„Tak? Copak je nahoře?" vyzvídala. Uznal jsem, že nemá cenu ji tam nepouštět. Stejnak by si tam našla cestu, tak i tak.

„Pojď se podívat," Pokynul jsem hlavou. Přišel jsem k ní a chytil ji kolem pasu, než stihla začít protestovat, vyzvedl jsem ji do vzduchu, pochopila a zatáhla za páčku. Spustily se dřevěné schůdky. Opatrně jsem ji položil na zem.

„Tys nechtěl, aby to viděli?" ptala se. Neurčitě jsem pokrčil rameny a nijak to nekomentoval. Ale byla to pravda, nechtěl jsem, aby někdo strkal nos do mých záležitostí. Kromě Chelsea . Uvědomil jsem si totiž, že jí důvěřuji. Což je celkem pochopitelné. Jediný člověk na světě, kterému můžu důvěřovat, nikdo jiný to nemohl být. Znám ji takovou krátkou dobu, při tom si připadám, jako bych ji znal a takhle k ní mluvil odjakživa. Já vím, celkem klišé, ale nedokázal jsem si pomoct. Rukou jsem jí ukázal, ať jde jako první. Nechce, abych mluvil jak ze středověku a vykal jí, tohle si ale neodpustím, pořád jsem gentleman. Nicméně mi neušlo, jak protočila oči. Usmál jsem se a stoupal za ní. Nahoře byla tma, jak v pytli.

„Nic nevidím, sakra," zanadávala, zastavila se a já do ní samozřejmě narazil.

„Promiň," zamumlala, já jsem ji obešel.

„Tady je baterka, vezmi si ji," řekl jsem jí. Podal bych jí, ale bohužel to nedovedu. Rozsvítila a zvědavě se rozhlížela kolem sebe. Mě si nevšímala a rozešla se po podkroví. Asi má dobrodružnou povahu. Já jsem šel rovnou ke krabicím, které jsou v celém podkroví nejdůležitější. Ona si to celé prošla, když si všimla kde jsem já, tak se ke mně vrátila.

„Co v nich je?" vyzvídala. Sedla si na kyblík a jednu z nich otevřela.

„Jsou tam moje vzpomínky. Obrázky a fotografie," sedl jsem si vedle ní a pozoroval ji, jak vyndává obsah krabice.

...

Seděla jsem v podkroví a zírala na fotky. Vedle mě seděl mladý lord a stejně tak byl i on na fotkách.

„To jsi ty," vydechla jsem. Byl tam vypodobněn černobíle. Stál s jednou rukou za zády a druhou se opíral o parapet okna. Díval se do dálky, přičemž z něj čišela přirozená elegance. Znovu jsem musela uznat, jak moc mu to slušelo a pořád sluší. Mírně se usmíval. Jeho obličeji to dodávalo jemný vzhled. Zadrhával se mi z toho dech v krku. To mě vylekalo, uvědomila jsem si totiž, že se se mnou něco děje. Radši jsem zaplašila svoje otravné myšlenky a vytáhla další fotku. Byl tam opět on, ale nebyl sám. Těsně vedle něj stála mladá slečna. Hlavou mi probleskla rychle jedna myšlenka, že mi někoho připomíná, ale vzápětí jsem na to zapomněla.

„To byla Eleonor, má snoubenka," odpověděl na mou nevyřčenou otázku. Tušila jsem to. Dohromady jim to slušelo, byli pro sebe jako stvořený. Byla stejně tak krásná, jako on. Já bych jí nesahala ani po paty. Měla černé havraní vlasy, svázané v týle do složitého účesu. Usmívala se, ale něco mi na jejím úsměvu nesedělo, zdál se mi neupřímný. Ale to si asi jenom nalhávám. Měla štíhlou postavu a ještě víc podtrženou korzetem, který obepínal její pas. Z Damona stojícího vedle ní, pramenilo nefalšované veselí a spokojenost. Musel ji milovat, nebo ji ještě miluje. To nevím.

„Byli jste hezký pár," řekla jsem váhavě. Na další fotce byl s nějakým mužem. Chvíli jsem přemýšlela, co by s ním mohl mít společného, když jsem si všimla, že mají podobné rysy ve tváři. Oba se radostně usmívali. Vykouzlilo mi to na rtech stejný pobavený úsměv, jaký měli oni.

„To je tvůj bratr?" zeptala jsem se. Podíval se mi do očí.

„Byl to můj bratr. Mladší," prozradil mi, s citem. Znovu jsem pocítila lítost, kvůli osudu, který ho potkal, připadalo mi to kruté. Najednou všechny své blízké ztratil a už je nikdy neviděl, přesto, že byl pořád mezi nimi. Měla jsem chuť ho obejmout, opět. Ale váhala jsem. Podívala jsem se na něj, nebyla jsem si jistá, jestli by o to stál. Ale něco v jeho výrazu mi napovědělo, že po tom touží. Tak jsem se odhodlala. Upustila jsem fotografie a naklonila se k němu. Ještě chvíli jsem se zdráhala, když jsem viděla jeho nejistý výraz, pak jsem ho chytila kolem ramen a přitiskla se k němu. Chvíli se ani nehnul, až pak mi položil ruce na záda. Byly příjemné teplé. Už se mi to zase povedlo. Ten pohyb, kdy opětoval moje objetí, vyvolal rozvlnění jeho svalů a já cítila každý jejich detail.

„Mám rád, jak se v tvé přítomnosti cítím jako člověk. Prostě lidsky," vydechl. Jeho dech mi ovanul krk, čímž způsobil zamrazení, co mi v tu chvíli projelo páteří. Koho by napadlo, že se s tímhle přestěhováním dostanu až sem. Že budu mít za přítele ducha.

„To bude asi tím, že z tebe dělám svým způsobem člověka. Ale, i když si pořád myslím, že jsem se při nejmenším musela praštit do hlavy, taky jsem ráda, že jsi tu. Asi jsem se vážně zbláznila," vylila jsem mu svoje srdce, když už jsme tak upřímní.

„Viděl jsem, když jsi přijela, že z toho nejsi nadšená, myslím tak všeobecně, že tě sem zavál osud, to že jsi tu potkala mě, je vedlejší," v náhlém popudu si tu sdělujeme nejniternější pocity, sobě navzájem, tak proč ne. „Já o tobě vlastně nic nevím," dodal ještě, jakoby si to uvědomil až teď. Pozvedl obočí a zkoumavě si mě prohlížel.

„No umřela mi babička, u které jsem bydlela, od té doby co mi umřeli rodiče. A jak jsem zjistila, Ellen je moje jediná, vzdálená příbuzná. Byla to buď ona, nebo dětský domov," nesměle jsem pokrčila rameny, odtáhla jsem se od něj a vyhnula se jeho pohledu. To bylo vůbec poprvé, co jsem o tom s někým mluvila. Jen povrchní informace, co věděli Liz s Chrisem, byly nicotné oproti tomu, co říkám jemu. Dokonce, ani s Ellen jsem o tom nemluvila.

„To je mi líto," spustil ruce z mých zad. Ucítila jsem jeho prsty na bradě, tak jsem zvedla oči, abych se střetla s jeho modrými, průzračnými jako karibské moře. „Teď teprve chápu, jak to pro tebe muselo být nepříjemné, když jsem se ti pověsil na paty," zatvářil se poněkud provinile. Z části, to byla sice pravda, ale z nějakého nepochopitelného důvodu, jsem za něj byla ráda.

„Byla by tu bez tebe nuda, mám být snad naštvaná, kvůli tomu, že jsi mi krapet zpestřil život? Co bych si počala bez tvých náhlých objevení, kdy dostávám infarkty. Nebo jak strašně rád mě vytáčíš svými řečmi. A co teprve bez těch podivných neobvyklostí, co se dějí mezi tebou a mnou. A po pravdě, ty za to přece nemůžeš. Jen by mě šíleně zajímalo, proč se to všechno děje," zkoumavě jsem si ho změřila. On zvedl obočí a zatvářil se přemýšlivě. Pořád jsme se drželi. Vypadalo to divně, ale já jsem chtěla, aby měl i v té tmě pěknou zdravou a lidskou barvu ve tváři.

„Jsi zvědavá, ale stejně tak i já. A měl bych na tebe jednu prosbu...," čekala jsem, co řekne, ale nedostali jsme se k tomu. On totiž očima sjel na zem, kam mi spadly fotky. Najednou vytřeštil oči. Co je? Skoro mě od sebe odstrčil. A vyskočil na nohy. Zíral na zem, na jeden z obrázků a já nevycházela z údivu. Co se děje? Byl zase bledý, ale teď zprůhledněl o něco víc. Těkal od obrázku na mě a pořád dokola.

„Damone? Co je sakra?" vyjekla jsem. Děsilo mě to.

„To není možný, jak jsem na to mohl zapomenout," upřeně na mě zíral, jakoby mě viděl poprvé. Popošel ke mně kousek blíž, natáhl ruku a ukazoval na jednu z fotografií, tak jsem ji vzala do ruky.

„Podívej," rozkázal. A já ho poslechla. Chvíli jsem na ni zírala s naprostým nepochopením, protože na té fotce jsem byla já. To by asi nebylo zas tak neobvyklé, kdybych na sobě neměla, to co jsem měla. Nejdivnější na tom bylo, že vedle mě stála Eleonor.

„Ach můj bože," vykřikla jsem. Na tom obrázku nejsem já, ale ta osoba mi byla neskutečným způsobem podobná. Měla na sobě mušelínové šaty s korzetem. Přesně ty, které bych zařadila do Damonovy doby. Dlouhé blonďaté vlasy měla rozpuštěné, jen několik pramenů sepnutých po stranách hlavy. Na tváři jí zářil široký úsměv a držela se s Eleonor za ruce. Ten obličej. Zatraceně!

„Jak to... že...," vykoktala jsem vyděšeně. On na mě koukal s doširoka rozevřenýma očima. Nezmohla jsem se už na nic víc, než na němé civění.

„Ona byla nevlastní sestra Eleonor," prozradil mi. Se mnou se zatočilo celé podkroví. Chytila jsem se za hlavu a předklonila se. Dýchej! Říkala jsem si v duchu. Jak je možné, že setra jeho snoubenky mi je tak podobná? Musí být moje příbuzná. Můj předek. Svět se semnou zhoupnul, ještě jednou. Pro jistotu, jsem si lehla na zem.

„Jsi v šoku. Dýchej," objevil se vedle mě.

„Ona, je můj předek?" zašeptala jsem.

„Asi ano. Byla to Elizabeth. Musíš být její potomek. Jinak to nejde vysvětlit," viděla jsem, jak mu jiskří v očích. Přemýšlela jsem. Mozek mi jel na plné obrátky, snažil se to všechno pěkně srovnat, abych v tom neměla takový zmatek.

„Tak to už není tak divné, že tě vidím jenom já. S tímhle vším, to má co dočinění. Vidím tě z nějakého důvodu," přemýšlela jsem nahlas. Kupodivu mi to znělo celkem logicky. Jestli jsem nějakým šíleným způsobem její potomek. On ji určitě znal a stýkal se s ní, když si měl brát její sestru. Ale neměla by to být spíš ona, kdo by ho měl vidět? Nějaký potomek Eleonor?

Nespouštěla jsem ho z očí. Vzpomněla jsem si, že mi chtěl něco říct.

„Co jsi po mě chtěl?" skousl si ret. Vypadal, že si to rozmyslel, ale pak promluvil.

„Nechci ti způsobit další šok. Být na tvém místě, tak už bych se sebou nechtěl nic mít," radil mi. Hloupost. Už bylo pozdě. Jen někde hluboko uvnitř mě jsem věděla, že už se z téhle šlamastyky nevymotám. Nic jsem neříkala a čekala na to, co mi poví.

„Vím ... ehm věděl bych, jak se dostat zase zpět. Myslím jako člověk. Sice na chvíli... teda musel bych, ehh to se těžko vysvětluje," Zamračil se. Krabatil čelo a v duchu vymýšlel jak mi to nějak souvisle podat. Ještě jsem ho neviděla takhle váhat.

„Počkat, ty víš, jak zase oživnout. Proč jsi to neudělal už dávno?" vytřeštila jsem na něj oči. Ve skrytu duše jsem naivně doufala, že to nikdy nechtěl, protože neměl důvod to dělat. Proboha! V duchu jsem si vynadala, za takové myšlenky.

„Nemůžu to udělat já. Můžeš jenom ty. A nemůžu to po tobě chtít," mumlal. Nechápala jsem to. Vypustila jsem z hlavy ty fotky a všechno ostatní, a snažila se přijít na to, co mi to tu říká. Tahala jsem to z něj jako z chlupaté deky. Jakoby se styděl za to, že mi to vůbec říká.

„Tak mi to pověz. Nemám ráda, když jsem zmatená," chtěla jsem to objasnit. Pořád to nějak zaobaloval, že jsem tomu pořádně nerozuměla.

„Můj otec, byl tak trochu podivín, psal si deník. Věřil v magii a podobné věci. No a zapisoval si vše, na co přišel. Setkával se se všemi možnými lidmi. Byl to sice skvělý obchodník a šel příkladem, ale tohle byl jeho koníček. Říkal mi o tom. A pamatuji si, že tam bylo i něco o tomhle. Samozřejmě, dřív jsem tomu nevěřil, až když se mi to stalo. Otec by mnou byl fascinován, kdyby věděl...," Řekl váhavě. Věřila jsem mu. Taky proč by ne, když už si několik dní povídám s duchem. Pro mě už nic divnějšího než to snad ani nic být nemůže. Ještě jsem zapomněla na tu věc, kdy se ho dotknu a on se promění v člověka.

„Deník? A kde je? Víš to, nebo po něm budeme muset pátrat?" povzbudivě jsem na něj usmála. Z nějakého důvodu se vyhýbal přímému očnímu kontaktu se mnou. Tvářil se nerozhodně, což je u něj celkem nevídaný jev. Nerozuměla jsem tomu. Sám s tím začal, takže co mu brání v tom všechno to pěkně vyklopit? Je v tom něco jiného.

„Vím přesně, kde ta kniha je," Sdělil mi tiše.

„A dál? Damone! Prosím, už se konečně vymáčkni," docházela mi trpělivost. Očima jsem visela na jeho rtech, dokud se znovu nepohnuly.

„Je v naší rodinné hrobce," vypadlo z něj. Cože? V duchu jsem zaječela. Tak tam nejdu. Sama rozhodně ne. Tam mě nikdo nedostane. Ne samotnou. Mohl by jít... nemohl. On nemůže opustit dům. Proto, to můžu udělat jen já.

„Věděl jsem, že se ti to nebude líbit," kousl se do rtu. Bylo mi ho líto, jak tam stál a koukal do země. Pak mi ale došlo, že když jsem neumřela z prvního setkání s ním, ani z toho dalšího, dokonce ani z toho, co se dělo dál, nezabije mě ani dobrodružná cesta do hrobky. I když se mi ta představa z hlouby duše nelíbila. Byla jsem ochotna ji podstoupit, zapudila jsem svoje představy o všech možných způsobech mého náhlého úmrtí, někde na hřbitově. Musím se na to ale psychicky připravit. „Udělám to. Půjdu tam, ale jestli se mi něco stane, máš mě na svědomí," konečně něco řeknu a rovnou souhlasím. Okamžitě ke mně zvedl hlavu, v obličeji se mu zračilo ohromení, asi nad mou nepochopitelnou statečností. Nebojácnost to nebyla ani zdaleka, jen touha mu pomoci. Zajiskřily mu oči.

„Ale když tam najdu to, co potřebuji. To kouzlo nepotrvá věčně," tak to je celkem podstatná informace.

„Jak to? A jak dlouho to tedy trvá?" nevěděla jsem, že tyhle čáry máry mají taky časové omezení.

„Už si to moc nepamatuji, ale myslím si, že to bylo nějak takhle. Navrácený dostane 14 magických dní, najít pravou lásku," vybalil to na mě. Tak to znělo, jak hodně velké klišé. Musí si najít lásku? Proč všechna kouzla musí mít jako podmínku lásku.

Až pak mi došlo, co že to řekl. A z nějakého nepochopitelného důvodu se mě to dotklo. Takže já mu pomůžu na svět a on si bude nahánět holky? To je ono? To je to co se mi bál říct. Asi věděl, že tahle část se mi moc zamlouvat nebude. Přesto, že jsem moc dobře věděla, že se teď chovám trochu iracionálně. Nedokázala jsem si pomoci. Zalapala jsem po dechu a nevěřícně na něj mrkala.

„Hezké. Takže tohle je moje část práce? Nebo bych ti měla sehnat nějaké vhodné kandidátky na post tvé pravé lásky?" zachrčela jsem. Opravdu. Moje reakce nebyla moc adekvátní. On na mě zmateně zamžikal. Odvrátila jsem od něj hlavu s nepříjemným pocitem, který se mi nelíbil. Odtáhla jsem se od něj a postavila se na nohy.

„Se mnou nepočítej," vyprskla jsem. Vrhla jsem na něj vražedný pohled a nabručeně odpochodovala pryč. Seběhla jsem bleskově schody. Uvědomila jsem si, že od něj zase utíkám, jako vždy. Aby mě neotravoval, šla jsem rovnou za Ellen.

Co do mě k čertu vjelo? Chtěla jsem se v duchu ospravedlňovat, ale nenapadaly mě správné argumenty. Myslela jsem..., já vlastně ani nevím. Chtěla jsem, aby mi byl vděčný za to, že to pro něj udělám? Což by nebyl. Protože, jediné co by za celou dobu jeho oživení dělal, randil. Já ho nezajímám. Jsem jen prostředník mezi normálním světem a tím duchovním. To je vše.

Zvykej si! Takže byla moje reakce přehnaná. Asi bych měla začít navštěvovat nějaký kurz sebeovládání. Neměla jsem to nechat na sobě tak znát. Místo toho jsem tak nesmyslně vybuchla. Určitě mě ani nepochopil. Teď si myslí, že jsem padlá na hlavu. Vtrhla jsem do salonu, kde byla i Ellen. Trochu jsem ji vyvedla z míry, když jsem sebou plácla do křesílka u ohně.

A/N

Hey there!

Jak se všichni máte?

A jak se Vám líbí tato kapitola?

Tak jsme se dostali na tu tajemnou půdu... a hned na jsme odhalili velkou věc!

Co vy na to? 

Čekal to někdo?

Chelsea je reinkarnovaná Elizabeth! Ale co to znamená? Hmm?

A co ten deník a možnost udělat Damona člověkem na trvalo?

Myslíte si, že Chelsea reagovala přehnaně? A proč? :D

Sdělte mi své pocity do komentářů, víte, že je zbožňuji číst!

Děkuji nadále za votes, reads a comments!

Jste nej!

Love ya!