Zdravím,

Rozhodla jsem se začít nový příběh. Bude to jen jednodílový román *** ehm ehm.... Tak to uz neplati, jen mensi update, byla jsem zlomena a tudiz kniha pokracuje dal s 2.dilem nazvanym Mr. Right :P

Kniha stále spadá pod fantazy/teen fikci/romaci/mystery. Jak už název napovídá, kniha má prvky duchařiny, ale ne ve smyslu Vás vyděsit k smrti:D
Takže klídek!
Kniha je trochu jinak psaná, chtěla jsem zkusit psát Ich formou, uvidím, jak mi to půjde. (kdo neví co to je,... Místo psaní "Ona šla" je to "Já jsem šla")

Přeji hezké čtení!

(opraveno)

Stála jsem před velkým starým domem. Před velmi starým, ale přesto zachovalým domem.

Tyčil se nade mnou s tím svým tajemným nádechem. Měl červené cihlové základy a zářivě bílé okenice. Zírala jsem na těžce vypadající dřevěné dveře, na kterých se dokonce blýskalo železné klepadlo.

Ohlédla jsem se kolem. U nohou mi stály kufry a hledala jsem odvahu se pohnout.

Věděla jsem, že je ten dům starý, ale tohle jsem nečekala. Kdyby mě tu aspoň někdo čekal. Jen příbuzní, které neznám.
Proč jsem sem musela jet? Ano, já to vím. Protože mi už nikdo jiný nezůstal. Moji rodiče mi umřeli, když mi bylo pouhých pět let. A teprve před měsícem mi odešla i moje babička, u které jsem po smrti rodičů bydlela, a která při mně po celá ta léta stála a snažila se mi nahradit rodinu, jež jsem tak brzy ztratila.
Ucítila jsem pálení slz v očích a rychle jsem je zahnala. Měla jsem babičku moc ráda, byla pro mě vším.

Po její smrti jsem dostala na vybranou.

Mohla jsem si zvolit mezi dětským domovem, nebo stěhováním se ke vzdáleným příbuzným. Ale rozhodla jsem se, že když mám být za nějakou dobu plnoletá, že tu změnu prostředí a lidí podstoupím, a aspoň poznám i vzdálenou část mojí rodiny. Stejně jsem potřebovala vypadnout a pročistit si hlavu. Ve skrytu duše jsem doufala, že to tu bude dobré. Ale bála jsem se. Bála jsem se neskutečně. Pocházela jsem ze státu Michigan a bydlela v miniaturním městě Alpena, které se svojí malou plochou rozléhalo okolo jezera. Bylo tam krásně - žádná rušná, přelidněná místa ani děsivé domy.

A teď stojím v Los Angeles před touhle strach nahánějící barabiznou. Jaká to ironie. Ale byla jsem moc unavená ze zdlouhavé cesty, než abych to nějak řešila. Jelikož jsem neměla na letenku, musela jsem se trmácet vlakem a pak ještě autobusem celou tu dálku z Alpeny až do onoho slavného LA.

Konečně jsem sebrala všechnu odvahu, která ve mně byla, popadla těžké kufry do rukou a vystoupila po kamenných schodech k obrovským dřevěným dveřím. Tam jsem chvíli váhala, jestli mám zaťukat, nebo zabouchat klepadlem, které jako by z oka vypadlo těm masivním, které v dnešní době člověk vídá jen ve filmech. Pak jsem našla tlačítko, které vypadalo jako zvonek. Váhavě jsem zvedla ruku a zkusila jej zmáčknout. Zevnitř se ozvalo zabimbání. Dlouho se nic nedělo, už jsem chtěla znovu zazvonit, ale pak jsem uslyšela klapot bot. Najednou se ty dveře přede mnou rozvalily a v nich stála mladá paní. Vysoká, elegantní blondýnka, na první pohled vypadala přísně. Ale v očích jsem jí rozeznala úsměv. To mě trochu uklidnilo.
Chvíli na mě nechápavě zírala, evidentně přemýšlela, zda nejsem jedna z těch podomních prodejkyň, nebo sestra z řádu Jezuitů, kteří běžně obcházejí domy a chtějí si vyprávět o víře, ale pak jí svitlo. Ukázala mi bílé zuby v širokém úsměvu, takže teď vypadala více přívětivě.

„Ty musíš být Chelsea," řekla radostně. Rozpřáhla ruce a vřele mě přivítala. Byla jsem z toho trochu vyvedená z míry. Přece jenom tu osobu vidím poprvé v životě.

„Dobrý den," řekla jsem prostě, když mě pustila ze svého objetí.

„Ale no tak, nech těch formálností, jsem přece tvoje teta! Vzdálená, ale přece. Jmenuji se Ellen," představila se mi, na tváři stále ten zářivý úsměv. Její nadšení bylo nakažlivé, musela jsem se také usmát.

„Tak pojď dovnitř, už tu na tebe čekáme. Určitě jsi unavená po tak dlouhé cestě. Až z Michiganu, že?" Chytila mě za ruku a zatáhla do domu. Hned, jak jsem přešla práh, se do mě pustila zima a zachvátil mě tak divný pocit, že to ani teď nedokážu popsat.

Mírně jsem zalapala po dechu, nemohla jsem se tomu ubránit. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ocitla jsem se v honosně vypadající vstupní hale. Na stěnách visely pozlacené svícny, bylo jich tolik, až jsem se na chvíli vyděsila. Pak jsem si ale všimla, že kolem jsou i normální světla. Díky Bohu! Nebudu tu bez elektriky. Oddechla jsem si.

Následovala jsem Ellen po dřevěné podlaze do místnosti kousek od vchodových dveří. Vypadalo to jako salónek, zařízen asi ve stejném stylu jako z doby, kdy byl dům postaven. Na oknech visely těžké, červené závěsy. Lenoška, podnožky a křesílka byly zařízeny ve stejné barvě. Dokonce tu byl i krb, ve kterém divoce plápolal oheň.
Divné, přes celkové teplo v téhle místnosti jsem měla husí kůži a nejradši bych se zabalila do nějakého kabátu, jaká mi byla zima.

Zastavila jsem se na prahu salónu. U okna stál starý pán. Měl ohnutý hřbet a nevědomě se usmíval. Tázavě jsem se otočila na tetu Ellen.

„To je můj otec, je nahluchlý a už senilní. Ale je moc hodný. Tati, pojď sem, tohle je tvoje příbuzná, Chelsea, pojď se s ní pozdravit," promluvila na něj vlídně a jemně.
Došla k němu a usadila ho na kolečkové křeslo a dovezla ho ke mně. Děda na mě upíral skelný pohled a neustále se zubil.

„Dobrý den, dědečku." Taky jsem se na něj usmála a podávala mu ruku. Ale on nic neudělal, tak jsem ho trochu ostýchavě pohladila po rameni.

„Teď se tu když tak rozhlédni a já zatím odvezu otce do domova. Hned jsem zpátky. Ubytuj se, je tu jeden otevřený pokoj v druhém patře. Buď tu jako doma," řekla a pak se vytratila. No, to bylo rychlé. Udělala jsem, jak řekla, a vyšla z místnosti. Naproti byl vstup do kuchyně, jak jsem hned na to zjistila. Všechno v domě opravdu vypadalo jako z nějaké staré doby, ale renovované. Zdá se, že budu bydlet v muzeu.

Vyšla jsem po rovných schodech do druhého poschodí a pomalu se vydala rozlehlou chodbou, když tu náhle jsem se musela zastavit, protože jsem za sebou slyšela šustot. Leknutím jsem skoro nadskočila. Otočila jsem se, ale nikoho jsem ve všudypřítomném šeru neviděla.

„Ellen?" otázala jsem se přiškrceným hlasem. Nikdo se neozval. Divné. Pokrčila jsem rameny a pokračovala dál. Asi mám divoké představy. Po malé chvíli jsem našla pokoj, který měl být bezpochyby můj, a začala s vybalováním. Místnosti dominovala velká masivní postel se sloupky a nebesy. To mi zvedlo náladu, protože ta postel byla neuvěřitelně obrovská a už jsem se v ní viděla rozvalená. Měla jsem tu taky komodu, lenošku a červený koberec se střapci. Pokoj vypadal celkem hezky a útulně. Když jsem byla hotová, tak jsem se úlevně položila na lenošku. Konečně chvilka klidu.
Znovu jsem pocítila náhlý chlad a celá se zachvěla. Slyšela jsem svůj přerývavý dech najednou z dálky. Co se to děje? Zeptala jsem se sama sebe v duchu. Zírala jsem tupě do stropu a poslouchala ticho, které se neslo celým domem, a lekala se při sebemenším zvuku. Každou chvíli jsem čekala, že se stane něco neuvěřitelného.

„Chelsea!" Zvolala Ellen. Otočila jsem hlavu a uviděla ji na prahu mého nového pokoje.

„Ano, teto Ellen?" zvedla jsem se.

„Za chvíli bude večeře a tady ti dám doporučení na školu. Je to kousek odtud. Ráno tě tam dovezu," řekla. Oddychla jsem si, že už tu nejsem sama, a pak jsem ji následovala do kuchyně, abych jí pomohla s večeří.

Při jídle jsem zjistila, že teta je velmi hovorná. Vyptávala se mě na vše, co jsem dělala doma a jaká byla babička. Skoro jsem se nenajedla, protože jsem musela pořád odpovídat. Ale nevadilo mi to. Její povídání prolomilo rozpačité ledy, které mezi námi už od začátku panovaly. Cítila jsem se tu o trochu lépe, ale jen když jsem nebyla sama. Poté, co jsem se odebrala do koupelny, mimochodem velmi hezké, jsem málem zase propadla panice.

Abyste věděli, nejsem žádná ufňukaná holčička, ale přemýšlela jsem nad zítřkem. Bála jsem se té nové školy. V minulém domově jsem měla pár kamarádů a doufala jsem, že tady taky nějaké najdu.

Udělala jsem běžnou hygienu a pak se rychle vrátila do pokoje. Ellen už měla zhasnuto. Snažila jsem se nedělat žádný hluk. Zapadla jsem do postele a k mému překvapení se probudila bez žádných divných zvuků až ráno.

Probudilo mě až klepání na dveře.

„Chelsea? Vstávej, odvezu tě do školy," uslyšela jsem Ellenin hlas rozléhající se domem. Tak jsem se vyškrábala z peřin a šla se obléct. Vzala jsem si jen sukni a tričko, jelikož tu bylo o poznání tepleji, než v Michiganu.

Teta oplývala samými povzbuzujícími slovy a úsměvy. Já jsem se taky usmívala, ale pochybuji, že to vypadalo moc přesvědčivě. Cestou jsem si zapamatovala, přesně kudy jsme jely, protože ze školy půjdu sama. Ellen má práci, dělá na recepci v nějaké nemocnici. Asi mi říkala v jaké, ale poslouchala jsem ji jen na půl ucha. Svěřila mi klíče od domu, abych se tam měla jak dostat. I když mě představa, že půjdu do úplně prázdného domu, nijak nenadchla.

„Tak ahoj," zamumlala jsem, když jsem vystupovala z auta.

„Užij si to zlatíčko a neboj se," řekla a zamávala. Oddychla jsem si, když odjela, mohla jsem shodit ten křečovitý úsměv.

Otočila jsem se k budově školy. Vypadala jako z nějakého filmu. Kolem se hromadilo tolik mladých lidí, že jsem si připadala jako v muzikálu ze střední, se vším tím štěbetáním. Konečně jsem se odhodlala a pokračovala v chůzi, abych se dostala přes ten dav dovnitř. Snažila jsem se chovat nenápadně. A celkem mi to i šlo. Nikdo si mě přes hromady ostatních studentů nevšímal.

Došla jsem do sekretariátu, kde mi ukázali, kam mám jít, abych našla svoji skříňku, a vysvětlili i ostatní informace potřebné k tomu, abych se v nové škole neztratila hned, jak vyjdu ze dveří.
O chvíli později jsem se už s obtížemi prodírala zaplněnými chodbami a hledala moji novou skříňku. Naštěstí jsem ji našla během chvíle. O ni se ale bohužel opírala nějaká holka a nevěnovala mi ani špetku pozornosti. Odkašlala jsem si. Lenivě zvedla zrak. Sjela mě pohledem, ale ani se nehnula.

„Mohla bys, prosím tě, jít někam jinam? Ráda bych se dostala do skříňky," zeptala jsem se jí a držela se, abych nevybuchla vzteky. Nesnášela jsem tyhle typy holek - krásné mrchy, co si myslí, že jim u nohou leží celý svět.

„Neotravuj," prskla a dál si prohlížela své rudě nalakované nehty. Už to ve mně začínalo vřít, ale nevzdávala jsem se a dál na ni neústupně zírala. Najednou se odlepila od skříně, ďábelsky se usmála a pak do mě strčila takovým způsobem, až jsem se bez mrknutí oka ocitla rozmázlá na zemi. Než jsem se vzpamatovala, už byla fuč. Málem jsem se samou bezmocností zlostně roztřásla. Ta malá...!

„Nechceš pomoct?" zvedla jsem hlavu. Nade mnou se tyčil vysoký světlovlasý kluk. Natahoval ke mně ruku. Po chvíli váhání jsem se jím nechala vytáhnout na nohy.

„Díky. Máte tady ve škole moc milé lidi," pronesla jsem s nádechem sarkasmu.

Kluk potřásla hlavou. „To byla Melanie. Z ní si nic nedělej, ta se jinak chovat neumí. Ale já jsem Christopher, mimochodem říkej mi Chris, a jsem příkladem naprosto normálního kluka," povzbudivě se na mě zazubil, tak jsem mu to oplatila. Opravdu se zdál celkem milý.

„Já jsem Chelsea. Příklad naprosto rozzuřené nové studentky," představila jsem se mu. Přitom jsem se dobývala do útrob své zbrusu nové skříňky, kterou už naštěstí neblokovala žádná egoistická mrcha.

„Říkal jsem si, že jsem tě tu ještě neviděl. Tak to budeš chodit ke mně do třídy," pořád se usmíval. Že ho z toho nebolí pusa. Jinak ale vypadal v pohodě. Teď jsem si všimla, že mu na nose seděly černé dioptrické brýle. Vypadal celkem roztomile.

„Christophere Andersene! Jsi synem smrti," vykřikla nějaká dívka. Viděla jsem ji přes rameno Chrise. Ten, když to uslyšel, se zatvářil vylekaně. Rychlostí blesku skočil za mě. Schoval se mi za záda, takže mu vykukovaly jen oči za mým ramenem. Já jsem to nestíhala sledovat.

„Lizz, Lizzie..., tak vyslechni mě," řekl Chris, ale pořád se schovával. Rukama mi svíral ramena.

„Ty zbabělče! Moc se omlouvám, ale ten člověk, co se za tebou schovává, je moje oběť," usmála se na mě Lizz sladce a pak se vražedně zadívala za moje rameno. Ta omluva asi patřila mně, usoudila jsem. Natáhla jsem k ní ruku, nevšímajíc si „zbabělce" schovávajícího se za mými zády.

„Jsem Chelsea. Snad to nebude tak hrozný, ale soudě podle tvého vražedného pohledu musel udělat něco protizákonného," řekla jsem s úšklebkem.

„Zabiju ho a to bude teprve protizákonné. Mimochodem, jsem Lizz. Omlouvám se, že jsem tak nezdvořilá," znovu se na mě usmála. Jen jsem přikývla. Chris nepochybně provedl něco hrozného. Asi mi četla myšlenky, protože mi to okamžitě vyklopila.

„Je to zbabělec a nic nedotáhne do konce. Řešit problémy? Ani náhodou, stačí před nimi utéct. Víš co? On mě včera políbil na jednom večírku a pak si utekl. Bez jediného slova! Co jsou tohle za způsoby?!"
Musela jsem se v duchu smát. Tahle holka se mi líbí. Lizz si založila ruce na hrudi a vyčkávavě poklepávala nohou.

Konečně Chris vystoupil zpoza mých zad a postavil se Lizz čelem. Už bylo na čase, chlapče!

„Prosím o odpuštění, sveď to na jízdu pod vlivem alkoholu. Zdrhnul jsem, protože jsem nechtěl zkazit naše kamarádství," nevinně na ni zamrkal. Připadalo mi, jakoby to měl naučené z nějaké knihy. Nicméně Lizz sklaplo. Přemýšlivě si ho prohlížela, pak pokrčila rameny.

„Dobře, smazáno," mávla nad nim rukou, jako kdyby se vlastně vůbec nic nestalo. Pak se otočila ke mně a vyzvala mě, ať se k nim připojím na cestě do jejich sdílené třídy.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že se to seběhlo tak rychle, ale našla jsem je, řekla jsem si. Oba se mi jako kamarádi zalíbili. Asi i já jim, protože si mě vzali pod svá ochranná křídla a všechno mi vysvětlili. Vyjmenovali mi přezdívky všech profesorů na škole a Lizz nezapomněla přihodit pár žhavých drbů.

Sedla jsem si vedle Lizz. A za lavici za námi se svalil Chris. Byla to povedená dvojka. Nevím, jak to mezi nimi fungovalo před mým příchodem, ale ti dva se teď bez ustání popichovali. Vypadali jako pár, ale asi to tak nebylo, soudě dle té prvotní hádky. Chris se asi bál nějakého závazku. Radši jsem to však nerozebírala, ještě budu mít dost času na rozpitvávání jejich složitého vztahu.
První den ve škole nebyl tak špatný, jak jsem si myslela, že bude. Popravdě řečeno, vyvedl se.

„A kde vlastně bydlíš, Chels?" Zeptala se mně Lizz, když jsem společně s ní a Chrisem šla ze školy. Oba mě doprovázeli, jejich domovy měli cestou. „Ne, že bych tě chtěla špehovat," dodala rychle. Rozesmálo mě to.

„Kousek tady, je to takový starý, velký a divný dům. Vypadá jako vystřižený z nějakého hororu." Popsala jsem ho trochu neohrabaně. Předtím ve škole jsem jim jen vyprávěla, odkud pocházím. A taky proč jsem sem přijela. Což mě donutilo přemýšlet nad minulostí.

„Já asi vím, jaký myslíš, ten mi nahání hrůzu," zděsila se Lizz. No a co mám říkat já, když v něm bydlím, blesklo mi hlavou.

„Tobě nahání hrůzu všechno, Lizz," smál se Chris. Lizz mu jako odpověď na to uštědřila ránu do ramene.

„Náhodou je opravdu děsivý, jednou vás tam vezmu na exkurzi." Pohrozila jsem pobaveně a zlomyslně zahýbala obočím. Pak jsme změnili téma. Naše cesty se za chvíli rozdělily a já se rozloučila. Šla jsem co nejpomaleji a přemýšlela. Asi to tady bude dobré, možná i víc než to. Teď mi bylo nevýslovně skvěle. Oba dva byli strašně milí, vtipní a přesně takoví, jak jsem si přátele představovala. Přežiju to tady.

A nebo taky ne.

V duchu jsem zasténala, když jsem stanula u paty schodů mého nového bydliště. Rozklepala jsem se, rázem se ztratila ta má super nálada a vystřídaly ji chmurné myšlenky a podivný pocit podobný tomu, jaký se mě zmocnil předešlý večer v mém novém pokoji.
Zamračila jsem se a plná odhodlání vrazila do domu. Slyšela jsem hlasité tikání hodin. A pak bimbání. Nevšimla jsem si, že by tu byly nějaké takové. Zmateně jsem pokývala hlavou.

Pak jsem zůstala stát, protože jsem slyšela kroky z druhého patra. To není možné. Ellen říkala, že přijde až večer. A bylo teprve kolem druhé. Co kdybych to ignorovala, třeba to přestane. Odešla jsem do kuchyně a pokusila se dostat něco do protestujícího žaludku. Ale ze shora se pořád ozývalo klepání podpatků. Přece nejsem taková bábovka! Sebrala jsem všechnu svou odvahu a vykročila nahoru po schodech. Když jsem se dostala skoro až nahoru, vůbec to tam nevypadalo až tak děsivě, jako včera večer, když všude byly stíny. Teď sem proudily sluneční paprsky oknem na konci chodby. Žádné další zvuky už jsem neslyšela. Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se nenadělat žádný hluk. Vyšla jsem zbytek schodů až nahoru a s tlukoucím srdcem jsem se zastavila uprostřed chodby. Bála jsem se pohnout, protože jsem za sebou ucítila pohyb. Co když je tu nějaký zloděj? Najednou mnou ale projel takový chlad, až mi naskočila husí kůže. Bála jsem se otočit, ale zvědavost mi nedala a pomalu jsem se obrátila. Pak jsem zůstala naprosto ztuhlá hrůzou a údivem stát. Slyšela jsem bušení svého srdce ve spáncích. S doširoka otevřenýma očima jsem zírala před sebe.

Stál tam muž.

To by nebylo tak divné, ale on se celý třpytil a hlavně, bylo skrze něj vidět. Celé jeho tělo bylo bledé jako stěna, možná ještě víc, pravým slovem, kterým bych ho popsala, byla průsvitnost.
Ztuhle jsem stála na místě a zírala na to stvoření před mýma očima.

On se taky ani nehnul a s nelíčeným ohromením na mě civěl. Několikrát otočil hlavou, aby se rozhlédl a ujistil, že se nedívám na někoho jiného. Ale i kdyby tam někdo stál, nezajímalo by mě to, nedokázala jsem od něj odtrhnout zraky. Musím blouznit.

Přece mi nepřeskočilo! Zavřela jsem oči a doufala, že až je otevřu, už tam ten muž nebude. Rozhodla jsem se, že si půjdu neprodleně lehnout. Určitě jsem jen velmi přetažená po té cestě a už nevím, co vidím. Jsem strašný strašpytel, a když se člověk bojí, představivost dělá svoje. Ano, tak to bude. Ale stále jsem se nedokázala donutit k pohybu.
Otevřela jsem jedno oko, ale on tam pořád byl. Jak dlouho jsem na chodbě stála, netuším. Ale on se najednou rozhodl, že se pohne, což mě utvrdilo v tom, že je opravdu živý, nebo něco na ten způsob.

Bože, co to je? Automaticky jsem zvedla ruku, nevím, jestli kvůli tomu, abych ho zarazila v dalším pohybu, nebo jednoduše proto, abych se ho dotkla, každopádně pak jsem ji polekaně stáhla zpět. Dělalo se mi mdlo. Když ke mně udělal další rozhodný krok, myslím, že se o mě pokoušel infarkt a pak byla najednou tma.

A/N

První kapitola za námi, jaké máte dojmy?
Vždy mi přijde, ze psaní začátku knihy, mi nikdy nejde hah, ale snažila jsem se. Je to těžké no, pokud má kniha gradovat, začátek je vždy bod nula, takže určitě čtěte dál, bude sranda!
Budete brečet ze všech možných důvodu!

Takhle kniha je můj nejstarší nápad, je to moje baby:D
Doufám, že se bude líbit!

Děkuji moc za voty pokud se líbilo!
A těším se na comments!
Love ya