Probudila jsem se na své posteli. Netušila jsem, jak jsem se do ní dostala, protože poslední, co si pamatuju... Zhrozila jsem se. Ta tvář, ta bledá tvář! Byl to všechno jen sen?
Zvedla jsem se a šla dolů. Nikdo v domě nebyl. Tak jak jsem se sakra ocitla v pokoji, když jsem byla předtím na chodbě? Copak mám výpadky paměti? Já už jsem vážně vadná.
Bouchly dveře. Vykoukla jsem z kuchyně se srdcem až v krku. Naštěstí to byla jen teta Ellen.

„Ahoj Chelsea, jak bylo ve škole?" Začala mě hned vyzvídat a otázky na téma škola a kamarádi se jí jen hrnuly z pusy. A já jí ochotně odpovídala. Ale duchem jsem byla mimo sebe. Přehrávala jsem si v hlavě totiž to, co jsem si myslela, že se před tím na chodbě stalo.
Bohužel jsem si nebyla jistá, jestli to byl jen výplod přetažené mysli, nebo děsivá skutečnost. Vždyť ten kluk byl průhledný, proboha! Uvědomila jsem si znovu. Viděla jsem skrze něj. On mě ale asi taky viděl, evidentně z toho byl stejně tak vedle jako já. Neblázni holka, buď to byl jen sen, nebo máš halucinace, rozhodně to není skutečné!

„Chelsea, dneska mi sem přijdou kamarádky na bingo, přidáš se k nám?" Promluvila ke mně teta. Chvíli jsem na ni jen nechápavě zírala. Ale pak jsem se vzpamatovala. Ne, opravdu jsem neměla náladu trávit večer v přítomnosti postarších dam, které budou probírat všechny a vše. Navíc jsem měla i divné tušení, že by středem jejich dnešního večírku byla moje ubohá maličkost.

„Promiň, asi ne, teto," zavrtěla jsem záporně hlavou a usmála se na ni. „Snad někdy příště," dodala jsem ještě v obavách, aby ji náhodou mé odmítnutí nějak neurazilo. Ale ne. Viděla jsem na ní, že mě chápe.

„Nezazlívám ti to. Nahoře v obývacím pokoji je příjemně, budeš tam mít klid. My tohle pořádáme každý čtvrtek u nás tady v salonku," vysvětlovala mi. Byla jsem si vědoma toho, jak moc mile a ohleduplně se ke mně teta chová a byla jí za to vděčná.

Po jídle jsem se odebrala zpět nahoru. Za malou chvíli jsem slyšela bouchání vchodových dveří a hlasitý hovor tvořen různými ženskými hlasy. Zalezla jsem si tedy do obýváku, schoulila se do lenošky a zapnula televizi. Cítila jsem se dobře a bezpečně. Dokonce jsem na chvíli usnula.
Když jsem se probrala, venku už byla tma. Zezdola ke mně doléhala veselá hudba a smích. To se to tam teda rozjelo, pomyslela jsem si s úsměvem na rtech. Protáhla jsem si od spánku na lenošce rozbolavělé tělo a šla si stoupnout k oknu. Kam jsem se podívala, rozprostíraly se domy. Ale tahle část města byla na kraji, takže tu bylo i něco jako travnatá pláň. Aspoň nějaká zeleň tu je.

U nás doma jí bylo požehnaně, všude samé rozlehlé lesy. Přemýšlela jsem nad domovem, jak se tam asi všichni mají. Měla bych jim napsat. Přivezla jsem si s sebou notebook. Doma bylo pár lidí, kterým bych chtěla napsat. Rozhodla jsem se hned, že odešlu pár e-mailů. Ano, to udělám. Otočila jsem se na podpatku.

V tom mě zarazila náhlá, povědomá zima, která zaplnila celý pokoj. Než jsem si stihla uvědomit, co mi tohle připomíná, objevilo se to přede mnou. Úlekem jsem vykřikla. Křečovitě jsem se chytila okraje lenošky. Zase ten muž! Nebo spíš kluk? Nebyla jsem si jistá, jak tam stál s jednou nohou pokrčenou a s rukama v kapsách kalhot od smokingu. Toho všeho jsem si stihla i přes svůj šok a jeho průhlednost všimnout.
Co to se mnou proboha je? Dýchala jsem zhluboka a snažila se ten přelud zapudit, ale on tam pořád stál. Dokonce vypadal celkem nerozhodně, přesto opravdově. Pak provedl zase nečekaný pohyb. Udělal jeden krok ke mně. Já jsem strachy ustoupila. Zajíkla jsem se, když jsem narazila o stěnu za mými zády. On ke mně natáhnul bledou ruku. V hlavě jsem slyšela opakující se hlas. Hlavně neomdli!

„Nebojte se," slyšela jsem. Zarazila jsem se, myslela jsem, že je to v mé hlavě, ale pak mi došlo, že to řekl on. Ohromeně jsem na něj zůstala zírat. Ach sakra, sakra! Tohle nejde. Je to jen přelud, ale ty přece nemluví tak reálně! Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že mi haraší v majáku. Pak mě však napadla další šílená možnost, třeba je to vážně duch!

„Kdo jste, co tu děláte?" Vyjekla jsem přiškrceným hlasem a natáhla ruku v němém gestu, naznačující, že se nemá přibližovat a zůstat tam, kde je. Stěží jsem se udržela na nohách, k tomu jsem se ještě snažila ignorovat fakt, že skrze jeho tělo vidím dveře pokoje.

„Neublížím vám," promluvil hlubokým, tichým hlasem.

„Tak se ke mně nepřibližujte," křikla jsem. Neměla jsem v úmyslu na něj křičet, ale popadala mě panika. Moje nohy už to nevydržely, složila jsem se jak pytel brambor na podnožku. Povážlivě se mi motala hlava, ale jeho jsem pořád viděla.

„Vy mě vážně slyšíte, slečno?" zeptal se nevěřícně. Tvářil se snad ještě víc vyjeveně, jestli to vůbec jde.
„Ne," zavrčela jsem. „Neslyším, jsem moc přetažená, už to nemám v hlavě v pořádku," mluvila jsem potichu sama pro sebe. Třeba, když si to budu pořád opakovat, to opravdu bude pravda.

„Ne, to si nemyslím. Ehm... tedy, jste v naprostém pořádku. Mohl bych se s dovolením také posadit? I mě tato situace celkem vyvedla z míry."
Vykulila jsem na něj oči. Posadit? Mám nechat výplod své fantazie se tu posadit a oddychnout si? No, proč sakra ne.

Ale jak to proboha mluví? Mávla jsem neurčitě rukou, jakože mi je srdečně jedno, co udělá. V nejlepším případě by se mohl rozplynout. Tak to duchové dělají, ne?

„Mohl byste spíš odejít, pronikl jste do soukromého domu, nemáte tu co dělat," vyjela jsem na něj podrážděně. Nevím, co mě to popadlo. Ach. Já na tu věc skutečně mluvím!
Znovu jsem se postavila na nohy, ve snaze trochu se zmátořit a velkým obloukem jsem ho obešla. Zastavila jsem se u dveří vedoucích na chodbu. Vykoukla jsem ven. Třeba si ze mě někdo dělá srandu. Nikdo tam nebyl, dole se pořád svítilo a byl tam hluk. Nikoho nezajímalo, že je tu cizí člověk.

„Já tu bydlím," řekl jednoduše. Jistě, ještě může být ironický. Lezlo mi to na nervy, jestli mi tedy ještě nějaké zbyly. Nemám moc trpělivosti s touhle záležitostí. Probuď se! Sakra, probuď se, a vše bude zase v naprostém pořádku!

„To těžko, jsem tu sice jen chvíli, ale tetička Ellen mi nic neřekla. A jsem si stoprocentně jistá, že by se určitě zmínila, kdyby tu měla nějakého nájemníka, takže laskavě odejděte," vyhrkla jsem nervózně. Začala jsem poklepávat nohou. Silně jsem pochybovala, že by tu Ellen ubytovala tuto bytost. Dost dobře jsem si to nedokázala představit.

„Vím, že jste tu teprve druhý den, stačil jsem si všimnout. Ale jste jediná, kdo si mě za celý čas, co jsem tu, po dlouhé době všimnul," odpověděl naprosto v klidu. Jak to dělá, že je tak v klidu? A jak to myslí, jediná...?
Udělalo se mi mdlo. Nádech, výdech.

„Ani Ellen?" Vydechla jsem. Super. Vážně. Takže jediný mentálně postižený člověk jsem tu já.

„Ne," přitakal.

„Ale to není můj problém... Zavolám polici, jestli okamžitě neopustíte tento dům!" Vykřikla jsem. Chtěla jsem, aby sem někdo přišel a vyvrátil mi tu absurditu, že tu mluvím s duchem.

„Kdyby to šlo, hned bych odešel, věřte mi, slečno. A už je to váš problém, jelikož mě vidíte. Což se mi ještě nestalo, co jsem zemřel," řekl, jakoby se nechumelilo. Zasténala jsem a zhroutila se na zem. Bylo lépe, když jsem mohla ležet na zemi.
„Co jsem zemřel," opakovala jsem otupěle. Nepřeslechla jsem se náhodou? Doufám, že jo. Řekl to tak sebejistě, že bych mu jednu vrazila, kdybych se nebála, že by mi ruka projela skrze jeho tvář. V tom jsem si všimla, že se nade mnou sklání. Zavřela jsem oči. Nechci ho vidět.

„Jste v pořádku? Já vím, zjištění, že už jsem nějakou dobu mrtvý, je velmi skličující."
Už mě začalo štvát, jak mluvil. Jak z nějakého středověku. Hned bych si dala za svoje myšlenky facku. Ale bohužel to byla pravda, mluvil divně a já chtěla, aby s tím šaškováním hned přestal.

„Nechte mě být, prosím," vydechla jsem. Nic podobného tomu, že by odešel nebo se aspoň vzdálil, se nekonalo, pořád se nade mnou skláněl. K mému překvapení jsem na sobě ucítila jeho ledový dech. Vždyť duchové nedýchají. Do prdele.

„Nedělejte si ze mě laskavě srandu. Vždyť jste živý," vyhrkla jsem. Neměla jsem to dělat. Pokřiveně a smutně se na mě usmál a pak se narovnal.

„Myslíte? Kdybych byl živý, uměl bych tohle?" Zeptal se mě pochybovačně. Pak se ztratil z mého zorného pole. Byla jsem zvědavá, tak jsem po něm otočila hlavu zrovna v tom okamžiku, kdy si bez problému prošel zdí. Na chvíli byl pryč a pak se na tom samém místě vrátil. Zůstala jsem na něj vyjeveně zírat. Tak na tohle jsem rozhodně koukat nemusela.

„Bože," zajíkla jsem se. Proč mám halucinace já, proč? Vždyť jsem nikomu nic neudělala!

„Tak co si o tom myslíte, slečno? Jsem mrtvý, nebo živý? Protože já sám už nevím," schválně přišel až ke mně, na tváři stále ten smutný úsměv. Zalykala jsem se strachem, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát.

„Jste duch?" Zeptala jsem se zpříma, ať v tom mám konečně jasno. Ale i kdyby mi podal nějaký hmatatelný důkaz, asi bych mu neuvěřila. Z duchařiny jsem si vždy dělala srandu, nikdy jsem si nemyslela, že něco podobné tomu, co teď stálo přede mnou, opravdu existuje.

„Nevím. Ale asi něco obdobného," pokýval hlavou. Ruce měl za zády, jak to dělali šlechtici. Vzpomněla jsem si na pár filmů. On vypadal jako by z nějakého takového zabloudil sem.
Konečně jsem našla odvahu k tomu, abych si ho prohlédla. Měl na sobě černý smoking s lesklými mokasíny stejné barvy, to vše doplněné bílou košilí s nákrčníkem. Oblek mu padl jako ulitý. Jeho vlasy byly uhlově černé a trošku dlouhé, takže je mohl v zátylku svázat, kdyby chtěl. Teď se mu však ledabyle vlnily kolem obličeje, na jedné straně zastrčené za uchem. Tvář měl velmi pohlednou. Určitě míval rudé plné rty, ale teď byly poněkud mrtvolně bledé. I barvu očí jsem si netroufala odhadnout a zrovna teď mu pobaveně svítily. Ukázal řadu krásný bílých zubů, když se na mě usmál. Já jsem oproti němu musela vypadat jako šmudla. Ale vůbec jsem neměla v plánu se usmívat na ducha. Místo toho jsem se na něj zamračila.

„Proč tě vidím zrovna já?" Zeptala jsem se narovinu.

„To netuším, slečno. Ale ani nevíte, jaké je to osvobozující vědět, že mě po dlouhé době někdo slyší, když promluvím. Kolikrát jsem mluvil na paní Ellen, ale ta si mě vůbec nevšímala." Pořád se na mě zářivě usmíval. Bylo na něm vidět, že je v tuhle chvíli šťastný, jestli to tak mohu nazvat.

„Omlouvám se, ale já tím moc nadšená nejsem. Neprosila jsem se o to. A žádám vás, abyste mě nechal... na pokoji," vymazala jsem mu ten jeho úsměv z tváře. Rozklepala se mi kolena.

„Vím, že po vás chci mnoho, ale nemohu přestat, i kdybych chtěl. Pořád tu v domě jsem a ať se vám to líbí, nebo ne, budete tu na mě narážet," řekl to, čeho jsem se nejvíc obávala.
Chtělo se mi ječet, už jsem to nemohla vydržet. Dala jsem si ruku před ústa a zdusila zoufalý sten.

„Promiňte, že jsem vám způsobil takové nesnáze," přisadil si ještě.
To mě dorazilo. Už mě nebavilo poslouchat ty jeho středověký kecy. Zuřivě jsem se na něj podívala. Naprosto jsem zapomněla na to, že kvůli němu mi je tu neuvěřitelná zima a že je průhledný.

„Nevím proč, ale nějak ti tu tvoji lítost nežeru. A přestaň, sakra. Jak to proboha mluvíš? Nech mě, prosím!" Zařvala jsem. Bylo mi jedno, kdo mě uslyší.
On se na zlomek vteřiny zatvářil udiveně, ale pak se vrátila jeho sebevědomá grimasa. Vztekle jsem zavrčela a vyběhla z místnosti. Běžela jsem dolů po schodech, div jsem se nepřerazila o svoje vlastní nohy. Když jsem byla dole, trochu jsem se uklidnila a šla pomalým krokem okolo salónku. Zněla tam hudba. Proklouzla jsem neslyšně kolem a odebrala se do kuchyně. Ve skrytu duše jsem doufala, že pochopil moji náladu a nechá mě být. Radši jsem nerozsvěcela. Popadala jsem jablko z podnosu na lince a posadila se na stoličku. Snažila jsem se zapomenout na to, co se stalo nahoře. Nikdy jsem se nepovažovala za strašpytla, ale tohle bylo hodně divné. Neříkám, že nevěřím na věci z jiného světa, ale zažít to na vlastní kůži? To je něco úplně jiného. Umínila jsem si, že se nebudu bát pohybovat se po svém vlastním domě, tedy po mém bydlišti. Můj dům to není. Kdyby jo, už dávno bych toho ducha vyhnala koštětem, i kdyby to byl sám princ.
Rozhodla jsem se, že už půjdu spát, stejně se už celkem připozdívalo. Vyběhla jsem bleskově nahoru, nikde nikdo. Tak jsem se rychle osprchovala a pak se s klidem zavrtala do postele. Jestli je z nějaké starodávné doby, doufám, že se neopováží vstoupit do komnat dámy. Ušklíbla jsem se. Pak jsem usnula jako dřevo. Už jsem neslyšela ani neviděla, že se v mém pokoji zjevila postava.

~~~

Neuvěřitelné. Myslel jsem si, že jsem tu navždy ztracen. Předurčen k tomu, abych tu bloudil po chodbách. Mluvil do zdi a byl nikdy neviděn. Než jsem si na to zvykl, často mě přepadal vztek. Tím větší, že jsem nemohl ani do ničeho kopnout, nijak se vybít.
Kdežto včera se to stalo.
Šel jsem po chodbě a viděl poprvé tu dívku. Věděl jsem, že přijela, zaslechl jsem mnohokrát paní Ellen mluvit o jejím příjezdu. Ale netušil jsem, jaký to pro mě bude mít zásadní a nový nepoznaný význam. Když jsem ji viděl poprvé zezadu, nějakým nevysvětlitelným způsobem se ke mně rychle otočila a třeštila na mě oči. Zasekl jsem se. Poprvé jsem tomu nevěřil, ale ona se na mě dívala s takovým děsem v očích a hlavně, dívala se na mě, ne skrze mě. Jakoby zrovna viděla ducha. Což byla v mém případě tak nějak pravda. Spontánně jsem k ní natáhl ruku, ale ona najednou ztratila vědomí. V tu chvíli jsem byl tak vyveden z míry, že jsem měl chuť si lehnout vedle ní na zem v mrákotách. Ale včas jsem se vzpamatoval. Měl bych něco udělat, pořád jsem si to opakoval. Ale nevěděl jsem co. Jelikož nemám schopnost cokoliv vzít do rukou. Ale v tu chvílí jsem na to nemyslel. Sklonil jsem se k ní. A svýma ledovýma rukama ji zvedl do náruče. Překvapením jsem ji málem upustil zpět na zem. Držel jsem ji. Opravdu se jí dotýkal. A bylo to příjemné. Odnesl jsem ji do jejího pokoje a uložil na postel.

Díval jsem se na ni do té doby, než se začínala probírat. V tu chvíli jsem se ztratil. Považoval jsem za vhodné, že bych ji dnes měl nechat v klidu. Ale už v tu dobu jsem byl rozhodnut, že to tak nebude napořád. Jistě to má nějaký význam. To, že mě může vidět. Byl jsem nesmírně šťastný. Ale nechápal jsem to a vůbec netušil, co to všechno mělo znamenat.
Usmál jsem se. Nikdy jsem nerozuměl té situaci, ve které jsem se ocitl po své tragické smrti.

A pak v tom obývacím pokoji. Mluvil jsem s ní. Byla sice zmatená a vyděšená, ostatně já také. Ta slečna se mnou bohužel nechtěla nic mít. Ani bych se jí nedivil, ale já ji potřebuju, v hlavě se mi totiž zrodil nápad a bez ní ho nelze uskutečnit. Jestli se mnou nebude komunikovat, budu muset vymyslet jiné metody, jak si získat její pozornost. Nepochyboval jsem ani minutu, že se mi to povede. Svého času jsem byl velmi šarmantní a pohledný mladý muž. Jak je tomu teď, to se radši nesnažím hádat. Nemohu se ani zahlédnout v zrcadle.

Znovu jsem ji pozoroval ve spánku. Vypadala velmi klidně. Jistě je chytrá a nebude dělat problémy.

A/N
Heyaaa!
2. Kapitola za námi!
Tak, co vy na to?
Chelsea se setkává osobně s duchem!
Nebo si myslíte, že je to je výplod fatazie! :D
Rozhodně mojí fantazie:P

Copak byste dělali na Chelseiným místě?
Jak si vysvětlíte tu situaci, kdy náš krasavec zvednul Chelsea do náruče, když ji nesl do pokoje, poté co omdlela? Hah divný co?
Tolik záhad!
Už se těším, az je spolu odhalíme!

Děkuji za votes a comments!
Love ya!