~~~ "Carry on my Wayward son" absolutní klasika, použita jako hlavní song v SUPERNATURAL(nejlepší TV SHOW ever), už jsem se o tom jistě zmiňovala, nebo v trilogii! Věc se má tak, že z této písně mi pokaždé běhá mráz po zádech, kdo tenhle seriál zná, tak určitě ví o čem tu mluvím!!! Nějak jsem si na to najednou vzpomněla při psaní, tak jsem si to pustila. LOVE!!~~~

Při probuzení jsem málem spadla z postele, jak jsem vylétla. Zdáli se mi divné sny. Plné Damona, magie, Melanie a Eleonor. Zavrtěla jsem hlavou. Už spořádaně jsem se zvedla z postele a šla udělat ranní hygienu, zkontrolovala jsem si při tom záda. Musím uznat, že to rozhodně vypadalo lépe než včera. Nebylo to tak zarudlé a hlavně to bylo čisté. Spokojeně jsem si na sebe natáhla tričko, ale tak, aby mi nebyla vidět zranění, nestála jsem o nepříjemné otázky,od kohokoliv. Pak mi došlo, že ve škole pravděpodobně potkám Edwina. Otřásla jsem se při té představě. A hlavně při té, kdy Damon do Edwina vráží kopí. Netuším, proč mě napadlo zrovna kopí, ale moje představivost je odjakživa trochu zvláštní. Už připravená do školy, jsem vyšla z pokoje a pak ucítila nádhernou vůni. Co to je? Procházela jsem kolem Damonova pokoje, bylo otevřeno, ale postel byla úhledně ustlaná a on nikde. Trochu zmatená jsem sešla schody a vešla do kuchyně, abych si udělala snídani, jako vždy. Když v tom tam stál on. Na sobě měl moji zástěru. Možná bych se tomu měla smát, ale on v ní vypadal dokonale k sežrání. Vlasy měl trochu rozcuchaně a tváře narůžovělé od spánku. Každopádně mě ten pohled na něj přimrazil na místě a s otevřenou pusou jsem na něj dokázala jen civět.

Pak se na mě otočil na rtech šibalský úsměv. Na stůl položil velkou porci vaflí pro mě a pro něj.

„Co...?" nedokázala jsem zformulovat normální a smysluplnou otázku.

„Dobré jitro. Dovolil jsem si udělat ti snídani. Ellen už snídá ve svém pokoji, snídani do postele. Musím uznat, že když jsem jí to přinesl, málem z toho měla infarkt," řekl to tak vážně, že jsem se neudržela a vyprskla smíchy. Zmlkla jsem, když se na mě zamračil. Popadl mě za ruku a posadil na moje místo, když jsem pořád k ničemu neměla.

„Čím to je, že když už si myslím, že mě ničím nemůžeš překvapit, tak přijdeš zase s něčím novým," tohle jsem si neodpustila. Zakousla jsem se do své vafle, abych zabránila tak své puse, už cokoliv říct.

„Jsem samé překvapení. Nebo jsem jen galantní a vím, co se sluší a ty sis zasloužila pořádnou snídani. Všiml jsem si, že jídlu moc nedáš a to je chyba," zvedla jsem nad tím obočí.

„K snídani dostanu ještě přednášku o správných stravovacích návycích? Zajímavé," usmívala jsem se, jak smyslů zbavená.

„To jsem celý já. Rád tě dělám šťastnou," když tohle vypustil z úst, zakuckala jsem se. V krku mi uvízlo sousto a já se ho všemožné snažila vykašlat. Cítila jsem, jak začínám nebezpečně rudnou a on na mě zíral s větším a větším zděšením. Už chtěl vyskočit a něco udělat. Hádám, že haimlychův chmat. Konečně se mi podařilo, jako normální člověk pozřít svoje jídlo.

„Měl bych přestat mluvit, když jíž. Jak tak koukám, v tvém případě je to životu nebezpečné!" utahoval si ze mě. Odlehčil, tak svoje slova. Rád mě dělá šťastnou? Tak to by se měl trochu víc snažit. Usmívala jsem se na něj a pak jsem pro jistotu šťouchla. Takhle jsme se na sebe šklebili skoro celou dobu, co jsme snídali. Pak najednou zvážněl.

„Měl bych ti něco říct," řekl náhle. Zděšeně jsem ztuhla na židli. Vůbec jsem netušila, co by to mohlo být a začala jsem se trochu strachovat.

„Mám se bát?" optala jsem se pro jistotu.

„Nejsem si jistý. Už se k tomu rozhoduju od pondělí, byl jsem na vážkách, ale myslím, že bys to měla vědět," chodil pěkně kolem horké kaše. Visela jsem na něm pohledem a čekala na to jeho slavné tajemství, co střeží od pondělí.

„Takže?" popohnala jsem ho. Pořád zarytě mlčel a koukal na svůj, už prázdný talíř.

„Když jsem se změnil, už si od tebe nemůžu brát tu energii, jak se to párkrát stalo. To víš, ale když jsi provedla to znovuzrození, tak se stalo ještě něco. Vůbec to nechápu, tak se mě neptej, jak je to možné, ale dokážu cítit to, co cítíš, jako bychom byli spojeni," vypadlo z něj konečně. Pořád jsem na něj ale koukala, jak na zjevení. Zavrtěla jsem hlavou.

„Co cítím? Co to jako znamená?" na sucho jsem polkla. Cítí moji lásku k němu? To by byl průšvih! To byla první myšlenka, co mě napadla.

„Cítil jsem tvoji úzkost a strach, když jsi byla v tom altánu. Tak jsem věděl, že se něco děje. A už se to stalo párkrát, jen jsem tomu nevěnoval pozornost. Vždy jen takové momentální náznaky," vysvětlovat. Díval se na mě, jako by čekal, že každou chvíli vyletím, ale on za to nemohl. Nebyla jsem si ani jistá, jestli je to pro mě nepříjemné, nebo ne.

„Můžu tě uklidnit, že mě se to s tebou taky několikrát stalo," a to byla pravda. Ale nikdy jsem tomu nevěnovala přílišnou pozornost. Až teď Damon, mi otevřel oči. Podíval se na mě s úžasem rozšířenýma očima.

„Mám dojem, že po mojí proměně se naše spojení, co před tím bylo jenom...asi bych to nazval, dotekové, se nějak přetvořilo na psychické," vysvětloval mi to. Přemýšlivě jsem se nad tím zamračila.

„Ale cítil si to ještě před tím, že?" zeptala jsem se naléhavě. Byla jsem si jistá tím, že to tak je. Všechno, co se kolem nás dvou točí, je každým coulem nadpřirozené.

„Ne, tak silně, jako teď, když jsem tě díky tomu, tak nějak dokázal najít," váhavě přikyvoval.

„Ale není to třeba právě teď?" hned jak jsem se zeptala, tak jsem toho zalitovala. Třeba dokáže to pouto nějak vyvolat, prostě když chce, tak se přesvědčí o tom, jak jsou na tom moje city. Což v tuhle chvíli nebylo valné. Zrovna mi srdce bušilo jako o závod a tu lásku, kterou k němu chovám, sice neukazuji na povrchu, což neznamená, že tam někde uvnitř není a nečeká na prozrazení. Vím, že jednou se to stát musí.

„Myslím, že bych mohl..." nenechala jsem ho to doříct.

„To je dobré. Radši to nech, tak jak to je. A neboj, nijak mě to nepohoršuje, jen to dál nezkoumej," snažila jsem se, aby to vyznělo trochu klidně, ale stejnak se mi třásl hlas.

„Chelsea, nechtěla bys mi něco říct?" řekl najednou. To mě přišpendlilo na židli ještě víc, než to zjištění, že se dokážeme navzájem vycítit. Co tím zatraceně myslí? Že by něco věděl? Kéž bych mu mohla číst myšlenky, to by se mi teď hodilo.

„Co tím myslíš?" třeba kápne božskou. Zvedla jsem se a šla odnést svůj prázdný talíř do dřezu. Podívala jsem se na hodiny, už budeme muset jít do školy, za chvíli. Pak se najednou objevil vedle mě. Přesně tak, jak to dělával, když byl duch. Byl blízko.

„Mám totiž dojem, jako bys mi něco tajila. I bez toho pouta," zamumlal tiše. Proboha, jaké tajemství má teď na mysli, mám jich celkem hodně. Ale nechtěla jsem mu lhát.

„Nevím, o čem to mluvíš, ale už musíme jít, nebo přijdeme pozdě," rychle jsem odběhla od tématu a rovnou i od něj. Utíkala jsem do poschodí, abych si vzala svůj batoh s učením.

~~~

Viděl jsem zaváhání v její odpovědi. Co to je? To co mi tají, že se mi to tak bojí říct. Zamračeně jsem sklízel talíře a hrnky ze stolu. Rychle jsem vše opláchl v horké vodě. Zaslechl jsem, jak schází po schodech dolů. Utřel jsem si ruce a následoval ji. Stála u vchodových dveří se svým batohem a zírala nepřítomně do prázdna. Opravdu jsem si začínal dělat starosti. Ale ona je tvrdohlavá. Když mi něco říct nechce, tak to prostě neudělá, ať se ji budu snažit přesvědčit, jakýmikoliv způsoby. A že jsem jich znal hodně. Pro teď to nechám na pokoji. Ale dala najevo, že je něco co nevím a tím podnítila moji zvědavost. Musí se vypořádat s následky.

Mlčky otevřela dveře a pak jsme se vydali na cestu do školy. Nemluvili jsme. Nebylo to trapné ticho, spíš přemýšlivé mlčení z obou stran. Každý jsme přemýšleli nad svými záležitostmi. Ale ty moje se dotýkaly přímo jí a měl jsem tušení, že ty její zase mě. Po očku jsem se na ní podíval. Trochu se mračila a dívala se na cestu před sebou. Ruce měla ponořeně hluboko v kapsách a na čele se jí dělala vráska. Blond vlasy jí povlávaly ve větru, které teď vypadaly jako svatozář, jak se od nich odráželo slunce. Bylo to oslňující. Ona sama byla. Rychle jsem od ní odvrátil pohled a radši si hleděl svého, jinak bych mohl ještě o něco zakopnout. Musel jsem uklidnit rychle tepající srdce. Je tak krásná. Proč musím pořád přemýšlet nad ní? Měl bych mít plnou hlavu něčeho jiného. Třeba toho, že se mi krátí čas a měl bych ho využít, tak abych se za pár dní nevypařil jako pára nad hrncem. Musím se soustředit i přesto, že je to vedle ní skoro nemožné.

Došli jsme před školu. Viděl jsem, že Chris a Lizzie na nás čekají, na tom samém místě, jako v pondělí. Ještě jsem se rozhlížel po další osobě. Melanie. Viděl jsem ji stát u vchodových dveří školy. Došel jsem s Chelseou k jejím a teď i mým kamarádům. Věděl jsem, že mě Melanie pozoruje, ale prvně jsem se chtěl pozdravit s nimi.

„Ahoj," pozdravil jsem je. Oba dva se na nás usmívali a tiskli se k sobě. Úplně jsem zapomněl, že se dali dohromady.

„Zotaveni?" zeptal se Chris. Věnoval nám jen jeden pohled a pak pokračoval v zírání na Liz. Pousmál jsem se nad tím. Liz se o nás zajímala víc. Prvně se podívala na zamlklou Chelsea, vedle mě a pak na mě. Přimhouřila oči. Určitě teď přemýšlí, jestli jsem já příčina jejího mlčení. Což asi jsem.

„Chrisi, jdi s Chelsea napřed a stav se u mě ve skřínce, prosím. Vezmi mi učebnice," sladce se usmála na svého přítele, ten ji okamžitě poslechl. Přihnal se k Chelsea, která nestíhala sledovat, co se kolem ní děje. A už byla Chrisem odtáhnutá do školy. Ještě stihla vrhnout podezřívavý pohled na Liz. Ta se teď zase otočila na mě. Mračila se. Ach, zatraceně.

„Takže Damone? Co se mezi vámi dvěma děje?" popošla kousek ke mně. Pak mě popadla za ruku a zavěsila se do mě. Pomalu jsme vyšli směrem do školy.

„Co by se mělo dít? Nic," pokrčil jsem rameny, zrovna jsme procházeli kolem Melanie. Usmál jsem se na ní, jak jen to v tu chvíli šlo, ale jí to nestačilo a zastoupila nám cestu. Pohodila tmavými rovnými vlasy a smetla si je z ramen.

„Ahoj Dee,...Leno," na Liz se ani nepodívala a snažila se mě okouzlovat úsměvem.

„Lizzie," zavrčel můj doprovod. Potlačil jsem úsměv.

„Jistě," zapředla Mel tiše. „Damone, chtěla jsem si s tebou promluvit, jestli bys nechtěl někam zajít po škole?" nakousla přesně to téma, co jsem s ní měl v plánu probrat, až by přišla pravá chvíle, ale teď zrovna nebyla. Lizzie si na mě chystala vylít zlost. Pak jsem si vzpomněl na ten zápas.

„Melanie, to je přesně na co jsem se chtěl zeptat. Jestli bys nešla na baseballový zápas?" zeptal jsem se nadšeně. Obě dvě děvčata se na mě podívala s úžasem. Lizzie na mě valila oči, asi nevěděla, že bývalý duch touží po podívané, jako je tato. Melaniin výraz nebyl moc nadšený, když překonala ohromení. Ale něco v mém obličeji, jí nedovolilo říct to, co chtěla. Znovu nasadila přesladký úsměv.

„Jistě, že ano," souhlasila.

„Dobře. Ještě se domluvím s Liz, Chrisem a Chelsea," usmál jsem se na ni. Její vlastní ůsměv znovu pohasnul.

„Co? Já myslela, že půjdeme sami," zabublala. Lizzie vedle mě sebou trhla. Podíval jsem se na ni, potlačovala smích.

„Chelsea vymyslela tenhle zápas. Nebude to problém? Nebo snad ano?" divil jsem se. Upíral jsem na ni pohled a čekal, až se vyjádří. Pravděpodobně chtěla říct něco jiného, ale nakonec souhlasila.

„Už musíme, Damone," Zatahala mě za ruku Lizzie. Omluvně jsem se podíval na Melanie, ale to už mě Liz táhla někam pryč.

„Baseball?" pochybovačně zvedla obočí.

„Proč ne?" usmál jsem se na ni.

„Dobře, to teď necháme stranou. Pokračujeme tam, kde jsme skončili, a nezkoušej na mě řeči, jako že nevíš, o čem mluvím," pořád mě držela za ruku, takže jsem neměl šanci nikam utéct. Musím se tomu postavit, ale co jí mám říct. Je na mě Chlesea naštvaná? Nebo ne? Nevím. Nic nevím. Moje vnitřní zmatenost pořád narůstala, protože nemám potuchy, co si počít se svými city. Všechno bylo tak popletené a začínal jsem být bezradný.

„Vím, o čem mluvíš. Ale to mezi mnou a Chlesea... já nevím, co to je. Ona to taky neví. Netuším, jestli je na mě naštvaná, nebo co to přesně je. Já se k ní chovám normálně," nebyla to pravda samozřejmě. Vždyť normální chování u přátel není to, že ji budu líbat, kdy se mi zlíbí a cítit při tom, to co cítím. To není normální. Ale to Lizzie říct nemůžu. Pravděpodobně by mi utrhla hlavu.

„Ona není naštvaná, ona je jen smutná. Nemám ráda, když je smutná, hlavně, když má za dva dny narozeniny." informovala mě. Překvapeně jsem na ni otočil hlavu.

„Jak to, že nic nevím. Ona nic neříkala," vydechl jsem. Na něco jako narozeniny jsem nikdy nepomyslel. Nenapadlo mě to. Svoje narozeniny jsem neslavil tak dlouho, že mi něco tak normálního, jako oslava, nic neříkala. Když jsem umřel, bylo mi 25. Kdybych měl počítat všechny ty roky. Ne, to by nešlo.

„Bude jí 18. A myslím, že na to zapomněla. Kvůli tomu, co všechno se teď děje," řekla mi. No jistě, kvůli mně zapomněla na svoje vlastní narozeniny. Přepadla mě teď kvůli tomu provinilost. Podíval jsem se bezradně na Liz.

„Ty víš, proč je smutná?" zajímal jsem se ještě. To ji evidentně překvapilo, několikrát zamrkala a pak se zarazila. Přemýšlela. Takže něco ví.

„Nejsem si úplně jistá. Damone, na něco takového, by ses měl zeptat jí a ne mě. Jestli tě to doopravdy zajímá," řekla záhadně. Zajímá? Jistě, že mě to zajímá, jsem posedlý tím, co by jí mohlo být.

„Má to co dočinění se mnou?" vyzvídal jsem dál. Protočila oči.

„Damone. Promluv si s ní," zabručela. „Ale neubliž jí prosím," dodala. Chtěl jsem na ni udeřit, co tím jako myslela. Já bych jí přeci nikdy neublížil. Snažil jsem se vypátrat, co s ní je a neměl jsem ani při nejmenším v úmyslu, jí cokoliv udělat. Musím zjistit, co se děje. Už mi to začíná lézt krkem. Došli jsme před třídu a já už neměl příležitost cokoliv zjistit od Liz. Musím využít jiný zdroj a to přímo Chlesea.

Chelsea a Chris už seděli na místech. Já jsem se posadil přímo za ni. Nevěnovala mi ani jeden pohled. Liz se posadila vedle mě. Ta se na mě pro změnu podívala trochu soucitně. Začalo vyučování. Dneska si mě profesorky trochu všímaly. Vyptávaly se mě na učební postupy v naší škole. Musel jsem využít svoji fantazii. Zapátral jsem v paměti. Když já jsem byl věku, kdy jsem se měl vzdělávat. Měl jsem své soukromé učitele. Zeměpis, dějepis, přírodní vědy. Nijak zvlášť se to nelišilo od dnešních předmětů, jen jich přibylo a některé zase ubyly. Nebo se sloučily s jinými. Mě ze všeho nejvíc zajímal jazyk a literatura. Když jsem mluvil o mé škole, která moje rozhodně nebyla, zaměřil jsem se nejvíc na tohle. Profesorky to zaujalo. Viděl jsem, jak se na mě Chelsea otočila a konečně mi věnovala trochu pozornosti. Zkoumavě si mě prohlížela, když jsem vyprávěl o všech možných knihách, které jsme četli. V normálních učebních plánech by se tyhle knihy nikdy nenašly, ale přesto stálo za to zařadit je tam. A to se líbilo všem učitelům. Aspoň jsem tu trochu zapůsobil. Pravděpodobně si mě tu budou pamatovat. Za celý den ve škole se mnou Chelsea nepromluvila. A neuvěřitelně mě to vytáčelo. Když skončilo vyučování a my jsme vyšli před školu, konečně se na mě podívala. Pak hned na Liz. Ta byla v objetí s Chrisem. Evidentně ji od něj už nikdo neodtrhne. Jsou na sebe nalepení, jak klíšťata.

„Damon mi říkal, že jsi vymyslela dnešní program na odpoledne," usmála se na ni Liz. Chelsea se na mě překvapeně podívala. Pokrčil jsem rameny.

„Takže jdeme na zápas?" zeptala se. Bylo hezké, skoro po celém dni slyšet její hlas.

„Už jsem dlouho na žádném nebyl," Chris vypadal nadšený, tím nápadem.

„Melanie jde taky," vypadlo z Liz. Zuřivě jsem se na ní podíval, že to řekla tak... na rovinu. Nemohl jsem jí to mít za zlé. Ani nevím, proč mě to tak rozhodilo. Prostě to tak je? Bleskově jsem vrhnul pohled na Chelsea. V jejím obličeji se objevilo zklamání, ale rychle to zamaskovala a nasadila kamenný výraz. A uhnula pohledem. Zatraceně! Chtěl jsem udělat něco radikálního. Třeba ji někam odtáhnout a vymáčknout z ní všechna její trápení. Stejně tak jsem mohl použít intuici. Věděl jsem, že její problém se týká mě. Hlavně mě. Měl jsem neblahé tušení a potřeboval jsem se ujistit. Jenže, dřív než jsem mohl udělat cokoliv, objevila se po mém boku Melanie. Všichni jsme se na ni podívali ve stejnou dobu a ona si naši pozornost náramně užívala. Usmál jsem se na ni. Nemohl jsem se podívat na dívku na druhé straně mého boku. Měl jsem tušení, že bych ji pak prostě popadl za ruku a odešel s ní.

„Tak jdeme ne?" zavelela Mel. Vložila mi ruku do nastaveného rámě. Pak jsme se vydali na cestu. Celou dobu byla Melanie u mě. Vyprávěla mi, jak se stala hlavou školní rady a že její otec jí zařídil tamto a tohle. Neuvěřitelně mi připomínala tu Eleonor, co je vlastně její předek. Byla stejně tak sebevědomá a přímá. Tyhle vlastnosti jsem na ní dříve miloval. Teď? Byl jsem zmatený, tolika protichůdnými pocity a nedokázal jsem si to vyjasnit. Uvnitř mě zuřila válka, ale na povrchu jsem nedal nic znát. Snažil jsem se soustředit na její žvanění. Pokyvoval jsem hlavou, jako stroj a nechal na rtech křečovitý úsměv. Snad ji to přesvědčí. Jednu chvíli, kdy jsme kráčeli, jako velká skupina po chodníku, jsem se podíval na Chelsea, šla vedle Chrise. Hned, jak ucítila můj pohled na sobě, opětovala ho. Nic jsem se z něj nedozvěděl. Její oči byly bezvýrazné, stejně jako její obličej. Setrvala chvíli v tomhle očním kontaktu a pak se obrátila a hleděla si cesty před sebou.

Konečně jsme došli k začátku parku. Kráčeli jsme pak po písčité pěšince směrem k hřišti. Tohle nebyl žádný velkolepý ligový zápas, to mi došlo hned. Přesto jsem byl stejně vzrušený, jako by se o něj jednalo. Nezáleželo na tom, jestli se po hřišti budou prohánět známí hráči.

Sedli jsme si na tribuny. Po svém pravém boku jsem měl Melanie a po druhém Liz, pak Chris a nakonec zadumaná Chelsea. Což okamžitě zchladilo moji nadšenost. Musel jsem se přemáhat, abych od ní odtrhl pohled a zahleděl se na zelenou plochu s metami. Shromažďovali se tam chlapci v týmových barvách a čepicích. Se zaujetím jsem sledoval pokřikující rodiče, fandící svým ratolestím. Hra se dala do pohybu.

A/N

Věta na konci kapitoly je poněkud symbolická!! UHUUU! :D Ani jsem to neplánovala muchehe! :D

Každopádně vítám mnoho nových čtenářů, doufám, že se Vám příběh líbí, prosím nestyďte se podělit o svůj názor v komentářích nebo dávat votes ke kapitolám!! :))) Děkuji že to čtete!

Tolik nadšení a chvály je přímo omračující a hodně inspirativní! Pomáhá mi to pokračovat!

Mimochodem otázka, brzy budu zveřejňovat Bohyni( trilogie) v anglickém jazyce, nějak jsem se hnula a přeložila toho najednou tunu ...jsem na sebe tak nějak pyšná...a mám dotaz. Vím že se Vás to nijak moc netýká, ale ptám se jelikož vím, že mi upřímně řeknete svůj názor. Mám, nebo nemám použít stejnou obálku???? Nedokáži se rozhodnout! :))) děkuji těm, co mi poradí!:)))

A teď ke kapitole!

Máme tu rovnou mix dvou POV, aby Vám nic neuniklo. Damon začíná být více všímavý a začíná do Chelsea rýpat, zdali pak něco vyšťourá? :D

Liz se udržela neprozradila žádný z Chels tajemství, no není ona čuprová kámoška?

A Chelsea bude mít narozeniny, na které totálně zapomněla? Co myslíte? Zapomněli byste někdy na své vlastní?

A cítím v kostech, že na tom baseballu se něco semele! (daaahhh) :D sorry, že to tak oddaluji!

Ale musela jsem tam dát vsuvku toho, co si "Dee" (blahhh, jak nerada jsem tohle použila), myslí o té jeho hvězdě Mel.

Nedokážu si vzpomenout jestli jsem to tu už řešilI...ale dali jsme našim hrdinou nějaké shipovací jméno?? DAMEA, CHELMON .... CHRIZZIE,LIZOPHER :DDDD nevím, vymyslete něco lepšího...mě to evidentně moc nejde :D

Už se těším na Vaše nápady!

Nezapomeňte ... VOTES AND COMMENTS!

LOVE YA!