Snažil se se všemi mluvit co nejméně, protože čím více by se jim mohl stranit, tím méně by piva musel vypít, jídla sníst a nebyl by pro něho takový problém posléze v noci utéct. Byl z toho neskutečně nervózní, třásl se a neskutečně se potil. Snažil se to všechno skrýt za smích, ale byl takový... moc přehrávaný.

Mluvil zrovna ze Samem, zjizveným Divochem a dvěma Divoškama. Nejdříve si Sam Shenna dobíral, ale Divošky ho chtěli nechat ve své společnosti, tudíž zjizveného umlčeli a raději poslouchali Shenna, který se snažil střídmě vyprávět, co všechno se tak nějak stalo, co zažil a tak dále.

„A co ten Shernedi?" zeptala se jedna z nich z ničeho nic. Oproti druhé Divošce byla obdařenější v oblasti prsou, ale zase nižší a Shennovi sahala sotva po prsa. Sam s zašklebil, jakmile tu otázku pronesla.

„Shernedi byl zkrácením dlouhých dní," zalhal Shenno s přísným pohledem na Sama, který se přiblble šklebil. To on mohl za to, že se na Shenna všichni divně dívali a posmívali se mu za zády.

„A to si myslí i on, jo?" zeptal se hned na to Sam, který za ten krátký rozhovor vyprázdnil už čtyři tupláky hutného piva, které si Divoši s oblibou vařili, pokud k tomu měli dostatek surovin – což díky Lilji měli.

„Je mi fuk, co si myslí on... Zejtra už tady stejnak nebude," zavrčel Shenno podrážděně. Hned na to si dal ruku do kapsy, nahmatal klíč, který mu matka dala a zamračil se. Všichni tady Shenna obviňovali, že zanevřel na bohy a stal se hříšníkem – aniž by věděli další podrobnosti –, ale přitom to byli oni, co vraždili a hodlali vraždit i nadále.

„To je slovo chlapa!" vrazil Sam Shennovi do zad, čímž mu vylil jeho vlastní pivo. To bylo vlastně dobře, alespoň měl Shenno záminku jít si pro nové a vymanit se ze společnosti lidí, kteří ho nezajímali.

Celý večer až do hluboké noci kradmo sledoval všechny přítomné. Vnímal, jak jim otupují smysli, jak se jejich hlasitý smích pomalu mění do nesmyslného mumlání, a jak někteří už upadají do hlubokého spánku. Vyhledal mezi těmi, kteří se zdáli střízliví, svou matku. Seděla vedle Velkého Wena u stolu, v obou rukou držela poloprázdnou sklenici a přitom na oko poslouchala svého manžela a dalšího Divocha, kteří už mleli z posledního.

Shenno tak nějak pochopil, že je čas, aby vyrazil. Potřeboval být chvíli se Safírovým lvem sám, než se k nim připojí jeho matka, aby ho... poznala.

Ještě zkontroloval, zda ho někdo nepozoruje a poté vyrazil ze sálu. Trvalo mu, než se v šeru zorientoval a našel cestu k východní věži, která byla dál, než se zdála... Nebo to bylo tím, že z počátku šel zcela opačným směrem a dorazil pouze ke skladu obilovin.

Ale místo našel. Bylo zatuchlé a kromě jedné zhasínající louče na zdi to bylo zcela opuštěné. Dohromady měla věž sedm pater a jakýkoli důkaz lidské existence našel až v tom nejvyšší. To, že se někdo nachází uvnitř, mu napovědělo několik kapek krve cestou. Znejistilo ho to, bral schodiště po dvou, třásl se mnohem více a málem ani nedokázal odemknout dveře, jak se třásl. Divil se, proč nikdo nehlídá, ale pak mu došlo, že nikdo není natolik oddaný svému pánovi, aby si odepřel pití a jídlo – to ale Shennovi hrálo do karet.

Odemkl těžké dveře, co nejtišeji je otevřel a nakoukl do okrouhlé věžní místnosti. Pátral podél stěn, hledal lidské tělo, ale jediné, co našel, bylo třesoucí se klubíčko pod malým oknem.

„Výsosti?" šeptl velice tiše.

Klubko sebou cuklu, zvedlo k Shennovi zrak a ty modré oči potvrdily jejich majitele – byl to on. Úlevně si vydechl, zavřel za sebou co nejopatrněji dveře a přešel celou místnost, kde si před Safírového lva klekl na kolena.

„Co Vám provedli?" ptal se Shenno tiše. Snažil se zvednou královskou bradu, aby mu mohl pohlédnout do obličeje, ale Tyeran několikrát uhnul.

„Výsosti," hlesl už zoufale, sklopil hlavu a zůstal tam před ním poníženě stát.

„Řekli, že mě zabijí... Že mě On zabije," polkl rozbolavělým hlasem Safírový lev.

Shenno k němu zvedl zrak, zachytil jeho pohled a konečně si také mohl prohlédnout jeho tvář. Někdo ho uhodil a mnohokrát. Ret měl roztrhlý, tvář napuchlou a to si Shenno ještě nevšiml ani těch modřin na rukou.

„Nezabijí. Nic Vám neudělají... Dnes odejdeme, nemusíte se bát. Dojdeme do Tamallynu, jak si celou dobu přejete." Shenno se pokusil pousmát, chtěl ho podpořit, ale ten, kdo před ním seděl, byl zcela zničený z života, který musel žít.

Když to ale Shenno řekl a dal mu snad sto padesátou planou naději – vzdal to. Prostě uvolnil veškeré svaly ve svém těle a pokusil se svalit k zemi. Shenno ho na poslední chvíli zachytil, položil mu jednu ruku pod hlavu, druhou chytil jeho tělo a přitáhl ho blíže k sobě. Cítil z něho pach krve, který se mísil s potem, ale přesto mu přišlo, že si ten člověk udržoval jakousi zvláštní jemnou vůni, kterou si pamatoval z jejich prvního setkání.

Shenno ho nechal ve své náruči, nechal ho tiše plakat a snažil se ho utišit. Rozhodl se, že mu ještě neřekne o tom, co Divoši provedli a chtějí provést, protože by to nezvládl.

„Zvládnete odejít?" zeptal se ho tiše Shenno, jakmile se uklidnil.

„Určitě ano," hlesl zesláble.

„Fajn. Jenom chvíli počkejte... Má matka... Nevim proč, ale chce Vás poznat. Poté odejdeme, až budou všichni spát a zcela otupělí alkoholem."

Safírový lev konečně také vstal. Alespoň se tedy posadil tak, aby seděl čelem proti Shennovi a díval se na Shenna podlitýma očima s poslední kapkou naděje.

„Řekli mi, že já mohu za to, že syn jejich pána zanevřel na bohy. Že jsem z Vás udělal hříšníka a za to si zasloužím smrt," hlesl.

„Ano, řekli mi něco podobného... Tedy... Řekl mi to sám otec," pokrčil nad tím rameny. Bylo mu to jedno, protože k Divochům momentálně cítil větší odpor něž k tomu faktu, že hříšníkem je – ač nedobrovolně.

„Omlouvám se vám za to, jenom jsem si předtím myslel...," polkl nejistě.

Shenno ho přerušil, než stačil říct něco dalšího. „Nechte to být. Třeba nám to pomohlo. Minimálně to Lilji rozesmálo a kdyby ne, přišel bych o hlavu a Vy hned po mně. Takhle máme furt naději." Snažil se ho povzbudit a usmát se, ale pro něho samotného to bylo nesmírně těžké.

„Víte, uvažoval jsem nad tím, protože...-" Už to doříct nestihl, protože v té chvíli se dveře začaly otevírat. Safírový lev sebou škubnul, ale Shenno seděl klidně. Pouze se přes rameno otočil a hleděl na matku, která za sebou zavírala co nejtišeji dveře.

Chvíli tam stála. Ruce měla spojené před tělem a hleděla na ně odtažitým pohledem. Safírový lev se třásl ještě o něco více než předtím, když přišel Shenno.

Nakonec ta postarší Divoška přikročila blíž, přidržela si šaty, když si klekala, jednu ruku si položila na Shennovo rameno a usadila se vedle něho. Upřeně se dívala na blonďatého chlapce před sebou, jako kdyby se snažila odhalit jeho nejtemnější tajemství, zatímco se Shenno snažil držet hlavu co nejblíže k zemi.

„Jak se jmenuješ?" zeptala se ho nakonec šeptavým mateřským hlasem, kterým by dokázala zastavit veškeré války.

Na sekundu se Shennovi zastavilo srdce. Bál se, že řekne své vlastní jméno a ne to falešné, které předtím vymysleli na jeho ochranu.

„Ingus," hlesl Safírový lev tiše.

„Připomínáš mi jednoho chlapce, Ingusi," promluvila ještě tiším hlasem. Zvedla ruku, opatrně se dotkla nateklé královské tváře a usmála se. „Ale ten by už měl být mrtvý," dodala.

Shenno se nejistě zamračil, sevřel pěsti a pevně stiskl čelisti, nějak se mu nelíbilo, kam ti mířila.

„Koho...?" šeptl tiše Tyeran – Ingus.

„Takového mladíka. Když jsem se vydala s lidmi z vesnice na pochod na jih, chvíli jezdil kolem nás. Přeměřoval si nás nejistým pohledem, odmítal se přiblížit na délku méně než jednoho muže, a když se na něho někdo z nás náhodou podíval, odvrátil pohled, jako kdybychom byli nakaženi morem."

Nervozita v Shennovi jistě stoupala a stejně tak i v Safírovém lvu, který se natiskl na zeď za sebou, jako kdyby se do ní chtěl vpít.

Ale Shennova matka nijak nepokračovala, místo toho se otočila ke svému synovi, který se na ni nejistě podíval a vnímal pouze to, jak mu na tváři přistála štiplavá facka od ženské ruky. Nechápavě otevřel pusu, položil si dlaň na tvář a hledal jakákoli slova, která by mohl nechápavě zakřičet. Jenže jeho matka našla slov dřív.

„Jak můžeš lhát mámě, Shenno?! Otci si lži jak chceš, ale mně?!" mluvila ublíženě, ale přesto... bez nenávisti.

„Ale jak... Proč... mami!" bránil se Shenno ještě zcela vykolejen z toho co se stalo.

Sundala jeho ruku z tváře, kterou si držel, pevně ji stiskla ve své dlani a přikázala mu: „Řekni mi pravdu. Co se děje, co se stalo... A jak se jmenuje," pokynula k blonďatému chlapci hlavou, který se stále třásl jako osika a sotva dýchal.