„Chelsea, co tu děláš?"

Zvedla jsem hlavu po zvuku jeho hlasu. Odložila jsem knihu stranou a zůstávala sedět na místě, se složenýma rukama v klíně. Zírala jsem na něj. Pořád na sobě měl to, v čem spal.

„Jak ses vyspal?" ani jsem se nedivila, když můj hlas zněl, jako bych před tím křičela, dokud jsem nepřišla o hlasivky. Bylo spíš něco mezi zachraptění a zabubláním. Damon svěsil hlavu a vyhnul se mému pohledu.

„Kupodivu jsem spal jako zabitý," až když to vyřknul, zarazil se. Ztuhla jsem na místě a málem se udusila. „Chelsea... promiň... já..." stejně jako já neměl slov. Zavrtěla jsem hlavou, abych ho zarazila. Má napjaté nervy, nemůžu ho vinit z něčeho tak triviálního. Pořád stál na místě, jako by se bál se ke mně přiblížit. Tak jsem se zvedla a došla až těsně k němu. Obtočila jsem mu ruce kolem pasu a položila mu hlavu pod bradu. Neváhal ani vteřinu a moje vřelé gesto opětoval. Tiše vydechl úlevou, když mě měl zase u sebe. Tak, jak to mělo být. Tak to je jednoduše správné.

Až na to, že konec se blížil závratnou rychlostí, což mě nutilo ho drtit v objetí. Stejně tak jako on mě. Sotva jsem mohla dýchat. Cítila jsem, jak mě obestírá panika. Měla jsem chuť začít křičet a zdusit to do jeho rozložité hrudě. Hladil mě konejšivě po vlasech.

„Co mám dělat, Damone? Co?" zašeptala jsem. Hrůzou se mi ježily vlasy na zátylku. Pochybovala jsem, že by mě teď něco dokázalo uklidnit. Nic neexistovalo. Oba jsme nadskočili, když se u dveří dole v hale ozval zvonek.

„Nemysli. To je jediné, co teď můžeš dělat, lásko," zamumlal. Jak se zdála rada jednoduchá, provést to už tak snadné nebylo. Uvolnil se z mého objetí a vzal mě za ruku. Jako loutka jsem ho následovala. Sešli jsme schody. Otevřel Damon. K mému úžasu tam stáli oba mí nejlepší přátele. Málem jsem propukla v pláč, když jsem oba dva viděla. Liz se tvářila stejně zaraženě, jak jsem si představovala, při takovém otřesném zjištění, že celá ta námaha a to pachtění se za deníkem, bylo k ničemu. Co mě zarazilo, byl Chris. S neskrývaným ohromením zíral na Damona. Jako by ho viděl poprvé v životě. Nespustil z něj oči, ani když vstoupili dovnitř. Panovalo mezi námi tíživé ticho, jenže nikomu z nás to nevadilo. Proboha. Tohle procesí mi připomínalo nějakou středověkou popravu. To čekání bylo nesnesitelné. Dokonalá muka.

„Řekla jsem to Chrisovi," ozvala se Liz jako první, když jsme se usadili v přízemním salónku.

„Věříš tomu?" zeptal se ho Damon. Chris ještě stále nenašel nic jiného, na co by se díval, jen na bývalého ducha.

„Nejsem si jistý," zněla jeho protahovaná, váhavá odpověď. Mlčela jsem. Zbývala hodina. Až Chris na vlastní oči uvidí, jak se Damon změní v nic. Hned si bude jistý. Pomyslela jsem si hořce. Otočila jsem hlavu a dívala se na něj. Napodobil mě. Dívala jsem se do jeho očí. Nestačilo mi těch pár chvílí, kdy jsem s ním byla. Chtěla jsem se do jeho nádherných skoro tyrkysově modrých očí dívat věčně. Nemusela jsem nic říkat, když se ke mně natáhnul a posunul si mně těsně k sobě.

„Jak je to možné? Damone? Jak to víš tak jistě?" Liz už to déle nevydržela. Zoufale těkala očima ze mě na Damona, neschopna pochopit, tuhle nenapravitelnou situaci.

„Cítím to, Liz. Je mi líto," když jí odpovídal, díval se celou dobu na mě. Zvedla jsem ruku a vyhladila prstem vrásku, která se mu dělala mezi obočím. Až pak se otočil na mou kamarádku. „Postarej se mi o ni," vydechl zmučeně. Zaryla jsem mu prsty do ruky, za kterou mě stále držel. Periferním viděním jsem viděla, jak Liz upjatě přikývla. Taky se držela s Chrisem za ruku.

„Umím se o sebe postarat sama," zašeptala jsem k němu. Smutně se pousmál.

„Já vím, Chelsea. Já vím. Ale tohle mi dopřeje trochu klidu," prozradil mi. A co můj klid? Co uklidní mě.

„Polib mě," vyhrkla jsem. Jakoby to čekal, už byl dávno na půli cestě k mým rtům. Trvalo věčnost, než se jich zmocnil. Tiše jsem zakňučela a bezmocně se mu vydala vstříc. Vnímala jsem nárazy jeho měkkých poddajných rtů, které do mého ztuhlého těla vysílaly vlny horka. Cítila jsem jeho prsty jemně laskající mou tvář. Byl to ten nejzoufalejší polibek. Dokud to neskončilo. Damon se najednou zimomřivě otřásl a celé jeho tělo se napjalo. Vyděšeně jsem se od něj odtrhla. Měl zavřené oči a ústa stažená do úzké linky.

„Damone?" promluvila jsem na něj poněkud přiškrceně. Sotva znatelně pokýval hlavou, dokud se tenze neuvolnila, ani se nepohnul. S dlouhým výdechem znovu otevřel oči.

„Co to bylo?" zeptal se Chris. Byl úplně bledý a oči měl široce rozevřené dokořán.

„Už," vydechl Damon. Pak se postavil na nohy a podal mi ruku. Chytila jsem ho. Odvedl mě do haly. Přesně na to místo, kde jsme ještě s Liz prováděli rituál znovuoživení. Otočil se ke mně. Rozeznal můj tázavý pohled.

„Cítím, jak mě... jak mě něco táhne pryč. Teď jsem to překonal, ale to není konec," popsal mi to, co se odehrálo v salónku. Trhaně jsem přikývla. Pak najednou křečovitě zavřel oči. Něco jsem ucítila. Stále jsem se s ním držela za ruku. Jistě, že. Jak jinak. Vnímala jsem jeho emoce. Trochu jsem se uvolnila, poté mě smetla vlna jeho vjemů a pocitů. Bylo to šílené a nejsilnější z toho byla ta bolest. Jak duševní tak fyzická. Jeho hlava. Bylo to, jako by ho někdo promyšleně praštil basebalovou pálkou do temene hlavy. Bolest vybuchovala ve větší a větší intenzitě. A já ji s ním sdílela. Oba jsme dva prudce vydechli.

„Damone! Tvoje hlava!" potlačila jsem výkřik, který se mi dral na rty.

„To nic není," procedil skrze zuby. Zadíval se mi do očí.

„Já to cítím a rozhodně to něco je," odporovala jsem. K mému úžasu se zasmál.

„Zrovna teď máš chuť se se mnou hádat?" zamumlala zněžnělým hlasem. Opustila jsem naše citové spojení. Jelikož jak rychle se bolest objevila, zase zmizela. Nechápala jsem to. „Je to, jakoby se moje smrt opakovala ještě jednou. Ta hrůza, bolest a poznání. Nenapojuj se na mě," vysvětlil mi to a přitáhl si mě k sobě blíž.

„Proč tě to nutí prožívat to znovu?" ať už to bylo cokoliv, co ho táhlo pryč od ní, nenáviděla to.

„Umírám, i když ne v tom pravém slova smyslu. Teď už doopravdy," jeho hlas zněl vyrovnaně. Já musela polykat slzy, ale jak jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem se naplno rozbrečet. Nemohla jsem. Jakoby se stavidla zrovna teď zavřela. Damon se na chvíli odpoutal pohledem od mé osoby a podíval se před temeno mé hlavy.

„Lizzie, moc si vážím toho, co jsi pro mě udělala, i skrze Chelsea. Jsi skvělá přítelkyně a ona tě bude potřebovat. Stejně jako tebe Chrisi. Jsem moc rád, že jsem vás oba dva mohl na chvíli poznat," promluvil k nim svým krásným hlubokým podmanivým hlasem a já k němu zahořela ještě větší láskou.

„Sbohem," vyhrkla Liz. Sice jsem na ni neviděla, ale slyšela jsem v jejím hlase slzy a následné vzlyky. Mohla jsem si představit, jak ji Chris objímá a poskytuje jí oporu. Oni dva spolu zůstanou. Chris taky něco nesrozumitelného zamumlal.

„Tobě jsem už řekl vše, co jsem měl. Doufám, že to bylo všechno. Ani z poloviny jsem ti nesplatil to, co ti dlužím..."

„Nic mi nedlužíš!" přerušila jsem jeho slova. Vždy na mě vyrukoval s tímhle tím. Že mi moje počínání ohledně jeho záležitosti, musí nějak oplatit. „Nikdy jsem po tobě nic nechtěla. A i tak, dostala jsem od tebe to, v co jsem ani nedoufala. Vědomí, že ti na mně záleží," lehce jsem ho pohladila po tváři. Přitiskl se k mé dlani. Najednou jsem se cítila nějak podivně klidná. Možná to na mě přenášel on sám. Protože se na mě usmíval. Oči mu jiskřily láskou, kterou ke mně cítil, každým kouskem jeho bytí. Věděla to s naprostou jistotou.

„Kdybych měl to štěstí a mohl se o tebe postarat, každý den bych ti to dokazoval," jeho úsměv a vyznání mě dokonale omamovalo. Byla jsem šťastná. Jeho bolest se už nevracela, v jejich spojení se nacházel jenom mír, klid a ticho. Bylo to, jakoby do mě někdo vlil sílu, tohle všechno ustát, bez toho, aby se zbláznila, nebo se zhroutila. Ale nějak jsem věděla, že to nebyl Damon, i když to přicházelo skrze naše spojení. Byl to někdo jiný. Někdo, kdo byl už na druhé straně a volal k sobě Damona. Na chvíli mě napadlo, že bych zase mohla cestovat v čase. Když v tom mi to došlo. Ten někdo mi byl důvěrně známý, stejně tak jako Damonovi. Když jsem se mu dívala do obličeje, věděla jsem, že on už to taky ví. Konečně jsem opětovala jeho úsměv.

„Ona tam na tebe čeká, že?" zeptala jsem se ho, ale nemusel odpovídat. Viděla mu to v očích.

„Nikdy na tebe nezapomenu, navždy budeš zapsaná v mém srdci, duši i mysli," zněla jeho odpověď. Vděčně jsem na něj zamrkala. Jeho ruka v mé se začala ochlazovat. Jeho tvář začala vybledat. Skoro jako bych ztrácela signál a on se pomalu vytrácel.

„Miluji tě, navždy," zachraptěla jsem. Láska sálající z jeho pohledu mi odpověděla. Naposledy stiskl mou ruku.

Pak zmizel.

Hrábla jsem prsty do prázdného prostoru, kde ještě doteď stál, ale už po něm nebylo ani památky. Pocit klidu, který mě celou dobu držel nad vodou, zmizel. Moje tělo se roztřáslo. Chvějící ruku jsem si položila na rty. Hned na to se po každém mém boku objevili moji přátelé, o které jsem se s vděkem opřela.

Byl pryč.

Chuť křičet a kopat kolem sebe sílila, každým úderem mého srdcem. Liz s Chrisem to vycítili. Chytili mě pevněji. Uslyšela jsem zoufalý srdcervoucí výkřik. Pak mi došlo, že byl můj.

„Vím, že mě teď nebudeš asi poslouchat a že ti je vše fuk. Ale je tam, kde má být. Je s tou osobou, s kterou měl doopravdy být. Je šťastný. A ty jsi tak moc statečná, že jsi ho nechala jít. Jsem na tebe pyšná," promluvila na mě Liz, hlasem lehkým jako pírko, aby se o mě slova jen otřela a nerozzuřila mě. Ochabla jsem v jejich držení. Přepadla mě naprostá apatie. Jen mi to připomnělo ty dny po smrti rodičů a pak babičky. Úplně stejné. Krk mě bolel z polykání knedlíku, dusila jsem se láskou, kterou jsem teď nemohla nikomu dát.

Byl pryč

A už se nikdy nevrátí, nikdy neuvidím jeho arogantní úsměv, ani jiskry v jeho očích, když si ze mě utahuje. Nikdy se nepodívám do láskyplného modrého pohledu a nikdy už neokusím jeho rty. Všechno jsem si to rázem uvědomila.

Byl pryč.

A/N

PROSÍM PŘEČTĚTE SI TOTO!

Tohle je sice poslední kapitola, ale jak jsem již řekla... Epilog je ta nejdůležitější část!

Je mi líto, že Damon odešel, vím předem, že Vám určitě taky. Ale ten kdo četl pozorně, tomu jistě došlo, proč tomu tak bylo. Je to tam vysvětlené a já doufám, že to pochopíte... ale už jsem řekla, jsem zastánce Happy Endů... takže si otřete slzy a posbírejte střípky svého zlomeného srdce( ano trochu melodramata je potřeba) a prosím, čtěte dále!

EPILOG na vás čeká hned vzápětí, jelikož mi je jasné, že by mě čekala pomalá a bolestivá smrt, kdyby tomu tak nebylo (předpovídám i budoucnost wohoo :D)

A znovu Vás poprosím o žádnou dedukci... chci pak od Vás slyšet vše na konci epilogu... :)

LOVE YA!