. Sešla jsem do salonku, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Ani jsem nestihla přejít práh pokoje, už jsem slyšela ťukot. Cože? Došla jsem ke dveřím. Za nimi stála Liz.

„Měla jsi říct, už jsem skoro tady," napomenula jsem ji a pustila dovnitř.

„Ale prosím tě v klídku," zašvitořila. Na ramenou se jí pohupoval batoh. Kde je pořád bere?

„Na co máš zase ten batoh?" ptala jsem se nedbale.

„To víš, zase myslím na všechno. Mám tam pro něj to oblečení," mrkla na mě. No jasně. Že mě to nenapadlo. Možná to bude tím, že jsem si zvykla na jeho vlastní oblečení. Vypadal v něm tak, elegantně a sexy. Nechci, aby se převlékal. Ale ven jít takhle nemůže. Vypadal by, jako kdyby se chystal na maškarní.

"Jsi skvělá," zasmála jsem se. Hodila po mě výmluvný pohled, který naznačoval , že jsem ji neřekla žádnou závratnou novinu. Vzala jsem ji za ruku a už konečně vešla do salonku. Už tam byl.

„Ahoj Damone!" pozdravila ho Liz. Vyjukaně jsem se na ni otočila.

„Jak víš, že je tady?" divila jsem se.

„Mi došlo, že tu bude. Přece jenom, se ho to taky týká." usmívala se jak sluníčko. Šťouchla jsem jí.

„Ahoj Lizzie," pozdravil jí. Protočila jsem oči, když jsem viděla, jak mu na rtech pohrává úsměv.

„Taky tě zdraví," zabručela jsem a šla jsem si sednout na lenošku. On se ke mně okamžitě připojil a přivlastnil si mou ruku.

„Našli jste to, co jste potřebovali?" vyzvídala na Damonovi, když ho spatřila. On radostně přikývl.

„No to je úžasné. Jo přinesla jsem ti nějaké to oblečení. Myslím, že je to i tvá velikost," Damon jenom zářil. Nervózně jsem zafuněla.

„To je od tebe velmi hezké. Děkuji. Ale je v tom háček. Chelsea si všimla, že mám jen 7 dní na to najít tu pravou," vysvětlil jí menší zádrhel v jeho cestě na svobodu.

„To není problém. To se zvládne," všimla jsem si, jak na mě vrhla lítostivý pohled. Já ji zabiju!

„Jdu pro nějaké svíčky. Ať navodíme atmosféru. Liz pojď mi pomoct. Damone, počkej tu," rozkazovala jsem. Vytrhla jsem ruku Damonovi. Dala jsem si pozor na to, aby nás nenásledoval a vyvedla jsem Liz do kuchyně. Začala jsem se přehrabovat v zásuvkách.

„Co se děje?" starala se Liz. Vážně se mi podívala do očí a zastavila v roztržitém počínání.

„Stalo se včera něco?" dožadovala se odpovědí, ale já nevěděla, co bych jí na to měla říct.

„Ach. Stalo se něco, že? Řekni mi to, nebo umřu!" kňourala, smutně jsem se na ni usmála.

„Dobře stalo. Normálně jsme si povídali a pak zmizel z toho rozrušení z té krátké doby na hledání. Ale vrátil se..." všechno jsem jí to vyprávěla i to, jak jsem se rozhodla. Že když on může, tak já taky. Ona mě samou radostí objala a vyjádřila mi svou nesmírnou podporu. Jak to tak vypadá, Liz žije mým milostným životem.

„Jistě, ale musíš pokračovat. A hledat mu tu jeho vysněnou, jasný!" nakázala jsem jí. Ona přikývla. Už vidím ty její sabotáže. Radši jsem zakroutila hlavou a šly jsme zpět za ním.

„Máme to," zamávala jsem svíčkami.

„Přemýšlel jsem. Měli bychom to udělat tam, kde jsem umřel," mile se na mě usmál. Na nějakou dobu jsme tam byli jen já a on. Hleděl mi do očí a já pocítila takovou vlnu emocí, že se mi podlomila kolena. Rychle jsem se od něj odpoutala a šla do haly, ke schodům.

„Udělám něco jako trojúhelník. Liz ty se postav sem. Damone ty sem," ukazovala jsem jim místa. On se stoupnul zády ke schodům a já čelem k němu. Ona stála uprostřed nalevo od nás. Dala jsem jí do ruky bílou svíčku. Jednu sobě a jednu Damonovi, přičemž jsem s ním spojila ruce.

„Tohle mi připomíná vyvolávání duchů, ale za dne," zašveholila Liz.

„My, ale žádného volat nemusíme. Jednoho tu máme," zamumlala jsem. Zapálila jsem jim svíčky.

„Pozor na vosk," upozornil Damon. Když už jsme měli všichni zapáleno, vzala jsem si do ruky deník, ještě jsem zkontrolovala správnost stránky.

„Počkej," zastavil mě, když jsem se nadechovala se správným množstvím odvahy v sobě. Tohle mi překazil. Tázavě jsem se na něj podívala. Váhal.

„Chci, abys věděla, že... že kdyby se to nepovedlo. Nevyčítej si to," jeho melodický milý zvuk hlasu ke mně přišel, jako z nějaké dálky. Trhavě jsem přikývla. Najednou mi vše připadalo zpomalené, jak v nějakém pošahaném filmu. Cítila jsem stisk jeho ruky, když upevnil propletení našich prstů. Rozechvěle jsem se podívala na odbíjející hodiny. Bylo poledne.

"Osirisy, největší z bohů,
vládneš nad láskou, znáš tajemství stvoření.
Rozprostři přede mne posvátnou znalost,
jak život se vynořil z tomboy,
ten příběh života žádá si mne,
spojení, jsem tvá dcera, je tvůj syn, stejný jako Ty.
Ať se stane dle našeho přání, zrození stvrzené nebesy,
a navrať zpět, co navráceno mělo dávno býti."

Můj hlas se rozléhal po celé hale. Odrážel se od stěn, jako bychom byli někde v jeskyni, nebo jako bych mluvila do mikrofonu. Když jsem dořekla první větu, myslela jsem si, že je něco špatně, protože se nic nedělo. Ale to jsem se mýlila. Damonův stisk zesílil. A tam, kde se naše kůže dotýkala, mě začalo šimrat, ale příjemně. Pak jsem přestala všechno vnímat, odříkávala jsem všechna ta slova. A každým proneseným slovem se mnou škubla vlna energie. Nevím, jak bych to měla popsat, bylo to něco tak nepřestavitelně úžasného. Moje vnitřní síla nepřecházela do něho, ale zvětšovala se a přes spojené ruce se k němu dostávaly jen ty vlny. Vůbec jsem nevěděla, jak to působí na něj. Před očima mi tančily různé barvy, připadala jsem si jako ve snu. Byla jsem trochu mimo z toho, že ho nevidím. To jestli se proměňuje nebo jestli se s ním něco děje. Jestli jsem něco nezvorala. Viděla jsem jen ty různorodé barvy. Cítila jsem jeho ruku a jeho dlaň, která byla horká. V uších mi zněla má vlastní slova, dokud to neskončilo a náhlé ticho přešlo do šumu.

Chtěla jsem promluvit a zeptat se co se děje, proč sakra nic nevidím. Měla jsem oči otevřené dokořán. V tom mě doslova oslepilo bílé zářivé světlo. Už jsem se s nikým nedržela za ruku, připadala jsem si jako bych se jen tak vznášela ve vzduchu. Nemohla jsem na nic myslet, v hlavě jsem neměla naprosto nic. Už jsem myslela, že jsem se zbláznila. Když jsem ucítila pod nohama pevnou půdu, neproniknutelné světlo začalo ustupovat. Nějakou dobu jsem pořád nic neviděla, ale pak jsem začala zaznamenávat obrysy, asi nábytku. Což mi nešlo do hlavy, v hale žádný nábytek nebyl. Přimhouřila jsem oči. Abych věděla, co se to tu děje. Světlo už bylo pryč. Naopak tu byla celkem tma. Ale nebyla to až taková pravda. Na stěnách visely svícny, v nichž plápolaly plamínky. Cože? Všechno jsem viděla celkem mlhavě. Každým mrknutí se to, ale zlepšovalo. Otočila jsem hlavu. Ucítila jsem náhlé teplo. Všimla jsem si, že v místnosti, kde jsem se nacházela, byl krb a zrovna v něm někdo rozdělávala oheň. V tom mi to došlo. Byla jsem v salonku. Ale vůbec jsem nechápala, jak jsem se sem dostala? Omdlela jsem? Ale to bych teď nestála uprostřed místnosti. Byla jsem zmatená. Konečně jsem si ten pokoj pořádně prohlédla. Vypadal stejně, jak jsem si ho pamatovala. Pak jsem se zarazila. Ne, úplně stejně nevypadal. Byl víc... starodávnější. Čalounění na křeslech bylo světlejší a novější. Těžké saténové závěsy čpěly novotou. Copak se za celou dobu, co jsem přeměňovala Damona, změnil i dům. To přece do zaříkávadla nespadalo. Mluvila jsem o člověku, ne o domu. Doufám, že jsem to nepohnojila. Očima jsem zabloudila k oknu, stmívalo se, nebo rozednívalo, to nevím. Pak jsem si zase vzpomněla na toho, kdo rozdělával oheň. Už skončil. Postavil se na nohy a otočil se směrem ke dveřím do haly. Světlo ohně se mu odráželo v obličeji. Úlevně jsem se nadechla. Byl to Damon. A byl zase živý. Se zdravou barvou kůže. Zajásala jsem.

„Povedlo se to? Jak se cítíš?" rozešla jsem se k němu a usmívala se. Divné na tom bylo to, že mi ani neodpověděl a ani se na mě neotočil. Prostě jen stál a koukal do haly. Jakoby na někoho čekal. Postavila jsem se před něj. Ale koukal skrz mě a naprosto mě ignoroval, jako bych v místnosti vůbec nebyla. Zamávala jsem na něj. Nic. On mě nevidí!

„Jsi snad slepý? Hmm a ještě k tomu hluchý. Super. Co jsem proboha s tím zaříkávadlem udělala?" dělo se tu něco opravdu divného. Uslyšela jsem kroky. Damon se najednou zářivě usmál. Ten úsměv jsem znala. Díval se na hýbající předmět za mnou. Otočila jsem se. A málem jsem upadla do šoku. Naproti mně si to kráčela Eleonor. Jeho snoubenka. Měla velkou sukni posázenou třpytivými kamínky. Tipovala jsem to na diamanty. Pas měla svázaný pevným korzetem. Vypadala skvostně. Z vlasů měla na týle udělané hotové mistrovské dílo. Nebylo divu, že Damon zíral, jak vyoraná myš.

Já jsem taky koukala. Ale asi ne z toho samého důvodu jako on. Nijak mě neuchvacoval fakt, že ji vidím. Spíš to, že jsem ksakru vůbec nevěděla, proč ji vidím. Zapojila jsem svoje mozkové závity a snažila jsem se tomu přijít na kloub. Mezi tím ty dvě hrdličky přišly k sobě. Já jsem si připadala, jak v kině na nějaké pohádce s princem a princeznou. Byla jsem jen úplně mimo dění. Kdybych se teď podívala do zrcadla, asi bych se sama sebe lekla. S otevřenou pusou dokořán a s nevěřícným pohledem.

„Zdravím vás lorde Wussexi. Jsem velmi potěšená, že jste přijal pozvání na debutantský ples mé sestry," zašvitořila svůdným hlasem, Eleonor. Zamrkala na něj dlouhými řasami. On jí div neležel u nohou. Natáhla k němu jemnou ručku. On se sklonil a letmo jí políbil na její hřbet.

„Slečno Eleonor, bylo mi potěšením. Musím být přece na zahajovacím plesu vaší sestry. Je to velmi pozoruhodná mladá dáma," řekl uznale. Nevím proč, ale mě to potěšilo. Jako bych se do role Elizabeth vžila. Sice jsem nechápala, proč tu jsem, co se ve skutečnosti děje. Nebránilo mi to, ale v tom abych to nesledovala. Chtělo se mi zvracet z toho, jak oddaně na ní upíral ty svoje krásné modré oči. Žárlila jsem, a jak.

„To jistě je," odpověděla trochu výsměšně, Eleonor. Proboha. Jak jí mohl na tu její faleš skočit, je tu cítit na sto honů.

„Jestli mi prominete, musím vám říct, že vám to dnes velmi sluší. Všechny v sále oslepíte svou krásou," složil jí velmi trefnou poklonu. Musela jsem uznat, že je krásná, ale to přece není všechno. A jestli se Damon zamiloval jen do té nádhery, potřeboval by vystřízlivět. Pak mi to konečně všechno docvaklo. Já jsem se snad vrátila v čase! Musela jsem něco pokazit. Nebo to tak mělo být. Měla jsem se podívat na to, jak se ti dva milují, abych na něj přestala myslet? Teď už bych věřila čemukoliv. Ale oni nevědí, že tu jsem. No jen pevně doufám, že jsem si nevyměnila duchovní místo s Damonem. Ale tomu moc nevěřím. Popošla jsem kousek blíž k němu. Chtěla jsem něco zkusit. Pohladila jsem ho po rameni. Teda pokud se dá říkat hlazení, tomu že mi skrz něj projela ruka. Měla jsem chuť vybuchnout smíchy. Připadalo mi, jako bych ruku strčila do ledové vody. Bylo to celkem divné. A pak se znovu objevilo to zářivé světlo, co mě opět oslepilo.

Nic jsem neviděla, máchala jsem rukama kolem sebe, ale nic mi to nepomohlo. Zase jsem jen tak plachtila. A znovu jsem byla postavená na zem. Jen jsem doufala, že už jsem se vrátila do přítomnosti. To bylo jen moje zbožné přání, nebylo tomu tak. Tentokrát jsem byla v hale. To jako budu cestovat časem nebo co? No nic. Zatím mě to bavilo. Musela jsem si zase zvyknout na to nevelké osvětlení, ale v té době to bylo asi normální. Těkala jsem očima po okolí a očekávala jsem nějaký pohyb, znamenající přítomnost nějakého, už dávno mrtvého člověka. Uslyšela jsem tichý smích za vchodovými dveřmi. Najednou se kolem mě prohnal majordomus. Spořádaně si stoupl za dveře a pomalu je otevřel. Nikdo si ho nevšímal. Dovnitř vkráčela Eleonora a za ní hejno štěbetajících dam, stejného věku. Všechny se shlukly kolem ní. Některé na ní mluvily i francouzsky. Ale jelikož jsem žila nedaleko kanadských hranic, uměla jsem francouzsky stejně dobře jako anglicky.

„Oh Eleonor, jsi tak úžasná," „Musíš být velmi šťastná," „Musím ti jít za družičku," „Budeš mít ty nejkrásnější svatební šaty," tohle všechno na ní chrlily. Nechápala jsem to. Ale Eleonora stála uprostřed malého davu, s bradou vysoko zdviženou. Povýšenecky se usmívala. Evidentně byla ráda středem pozornosti.

„Prosím, ukaž mi ten zásnubní prsten," škemrala jedna z přítelkyň. Eleonor se na ní usmála a pak si pomalým pohybem sundávala rukavičku. Ze zvědavosti jsem se šla taky podívat. Na prsteníčku se jí třpytil velký diamant. Byl nádherný. Zase mi to došlo. Posmutněla jsem. Opravdu jsem nechtěla být svědkem toho, jak se raduje z toho, že ji požádal o ruku. Nemohla jsem vůbec pochopit, proč on, tak charakterní muž, si chce vzít tak povrchní ženštinu. No nemá cenu nad tím přemýšlet. Nejraději bych jí ten prsten strhla z prstu. Než jsem stihla se vůbec pohnout, oslepilo mě světlo. Už zase?

Tentokrát jsem přesídlila zase zpátky do salonku. Hned na poprvé jsem si všimla, že jsem tu sama. Než jsem se vůbec dokázala vzpamatovat z toho časového cestování, do pokoje vešla dívka. Ne vešla sem moje přesná kopie. Jen byla navlečená do modrých korzetových šatů. Nebyly tak okázalé, jako šaty její sestry, ale vypadala v nich velmi slušivě. Bylo to zatraceně na hlavu. Jako bych se koukala na svůj odraz v zrcadle, když se na mě podívala. Teda ona se na mě nedívala, jen tak letmo do prázdna. Blonďaté vlasy měla volně rozpuštěné a vzadu scvaknuté sponou posetou modrými kamínky. Ale byla trochu vybledlá. A určitě byla utrápená. Měla ten výraz, který ve své tváři poslední dobou vídám celkem často. Teď jsem si mohla jen tipnout z jakého důvodu. Mezitím si Elizabeth vybrala knihu v knihovně a posadila na lenošku, na které ráda sedávám já. Napadlo mě, že s ní bych si celkem ráda popovídala. To by byla sranda. Myslím, že by jí trefilo, když bych se teď zjevila. No místo mě se tu zjevil někdo jiný. Znovu mě oslnila ta energie, co společně s ním vstoupila do místnosti. Stál ve dveřích a nějakou dobu koukal na mě. Teda na Elizu. No byla to trochu delší doba, než by měla být. Ach. Pak konečně zvedla hlavu. A ta změna, co se jí udála s výrazem, mě ohromila. Najednou zrůžověla, oči jí zářily a začala se usmívat. Úplně zkrásněla. Jestli takhle vypadám i já, tak to je fakt dobré. On na ní taky zazářil řadou bílých zubů. Poznala jsem, jak naráz Eliza znervózněla, protože se znenadání rychle postavila na nohy, ale zapomněla na to, že měla na kolenou položenou knihu, která upadla na zem, všechny stránky se rozlétly po koberci.

„Ohh," vydechla. Čekala jsem, co udělají. V Damonovi se opět probudila ta galantnost, co mě tak iritovala, ale teď ji ve skrytu duše obdivuju. Nikdo už takový v naší době není. Ne, až takový. On je tak zdvořilý a za každou cenu chce udělat to nejlepší a nejsprávnější. Rychle k ní došel, dřív než ona si to vůbec stihla uvědomit. Sklonil se a začal sbírat papíry. Eliza mezitím zrudla, jak rajské jablíčko. Také se sklonila a klekla si.

„Omlouvám se. Většinou nejsem tak nešikovná," promluvila. Měla dokonce i stejný tón hlasu.

„Slečno Elizabeth, neznám šikovnější mladou dámu než vás," složil jí poklonu a já společně s ní, málem omdlela. On mezi tím sesbíral všechny ty papíry ze země a postavil se. Ona na něj chvíli jen tak zírala, až jí došlo, že by si to od něj měla vzít.

„Přišel jste navštívit sestru?" optala se ho zdvořile. Trochu se jí při tom chvěl hlas. Moc dobře jsem věděla proč.

„Ano. Pozval jsem ji dnes na vyjížďku parkem. Nechtěla byste se k nám přidat?" mile se na ni zadíval a vyčkával na její odpověď. Viděla jsem, jak ztuhla.

„Ne děkuji. Měla jsem v plánu pročíst si tu knihu," vyblekotala rychle. Všimla jsem si, jak prsty objímá hřbet knihy, až jí bělají klouby.

„Ohh. Ano, jistě. Co je to za knihu, smím-li se zeptat?" vypadal, jakoby ho to opravdu zajímalo.
„Je to od slečny Austenové. Mám její knihy velice ráda," dychtivě na něj zamrkala.

„Ano je to myslím talentovaná autorka. Už jsem o ní slyšel," odpověděl. Musela jsem se usmát. Moc dobře jsem si vzpomínala na náš rozhovor o knihách.

„Eleonor se ještě připravuje. Omluvte ji, ráda vás nechává čekat," zamumlala skoro bez dechu, líce měla zarudlé, možná se za svou sestru styděla. Bylo mi jí líto. Byla z něj úplně hotová, stejně, tak jako já. Jen jsem nevěděla, že moje dvojnice z minulosti, v tomhle ohledu, dopadla, tak jako já. A ještě k tomu, ona musí vystát ten fakt, že si bude brát její sestru. Ona musela prožít jeho smrt. Já naopak jeho znovuzrození. Jak tak na to koukám, tak ženská část našeho rodu je odsouzená ke smůle v lásce. Naše věčné prokletí. Co se dá dělat. Začínalo mě to tu hodně znervózňovat. Nechtěla jsem koukat na to, jak ta moje předchůdkyně prožívala totéž, co já teď. Nechci to vidět i z téhle strany. Potom se konečně začala ta scéna znovu slévat. Rozplynula se do toho samého zářivého světla. A já jen doufala, že tohle je naposled a konečně se teď probudím z tohohle zlého snu, nebo umřu.

Tohle nebyl, ale konec mého mučení. Objevila jsem se zpátky na začátku, tedy v hlavní hale. Stála jsem u paty schodů. Hned mě přepadl divný pocit prázdnoty. Bylo hrobové ticho, byl slyšet jen hrozivý tikot hodin. Zamžikala jsem očima, abych si navykla na tlumené světlo svítilen. Tušila jsem... něco se mělo stát, každou chvíli a já jsem měla být svědkem. Uslyšela jsem hlasitý dupot. Podívala jsem se po zdroji hluku. Nahoře v mezipatře stál Damon. Tvářil se neutrálně. Za ním scházel nějaký muž. Neznala jsem ho. Nikoho mi nepřipomínal. Byl zamračený. Upřeně se díval na Damonova záda.

„Lorde Wussexi," promluvil k němu. Damon se k němu otočil a při tom se zastavil při sestupu. Tím pádem stál zády ke mně.

„Ano sire?" a vyčkával. Nenámému se na rtech objevil úšklebek. Přimhouřil oči a zářivě se na něj usmál. Něco mě na tom, ale znepokojilo.

„Chci, abyste věděl, že tohle je pro vaše dobro," promluvil výhružným hlasem.

„Nevím, o čem přesně mluvíte, pane," Damon zněl celkem zmateně. I já jsem se tak cítila.

„O tomhle..." názorně mu to ukázal. Všechno se v tu chvíli divně zpomalilo. Ten muž do něj surově strčil. Zdálo se, že s co největší silou. Byla jsem jen ráda, že nevidím do Damonova obličeje. Jak se asi musel tvářit. Ani jsem si to neuvědomila, ale jak začal padat do zadu, vyděšeně jsem zakřičela jeho jméno. Ale nemohla jsem nic dělat, věděla jsem to. Jen jsem tam stála a pozoroval jak jeho nohy opouštějí zem a jeho záda narážejí do ostrých hran schodů. A pak smrtelnou ránu, kterou utržil do hlavy. Cítila jsem, jak mi z očí vytryskly slzy. Rukama jsem křečovitě svírala madlo schodů. Bezmocně jsem koukala, jak z něj vyprchává život. Už jsem viděla jeho tvář, oči měl otevřené, ale prázdné. Když dopadl na podlahu u konce schodů, zavřel oči. Hlasitě jsem vzlykala. Proč jsem se na to měla koukat? Netoužila jsem po tom. Po ničem takovém. Bylo mi z toho na zvracení.

„Neeee!" křičela jsem. Nikdo mě neslyšel. Musela jsem se koukat na mrtvého, dokud do haly nepřišla Eleonor. Čekala jsem stejnou reakci, jakou jsem předvedla já. Ale ona očima po jeho těle ani nezavadila. Rovnou zamířila nahoru. Tam kde stál ten vrah. Ona se na něj usmála. On jí to oplatil. Pak se začali ozývat kroky ze přední verandy.

„Jdi pryč. Rychle, nebo tě chytnou," zasyčela na něj. On přikývnul a zmizel ve stínu. Ona si mezi tím vykasala sukně a klekla si na zem vedle něj. Když se začaly otevírat vchodové dveře, začala hystericky vřeštět a naříkat. Nemohla jsem se samým údivem ani hnout. To není pravda. To se mi snad jenom zdá. Bohužel tomu tak nebylo. Jelikož její vzlykot přilákal příchozí. Následovaly ohromené nádechy. Jedna žena se v mdlobách zhroutila na zem. Mohla jsem si jen domyslet, že je to jeho matka. Zahlédla jsem i Elizabeth. Byla křídově bílá. Nepřítomně zírala na jeho nehybné tělo. Ani se nehnula. Podobně, jako já nemohla uvěřit té děsivé skutečnosti. A já tím víc, když jsem byla svědkem té nechutné scény, Eleonor a toho vraha. Už jsem to nemohla déle vydržet. Odvrátila jsem se od něj. Měla jsem pocit, že se samou bolestí rozpadnu. Chci pryč. Někdo vyslyšel mé přání. Místo světla, se ale objevila tma. Připadala jsem si jako bych ztrácela vědomí. V hlavě mi dunělo a nemohla jsem se nadechnout. Pak mě obklopila temnota, kterou jsem vítala s otevřenou náručí.

A/N

Hola!

Asi jste to tak brzy nečekali, ale je tu nová kapitola!

Několik duší si vzala ma slova z posledni A/N k srdci a obdarili kapitoly hlasy! Tak jsem si rekla, že to si zaslouží pokracko!

Extra dlouhé a šťavnaté!

Jak to máte rádi!

A copak jste si z toho vzali? ;P

Povězte mi o tom v komentech milí čtenáři!
Dneska nebudu zbytečně plácat a nechám vás vstřebat potrebne:D

(tahle kapitola neprošla žádnou kloudnou editací, ehm ne že by ty ostatní ano, ale uz na to nemám dneska šťávu hah)

No nic!

Děkuji moc za vřelou podporu!

LOVE YA

Btw............. Kniha je na 6. MÍSTĚ!! SAKRA! VIDÍTE! TO JE TO O ČEM MLUVÍM! SILA HLASŮ A KOMENTŮ!
JSTE NEEEEEJ!