~~~ Chelsea Maloren na fotce ~~~

„Chelsea! " uslyšela jsem tlumené hlasy, přicházející z nějaké strašné dálky.

„Myslím, že se probírá," zašeptala Liz. Připadalo mi, jako bych měla na víčkách závaží, které mi brání otevřít oči. Ale po menším zápasu se mi to povedlo. Hned jsem je zase zavřela. Bolelo mě bodání světla.

„Ty jsi nás ale vyděsila. Tohle už nám nedělej," prskala na mě Liz, když jsem s velkou námahou opět otevřela oči. Hned jsem si uvedomila, že jsem konečně mezi živými a evidentně je mi fajn, ulevilo se mi. Začala jsem očima vyhledávat zdroj mého neustálého zájmu.

„Damone," zachraptěla jsem. Skoro, jako bych dlouho v kuse křičela a došel mi hlas. To mě znepokojilo, ale v tuhle chvíli, jsem se nad tím ani nepozastavila. Protože jsem na ruce ucítila dotyk. Teprve jsem si uvědomila, že ležím na něčem příjemně měkkým, připomínající postel.

„Jsem tu," řekl. Ale mě připadalo, jako by mě úplně jinačí hlas. Takový intenzivnější.

„Jsi... jsi tu? I beze mě?" vydechla jsem. Nemohla jsem ho najít. Už jsem se začala bát, že i přesto, co jsem před chvílí zažila, se to nepovedlo. Ale pak se místo Liz, nade mnou naklonil on. Prameny vlasů mu spadaly kolem obličeje. Ale neusmíval se, tak jak by měl, když by se to povedlo.

„Pusť mě," nařídila jsem mu dychtivě. Okamžitě to provedl. Zajásala jsem, když byl pořád na stejném místě i přesto, že se mě nijak nedotýkal. Naprosto zhmotněný.

„Povedlo se to. Dokázala jsi to," řekl a konečně se usmál. V očích mu zářily jiskřičky. Ve tváři se mu zračilo nadšení, z jeho konečné podoby. Byl ještě milionkrát úžasnější, než když jsem se ho jen dotkla. Teď to ještě k tomu bylo doopravdy. Vážně se nám to povedlo. Nemohla jsem uvěřit. Aspoň že tak, nepřežila bych, že i přesto, kde jsem se před chvílí nacházela, by se mi to nepodařilo uskutečnit. Možná bych si měla myslet, že to, že jsem zažila, byl jen sen, nebo něco na ten způsob, spíš zlý sen. Ale já jsem tomu věřila. I když jsem ještě nepřišla na to, proč jsem to musela podstoupit. Už předem jsem věděla, že nic z toho co jsem viděla, nesmím prozradit. Neuměla jsem si představit jeho výraz, kdyby se to dozvěděl. Nechtěla jsem, aby to musel taky pocítit. Ranilo by ho to takovým způsobem a vůbec jsem nechtěla zapříčinit jeho zlomení jeho srdce. Že ona, jeho snoubenka se podílela na jeho vraždě. Zinscenovala to tak, aby to vypadalo jako nehoda, jakože ho našla a samým zármutkem se zhroutila. I když přesně nevím proč to udělala. Zradila toho člověka, kterého jsem já považovala za nejlepšího na světě. Nic takového si nezasloužil. On ne.

„Co se stalo?" zašeptala jsem. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho tváře. Vidět zas jeho oči živé. To jsem potřebovala, protože mě pronásledovaly ty šokované oči, ty mrtvé. A ty jsem si pamatovat nechtěla.

„Když jsi odříkávala ten text, vytvořila se jakási energetická smyčka, cítil jsem, jak mě začalo všechno brnět. Měnil jsem tě. Pustili jsme se a já jsem zůstal tak, jak jsem teď. Neuvěřitelné, co dokáže dívka, jako ty. Když jsi to dořekla, tak jsi protočila oči a padala jsi dozadu. Neboj, chytil jsem tě dřív, než sis mohla ublížit," vylíčil mi to, co jsem si vůbec nepamatovala.

„Tu energii si pamatuju, ale pak už nic... jak dlouho jsem byla v bezvědomí?" zalhala jsem a rychle přešla na něco jiného.

„Skoro půl hodiny. Bylo to děsivé. Bál jsem se, teda my, že jsi to třeba ze mě převzala na sebe," svěřil se mi se svou obavou. To mě v tu chvíli ani nenapadlo. No já jsem spíš neměla ani čas nad něčím takovým přemýšlet. Trochu mě vzal fakt, že jsem byla mimo sebe tak dlouho a pak to, že si o mě dělal starost. To mě hřálo u srdce.

„Ehm, takže ty jsi neomdlel a nic zajímavého se ti už nedělo?" zeptala jsem radši, abych v tom měla jasno. Jen jestli tu umím cestovat v čase jen já. Nechápu, jak to zaříkávadlo mohlo způsobit to moje cestování.

„Ne, já jsem prostě zůstal zhmotněný a nic dalšího. Bylo to ale úžasné, ta energie. Mám dojem, že ty mi sloužíš jako hromosvod. Pokaždé když se mně chytneš, tak div neomdléváš. Ale to už teď nehrozí," spiklenecky na mě zamrkal. Radši jsem se k tomu nijak nevyjadřovala, jinak bych začala hystericky brečet. A to ani on ani Liz nechtějí vidět.

„Počkej, chci tě vidět celého. Ať vidím, jak ses mi povedl," usmála jsem se na něj. Zvedla jsem se na loktech a pokusila jsem se posadit. Byla jsem jaksi nepochopitelně slabá, jako moucha.

„No teda já jsem úplně vycuclá," Liz vedle mě se začala smát a pomohla mi na nohy. Ale musela mě pořád podpírat. Kolena se mi klepala, jak nějakému vetchému stařečkovi. Bylo to z toho náhlého vyčerpání, ale i z toho pohledu na něj. Stál tam jako vždy, když jsem ho viděla, poloprůhledného. Akorát teď jsem skrze něj nic neviděla. Byl naprosto neprůhledný.

„Je skvělé nevidět skrz tebe ten krb," pokoušela jsem se nevyznít rozechvěle, ale nijak zvlášť se mi to nevedlo. On se na mě ale usmál. Byl šťastný. A já za něj taky. Byla jsem úplně mimo z jeho zářících očí, které ještě víc podtrhovaly ty jeho vlasy, co mu spadaly do tváře. Vypadal jako rocková hvězda. Rozhodně mu nedovolím, aby si je ostříhal. Akorát musíme odstranit ten jeho postoj. To by se moc nehodilo. Mysleli by si o něm, že je z jiného světa. I když on je, nesmí to na něm nikdo poznat.

„Takže vypadám normálně?" zeptal se. Podíval se na sebe a pak na nás.

„Pro nás ano, ale musíš trochu pozměnit svoje chování. Ty ruce za zády, to ne," sebrala jsem všechny síly, co mi ještě zbývaly a vydala se k němu. On rychle uposlechnul mou radu. Já jsem do něj šťouchla prstem. Pořád tam byl. Myslela jsem si, jestli třeba se ty póly neprohodily. A když se ho dotknu, tak naopak zmizí. Nic takového. On se na mě pobaveně usmíval a pozoroval mé počínání. Bohužel jsem dál neodhadla své zbývající síly a podlomila se mi kolena. On jako vždy reagoval dost pohotově, aby mě zachytil včas, dřív než jsem se mohla válet u jeho nohou. Přesvědčovala jsem sama sebe, že jsem to neudělala schválně.

„Díky," zamumlala jsem tiše. K mému překvapení jsem se ocitla ve vzduchu. Zvedl mě do náručí. Musela jsem mu dát ruce kolem krku, protože jsem se bála, že mě upustí.

„Koukám, že ty máš dost energie," uznala jsem, když mě vynášel po schodech. Zamávala jsem na Liz. Ta se usmívala jako sluníčko. Nešla za námi, mrkla na mě a gestem mi naznačila, že mi zavolá, hned jak mi bude lépe. Konečně mě donesl do mého pokoje a s takovou lehkostí položil na postel. Ani jsem jí nestihla poděkovat!

„Myslím, že se stalo skoro to samé, co pokaždé. Předala jsi mi svou energii, ale ve větší míře. Teď jí musíš nabrat, ale už sama. Už jsem mezi živými, díky tobě," rozzářeně se na mě usmál  a mě zachumlávat do deky. Už se chtěl sebrat a odejít, ale chytila jsem ho za ruku. A řekla jsem něco, nad čím jsem ani nepřemýšlela a hned jsem to vypustila.

„Zůstaň, ty jsi zdroj mé energie," Na chvíli se zatvářil vyjeveně, ale pak se bez váhání posadil na kraji postele. Chtěla jsem se na ně pořád dívat, jenže se mi zavíraly oči.

„Je to neuvěřitelné," zašeptal po chvíli, pořád se krásně usmíval. Byl šťastný, že je zase tu a že se nám to povedlo. „Vím, že už jsem to řekl tolikrát, že tě to muší už štvát, ale řekni. Prosím. Co bych měl udělat, abych ti tohle všechno mohl oplatit," přesně jak řekl, pořád mi opakoval svoji prosbu, ale mě pokaždé napadne tolik příjemných možností, přičemž jsem se mu ani s jednou nemohla jen tak svěřit. Musím na něj jít pomalu, když už jsem se rozhodla. On je přeci jenom z jiné doby. Být po mém, hned teď bych se po něm vrhla. Potlačila jsem vnitřní rozechvění, když jsem se dívala na aristokratické rysy v jeho skutečné tváři, jak se nade mnou skláněl s jasnou otázkou v očích. Srdce mi tlouklo tak divoce, že to musel slyšet i on. Jenže neslyšel, nemohl vědět, že bije jen pro něj. To je hrozný, jak jsem se stala poslední dobou strašně sentimentální. Takhle přecitlivělá jsem nikdy nebyla. Rozhodla jsem se, že hned jak budu sama, musím zavolat Liz a říct jí o mé cestě do minulosti. Ta bude koukat. Určitě se mnou bude souhlasit, to neříkat Damonovi.

„Já to udělala moc ráda," promluvila jsem zasmušile. Aspoň tímhle jsem mu dala najevo, že ho mám opravdu ráda. On se na mě zářivě usmál a pak zavrtěl hlavou. Nechápavě jsem se na něj zadívala.

„Já jen. Představil jsem si tvůj vyděšený obličej na začátku a teď taková změna. Jen si říkám, čím to je," svěřil se mi. Zatrnulo ve mně. Ano jsem si vědoma toho jaká citová změna, se ve mně udála.

„Získal sis moji důvěru. No tak nějak jsem odjakživa věřila v tyhle nadpozemské záležitosti," zazubila jsem se na něj.

„Já právě ne a koukej, co se mi stalo," příkladně ukázal na sebe. Myslela jsem si, že on na to určitě nevěřil a patřil mezi skeptiky. Možná ani nějakou dobu po tom co se mu to stalo.

„A cítíš se dobře. Není něco špatně?" optala jsem se starostlivě.

„Ne, jsem v pořádku. Nic mi nechybí. Cítím, jak překypuju životem a to díky tobě. Je to nezvyk," Mlel jedno přes druhé a vzrušeně rozhazoval rukama. Byl naprosto neodolatelný. Moc jsem si přála, aby zase udělal něco neočekávaného, ale o čem už bych nemlčela, by naopak.

Naklonil se ke mně o něco blíže a zkoumavě si mě prohlížel.

„Vyděsila jsi mě, před tím. Byla jsi tak neuvěřitelně bíla. Jako stěna. Nikdy jsem neviděl žádnou dívku takhle zblednout při mdlobách," těkal očima po mém obličeji.

„To bude tím, že já jsem to bezvědomí nehrála," mrkla jsem na něj.

„Sluší ti to teď o mnoho více. Už máš krásně zdravě růžové tváře," vztáhl ke mně ruku a jemně mě pohladil po tváři. No to měl asi pravdu, protože mi v tu chvíli bylo zatraceně horko.

„Nech toho," zašeptala jsem. Jestli hned nepřestane, tak splním svoje předsevzetí.

„Čeho? Teď jsi pro změnu rudá," pobaveně si mě prohlížel. Věděla jsem, jak mi v tuto chvíli hořely tváře, až moc dobře.

„Uplatňuješ na mě ten svůj šarm. To na mě neplatí," vyhrkla jsem rozrušeně. Co to tady zase plácám?

„Evidentně ano," vypadlo z něj. Šokovaně jsem na něj vyvalila oči. Úplně jsem zapomněla na to, čím mě dopaloval na začátku, když jsem ho nemohla ani vystát. Ta jeho domýšlivost.

„Jak tak koukám, velikost tvého ega s po přeměně nezměnila ani o chlup," vyprskla jsem. On se začal smát. To mě ještě víc dorazilo. Ucítila jsem, jak se do mě vlila ta ztracená energie. Vymrštila jsem se tak rychle nahoru, že se ani nestihl vzpamatovat. A strčila jsem do něj takovou silou, že jsem ho povalila na postel. Byl tak vyvedený z míry, že se nezmohl na odpor. To mě rozesmálo. Vybuchla jsem v záchvatu, ospalost mě s konečnou platnosí opustila. Nechal se ode mě přišpendlit k pelesti, tak že jsem se nakláněla nad ním, jako on před chvílí nade mnou.

„Neměl bys ke mně být takový. Mohlo by se ti to vymstít," vyčinila jsem mu. Chtěla jsem, aby to znělo vážně, ale neubránila jsem se úsměvu. Když jsem viděla jeho ohromený výraz. Pak se konečně vzpamatoval a protáhnul vtipně obličej. Nečekaně mě chytil za ramena a ďábelsky se usmál. To pro mě znamenalo výměnu polohy. Ležela jsem zase pod ním.

„Ty mi vyhrožuješ?" zašeptal mi u ucha. Zamrazilo mě. A je to zase tady. Vždycky se to naše povídání, nebo škádlení změní v tuhle podivnou situaci. „Vidím, že se ti zase vrátila síla. To jsem rád," zamručel a já měla co dělat abych samým blahem nevykřikla. Tohle bylo zatraceně nebezpečné. Měla bych mu říct znovu, aby přestal. Copak neví, co mi tím působí? Pak jsem uvědomila, že už nemá ústa u mého ucha, zvedla jsem k němu oči. Dýchal opatrně a zhluboka. Párkrát otevřel pusu, jako bych chtěl něco říct, ale nic z něho nevyšlo. Těkal očima z mých úst a obličeje. Impulzivně jsem se k němu pohnula. Chtěla jsem, aby udělal přesně to, na co jsem si byla jistá, že myslel. Rozhodně se ke mně naklonil, ale v poslední vteřině se zarazil a vmžiku byl na nohou, stojící u mé postele. Měla jsem co dělat, abych zklamně nezasténala. Až mě to fyzicky bolelo. Ještě jsem se několikrát nadechla, abych uklidnila svoje vzbouřené tělo, pak jsem se posadila.

„Víš co? Měli bychom jít ven. Vsadím se, že to je to první, co jsi chtěl podniknout," zase jsem to zamluvila.

„To je skvělý nápad," už se chtěl otočit ke dveřím, hned jsem k němu vystřelila.

„Zpomalte, Lorde. Prvně se musíš převléknout, dneska není halloween," navedla jsem ho do vedlejšího pokoje, který mu přidělila Ellen. A přinesla tu velkou tašku věcí od Liz. On jen pomalu a rozpačitě vytahoval oblečení a zíral na to, jak na nějakou havěť.

„To si musím opravdu obléct?" řekl pochybovačně. Přikývla jsem. Stála jsem tam a pobaveně ho pozorovala, jak se prohrabuje v haldě oblečení. Když už měl vybráno, tázavě se na mě podíval. Chvíli mi to nedocházelo. Pak jsem zrudla.

„Ehm. Budu čekat dole," vyhrkla jsem skoro nesrozumitelně. A vypálila z pokoje jako by mi za patami hořelo. Cestou dolů ke dveřím jsem se všemožně snažila zastavit svoji představivost. Poklepávala jsem nohou o podlahu. Pak jsem uslyšela odkašlání. Po otočení jsem se málem sesula na zem. Zírala jsem na něj jak na boha. Měl na sobě upnuté černé kalhoty a fialovou kostkovanou košilí. Co to ten Lizin bratr nosí? Tohle by měli zakázat. I když jemu by snad slušel i pytel od brambor.

„Padne ti to," Vymáčkla jsem ze sebe něco a radši od něj odtrhla zraky. Padne ti to? Co to má být? Ta slova ani zdaleka nevystihovala to, jak vypadal.

„Není to tak špatné, ale i tak je to nezvyk," rozpřáhnul ruce a prohlížel si sám sebe. Vůbec to nebylo špatné, spíš dokonale rozkošné. Roztřeseně jsem vydechla. Sakra, zase na něj zírám! Vyčinila jsem si  hlavě a hned se otočila na podpatku. Otevřela jsem dveře.

„Chceš někam vyrazit?" zeptala jsem se celkem zbytečně.

„Já ani nevím," vyrazil mi dech svou odpovědí. Neodolala jsem a zadívala se mu do očí. Viděla jsem v nich strach. To jsem nechápala. Vždycky z něj čišela ta jasná sebedůvěra. A teď? Že by se bál?

„Damone? Prosím tě jen mi teď neříkej, že jsi ztratil odvahu," otočila jsem se k němu čelem a nechala za sebou otevřené dveře. Zamrkal na mě. Bylo vidět, že svádí vnitřní souboj se strachem a já mu držela pěsti. Věděla jsem sice, když ho odvedu ven, už to nikdy nepůjde vzít zpátky a on zase pozná, co ten život skrývá za krásná překvapení. Ty věci, pro které vůbec stojí žít. Jelikož jsem sobec, nechtěla jsem mu to říct, ale nechala jsem si to pro sebe, protože vím, jak by ho to s určitostí nadchlo. Radši ať si na to přijde sám. Myslím, že se mu to s jeho obličejem a charakterem velmi brzo podaří. Tázavě jsem na něj upírala oči a čekala na nějakou odezvu. On si skousnul nervózně ret. Prudce jsem vydechla.

„Já jen. Určitě to pro mě bude velký šok. Ale jdeme na to," rozhodně ukázal na východ. Přikývla jsem. Vyšla jsem ven na verandu a otočila se k němu. Chtěla jsem vidět výraz jeho obličeje. Došel až k prahu dveří a tam se zastavil. Očima těkal po okolí, které bylo z jeho pozice vidět. Byla tu dlouhá ulice. Moc lidí se venku nevyskytovalo. Mohl vidět pár rodinných domků, zařazených vedle sebe. Všimla jsem si, že mhouřil oči, jakoby ho venkovní světlo oslepovalo. Zůstala jsem stát kousek od něj a trpělivě čekala na to, až se rozhodně udělat další krok. To se záhy stalo. Překročil práh. Když došel na pruh slunečního světla, nemohlo mi ujít, jak se rozzářil. Nemyslím tím, že začal svítit. Ale spíš vnitřně. Čím víc se blížil k tomu zůstat už normálně na tomhle světě, tím víc z něho vyzařovala spokojenost. A já neměla to srdce mu to odepřít, když jsem viděla jak šťastně se tváří. I když jsem věděla, že ho tím ztratím. Aspoň mu pomůžu tak, jak mi to pořád připomíná. Radši jsem přestala a zahnala chmurné myšlenky. Strojeně jsem se na něj usmála, nepoznal mé rozpoložení, měl co dělat sám se sebou. Pozpátku jsem sestoupala po schůdcích.

„Tak pojď, Damone. Jsi pomalej, jak šnek," snažila jsem se to všechno zavést na tu humornou stránku. Otočil na mě hlavu se zvednutým obočím a polovičatým úsměvem.

„Hele, jak tobě by se to líbilo, kdybys musela najednou žít ve světě korzetů a kočárů taženými koňmi," výmluvně na mě vyšpulil pusu. A pak došel bez sebemenších potíží ke mně. Snažil se vypadat sebevědomě, ale já viděla, jak mu nervózně cukalo ve tváři. Najednou jsem uslyšela hřmění motoru auta. To pro něj taky bude něco jiného. Taky že ano. Když kolem nás prosvištělo AUDI R7 se staženou střechou, zíral na něj, jako kdyby se tu před ním objevil mamut. Vážně jsem usilovala o to, abych nevybuchla smíchy.

„Prosím tě, nediv se tak. Musel jsi to vidět v televizi ne?" položila jsem mu dlaň na předloktí. Cítila jsem jeho tělesné teplo. Tohle jsem dřív cítila, jen když jsem ho držela. Jinak jsem cítila jen chlad.

„No jistě. Ale na živo je to přece jenom něco jiného," pověděl mi naléhavě. Já jsem ho chápala. Přesně jak řekl. Mně by se taky nelíbilo, kdyby se tu místo aut proháněla koňská spřežení. Pokrčila jsem jen rameny a vydala se po širokém chodníku. Musí si zvyknout na nové prostředí. Nebyla jsem si jistá, jestli jde za mnou, než jsem uslyšela jeho váhavé kroky. Pak se objevil vedle mě. Kráčeli jsme mlčky nějakou dobu. Po očku jsem se na něj koukala. Z profilu vypadal až moc dobře. Byl skoro o hlavu vyšší. Už mě bolely oči, jak jsem je na něj boulila. On si mě ale samozřejmě vůbec nevšímal. Neměla jsem mu to za zlé. Jen ať se kochá.

„Kam jdeme?" zeptal se mě. Konečně na mě upřel ty svoje nádherné oči. Nikdy je nepřestanu obdivovat.

„Já ani nevím, jen jsem tě chtěla nějak dostat do nového prostředí. Aby sis zvyknul," pokrčila jsem rameny. „A říká ti to tady něco? Vypadá tady něco jako za tvých časů?"

„Jediné, co zůstalo zachovalé, je náš dům," zavrtěl hlavou. Zatrnulo ve mně, jak řekl náš dům. To jako bychom žili společně. V duchu jsem se okřikla a radši jsem se usmívala. Došli jsme k malému parčíku. Zamířila jsem k lavičce a taky se tam usadila. On vedle mě. Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl.

„Je to nádhera se nadechnou opravdu čerstvého vzduchu. Ani si neumíš představit jaké to je žít a nebýt pořád strnulý ve svém věku, až do teď. Je to osvobozující," mumlal.

„To máš pravdu vůbec nevím jaké to je. Ale celkem by mě to zajím..."nemohla jsem to dopovědět, protože mě zarazil.

„Ne! Věř mi, že nezajímalo," okřikl mě rozhořčeně. Z očí mu šlehaly zuřivé jiskry a ty mě na chvíli umlčely.

„Proč?" vypadlo ze mě, když jsem si myslela, že se uklidnil. Vím, že to byla pitomá otázka, ale chtěla jsem, aby mi to řekl. Chtěla jsem vědět, jestli trpěl tak, jak jsem si myslela. Ale jestli ano, tak se ale vůbec nezatvrdil.

„Nikomu bych nikomu nepřál, aby musel žít tolik let, tím samým způsobem, jako já," řekl to tak zoufale, až se mi z toho sevřelo srdce. Ovládla mě chuť ho nějak utěšit.

„Věčný život má své stinné stránky. Třeba upíři. Ti sice můžou komunikovat, ale možnost vyjít ven jen za tmy, taky není nic moc. A taky ta neustálá potřeba vysávat z lidí krev. Taky to mají těžký," snažila jsem se to nasměrovat humorným směrem. Povedlo se mi to, trochu se pousmál.

„To máš asi pravdu. Je nikdo nevysvobodí, jedině kolík do srdce. A já mám tebe," hlas mu tak krásně zněžněl. Že mi spíš připadalo, jako by mě pohladil.

„No jo, nejsem žádná Buffy, přemožitelka upírů," zamumlala jsem první hovadinu, co mi vyplula na mysl. Ale on se tvářil normálně. Ukázal mi řadu bílých zubů.

„Ten seriál mám rád. Tvá teta se na něj kouká pořád," zasmála jsem se a s ním. „Ale tobě nebudeme dávat žádný pseudonym nebo přídomek. Jsi prostě moje Chelsea," tvář mi ovanul jeho dech a mě se chtělo vyskočit a radostně kolem něj tančit. Naštěstí jsem měla nohy jak z gumy, tak jsem se ani nehnula.

„Přece jenom, se zas tak od ostatních kluků lišit nebudeš," evidentně jsem ho tímhle prohlášením potěšila.

Pak jsme se pohodlně opřeli a pozorovali okolí.Kdykoliv zahlédl něco pro něj neuvěřitelného, hned jsem mu to vysvětlovala.Třeba holka, co kolem nás projela na kolečkových bruslích. Byl z tohoúplně vedle. Bylo toho víc. A já mu všechno ochotně popsala. Několikrát jsme sediv neváleli po zemi v záchvatu smíchu, když z něj něco vypadlo.Nemohla jsem se tomu ubránit. To co já jsem považovala za naprostousamozřejmost, jeho udivovalo. Strávili jsme tam dlouhou dobu a já si užívala každou vteřinu.

A/N

Zdravím moji milí, věrní, dokonalí a úžasní čtenáři!

Říkáte si, sjela se ta holka něčím? :D Odpověď zní... ano, pokud se dá obláček štěstí na kterém zrovna teď pluji, považovat za účinky nějaké drogy :D to zní fakt divně....ignorujete mě!

Já je že Záležitost s duchem úplně převálcovala mojí Boží trilogii...jakože hodně. 2000 přečtení a skoro 300 votů... a mnoho nových čtenářů! Jak a proč se to děje?? Nemám ponětí! Ale děkuji!

Jelikož kniha se držela 3 dny na 6. místě ve Fantazy kategorii, tak teď se posunula o další místo nahoru a to na 5.! (ty počty):D  a to díky vašim VOTŮM A KOMENTŮM! Někdo ty moje A/N vážně čte :P juchuuu! KAŽDOPÁDNĚ ... KEEP IT UP! prosím pokračujte v tom co děláte....votes votes votes! jste ti NEJ!!

A teď zpět k příběhu!! Jaké jsou Vaše dojmy, z prvních pár hodin Damona, jako člověka! No ne!!! Ono se to povedlo....kdo pochyboval huh??

Chelsea si nechala další své tajemství pro sebe, jistě se mnou budete souhlasit.... je to na nic že? Z toho prostě nemůže vzejít nic dobrého!

tak jo!

napište mi do komentářů lidi!!

LOVA YA!