„Eddie, no tak prosím. Co ti to udělá, když tam půjdeš?” „Víš, že nemám rád lidi. Nenuť mě do toho, prosím.” Žadoní chlapec. „Nežádal bych tě o to, kdybychom měli jinou možnost, ale nemáme. My ty peníze potřebujeme. Takže prosím, mohl by si to aspoň zkusit? Třeba tu roli ani nedostaneš.” Naléhá na něj jeho otec, hledíc mu upřeně do očí.
 
„Já...nezvládnu to.” Kroutí jeho syn odmítavě hlavou. „Ale ano. Nic na tom není.” Přesvědčuje ho. Chlapec si však stále stojí za svým. „Nepůjdu tam. Nechci.” Vyhrkne s brekem a odstoupí od může. „Edmonde! O tom ty nerozhoduješ.” Vykřikne, až chlapec leknutím nadskočí. „Já se o tebe celou tu dobu staral, a musel vyjít ze své komfortní zóny, vzdát se spoustu věcí. Nebuď sobec.” Pokračuje už klidně, avšak nepřestává mu upřeně hledět do očí.
 
Zjistil, že zloba nepomůže. Ale věděl, že hraní na svědomí zabere, vždycky tomu tak bylo. Jeho syn ještě neprohlédl manipulaci okolního světa, na to byl až moc čistý a nevinný.
 
„Jen si představuj, že jsi silný viking, nikdo se ti neopováží ublížit.” Promlouvá k němu jemně, aby ho ještě více popostrčil. „Můžeš mít strach, každý se něčeho bojí. Silní lidé, to ale umí skrývát, přemoci nebo jen odložit na vhodnější chvíli.” Používá tón hlasu, který je tak utěšující, jako melodie z Krysařovy flétny. Z jeho úst jakoby i ten největší strach zněl bezvýznamně.
 
„Slibuji, že stačí, aby si byl jen na chvíli sebevědomý chlapec. Jen výdrž ten konkurz a můžeš být zase můj malý neviditelný andílek.” Pokračuje, prosíc ho pohledem.
 
A tak nakonec svolil. Důvěřivě podlehl jeho slovům, které slibovaly bezpečí a ochranu, hřejivé teplo rodiny. Nechal se popostrčit na cestu, o kterou nestál. Věřil ale, že po ní nikdy nebude kráčet. A kdyby přeci jen vstoupil, udělal by sotva pár krůčků do písku, které by voda hned smyla. Jako kdyby tam nikdy nebyl.
 
Ale budoucnost mu přinesla jiné ovoce, než si přál. Místo sladké neviditelnosti uprostřed univerzitní knihovny, hořkokyselou slávu.
 
Mohl si za to sám. Znovu a znovu podlehl otcovým slovům. Prázdné sliby, že tentokrát už to bude naposledy, kolikrát je slyšel, kolikrát jim uvěřil? Vždy si říkal, že to dělá pro ně, pro svou lepší budoucnost. Jak mohl studovat bez peněz.
 
Ale v určitém momentu, už nebyl ten chudý chlapec se svým zkrachovalým otcem. Stal se bohatším než mnoho jeho vrstevníků, než se mu kdy snilo. A přesto jakoby to bylo málo. Jeho otci to stále nestačilo, chtěl pořád víc a víc.
 
Jakmile někdo jednou ochutná lahodné víno, nespokojí se pak s obyčejnou vodou, po které kdysi tolik toužil. A ani střecha nad hlavou, předtím tolik vysněná, nestačí. Ne když může být lepší, větší, více dehberoucí. Proč žít v bytě, když příště si už mohou dovolit celý apartmán. Proč se zabydlet v dřevěném domku, který nevydrží první zemětřesení, když možná už za půl roku si budou moci postavit vlastní vilu.
 
A tak se postupně odpustilo od původních plánů. Muž byl nadšený, samý úsměv a veselé řeči, spokojen sám se sebou. A hrdě dával najevo, že to právě on se nejvíce podílel na splnění jejich snu. Jen tak docela zapomněl, oslepen vším tím luxusem, že jeho syn nikdy netoužil po září reflektorů. Nebo si možná myslel, že si mladík časem zvykne a oblíbí si popularitu. Že změní svůj postoj a nakonec mu poděkuje za všechnu tu dřinu.
 
Ale do té doby, krmil jeho vnitřního 'vikinga', který se později proměnil spíše do téměř dospělého sexy, trošku arogantního, ale převážně sebevědomého muže. Když byl jeho syn ještě dítě, viking pro něj byl symbolem síly, neporazitelnosti, sebevědomí. Ale jak rostl, pochopil velmi rychle, že sebevědomý muž dnešního století vypadá docela jinak. Nezáleží na očividné síle, jako jsou svaly. Dnes vyhrávají ti chytří, ti jež si dokáží podmanit všechny ostatní, okouzlit je a donutit je vnímat jejich osobnost ve světle, které samy vyberou. Nakonec nezáleží, jaký člověk ve skutečnosti je, ale jak se interpretuje na veřejnosti.

  A tak bojový viking s upřímným srdcem nakonec upadl v zapomnění. Jeho roli převzal charismatický, místy trochu nafrněný playboy, který se tak moc lišil od mladíkovi čisté, nevinné duše. Snad jen zázrakem nebo možná právě  otcovým pobízením, dokázal vystupovat na veřejnosti pod rouškou nebojácného hezounka, zatímco jeho pravé já se krčilo v koutku jeho mysli.

  Lidé ho takového milovali. Pokřikovali nadšeně jeho jméno, posílali srdíčka a vzdušné polibky. Zbožňovali jeho pohledy doplněné zářivým úsměvem. A otec se s ním nadšeně vychloubal všude, kam přišel. Vyzdvihoval jeho neochvějný talent a silný charakter.

  A tak si mnohem více než kdy jindy připadal nepodstatný. Možná ho všichni milovali a obdivovali. Ale ve skutečnosti to nebyl on, se kterým se chtěli vyfotit, sepsat interview do módního časopisu, nebo si nechat  podepsat paži. Oblíbili si fiktivní postavu, která nikdy skutečně neexistovala, jen další skvěle sehranou roli. Ačkoliv tenhle herecký výkon byl hodný Oskara, neboť se provozoval téměř nepřetržitě.

  Mladíkovi se však v hlavě honily čím dál častější myšlenky, že je zbytečný. Uvědomoval si, že otec se už dávno upnul na představu svého syna, kterou si sám vymyslel. Neboť jeho skutečný syn nedokázal splnit jeho očekávání. Věděl, že svého otce zklamal. A zklamal by i všechny ostatní, kdyby jim odhalil svou duši. Protože všichni toužili po dokonalosti a ne po strachem svírající se duši.

  Uvědomil si, že ho vlastně nikdo nepotřebuje. Byl jen postavou, která hrála podle určitých pravidel. Nikoho skutečně nezajímali jeho reálné city, měl být jen až do konce života perfektní. Nebyl nenahraditelný, vlastně ho mohl zastoupit téměř kdykoliv s pěknou tváří. A on si byl jist, že každý by byl vhodnější, lepší než on.

   A přesto osud vybral právě jeho. Z nějakého neznámého důvodu se tímhle měl stát.To ale neznamenalo, že ho to těšilo více.

  Nejraději by od toho všeho utekl, tak daleko jak jen by šlo. Ale měl svázané ruce a zastřihlá křídla svobody. A pak...obával se, že ani měsíc nebyl dostatečně vzdálený.

   Jakmile vás jednou záře slávy osvítí, neexistuje žádný stín, který by vás dokázal schovat.