„Neřekla jsem ti o těch přepadech něco? Jestli chceš, abych tě přivedla k životu, nepřiprav mě o ten můj," vyčinila jsem mu hned na úvod. Jelikož mi srdce divoce bilo o žebra. Místo toho, aby se mi omlouval, se na mě rozverně zazubil. Pak se ale zatvářil vážně a prozkoumával můj obličej. Určitě hledal jakoukoliv známku otřesu, po prožité události. Ale k mému překvapení jsem se cítila naprosto v klidu, netraumatizovaná.

„Neboj, žádní zombie tam nebyly, jediná nadpozemská bytost v okolí, jsi ty," zatraceně, já jsem dneska ale sarkastická. Měla bych se krotit.

„A to se brzy změní. Doufám," upíral na mě nedočkavě oči. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát. A dělala jsem, jakoby nic. Mlčky jsem došla do salonku a svalila se na lenošku. Jednu nohu nahoru a pozorovala jsem ho. Samozřejmě šel za mnou. Stál uprostřed místnosti a zíral na mě se zvednutým obočím. Chvíli mu to trvalo, než mu došlo, že já mu nic neřeknu. Málem jsem vybuchla smíchy. Rozpřáhnul ruce, s ne výrazem ve tváři, k nezaplacení. Pak mu to došlo. Zasmál se.

„Jak dlouho tu budeme jen tak stát?" vybafl na mě.

„Jak jen dlouho budeš chtít. Mimochodem já sedím," snažila jsem se zastavit příval smíchu.

„Ty si ze mě utahuješ! Chelsea Maloren!" schválně se na mě hrozivě zamračil. Ale na mě to nemělo žádný účinek. Ne v tom smyslu, že bych se ho zalekla.

„Ano?" usmála jsem se na něj sladce. Hodil po mě zoufalým pohledem. Slitovala jsem se nad ním. Posadila jsem se a stáhla z ramen batoh. Chvíli jsem v něm lovila a pak jsem vytáhla tu zázračnou knihu. Zamávala jsem s ní ve vzduchu. Na vteřinu jsem zaznamenala jeho ohromený výraz. Pak zmizel a zbyla po něm jen nezřízená radost z úlovku.

„Tys ho našla. Máš ho! Jsi dokonalá," vykřikl nadšeně a já málem omdlela. Na nic nečekal a přispěchal ke mně. Přisedl si ke mně. Ani na chvíli nespustil oči z té knihy. Vsadila bych se, že kdybych s ní začala hýbat ze strany na stranu, tak by jí zrakem následoval. Protočila jsem oči.

„Už jsi do ní... " začal.

„Ne, nekoukala jsem do ní. Myslela jsem, že bys měl první ty," odpověděla jsem mu. Zamrkala jsem na něj. Vzpomněla jsem si na to, jak řekl, že jsem dokonalá. Hezké, jen kdyby to neřekl ve chvíli rozrušení. V duchu jsem si nakázala, že to nebudu rozebírat. Místo toho jsem si položila deník na kolena. Konečně jsem se na něj pozorně podívala. Byl špinavý a zatuchlý, čekala jsem, že se každou chvíli rozpadne. Smetla jsem trochu toho prachu z obalu. Všimla jsem si jedné věci, na povrchu byl vytlačený symbol. Něco na způsob kříže, ale jeho vrchol byl stočen do smyčky. Přejela jsem po něm prstem. Někde jsem ho už viděla, ale teď jsem si nemohla vybavit kde přesně.

„Víš co to je?" zajímala jsem se. Stočila jsem pohled na něj. Na nějakou dobu se zatvářil přemýšlivě. Svraštil obočí a podíval se do dálky.

„Už vím, je to Nilský kříž. Znáš ho?" zeptal se teď na oplátku on. A já si vzpomněla, kde jsem ho viděla. Když jsem projížděla internet, tak jsem tam zabloudila do různých webovek a začetla jsem se. Myslím, že tohle moje bloumání po stránkách, které měly co dočinění s magií začalo, když se tu objevil on, nebo spíš já. On tu je celou dobu.

„Vím, to je Ankh, nebo jak jsi řekl, také Nilský kříž. Je symbol věčného života a starého Egypta. Má příznivý vliv na lidský organismus. Představuje klíč k záhadám mezi nebem a zemí," najednou se mi to všechno vybavilo. Jak jsem se nad tím z nějakého neznámého důvodu pozastavila. V tom mi to všechno docvaklo.„Na obrazech je nesen často bohy a symbolizuje jejich nesmrtelnost," dychtivě jsem se na něj podívala. Čekala jsem, jestli mě pochopil.

„Myslíš, že to má něco dočinění s mým momentálním stavem?" ptal se, jakoby nevěřil tomu, co jsem mu právě pověděla.

„Já myslím, že ano. Má to s tím něco společného. Tvůj otec ho má na svém deníku. To něco znamená. Musel něco vědět. Něco, co ti neřekl. S tím křížem má hodně společného, život. Třeba v hieroglyfech symbolizuje život," chrlila jsem na něj všechny svoje nedávno nabyté vědomosti. Dokud nezvedl prst, abych přibrzdila.

„Odkud tohle všechno víš?" vypadlo z něj vyjeveně. Trochu jsem se začervenala.

„Když ses mi pověsil na paty, bylo v mém zájmu, abych si našla nějaké informace. Chtěla jsem vypátrat něco, co se aspoň trochu blíží tomu spojení, co máme my. Nic mi však nepřišlo ani z části podobné. Až teď tu máme před sebou jedno z pojítek. Předtím jsem těmhle informacím nevěnovala pozornost," byla jsem nadšená z mého objevu. On na mě koukl s takovou nevírou v očích, že jsem se málem urazila. Sám přece říkal, jak jsem inteligentní. Když mi o něco jde, umím na tom zapracovat.

„Jsi...proč to pro mě všechno děláš? Já tě..." zasekl se. Ve mně hrklo. Rychle jsem se podívala dolu na své ruce, složené v klíně. Uklidni se.

„Dělám to proto, že jsi můj přítel," vymáčkla jsem ze sebe nějakou smysluplnou větu. Už to zase začíná. Proč musí pořád píchat do toho bolavého místa v mém srdci. Jistě, on přece nic netuší. Ale pokaždé něco pronese, nebo se na mě tak zvláštně zadívá, že mi ale vůbec nepomáhá.

„Jsem? A ty jsi zase má přítelkyně," řekl to s takovou něhou v hlase, že jsem musela zase zvednout hlavu a hledat v jeho očích pravdu. Byla tam. Málem jsem zalapala po dechu. Po nějaké době ticha se zase ozval.

„Víš ještě něco o tom kříži?" zamumlal.

„Už ani moc ne. Jen ještě, že má hodně dalších společných věci s dalšími záležitostmi. Je klíčem k Nilu. A tak dále. Nic podstatného," tápala jsem v paměti po něčem dalším, ale už jsme na nic nemohla vzpomenout.

„Kéž bychom měli ještě něco. Tohle jsou pořád jen dohady. Ale díky tobě víme zase něco dalšího. Můžu?" ukázal na knihu. Už jsem mu ji chtěla jen tak podat, ale pak mi to došlo.

„Potřebuju tvůj dotyk," Zašeptal. Tohle ať mi nedělá! Přejel mi mráz po zádech, když mě ovanul jeho ledový dech. Nabídla jsem mu ruku a pak až jsem mu podala deník. To, že v něm začal listovat, mě nijak nevzrušovalo, jen trochu jeho kůže na mé. Víc než trochu. Volnou ruku jsem měla položenou na koleni. Pozorovala jsem, jak samou nervozitou zarývám nehty do látky kalhot. Listování přestalo, vrhla jsem na něj pohled. Zíral na moji křečovitou ruku, okamžitě jsem ji uvolnila. Podíval se na mě. Sakra.

„Děje se něco?" optal se se zájmem.

„Co by?" vypadlo ze mě. Co bych mu tu asi tak měla vykládat. Zatvářil se celkem divně. Přimhouřil oči a zkoumal mě. Pod jeho bystrým pohledem jsem se cítila jak v kleci. Nemohla jsem nic, než se jen nemožně chvět. Jsem hrozná.

„Promiň, ani jsem se tě nezeptal na to, jaký to tam bylo, chci, abys mi řekla všechno," obrátil najednou směr našeho hovoru. Nicméně mě to nevadilo, všechno lepší než co to bylo doteď.

„Nijak zvlášť šílený to nebylo. Ne tak, jak jsem si to představovala. Jen pohled na tvůj hrob mě dostal," proboha já jsem to řekla nahlas? Měla bych se dneska někam zahrabat.

„Taky tam byl? I bratrův?" přešel to bez řečí. Asi je dost vnímavý, když vycítí to, že se k tomu už nechci vracet.

„Celé vaší rodiny," odpověděla jsem.

„A nebylo to děsivé?" zajímal se dál.

„Ne tak, jako když jsem potkala tebe. Oproti tomu to byla procházka růžovým sadem. Liz byla dobře vybavená páčidlem a baterkami. Šlo to jak po másle. K mému překvapení nás nikdo ani nenačapal," popsala jsem mu to ve zkratce. Nic dalšího bych k tomu snad ani nedodávala. Nic tak závratně vzrušujícího v tom nebylo. Šly jsme jen navštívit hřbitov sice s nekalými úmysly, jen jsme okradly několik setlet starého nebožtíka.

„Jsem rád, že se ti nic nestalo," vydechl náhle. On mluví jen o mně, ale neměl by, ale potěšila mě jeho starost o mou osobu.

„To já taky," Uznala jsem. Otočila jsem se k němu čelem, ale nedívala se mu do očí, na jeho rty. Špatně. Tam nemáš, co koukat!

„I když, nějakou újmu si utrpěla," sdělil mi po celkové prohlídce mé postavy. Hned jsem se lekla, že jsem si někde roztrhla šaty nebo se odřela. Prostě něco na ten způsob. Nechápavě jsem na něj zamžourala. Když v tom zvedl ruku, ve které do teď byla kniha. Ta zůstala ležet zapomenutá na jeho klíně. Valila jsem na něj zmateně oči. Pak mi položil svou dlaň na tvář. Tak něžně a pomalu, že se mi z toho zatajil dech. I když jsem vůbec netušila, z jakého důvodu to dělá. V tu chvíli mi to bylo srdečně jedno. Oddaně jsem na něj civěla. Pořád mě hladil po tváři. Úplně jsem zapomněla na okolní svět. Proč tu jsem, co jsem dělala. Nic, měla jsem v hlavě vymeteno. Jediné, co jsem v tu chvíli vnímala, byl jen a jen on. Už jsem chtěla zvednout druhou ruku a taky se ho dotknout, ale on najednou přestal. Zářivě se na mě usmál. Omámeně jsem zvedla obočí.

„Měla jsi tam šmouhu," zkonstatoval a pak sklonil hlavu ke knize. Pramen vlasů mu spadl do obličeje a já měla chuť mu ho dát za ucho. Před chvílí bych to udělala. Usadil mě ale fakt, že mě nehladil, nýbrž mi jen setřel tu zatracenou šmouhu. Svoji vnitřní frustraci jsem se snažila všemožně zamaskovat, ale to ani nebylo nutné. Protože on se zabýval hledáním v knize. Tiše jsem si odkašlala.

„Ehm. No a co tedy hledáš?" zachraptěla jsem.

„Něco jako zaříkávadlo. No něco na ten způsob. Vím, že to tam je. Protože jsem viděl, jak si to zapisuje," mumlal si pod vousy a nespouštěl oči z létajících stránek. Němě jsem ho pozorovala a čekala na tu chvíli, kdy to najde. Pak přestal s otevřenou knihou asi v polovině. Podívala jsem se mu přes rameno, protože byl trochu nahrbený. Cítila jsem, jak se rozklepal samým očekáváním. Stiskla jsem mu ruku, za kterou jsem ho držela. Trochu se uklidnil.

„Našel jsi to?" vymáčkla jsem se po chvíli ticha. Očima jsem těkala po stránce, ale byl tam jen nahuštěným písmem vepsán text. Skoro žádné mezery. Nechápala jsem, jak tam mohl něco najít.

„Ano," Odpověděl.

„A kde prosím tě?" vyjevila jsem se. Opravdu jsem tam nic neviděla. Slova mi plavala před očima.

„Otec používal hustopis, aby jen tak nikdo něco nenašel, kdyby se deník dostal do nesprávných rukou," vysvětlil mi to. Jo to mi taky mohlo dojít. Pootočil ke mně hlavu a pak mi podal tu knihu bez toho, aby přetnul naše spojení. Zadívala jsem se na řádky úhledného, ale nahuštěného písma.

„Tady," ukázal na jednu skoro neznatelně oddělenou básničku. Přece jenom byla kousek od ostatního psaní. Básnička to ale nebyla, bylo to zaříkávadlo, jak říkal Damon. Nebylo nijak dlouhé. Při jeho čtení se mi rozbušilo srdce. Koukla jsem se na Damona.

„To je ono, jsi tím jistý? A bude fungovat?" vyptávala jsem se nedočkavě. Najednou jsem chtěla tohle všechno mít za sebou. Chtěla jsem se na něj kouknout, bez toho, abych za ním viděla okno a bez toho, abych ho přitom nemusela držet. I když to mi zas tak nevadí. Tohle je aspoň záminka. Pak už žádná nebude.

„Určitě je to ono, ale jestli to bude fungovat, tím si nejsem jistý. Doufám," přiznal se. S očekáváním zítřka na mě upřel své krásné pomněnkové oči. Sklonila jsem hlavu, jen tak jsem se znovu podívala na text. Pod zaříkávadlem bylo ještě něco napsáno drobným písmem. Přimhouřila jsem oči a snažila se zaostřit. Stálo tam.

Magické kouzlo navrácení nemá dlouhé trvání. Avšak osoba, která do 7 dnů najde svou pravou lásku, zůstane tak jak je.

„Damone, ale ty na to nemáš 14 dní, jak sis myslel, jen týden," upozornila jsem ho zadýchaně. Zamračeně se na mě podíval. Prstem jsem poklepala na stránku.

„Jak to?" zafuněl nervózně, zamrkal na místo, kam jsem ukazovala. Poprvé za celou dobu jsem ho viděla naštvaného. Celkem mi to vzalo dech. Pustil mou ruku, rázem se stal zase tak neskutečný. Postavil se na nohy v celé své zarážející výšce a mračil se.

„Zatraceně," zaklel. Otevřela jsem ústa údivem. No tohle je pro mě ale novinka. Takového jsem ho neznala, zuřivého. To už tu s ním vegetuju několik týdnů. Musela jsem ho už přece aspoň jednou vytočit, ale tohle ještě nepředvedl. Rázoval po pokoji, na mě úplně zapomněl. Chtěla jsem něco udělat a upozornit tak na to, že tu pořád jsem. A taky jsem svědkem jeho nynější špatné nálady.

„Jak si mám asi během týdne najít dívku svých snů?" vyjekl podrážděně. Rukou si prohrábl vlasy, tím si vytáhl dalších pár pramenů a teď vypadal jak bůh krásy. Mohla bych tam takhle sedět hodiny a jen se na něj dívat.

„Všechno je možné," Vypadlo ze mě. Nemůžu uvěřit, že jsem to vážně řekla. Avšak, byla to pravda, už jen to že stál přede mnou je toho důkazem. A taky, jak dlouho trvalo mě, než jsem se do něj stihla zabouchnout? Zvednul ke mně zrak. Koukal, jakoby mě vůbec nevnímal. A pak se vypařil. Zírala jsem na to místo, kde před chvílí stál.

Co se stalo? Vyskočila jsem na nohy a rozhlédla se kolem v domnění, že jen změnil polohu. Ale on tu nebyl. Zkusila jsem ho zavolat jménem, odpovědí mi ale bylo jen tikání hodin. Nevěděla jsem, co dělat, jestli je naštvaný a někde trucuje, tak je blbost ho hledat. Jen jsem doufala, že se časem objeví. Vzpomněla jsem si na tu poznámku, co pronesla Liz. Co budeme dělat, co máme v plánu. Jak to tak vypadá, tak asi opravdu nic. I tak by nic nebylo. Proklatě, už zase nad tím přemýšlím. Stop. Nechala jsem deník na lenošce a šla do kuchyně. Z toho všeho mi dost vyhládlo. Udělala jsem si těstoviny s kuřecím masem a zeleninou. Skvělá kombinace. Byla jsem přejedená, že jsem se stěží dovalila zpátky do salonku. Tam jsem si lehla ke krbu. Teplo a klid mě uspal. Probudila jsem se příjemně odpočinutá a to mi to připadalo jako vteřina, co jsem usnula. Podívala jsem se z okna, byla tma. Na hodinách odbíjela desátá hodina. No dobrý, teď už neusnu. Posadila jsem se a protáhla. Bylo to divný, když tu nebyl. Chtěla jsem se ho ještě zeptat na to, jak to bude zítra probíhat.

„Damone! Kde jsi?" zašeptala jsem. Chtěla jsem, aby tu byl. Chtěla jsem, aby tu poslední noc, kdy ho mám jen pro sebe, byl u mě. A ne bůh ví kde. A taky jsem se bála, že to zítra nevyjde a on zůstane tak jak je, nebo hůř, zmizí už na dobro. To bych nepřežila. Teď už ne. Zase jsem se lekla. Měla bych s tím něco dělat. Teď ale oprávněně. Objevil se totiž přímo za mnou, tedy za lenoškou.

„Nic neříkej," zamumlal mi přímo u ucha. Zůstala jsem ztuhle sedět opřená zády o opěrku. Cítila jsem jeho přítomnost přímo za mnou. Chtěla jsem se otočit, ale od mého záměru mě odvedly jeho ruce, které se mi objevily na ramenou. Prudce jsem se nadechla. Nevěděla jsem, proč to dělá. Ale nechtěla jsem, aby přestal. Vypadalo to, jako by mi dělal masáž. Zavřela jsem oči.

....

Vůbec jsem nevěděl, co dělám, ale to, jak se pod mýma rukama rozplývala, mě ponoukalo dál. Věděl jsem moc dobře, že jsem neměl přijít na její volání. Ale nedalo mi to. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se ráno bál, když se za ní zavřely vchodové dveře a ještě na to, jak zoufale teď potřebujeme mít někoho u sebe.

 Celou tu dobu, co byla pryč, jsem tu pochodoval. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Takový strach. Přitom když přišla, měla takovou náladu, že si ze mě dělala srandu. Neodolal jsem tomu. Skvěle se s ní žertuje, ale byl jsem tak netrpělivý, jak se usadila v tom salonku a já z ní musel všechno dolovat. 

Ona ho našla, věděl jsem to, jinak by se netvářila tak klidně. Musel jsem jí chytit za ruku, jako vždy, abych se do něj mohl podívat. Listoval jsem a hledal tu správnou pasáž, nemohl jsem si nevšimnout toho, jak byla nervózní. Nechápal jsem, ale z čeho. Třeba tam zažila nějaké trauma, nebo něco podobného a já se jí na nic nezeptal. Proboha choval jsem se tak hrozně. Hned jsem to napravil a vše mi vypověděla. Nic tak zvláštního mi neřekla. Musí to být v něčem jiném. 

Na chvíli mě napadlo, jestli já nejsem ta příčina, ale to bylo až moc nepravděpodobné. I když jsem jí z tváře otíral tu šmouhu, byla rozklepaná jako ratlík. Rozkošná. Byl jsem ohromený tím, jak dalece se zajímala a zabývala mou záležitostí. Našla si různé informace a dokonce mi řekla všechno o tom kříži, vytlačeným na obalu deníku. Nestačil jsem se divit. A trochu mi přiblížila tu skutečnost, že to se mnou má co dočinění. Byla velmi bystrá. Začínal jsem si jí vážit, čím dál tím víc. Nakonec jsem to našel, přesně, jak jsem si to pamatoval, až na to, že Chelsea byla zase všímavá a našla ten háček, který jsem očekával, ale doufal jsem, že se neobjeví. Trochu mě ta skutečnost zarazila. Mám na to nakonec jen týden. To je šibeniční termín. Ale snad to půjde. Musel jsem zmizet, když jsem si všiml, jak se na mě dívá. Jistě ji vyděsilo, jak nemožně jsem se choval.

Koukal jsem, jak si dělá jídlo a opět jsem jí pozoroval při spánku. Nějak jsem tomu propadl. Dívat se na ní, jak klidně dýchá, má pootevřené rudé rty, nebo jak se usmívá, když se jí zdá něco hezkého. Byla jednoduše dechberoucí. Zvykl jsem si za těch několik týdnů chodit za ní, když spí. Už jsem se tomu nesnažil odolat. A to samé dělám zrovna teď, ale ještě ve větší míře.

Všiml jsem si, jak ztuhla, avšak hned jak jsem jí položil ruce na ramena, její poloha se změnila. Opřela se a uvolnila. Něco chtěla říct. Tak jsem se k ní naklonil a do ucha jí zašeptal, aby ni neříkala. Ani já nebudu nic říkat, chci být jen chvíli s někým, s ní. Marně jsem si lámal hlavu, jak bych jí měl tohle vše oplatit. Dá se říct, že na nic jiného nemyslím. Cítím se jí zavázán. Říká, že ještě nic neudělala. Ale právě že ano. Vpustila mě jen tak do svého života a nechala mě ho takhle rozházet. Vidím, jak se na mě kouká, s respektem a obdivem. Ale já toho přece nejsem vůbec hoden. Nechci, aby mě tak obdivovala. Někdy si říkám, že jsem neměl myslet na sebe a nechat ji na pokoji. Ale pak ji vidím, jak přiběhne ze školy, celá rozzářená čeká, kde se objevím a pokaždé se lekne.

 To mi jakékoliv myšlenky vymaže z mysli a jsem schopen si s ní jen povídat a užívat si něčí blízkost. A ještě se na ni dívat. Uvědomil  jsem, že je velmi krásná a čím dál tím víc mi připomínala Elizabeth. Byla jako její kopie a přesně tak jsem si s ní kdysi rozuměl. Měla blond vlasy, o něco kratší než její předchůdkyně a nosila je většinou rozpuštěné, což v naší době nebylo zvykem. Ale tím jí ještě více vynikly modré oči. Skoro stejně modré, jako je mám já. Pořád jí v nich jiskřilo, když se na mě rozzlobila, nebo se smála. Měla oválný tvar obličeje, malý nos a plné, na pohled měkké hebké rty. Ale nejvíc mě uchvacovala její kůže. Alabastrově bílá a jak už jsem měl to potěšení zjistit, neuvěřitelně hebká, nikdy v životě jsem neměl to štěstí se dotknout něčeho tak jemného. Ale té její jsem se dotýkal každý den, tolikrát, že mi to zamotávalo hlavu.

Proto jsem teď neodolal. Dostal jsem takovou chuť ji hladit. Moje myšlenky byly až tak troufalé, že jsem se styděl. To mě však nezastavilo. Měla na sobě jen to tílko, co nosila s takovou oblibou. Prsty jsem jí kroužil kolem krční páteře. Ozvěnou na mé dotyky mi byl její tichý povzdech. Věděl jsem, co to v ní musí vyvolávat, znal jsem to. Nebyl jsem až tak nezkušený kolem žen. Než jsem poznal Eleonor, byl jsem sice ještě mladý, ale rozhodně ne svatý.

Líbilo se mi to. Sklonil jsem se, abych k ní měl blíže. Mé ruce na jejím krku zaznamenaly její zběsilý tep. Usmál jsem se, její reakce vyvolávala ve mně to samé. Musel jsem přestat, dokud to šlo, dokud bych jí neotočil a nepřisál se k jejím rtům. Nechtěl jsem, aby to dopadlo jako minule. Když mi omdlela do náruče. A pak si nic nepamatovala. Odtáhl jsem se od ní a rychle zmizel, dřív než se na mě mohla otočit s tázavým pohledem v jejích očích a já už bych neměl důvod zmizet.

A/N

Nevím jak Vás, ale mě by tahle kapitola nechala v takové zmatenosti, až bych měla chuť si rvát vlasy z hlavy:D Popsala jsem to dobře?:D

S největší pravděpodobností ano.

Doufám, že to napětí mezi nimi je až hmatatelně... copak se asi stane až jeden nebo druhý překročí hranici?? awww! :D

Ehm, ok trochu se uklidníme a zkusíme se zaměřit na to důležité... a to na deník!

Copak jsme si z něj odnesli?? Kratší doba na hledání, zaříkávadlo, které může, ale nemusí fungovat a jakýsi kříž(klíč), který by tom v tom všem mohl nějak figurovat.

Ještě víc zmateni?

Vyvolává ve Vás takhle kapitola nespočet otázek?:P

Sem s nimi!

btw. Chci apelovat i u této knihy!

Je tu mnoho čtenářů, kteří pravděpodobně žerou tento plod mého pisatelského umu a mnoho z nich komentuje a přidává hlasy(za což každému z Vás posílám velké virtuální objetí), ale mnoho taky ne, což mě činí trochu zmatenou (haha vy jste zmateni, já taky...jde to s námi s kopce). Prosím, zda by si ti jedinci nenašli chvíli a ohlasovali zpětně kapitoly, které jste zhltli( což se Vám nedivím):D, nebo zapomněli, nebo neměli čas kliknout na hvězdičku!

moc tím pomůžete mě, ale i knize, která se může stát více viditelná pro ostatní čtenáře, kteří ještě chudáci nezjistili, že tady plodím něco úžasného( haha, jen vtipkuji):P

Předem moc děkuji!!!!:))))

LOVE YA!